Literatura:

Štefanovič Jozef: Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Vondráček, Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie

Za základní pramen poznání pokládá psychologie senzualizmus (= poznání skutečnosti pomocí smyslů – J. Locke), racionalismus (= poznání skutečnosti pomocí rozumu jako jediného zdroje poznání, např. dobro, přátelství) a iracionalizmus (= je nezávislý na rozumu a znamená vcítění se do jevů, např. intuice). Veškerou poznávací schopnost smyslovou i rozumovou zpracovává mozek. Během poznávání lidé získávají poznatky o skutečných jevech, uvědomují si svět, který je obklopuje. Poznávání okolního světa se děje především prostřednictvím počitků a vjemů. Základní složkou orientace organismu v prostředí je vnímání, kdy organismus rozpoznává vlastnosti prostředí a objektů a jejich vztahy.

Čití

Analyzátor – je funkční jednotka, skládající se z receptorů, dostředivých nervů a příslušného mozkového centra, ve kterém vzniká vlastní počitek. Receptory dávají podněty do CNS. Prostřednictvím analyzátorů získáváme základní informace o vnějším světě a o stavu vnitřního organismu.

Receptory– specializované nervové buňky, které jsou umístěny ve smyslových orgánech. Dělíme je na:

exteroreceptory -vnější podněty
interoreceptory – vnitřní podněty
mechanoreceptory – sluch, dotek, tlak, tah, pohyb
chemoreceptory – chuť, čich
fotoreceptory – světlo
termoreceptory – teplo
proprioreceptory – svaly, šlachy, klouby

Čití – je proces, kdy se ve vědomí člověka odráží prostředí formou počitků. Čitím můžeme poznávat např. vůni a chuť jídla, barvy, zvuky, teplotu, polohu a pohyby vlastního těla, ale také např. bolesti v těle a různé vnitřní pocity. Čití chápeme zároveň jako pojem označující projev citlivosti jako biologické vlastnosti živé hmoty. Čití je výsledkem činnosti analyzátoru.

Čivost – schopnost vnímat (mít) počitky při podráždění receptorů a rozlišovat jejich intenzitu a zjišťovat tak stav vnějšího a vnitřního prostředí

Počitek – chápeme jako odraz jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, které působí na receptory člověka. Počitek je obraz některého jednotlivého znaku předmětu nebo děje. Příkladem může být počitek červené barvy, nakyslé chuti, počitek tepla, chladu atd. Počitky se u člověka nevyskytují většinou samostatně, ale jako části vjemů (příklad na počitek a vjem – růže). Počitky představují základ smyslového poznávání, na jehož základě vznikají složitější poznávací procesy, jako je např. vnímání, představy, paměť, myšlení. Podněty si uvědomujeme tehdy, když dosahují určité intenzity, proto jsou zavedeny další pojmy:

latentní perioda – je to doba od podráždění receptoru po vykonání reakce (bývá řádově v milisekundách)
zpětná aferentace – dává informace o adekvátnosti (odpovědi) reakce, případně o nutnosti korekce činnosti (je to tedy neustálá korekce prováděných činností)
podprahový podnět – je to podnět nízké intenzity, kterýjiž nepociťujeme(např. neslyšíme velmi slabé zvuky)
nadprahový podnět – je to podnět tak silné intenzity, který můžeme pociťovat jako bolest
počitkový prah – je schopnost odlišit nejmenší rozdíl mezidvěmi podněty téhož druhu, jež ještě umožňuje postřehnout rozdíl mezi vyvolanými počitky (např. těžko odlišíme dva předměty, z nichž jeden váží 100g a druhý 101g.

Druhy počitků:

počitky kinestetické – počitky pohybu a polohy, ztv. Proprioreceptory jsou uloženy ve svalech, šlachách, kloubech
kožní počitky
počitky doteku a tlaku
počitky tepla a chladu
počitky bolesti (mají ochranný význam
čichové počitky
chuťové počitky
orgánové počitky – jsou umístěny ve všech orgánech (zažívání, vyměšování, NS, srdce, játra….) a vytvářejí celkový tělesný pocit
sluchové počitky
zrakové počitky
hmatové počitky – spojení pohybových a kožních počitků

Smyslová citlivost je u lidí velmi rozdílná, např. citlivost na barvy, citlivost na zvuky. Rozdílná citlivost však může být i u téhož člověka, např. při přechodu ze světla do tmy zpočátku vidíme velmi špatně, avšak po určité době se vidění postupně zlepšuje. Tomu říkáme smyslová adaptace.

Chrobná změna čití

Naše kůže a tělní orgány jsou schopny vnímat teplo, chlad, dotek, tlak, vpich, štípnutí, pálení, vibrace, el. proud, pohyb. Při poruše tohoto vnímání postižený nevnímá např. bolest (příklad z historie – upálení ruky – vojevůdce Mucius Scevola)

Vnímání:

je psychický proces, kterým poznáváme to, co v daném okamžiku působí na naše smysly. Je základní složkou orientace organismu v životním prostředí. Vnímáním poznáváme základní vlastnosti předmětů a jevů. Výsledkem vnímání je vjem, který vzniká na základě součinnosti více smyslových orgánů. Vjem zobrazuje celý předmět nebo složitý děj, právě působící na naše orgány. Příklad: vnímáme celkový obraz lesa, jednotlivé stromy, jejich barvu, vůni, můžeme ohmatat kůru stromu, jehličí, listí, vidíme, že se ve větru pohybují.. Vnímáme tedy nejen části, ale celé děje a předměty. Jiný příklad – růže – máme li zavřené oči, cítíme vůni, tj. máme počitek, otevřeme-li oči také cítíme vůni, ale zároveň vidíme barvy, celkový tvar, můžeme se růže dotknout. Základní rozdíl mezi počitkem a vjemem je v tom, že počitek je jednoduchý odraz, kdežto vjem je odraz komplexní, který lze rozdělit na části.

Obsahem vnímání jsou nejen objekty vnějšího světa, ale i vnitřní stavy organismu, tj. vnímání vystupuje jako jedna ze složek komplexní psych. činnosti.

Vjem – je výsledek procesu vnímání, kdy je zobrazen celý předmět nebo děj, který právě působí na naše smysly.

Vnímání umožňuje člověku:

poznávat prostředí prostřednictvím smyslových orgánů, kdy se v mozku objeví odraz objektivní reality
poznávat i skutečnosti, které nevnímají jeho smysly, ale které lze poznat prostřednictvím myšlení a řeči, tento druh poznávání nazýváme poznání abstraktní
člověk vnější svět nejenom odráží, ale zaujímá k němu i vnitřní citový vztah
správná orientace v prostředí, spolu se správnou činností umožňují člověku správně jednat
správně jednat umožňuje člověku také využívání dříve poznané skutečnosti uchované v paměti

Charakteristika vnímání:

vnímání je celostné (= celistvé, komplexní), tj. vjemy jsou vždy obrazy nějakého celku. Dotváří ho i vliv minulé zkušenosti. Př.: vidíme mramorový kvádr (pouze zrakem), ale zároveň víme, že je tvrdý, chladný, těžký.
Vnímání má výběrový charakter – v určitém okamžiku nevnímáme vše co nás obklopuje, ale vnímáme jen některé podněty – pozornost
Vnímání je významové – vnímané objekty jsou nositeli určitých významů, vztahů, funkcí
Vnímání vystupuje jako jeden z procesů regulace chování
Vnímání má subjektivní charakter, tj. závisí nejenom na kvalitě smyslového ústrojí, ale také na individuální zkušenosti, k níž patří také příslušnost k určitému kulturnímu prostředí a k určité historické etapě vývoje společnosti.

Základní informace o světě a o stavu vlastního organizmu získává člověk prostřednictvím smyslových orgánů. Ty umožňují živočichům vnímat podněty a přeměňovat je na nervové vzruchy. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť, hmat, smysl pro rovnováhu, pro pohyb, čas, prostor, teplotu, bolest.

Vnímání prostoru

Pro člověka má prostor 3dimenze: nahoru-dolů, dopředu-dozadu, doprava-doleva. Vnímání prostoru je dáno hlavně zrakem, smyslem pro pohyb, a částečně i sluchem. Člověk si dokáže celkem dobře představit prostor a pohyb v prostoru. Máme schopnost orientace ve známém prostoru, ale v neznámé krajině snadno zabloudíme. Člověk nejde nikdy přímo, ale má tendenci bloudit v kruhu, což je způsobeno nestejnou činností mozkových hemisfér a obou polovin těla. U většiny lidí převládá pravý směr. Kromě prostoru objektivní reality máme i svůj vnitřní prostor, v němž se odehrávají naše představy. Tento imaginární prostor máme před sebou, ve výši čela, obrácený směrem k nám.

Vnímání času

Minulost a budoucnost se stýkají v jednom bodě, tj. v přítomnosti. Psychologická přítomnost je několik sekund, co bylo předtím, zdá se býti minulostí. Člověk má časový smysl, dovede čas odhadnout (někteří lidé se dokáží vzbudit v určitou hodinu). Podle pokusů je to dáno elektrickou aktivitou mozku, tj vlnami o frekvenci 10-15Hz, které lze změřit pomocí EEG.

Sociální vnímání

Vnímáme jiné lidi, zejména jejich projevy – viz ot. soc. psychologie

Klamné vnímání

Klamné vnímání je vnímání, které neodpovídá objektivní realitě. Patří mezi ně:

Iluse: vznikají nejčastěji v důsledku nedostatečné pozornosti nebo nadměrně zvýšené pozornosti. Př.: V noci v lese považujeme stín za neznámou osobu
Illusion du déjá vecu: [ilusion dežavu] člověku se zdá, že danou situaci už někdy v životě prožil, ač ve skutečnosti ji neprožil. Tuto iluzi zná mnoho lidí a mnozí si ji vykládají jako nadpřirozený jev, spojený vzpomínkou na minulý život. Jeden z výkladů je, že vjemy přicházejí do paměti rychleji, než mohou být vyhodnoceny analytickou částí mozku.
Negativní iluse: je nejlépe vysvětlit na příkladu – člověk dlouho hledá nějaký předmět přestože ho má takřka na očích, jiná osoba hledaný předmět okamžitě vidí
Depersonalisace: neboli odosobnění jsou stavy podobné ilusím, můžeme je rozdělit na:
d. duševní – nemocnému se zdá, že nemá žádné ušlechtilé city, že ztratil lásku ke svým

blízkým

d. tělesná – nemocný má pocit odcizení vlastního těla, jakoby tělo nebylo jeho
Derealisace: nemocnému se zdá, že vnější svět je pouhá iluse, vše okolo něj je neznámé a cizí
Vise: je to živá představa kterou si subjekt sám vyvolá, ale nad kterou ztrácí nadvládu, takže se začne podobat vjemu. Čl. nedokáže přesně rozlišit reálný svět od svého vnitřního. Týká se často budoucího uspořádání, neexistujících jevů a krajů… Např. J Verne.
Halucinace: je vjem bez zevního podnětu, o jehož realitě je nemocný zcela přesvědčen. Mohou vzniknout u většiny duševních chorob jako schizofrenii, epilepsii, psychózách. Můžeme je rozdělit na halucinace – sluchové, zrakové, čichové, chuťové, tělové (ty je možno rozvést). Nemocný na halucinace reaguje, protože je pokládá za realitu, hledá však vysvětlení těchto jevů, které jsou závislé na osobní, kulturní a civilizační vyspělosti. Halucinace vznikají také pod vlivem požití omamných látek, ať už alkoholu nebo drog (zde je možno vyjmenovat halucinogenní dogy)