Asertivita – pozitivní orientování svého chování a zdravé prosazování své osobnosti.
Američan A. Saltem, se snažil své žáky naučit spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí, umění dát najevo svá přání, požadavky. Učil je, že kompromis je často největším vítězstvím.
Pojmem asertivita rozumíme:
- umění vyjádřit vlastní stanovisko, nebát se oponovat, a to jak za použití argumentů, tak i neustálým setrváváním na svém, pokud je argumentace zbytečná, nebo není na místě
- umění prosadit svůj oprávněný požadavek či říkat „ne“ na nepřijatelné nároky, aniž by tím byla dotčena práva druhých
- vyrovnávání se s (oprávněnou i neoprávněnou) kritikou i vlastními chybami
- umění požádat druhého o laskavost bez pocitů trapnosti
Asertivita – stop manipulaci
Manipulativní chování je protipól asertivity. Jeho záludnost spočívá v tom, že na první pohled nemusí být jasné, o co jde. Oblíbeným trikem manipulace je činit oběť odpovědnou za vývoj a řešení situace. Pravý viník negativního jevu zůstává v pozadí nebo se dokonce stylizuje do role „posledního spravedlivého“.
Styl manipulace souvisí s typem osobnosti. Někdo volí manipulaci předstírající bezmocnost. Jiný zase dává přednost agresivní notě. Z mnoha publikovaných dělení typů manipulace je zřejmě nejdůkladněji propracováno Shostormovo. Prvky manipulace nachází tento autor v 9 charakteristických stylech osobnosti:
- Diktátor – to bývá autoritativní osoba, jejíž „řekl jsem“ má váhu. Obvykle se odvolává na autority, tradici a odkaz předků. Díky vhodně voleným citacím prosazuje vždy svou, neboť jak známo, v dílech klasiků lze najít potvrzení i navzájem zcela odlišných názorů.
- Chudáček – rád by učinil to anebo ono, ale nedostává se mu sil. Zdůrazňuje své handicapy, prezentuje se jako člověk, jehož pocity méněcennosti nejsou zdaleka neoprávněné. Nepříjemné úkoly „neslyší“.
- Počtář – rychle, snadno a úspěšně si spočítá, co je pro něj v dané situaci nejvýhodnější. Rád by učinil to či ono, ale ta jeho slabá paměť. Co ovšem chce a co je použitelné pro jeho cíle, to si pamatuje velice dobře.
- Břečťan – podobně jako „chudáček“ manipuluje druhými lidmi svojí předstíranou naprostou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něj ostatní silnější jedinci starali a aby na nich mohl do značné míry parazitovat.
- Drsňák – své okolí prostě „ukřičí“. Manipuluje hrubostí a nehoráznou jistotou, že je to právě on sám, kdo má patent na rozum.
- Obětavec, nejhodnější a nejlaskavější – tento typ dobře vystihuje výrok: “Nejhorší jsou nejhodnější lidé“. Proklamuje, že nechce nic pro sebe, jedná jen pro dobro druhých, ani špetku vděku nechce. Udělá pro vás prví a poslední, ale…vždyť po vás nic nechce, jen takovou pranepatrnou maličkost, jako je to či ono…a vy byste neměli to srdce mu nevyhovět. Tento typ je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň.
- „Táta, máma“ – ty, které si vyvolil, chrání před jakýmikoliv vlivy běžného života. Stará se o ně, ale v návalu řady povinností se jich často opomene zeptat, zda to či ono chtějí. Prostě sám ví, co je nejlepší a to také udělá.
- Mafián – jeho ideologie vychází z postoje:“Jsem tvá ochrana, záštita, pomocník, udělám pro tebe dost, ale musíš mi sloužit nebo přinejmenším nesmíš dělat nic, s čím bych nesouhlasil. Pokud se názorově nebo dokonce svými činy postavíš na vlastní nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, jde proti mně.“
Asertivita se zcela jednoznačně staví proti kterémukoliv z těchto forem manipulace. Učí člověka, jak s nadhledem, v klidu a bez agrese podobné manipulace odmítnout. Připravuje ho na to, že odmítnutím ztrácí určitou výhodu, ale zůstane sám sebou. Samo odmítnutí manipulace ale k asertivitě nestačí. K asertivnímu jednání nejsnáze dospějeme poté, co je odlišíme od agresivity a pasivity.
Agresivně – pasivně – asertivně
Naši předkové z živočišné říše mají ke zvládání konfliktů dva základní prostředky – únik a boj. Nedá se pochybovat o tom, že i lidé jsou pro tyto formy chování stejně dobře vybaveni. Avšak již u zvířat, zejména obratlovců, existuje ještě třetí možnost. Z „lidského“ pohledu bychom ji mohli nazvat dorozumívání podle pravidel. K tomu je člověk vybaven také, jen má k dispozici poněkud jiné prostředky – řeč. I rozhovor může mít charakter agrese či úniku, je tu však i ona třetí možnost – domluva.
Rozdíl mezi agresivitou, pasivitou a asertivitou spočívá v tom, že:
- Pasivně jednající člověk nedovede jasně sdělit svá přání a potřeby. Stejně je ovšem „bezbranný“ vůči požadavkům druhých. Chybí mu jistota v jednání, trápí ho, že se nedovede uplatnit. Neodolá manipulativním trikům. Ne každé vyhovění druhé straně je ale projevem pasivity.
- Agresivně jednající člověk se prosazuje na úkor jiných. Ponižuje a sráží sebedůvěru ostatních. Někdy sice dosáhne svého, ale lidé k němu mají záporný vztah a oplácejí mu stejnou mincí. Nechybí jim sebevědomí, či spíše pseudosebevědomí. Agrese není jen fyzické napadání či silná hlasitá slova. Agresivně působí sarkasmus a ironizování, ale třeba i tiché, někdy až přesládlé sdělení, které není k věci, jen degraduje osobu, které je určeno.
- Asertivně jednající člověk dokáže přesně a jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí. Celou svou bytostí sděluje, že ví, že jeho požadavek je oprávněný a splnitelný a druhá strana je podle něj korektní a nemá jiný zájem než věc kladně vyřešit. Umí naslouchat druhým a přistoupit na kompromis. Není mu trapné požádat sám o laskavost nebo ji poskytnout. Asertivní vystupování je klidné, člověk celkově působí uvolněným dojmem. Mluva je přiměřeně hlasitá, srozumitelná. Když se mu něco nepovede, neviní ze svého neúspěchu druhé ani nepřesvědčuje sebe sama, že to byl vlastně nezdar. Umí rozpoznat a ubránit se manipulaci.
Asertivní „lidská práva“
Asertivita požaduje, aby se člověk rozhodoval sám za sebe a za svoje rozhodnutí nesl zodpovědnost. Základem „asertivních lidských práv“ je zásada, že nikdo s námi nemůže úspěšně manipulovat, pokud mu to sami nedovolíme.
Asertivní desatero:
- Právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky sám zodpovědnost. Manipulační pověra – že jedinec nemůže nezávisle posuzovat sám sebe. Asertivita říká – jde o náš život, co se v něm stane, záleží na nás samotných a na nikom jiném. My sami musíme být soudci vlastního chování. Nemůžeme se na nikoho a na nic vymlouvat
- Právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující vaše chování.
Manipulativní pověra – za své chování jsme zodpovědni druhým lidem, a tedy to, co děláme, jsme jim povinni vždy vysvětlit, zdůvodnit, ospravedlnit.
- Právo sami posoudit, zda a nakolik jste zodpovědní za problémy druhých lidí.
Manipulativní pověra – člověk musí být vždy zodpovědný za své blízké i skupiny lidí a instituce, vůči kterým má závazky. Takže vůči nikomu a ničemu v našem okolí nemůžeme vystupovat tak, abychom nenesli zodpovědnost za jeho „život“ více než za svůj vlastní. Asertivita však říká, že každý člověk má právo sám posoudit, za co a do jaké míry zodpovídá. Ten, kdo řeší problémy celého světa, nakonec nepomůže nikomu.
- Právo změnit svůj názor.
Názor lidí – seriózní člověk za svými názory stojí. Prostě názor, ke kterému se kdo kdy přiklonil, nelze změnit. Jinak by musel přiznat, že se mýlil. Když se někdo mýlí, znamená to, že je nezodpovědný a není na něj spolehnutí. Teorie asertivity s tím nesouhlasí. Z estetického hlediska by mělo být rozhodující, zda se člověk „změnou názoru“ dostal blíže k pravdě.
- Právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
- Právo říct „já nevím“.
Sociální mýtus – dospělý zralý člověk se v sobě musí vyznat, tudíž musí znát všechny své motivy, pohnutky a být schopen zodpovědět jakýkoliv dotaz, týkající se všech souvislostí jeho chování. Když někdo něco dělá,ví proč.
- Právo být nezávislí na dobré vůli ostatních.
Pověra, která se pokouší protiřečit tomuto asertivnímu lidskému právu tvrdí, že všichni lidé, s nimiž přicházíme do styku, musí k nám mít kladný vztah. Je nezbytné, aby nás všichni měli rádi. Jinak by nás mohli odmítnout a vedlo by se nám ještě hůře než špatně. Ve skutečnosti „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“.
- Právo dělat nelogická rozhodnutí.
Život není program počítače, v němž by jednotlivé fáze a postupy zcela logicky naskakovaly jeden po druhém. Nelze také vyloučit že „logické“ řešení zklame na celé čáře a osvědčí se něco, co by nikdo nečekal. „Logicky“ můžeme dělat jen věci, kterým opravdu rozumíme.
- Právo říct „já ti nerozumím“. Není naší povinností číst druhým jejich přání přímo z očí a nevyřčené představy plnit na počkání. Máme plné právo se zeptat, co vlastně chtějí. Zároveň pak máme právo obdržet jasnou, jednoznačnou a třeba negativní odpověď.
- Právo říct „je mi to jedno“. Desátá asertivní zásada říká, že máme plné právo nebýt perfektní podle definic někoho jiného. Člověku může být například jedno, jestli vyhrála Sparta nebo Slávie.
Asertivní techniky
- Poškrábaná gramodeska
Tato technika se dá použít všude tam, kde chceme prosadit svůj oprávněný požadavek. Musí však jít o něco, na co máme nezadatelné právo, nejlépe pokud jsou naše práva definována formálně zákonem či jiným předpisem. Jednoznačně definujeme a sdělujeme svůj požadavek. Ať protistrana říká, co chce, my opakujeme stále svůj požadavek(jehla přeskakující na poškozené gramodesce). Nevyvracíme protistraně názor, nehájíme se. Když dosáhneme svého, tak dotyčnému neřekneme „ale trvalo vám to…“, nýbrž slušně poděkujeme.
- Umění odmítnout – říci „ne“ bez pocitu viny
Technika odmítání je zrcadlovým obrazem techniky prosazování oprávněných požadavků. Opět jasně konstatujeme své „ne (děkuji), nechci“. Nevysvětlujeme důvody, neomlouváme, nechováme se nejistě a úzkostně. Nenapadáme žádajícího, že si dovoluje něco takového vůbec chtít. V klidu opakujeme své „ne“. Můžeme dát najevo, že chápeme stanovisko druhé strany a uznáváme je, ale pro nás je nepřijatelné. Říkáme „ne“, aniž by z nás čišelo, že máme pocit viny. Nesmíme vypadat jako vztekající se negativistické tříleté dítě.
- Umění požádat druhé o laskavost
Východiskem je názor, že člověk nemá čekat, až mu jeho přání ostatní přečtou z očí. Má umět poprosit, nemít pocit, že si tím zbytečně zadává. Intonace musí odpovídat prosbě, ne rozkazu nebo výčitce. Je-li nám vyhověno, pak poděkujeme a dáme najevo radost. S variantou odmítnutí počítáme předem. Odmítnutí není důvod, proč se cítit uražený, naštvaný, otrávený a zklamaný. Ještě horší je přemítat, jak se nejlépe pomstíme.
Platí stejné základní zásady jako u prosazování oprávněného požadavku. Tj. svoje přání definujeme jasně a srozumitelně. Pokud budeme očekávat, že partner nevyhoví, zvyšujeme pravděpodobnost toho, že se to stane.
- Přijatelný kompromis = asertivní mistrovství
Obě strany získají „své“ hodnoty. Zvláště v kontaktu s lidmi, kteří nám nejsou lhostejní je lépe se domluvit k oboustranné spokojenosti, než prosadit svou. Ve většině situací mají svou pravdu obě strany. Člověk by měl umět druhému naslouchat, respektovat jeho oprávněné požadavky. Snažíme se vyřešit problém, ne druhého porazit, prosadit svou za každou cenu. Člověk však ani při nejlepší vůli nemůže dobře vycházet se všemi. Vždy je však vhodné zkusit to po dobrém. Mnozí lidé rozehrávají komunikaci agresivně. Často to jsou úzkostní jedinci, bojící se sociálního kontaktu, někdy s malou sebedůvěrou. Když se k nim chováme přátelsky, dáme najevo svůj klid a jistotu, většinou se rychle zklidní a dobře spolupracují.
5. Jak na kritiku
Kritika – nejúčinnější manipulátor. Manipulovat s druhými se dá nejsnáze vyvoláme-li v nich pocit viny. Nejčastější spontánní reakce na kritiku je obrana agresí, tj. odpovídáme stejně razantní kritikou partnera. Druhou rovněž dosti častou variantou je, že se začneme různě vymlouvat, zdůvodňovat, hledat objektivní překážky. To je obrana pasivní, sdělující, že „jsem červ, ale dělám co můžu, nezašlapávejte mne“.
Asertivní přístup v prvé řadě rozlišuje, zda jde o kritiku oprávněnou, či nikoliv.
6. Jak reagovat na oprávněnou kritiku
Asertivně jednající člověk kritika odzbrojuje tím, že s oprávněnou kritikou souhlasí, věc nerozpitvává a orientuje se na to, jak věc napravit. Chybovat je totiž lidské a chyba není nic víc a nic míň než chyba. Asertivní reakce tedy vypadá asi takto:
- Souhlasíme s kritikou.
- Stručně se omluvíme.
- Navrhneme a co nejdříve realizujeme nápravu. To předpokládá, že co nejrychleji uzavřeme diskusi o problému našeho prohřešku a dáme se do práce na nápravě.
- Nehroutíme se, protože víme, že nejsme dokonalí a trochu nedokonalosti velkoryse tolerujeme i druhé straně. Chápeme, že se někdy může člověk i pro banalitu velmi rozzlobit. Předem mu odpustíme výroky, kterých se vůči nám dopustí. Na tyto výroky na naši adresu nereagujeme a důsledně se držíme svého, tj. jak řešit problém, o který opravdu jde.
7. Jak reagovat na neoprávněnou kritiku
,,Technika otevřených dveří“ je symbolickým vyjádřením situace, kdy se kritik rozběhne, aby silou vyrazil zamčené dveře. Když k nim přiběhne, proletí jimi, neboť jsou proti jeho očekávání otevřené.
Prvním krokem je snaha oddělit ve sdělení kritika to, co je faktem a to, co je jeho subjektivním, často morálním hodnocením dané skutečnosti. Poté souhlasíme s každou pravdou či jen pravděpodobností nebo dokonce s tím, co by vůbec bylo na světě možné. Ať bude kritik říkat sebevětší nehoráznosti, musíme se soustředit jen na to, co má v sobě zrnko pravdy a s tím souhlasit. To by mělo kritika dříve nebo později umlčet.
8. Dotazování na negativa
Jedná se vlastně o rozvinutí techniky otevřených dveří. Dotazováním na negativa se můžeme leccos o sobě dozvědět a najít pravý důvod partnerovy kritiky. Kritizovaný využije situace a pokusí se rozhovor, který hrozí destruktivní hádkou, zvrátit v konstruktivní povídání. Cílem je kritikovi naopak ústa otevřít. Často totiž kritik kritizuje jen proto, že chce něco na našich vztazích změnit. Dělá to ovšem ve vleku negativních emocí. Pokud nám na dotyčném záleží, pokoušíme se touto technikou dostat z něho negativní náboj a přimět ho k věcnému a konstruktivnímu dialogu. Učíme ho tím vlastně asertivitě.
9. Asertivita a duševní hygiena
Asertivní je obhájit svá práva, ale nevstupovat druhým do života, pokud to oni sami nechtějí. Přijmout, že to, co je jiné, ještě není samo od sebe horší. Když jednáme asertivně, jsme schopni se zdravě sebeprosadit a nenecháme si vnutit o co nestojíme. Jsme schopni bez pocitů viny říci ne, na kritiku umíme reagovat s klidem a konstruktivně. Asertivní přístup nám ušetří hodně nervů a stresů v každodenním životě a navíc pročistí komunikaci, neboť jednat asertivně znamená jednat na rovinu. Z hlediska duševní hygieny je asertivita jako způsob zdravého sebeprosazování velmi přínosná. Dodržováním zásad asertivity člověk zvýší své sebevědomí, uvědomí si svou pravou cenu a nezávislost na druhých, bude sám sebe vnímat jako hodnotného člověka nehledě na to co se mu kdo snaží vsugerovat. Člověk je tedy otevřenější, vyrovnanější a má pozitivnější přístup k sobě, svému okolí a vůbec k životu.