Psychoterapie
je obecně vymezována jako léčba psychologickými prostředky. Léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii psychologickými prostředky. Je to soubor verbálních a neverbálních komunikačních technik užívaných psychoterapeutem k zvýšení duševního zdraví klienta či pacienta nebo ke zlepšení vztahů uvnitř skupiny (např. rodiny). Většina psychoterapeutických škol je založena na rozhovoru, ačkoli v některých se využívají i další způsoby komunikace jako psaní, kreslení nebo komunikace prostřednictvím doteku.
Psychoterapie obvykle probíhá mezi psychoterapeutem a jeho klientem či klienty, kteří mohou být z jeho rodiny nebo z nejbližšího společenského okolí. Mluví o svých tématech ve snaze dostat se k hlubším problémům a nalézt pro ně vhodná řešení.
Léčení může být zaměřené na specifická duševní onemocnění (neurózy, alkoholismus, drogová závislost…) nebo také na problémy běžného života (vztahové problémy, existenciální krize, soužití s těžce nemocnou osobou). Řešení druhé skupiny problémů by však nejspíš bylo vhodnější nazývat poradenstvím než psychoterapií. Někteří psychoterapeuti odmítají termíny jako nemoc a léčba a nechtějí svého klienta léčit lékařskými postupy. Sami sebe vidí spíš jako poradce či učitele, který klientovi pomáhá, respektuje jej a respektuje i jeho soukromí.
Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické (=výběrové) metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta. Počátky evropské kultury klademe do starověkého Řecka a jako příklad psychoterapeutického myšlení lze uvést názory Sokratovy:
„Poznáním sebe sama může člověk měnit a rozvíjet vlastní individualitu.“
„Je důležité, aby se člověk zásadně léčil jako celek, protože tělesné a duševní děje jsou
propojeny.“
Psychologické prostředky:
- mimika
- emotivita
- empatie
- schopnost navázat emoční vztah
- slovo
Cíl psychoterapie:
Cílem psychoterapie je odstranění chorobných příznaků, pacient přichází s jistými obtížemi úkolem terapeuta je, aby ho těchto potíží zbavil. Cíl psychoterapie:
- reedukace – převýchova
- resocializace – dobré začlenění do společnosti
- reorganizace – přeorganizování vnitřního stavu
- restrukturace – přeměna hodnotového systému
- integrace – sjednocení své osoby v jednotný harmonický celek
Etický kodex v psychoterapii
Mezi hlavními body kodexu patří mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční sexuální…) a všestranná profesionalita. I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.
Psychoterapeutické školy: (rozdělení podle psychologických směrů)
Psychoterapeutické směry v současnosti jsou velmi rozmanité, různorodé, bohaté a těžko se v nich orientuje. Lze uvažovat o desítkách škol a směrů, které se ovšem opírají o tyto tři základní směry, případně jejich kombinace
Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20.století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů.
Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí.
Je zaměřena na potřebu vlastní seberealizace a vlastního rozvoje, předpokladem je je uvědomění si svých pocitů a potřeb. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k větší sebeaktualizaci – tedy k větší schopnosti klienta být sám sebou. Zlý jazykové nazývají Rogersovskou terapii pro její nenásilný přístup „mhmmmterapie“. Rogers je přesvědčen, že klient je schopen vyřešit své problémy sám, když k tomu bude mít podmínky.
Rozlišuje se na směry:
Racionálně emoční terapie – pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci
Kognitivně sociální psychoterapie -práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebe sama, situace, apod. se skupinou
- Behaviorální terapie
Zaměřuje se na změnu chování, např. klient se postupně odnaučuje mít z něčeho strach
- Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)
práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost. KBT je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.
Gestalt trapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku tady a teď. (40. a 50.letech 20. stol).
Přehled psychoterapeutických metod (Kratochvíl 1976):
- Psychoterapie racionální
Působí na rozum klienta vysvětlováním, přesvědčováním, logické vysvětlování příčin problémů. Je nejrozšířenější, používá se technika rozhovoru
- Psychoterapie sugestivní
Rozumová stránka je potlačena, je zdůrazňována emocionální stránka problému
- Psychoterapie abreaktivní – eliminuje (odreagující) negativní emoce. Pacient znovu prožívá určité konfliktní situace, po nichž následuje katarze
- Psychologie tréninková – založena na odučování nežádoucích způsobů chování a jejich nahrazení žádoucích reakcí.
- Psychoterapie psychoanalytická – má přivést klienta k náhledu na nevědomá jednání a uvědomění si podstaty konfliktů. Používají se metody volných asociací a rozbory snů.
- Psychologie interpersonální – cílem je nahradit nežádoucí sociální zkušenosti ve skupinových sezeních (rozhovory)
Pro stručný přehled je možno uvést tyto techniky:
- Relaxace – pod tímto pojmem rozumíme fyzické a psychické uvolnění, které je potřebné tam, kde k napětí dochází v důsledku psychického onemocnění. V důsledku cvičení se snižuje tepová a dechová frekvence, zpomaluje se látková výměna, napětí ve svalových vláknech. Cvičení odstraňuje anxietu (= úzkost) a únavu. Používá se k prevenci řady tělesných a psychických onemocnění. Relaxace představují protipól tělesných změn, které vyvolává stres.
- Autogenní trénink – je psychoterapeutická metoda (J.H. Schultz), při které lze uvolnit svalové napětí v těle a při kterém dochází k přeladění psychiky. Nácviky trvají několik měsíců, při kterém by cvičící měl dosáhnout pocitu tíže a tepla v celém těle, pocitu chladného čela a pravidelnosti srdečního rytmu. Cvičení je nutno provádět jednak pod vedením odborníka a poté doma několikrát denně. Po zvládnutí cvičení by se cvičící měl umět uvést během okamžiku do uvolněného stavu. Autogenní trénink je výborná metoda pro zklidnění těla a nervového systému. Bohužel, většina lidí začne cvičit, ale není s to dodržovat pravidelně cvičení, což se nutně projeví na výsledku. Toto cvičení není vhodné pro lidi, kteří očekávají okamžitý výsledek, protože jsou příliš nervózní a nedokáží se koncentrovat na sebe samé (je pro ně jednodušší spolknout pilulku na uklidnění).
- Meditace – je pojem, označující rozjímání, přemítání, přemýšlení a to až do stavu změněného (rozšířeného) vědomí. Cvičící se soustřeďuje na své myšlení a dosahuje uklidnění emocí a odpoutání se od starostí. Cvičením lze dosáhnout stavu bez myšlenek a vjemů, kdy výsledný mystický stav navozuje pocit příslušnosti k širšímu společnému, nadosobnímu vědomí. Při meditaci se lze soustředit na určitý objekt či jeho části, na vlastní tělo či pocity. Cvičit se má pravidelně jednou až dvakrát denně. Při některých cvičeních se opakuje posvátná slabika „Óm“. Výsledkem cvičení je změněný stav vědomí, pocity klidu, pohody a příjemného vztahu k okolnímu světu. Nejstarší známé ucelené meditační systémy nacházíme ve staroindických učení jógy.
- Jóga – je systém tělesných a duševních cvičení, jejichž cílem je ovládání vlastní mysli, těla a jeho fyziologických pochodů. Jóga představuje jeden z nejstarších a nejvýznamnějších zdrojů moderních relaxačních a autoregulačních postupů. Jógu nelze degradovat na pouhé tělesné cvičení, či duševní hygienu. Jóga má podstatně hlubší význam. Výsledkem cvičení má být sjednocení se s absolutnem.
Přehled některých psychoterapeutických přístupů:
- Direktivní metody – rady a příkazy klientovi
- Nedirektivní metody – terapeut pouze podněcuje a povzbuzuje, řešení klient nalézá sám
- Symptomatická psychoterapie – spočívá pouze v odstranění příznaků, neléčí podstatu problému, účinek může být pouze krátkodobý
- Kauzální psychoterapie – snaží se odhalit příčinu problému, je časově náročná a obtížná
- Podpůrná psychoterapie – poskytuje porozumění, podporu, pomoc, bere člověka takového jaký je, podporuje jeho sebedůvěru, nemá však za cíl měnit osobnost
- Rekonstrukční psychoterapie – usiluje o změnu celé osobnosti
- Náhledová psychoterapie – zasahuje hlouběji do osobnosti, vede klienta k pochopení vlastních problémů
- Akční psychoterapie – je zaměřena na nácvik potřebných dovedností k vyřešení problémů, neřeší však hloubku a podstatu problému
- Individuální psychoterapie je založena na dyadickém (=dva) vztahu terapeuta a klienta
- Skupinová psychoterapie – reakce ostatních na problém klienta
Současná psychoterapie je charakteristická množstvím nejrůznějších směrů, prosazujících odlišné metody a psychoterapeutické přístupy a techniky, což vyplývá z nejednotného pojetí psychologie.