Literatura:
Štefanovič Jozef: Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením
Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie
Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie
Psychika – je předmětem studia psychologie. Má 2 dimenze – prožívání a chování. (viz příloha)
Psychika
je to vlastnost vysoce organizované hmoty (tj. mozku), která spočívá v tom, že subjekt aktivně odráží objektivní svět, vytváří si obraz tohoto světa a na tomto základě reguluje svoje chování a činnost
Psychiku tedy chápeme jako vlastnost mozku, která se projevuje v odrážení skutečnosti – v chování a jednání.
Psychiku člověka ve svém souhrnu vytvářejí psychické procesy, stavy a vlastnosti.
Psychika není vlastní pouze člověku. S některými psych. procesy, stavy a vlastnostmi se setkáváme také u živočichů, zejména u těch, kteří jsou více vyvinutí.
Orgánem psychiky je mozek, funkcí mozku jsou psychické jevy. Psychické jevy se formují ve společnosti, umožňují člověku poznávat svět a působit na něj. Nejvyšší kvalita psychické činnosti je vědomí. Psychika je pojem širší než vědomí.
Psychologové nechápou pojem psychika jednotně, názory na psychiku se vyvíjely od starověku. Např.:
- podle Aristotela má psychika povahu zvláštní substance – ,,duše“
- až koncem 19. stol. byl pojem duše opuštěn a psychika byla ztotožněna s vědomím
- se vznikem psychoanalýzy se do pojmu psychika zahrnovalo i nevědomí
- behavioristé ztotožňovali psychiku s chováním
- v současnosti chápeme psychiku jako jednotu prožívání a chování
Funkce psychiky:
- odraz objektivní reality
- funkce regulační:
- pomáhá organismu přizpůsobit se na prostředí
- umožňuje plánovitě měnit své okolí
- umožňuje člověku socializaci
Obecná charakteristika psychiky:
Psychické jevy (psychika) se vyznačují znaky, které je zároveň odlišují od ostatních přírodních a společenských jevů;
jsou to tyto znaky:
- Psychika je ve své podstatěfunkcí nervové soustavy, především mozku
Jakákoliv porucha některých buněk nebo částí mozku (způsobená např. zraněním, otřesem, nádorem, škodlivými látkami) má za následek poruchy a změny v duševních jevech člověka. Úplným rozrušením mozku zaniká i duševní život dané osoby.
- Psychika je ve svém obsahu odrazem objektivní skutečnosti (reality)
Celý obsah duševního života každého jednotlivého člověka vzniká na základě odrážení podnětů, které na člověka působí.
V naší psychice je obsaženo pouze to, co se do ní dostalo prostřednictvím smyslových orgánů, respektive co vzniklo zapamatováním a myšlenkovým zpracováním smyslových údajů. Člověk, který má od narození úplně poškozený některý smyslový orgán (např. zrak, sluch), nemá ani příslušné psychické obsahy (tj. vjemy a představy barvy, zvuku apod.).
- Psychika je jednotou objektivních a subjektivních faktorů (činitelů)
Objektivní v psychice je její obsah, to co vzniklo odrazem. Např. objektivní v mé psychice je obsah mého vjemu (to, že vnímám knihu), představy (to, že si představuji tvář matky). Člověk však neodráží objektivní svět jen pasivně, ale také aktivně. Aktivnost odrazu znamená, že si člověk vybírá podněty, které bude odrážet (např. pro svoje záliby a zájmy).
Dále to znamená přijímání jedněch a odmítání jiných, resp. odpor vůči jiným podnětům, a vlastní přetrvávání působících podnětů. Do vztahu k působícím podnětům zasahuje i individualita jednotlivce. Proto jeden a týž podnět vyvolává u různých jedinců různé psychické zážitky.
Subjektivní stránka psychiky znamená, že v psychice každého člověka se spojuje objektivní obsah se subjektivním prožíváním člověka.
- Psychika člověka se rozvíjí v činnosti
Člověk je tvor činný, proto činnost je tedy nevyhnutelnou podmínkou rozvoje duševního života. Čím rozmanitější činnost člověk vykonává, čím více podnětů ,,absorbuje“, tím intenzivněji a všestranněji se rozvíjí jeho duševní život. Vědomí člověka je přitom regulátorem jeho činnosti.
- Psychika člověka může vzniknout a rozvíjet se pouze v lidské společnosti, je tedy sociálně determinovaná (soc. ovlivňovaná)
Lidské mládě se stává člověkem je tehdy, žije-li od narození v lidské společnosti a osvojuje si lidskou řeč. Soc. prostředí, např. venkovské, městské, prostředí primitivních národů nebo vyspělé civilizace, podstatně ovlivňují názory, postoje, zájmy, potřeby apod.
- Psychika člověka jedeterminovaná vývojově
Psychika neexistovala v dnešní podobě od samého začátku. Vznikla v důsledku vývoje živé hmoty, a to v souvislosti s vývojem nervové soustavy, která se v integraci organismu s prostředím stále více rozvíjela a zdokonalovala. Psychika dnešního civilizovaného člověka vznikla tedy vývojem vyšších živočichů, historickým vývojem lidstva a je poznamenaná individuálním vývojem jednotlivce.
- Psychické jevy nejsou statické, ale dynamické
Všechno psychické se děje v čase a v prostoru. Podstatným znakem lidské psychiky je, že je možné ji chápat jako otevřený systém přístupný vnějším vlivům.
- Psychika člověka je celistvá
Její jednotlivé složky nefungují u člověka izolovaně. Psychika tedy funguje jednotlivě, celistvě z hlediska složek, které ji vytvářejí. Celistvost psychiky je organizována specifickým faktorem, který psychologové nazývají ,,já“.
Závěr:
Psychika člověka je tedy funkcí mozku, jednotou objektivních a subjektivních faktorů, aktivním odrazem objektivní skutečnosti vznikajícím v činnosti, je dynamická a celistvá, společensky a vývojově determinovaná.
Determinace psychiky:
Slovo determinace znamená určení podstatných znaků určitého jevu;
uplatňují se zde faktory:
- biologické – např. stavba nervové soustavy, celková činnost organismu
- společenské – zejména podmínky života, výchovné vlivy
- psychické – vlastní individuální zkušenost
Dochází zde k součinnosti vnějších a vnitřních činitelů. Tím nastává komplikovaná součinnost různých činitelů, kteří se navzájem ovlivňují.
Biologická determinace psychiky
Biologická determinovanost představuje vlastní nervová soustava člověka (její stavba a činnost), i činitelé, kteří ovlivňují její činnost. Jsou to zejména žlázy s vnitřní sekrecí a celkový stav a růst tělesného organismu.
Značný význam se také připisuje dědičnosti, která se týká jak zvláštností nervové soustavy, tak celého organismu. Vliv dědičnosti na rozvoj psychiky je nepopiratelný, i když se její míra nedá přesně zjistit. Za vrozené se pokládají i vlastnosti nervové soustavy, podmiňují temperament člověka.
Sociální determinace psychiky
Lidská psychika má sociální (tzn. společenský )charakter, je tedy sociálně determinovaná. Bez lidské společnosti, bez lidských vlivů a výtvorů nemůže vzniknout lidská psychika. Přirozeným prostředím člověka jsou tedy lidé, kultura…
Obsah lidské psychiky, prožívání člověka a chování závisí na soc. prostředí, ve kterém se vyvíjel, a ve kterém žije (bydlení, oblékání, morálka…). Bez znalosti soc. prostředí, ve kterém člověk vyrůstal a žije, není možné ho dobře poznat.
Vědomí
je to stav mysli, v jehož obsahu se odráží vnitřní a vnější skutečnost. Vědomí chápeme jako projev stupně duševního vývoje a duševního zdraví člověka. Člověk k němu dospívá na základě postupného uvědomování si sebe sama, okolního světa a uvědomováním si osobní jedinečnosti. Vědomí se začíná utvářet kolem třetího roku života. Vědomí člověka má aktivní a cílevědomý charakter. Neurofyziologicky souvisí vědomí s činností retikulární formace, která aktivizuje senzorické a motorické buňky mozkové kůry. Orgánem vědomí je tedy mozková kůra a některé podkorové oblasti. Základní dimenzí vědomí je jeho jasnost a zřetelnost.
Protikladem pojmu vědomí je bezvědomí, jako nepřítomnost bdělého prožívání.
Vědomí dělíme na (Wernicke 1874):
- vědomí vlastního těla
- vědomí vnějšího světa
- vědomí vlastní osobnosti
Rozeznáváme tyto stupně vědomí:
- vědomí plné rozhodnosti
- vědomí okrajové (částečně mimo oblast vědomí osobnosti)
- mimovědomí(je souhrn všeho, co není právě ve vědomí, ale co může být kdykoliv vybaveno a vstoupit do vědomí (např. vzpomínky)
Stupeň vědomí lze měřit pomocí elektroencefalografu. Vědomí je pojem specificky lidský, narozdíl od zvířat, která si jen uvědomují (mají prožitky vztahující se k vlastnímu organismu a vnějšímu světu).
Nadvědomí – pojem používaný některými psychology k označení rozšířeného vědomí, vyjadřující skutečnost transpersonálních zážitků.
Nepřítomnost vědomí ve stavu mdloby označujeme pojmem bezvědomí.
Nevědomí
je to stav nebo aktivita, jejichž příčiny si osoba neuvědomuje, je to iracionální oblast duševního dění jsou to např. myšlenky, strach, touhy, které si člověk neuvědomuje, ale působí na jeho chování. Nevědomé obsahy mysli mohou ovlivnit naše jednání, aniž o tom víme. Pojem nevědomí zavedl do psychologie S. Freud. Nevědomí hraje významnou roli v psychoanalýze. Podle Freuda jsou některé obsahy vědomí potlačeny nebo vytěsněny z vědomí a mohou se projevit ve snech, v přeřeknutí, ve vtipech či neurotických projevech. Freud přirovnával nevědomí k oné části ledovce, která je pod hladinou a představuje naprostou většinu jeho masy.
Existenci nevědomí prokázaly experimentální pokusy, kdy pokusná osoba dostala v hypnóze určité instrukce, které má po probuzení z hypnózy provést. Po provedení akce osoba nebyla schopna vysvětlit, proč učinila to, co učinila.
Pojmem nevědomí označujeme též zvláštní psychické stavy, při nichž si člověk jen částečně uvědomuje nebo vůbec neuvědomuje své duševní zážitky. Např. při ztrátě vědomí (v mdlobách), v hlubokém spánku, v hypnotickém stavu, při halucinacích…
Mezi plným vědomím a nevědomím existují přechodné stavy (např. při usínání, probouzení, v horečkách apod.).
Kolektivní nevědomí (K.G. Jung 1917) vyjadřuje existenci určitých způsobů reagování na určité činnosti či objekty (nebezpečí nepohoda, smrt…) Činitelé, utvářející reakce na takto významné podněty se nazývají archetypy.
Stavy zúženého vědomí
jsou projevem šířeníochranného útlumu např. při velké únavě, otravách, úrazech. Jedinec se sice ještě orientuje, odpovídá správně, ale subjektivně cítí změnu v kontaktu s vnějším světem, zdá se mu, že vše k němu doléhá z dálky. Není schopen vše vnímat, což si však neuvědomuje.
Rozeznáváme tyto projevy ZV:
- apatie – postiženému je vše jedno, netrpí však depresí. Nezajímá se o to, co se kolem děje, neposlouchá, nejedná, nereaguje ani v případech fyz. ohrožení
- mdloba – je chvilková ztráta vědomí, následkem krátkodobého nedokrvení mozku;
člověk pocítí nevolnost, vidí tmavé skvrny před očima, případně přestane úplně vidět, omdlévá
- somnolence – je stav chorobné spavosti, může vzniknout v opilosti, předávkováním některého léku, ale i organickým poškozením mozku
- kóma – ztráta vědomí o různé hloubce, vyskytuje se při různých nemocech, otravách a po úrazech hlavy
- mrákotné stavy – mrákotné stavy s porušenými duševními funkcemi – může být porušeno vnímání, myšlení, cítění, jednání, člověk ztrácí orientaci v čase i v prostoru;
tyto stavy se vyskytují po otravách kysličníkem uhelnatým, alkoholem, při velkém vyčerpání, při přehřátí organismu, nedostatkem tekutin, při hysterii, při epilepsii…
- zmatenost (amence) – je příznakem nějaké duševní nemoci, např. schizofrenie nebo důsledkem velkého vyčerpání;
projevuje se ztrátou orientace v čase, prostoru, situaci, člověk se často dožaduje pomoci
- delirium – vyskytuje se při vysokých horečkách, otravách či při duševních poruchách