Typologie  je rozčlenění osob do skupin podle určitého souboru znaků

Typologie podle Kretschmera [krečmer]:

Německý psychiatr E. Kretschmer (*1921) vycházel z klinických pozorování a jeho teze o typech které stanovil byly experimentálně prověřovány a potvrzeny. Přesto jeho koncepci řada psychologu odmítá. Kretschmer stanovil hypotézu o souvislosti stavby těla a určitých druhů psychóz. (psychóza je duševní onemocnění, kdy jedinec není v souladu s realitou, má poruchy psychických funkcí, ale chybí mu vědomí nemoci).

Kretschmer vycházel z poznatku, že lidé, trpící cyklofrenií (= maniodeprese) se vyznačují pyknickou stavbou těla, zatímco lidé mající sklon ke schizofrenii mají astenickou (též leptosomní) stavbu těla.

Popis fyzické stavby těla:

1. Typ pyknický: menší výška, kratší končetiny, kulatý obličej, krátký silný krk, silný hrudník, silná kostra, sklon k tloustnutí, zdůrazněné břišní partie, měkké svalstvo,  méně vlasů.

2. Typ astenický (leptosomní): štíhlá postava, delší končetiny, delší úzký hrudník, úzká ramena, menší hlava,  jemnější stavba kostry, málo podkožního tuku, málo vyvinuté svalstvo

3. Typ atletický: střední tělesná výška, dobře vyvinuté svalstvo a kostra, klenutý hrudník, široká ramena, úzká pánev, málo podkožního tuku

Vztah mezi stavbou těla a charakterem:

Charakteristika Kretschmerových typů:

1. Typ pyknický:

realista, má potřebu družnosti, kontaktu, je sdílný, otevřený, emocionálně laděný mezi veselím a smutkem, malý sklon k afektu, vzrušení rychle odezní, v psychickém tempu má výkyvy mezi pohodlností a pohyblivostí, výraz je měkký, přirozený, je srdečný, dobromyslný, má smysl pro humor, snadno se adaptuje na vnější podmínky

2. Typ astenický:

Idealistické myšlení, uzavřený, nepřístupný, zdrženlivý ve stycích a projevech, emocionální ladění mezi přecitlivělostí a chladností, značná vnitřní vzrušivost, nervozita, výraz strnulý a škrobený, mysl chladná, menší přizpůsobivost, sklon k zobecňování

3. Typ atletický:

Méně hovorný, malá vnitřní vzrušivost, klidný, pomalý, stálý, výraz klidný, citová mělkost, závislost, věrnost, přiměřená adaptabilita, myšlení realistické, důkladné až pedantské

Typy charakteru:

a) Schizotymní charakter. Kretschmer říká: „Jsou schizoidní lidé, s nimiž můžeme žít 10 let a nemohli bychom jistě říci, že je známe“. Jsou to záhadné povahy s nevypočitatelnými reakcemi. Jsou spíš uzavření, plaší, ostýchaví, nespolečenští, přecitlivěli a chladní zároveň. Jsou plni rozporů, mají intenzivní vnitřní život. Určitou variantou mohou být panovačné povahy, fanatici, vznešeně jemnocitní egoisté.

b) Cyklotymní charakter se vyznačuje nekomplikovanou povahou a „bipolárním uspořádáním temperamentu – veselost, čilost / zádumčivost, těžkopádnost. Cyklotym je společenský, družný, živý, pohodlný, prakticky založený, požitkářský. Žije v přitomnosti, bez zábran, adaptabilně, bez složité životní filosofie. Určitou variantou mohou být: veselý mluvka, klidný humorista, bodrý kliďas, pohodlný poživačník, činorodý praktik.

c) Ixothymní charakter je psychologicky poměrně jednoduchý typ, málo aktivní, spíš těžkopádný, sociálně neobratný, s malou fantazií, je málo vzrušivý a spíše lhostejný.

Je patrné, že Kretschmerův schizotym koresponduje s Jungovým introvertem a cyklothym s extrovertem. V Kretschmerově  typologii jsou rozhodující vztahy psychika/tělo a tělní chemismus, tj. humorální konstelace, která determinují jak stavbu těla, tak temperament. Stykem temperamentu s prostředím se formuje charakter.

Kretschmerova typologie:

Pokus o vysvětlení temperamentu učinil rovněž ruský vědec I. P. Pavlov (1849 – 1936), který podal výklad temperamentu jako projevu typu vyšší nervové činnosti člověka. Vyšel z poznatků o procesech podráždění a útlumu, o síle těchto základních procesů, jejich vyrovnanosti a pohyblivosti. Síla podráždění a útlumu znamená, s jakou intenzitou tyto procesy probíhají. Vyrovnaností nervových procesů se rozumí, který z nich převládá nad druhým a pod pohyblivostí nervových procesů si Pavlov představuje, jak snadno je nervová soustava schopna vystřídat podráždění útlumem a naopak.

Podle Pavlova je např.:

„Cholerický typ je zřejmě typ vznětlivý, lehko a rychle se vzrušující. Pro choleriky je charakteristická cykličnost v činnosti a zážitcích. Jsou schopni s celou svojí náruživostí věnovat se věci, nadchnout se pro ni, pociťují příliv síly, jsou připraveni překonat a skutečně překonávají překážky na cestě k cíli. Síly se však vyčerpaly, „ufňukaná nálada“. Takováto cykličnost je jedním z následků nevyrovnanosti nervové činnosti. I. P. Pavlov to vysvětluje takto: „Jestliže silný člověk není vyrovnaný, když se zanítí pro nějakou věc, příliš se opírá o svoje síly a možnosti. Výsledkem je, že napíná všechny svoje síly, vyčerpá se víc, než je třeba a dochází k tomu, že je vše nad jeho síly“…

Flegmatický typ vysvětlil I. P. Pavlov těmito slovy: „Je po celý život pokojný, vždy vyrovnaný a houževnatý pracovník. Je těžké ho rozesmát, rozhněvat nebo zarmoutit… Obvykle i při nepříjemnostech je pokojný. Má chudou mimiku, nevýrazné pohyby a pomalé tempo. Dodržuje přesně určitý způsob života, systém v práci“… Inertní typ, kterým flegmatik je, může vyniknout nad pohyblivé jedince větší trvalostí dosažených spojů, tedy trvalejším zapamatováním a také větší stálostí. Snáze se soustředí na určitou činnost, je důkladný a soustavný.

I. P. Pavlov určil čtyři základní typy, které se shodují s tzv. klasickými temperamenty:

Definice citů:

Jsou to takové způsoby prožívání, které se projevují v chování a jsou doprovázeny fyziologickými změnami v organismu. Jsou to psychické jevy, které mají jako podstatný znak kvalitu libosti a nelibosti (příjemné/nepříjemné).

City charakterizují: prožívání vztahu k lidem, předmětům, jevům, vlastním činům a duševním zážitkům. Způsob jakým city prožíváme závisí na individuálním charakteru člověka, který je podmíněný prostředím a výchovou.

U člověka laděného pesimisticky, který se pro každou maličkost rozčiluje, není schopen překonávat překážky a má strach z jakékoliv zátěže, může být toto prožívání příčinou somatických onemocnění (nemoci s psychogenním původem např.: civilizační nemoci, srdcově-cévní nemoci, trávicího ústrojí, hormonálního systému). Říkáme, že tento člověk všechno „příliš prožívá“.

Význam citů pro člověka:

• silné a bohaté city podmiňují bohatý vnitřní život
• city mají regulační funkci
• některé city oslabují činnost člověka a vedou ho k nečinnosti (nuda, zklamání) = astenické city (z řeckého stenos=síla)
• některé city naopak povzbuzují k činnosti = stenické city
• některé city mohou způsobit citové katastrofy (zoufalství)
• je potřebné city umět ovládat (to charakterizuje citově vyzrálou osobnost)

Pojmy city a emoce:

Psychologové tyto pojmy chápou nejednotně. Někteří tyto pojmy ztotožňují, jiní je dělí na nižší a vyšší:

1. Nižší – jsou spjaty s uspokojováním základních potřeb a rovnováhou organismu
2. Vyšší – vychází ze sociálních potřeb, ovlivňují chování člověka, vznikají v průběhu socializace člověka. Někteří psychologové, (např.učebnice pro gymnázia, autor Štefanovič), hovoří pouze o citech. Psychologický slovník konstatuje, že na rozdíl od emocí neobsahují city veškeré fyziologické vazby a emoce jsou pojem širší, „zastřešující“. Učebnice Psychologie pro střední školy (autor Čáp a kol.) pojmy cit a emoce ztotožňuje.

     V emocích prožívá člověk své vztahy k objektům, událostem, ale i k sobě samému. Předmětem emoce může být cokoli – pojí se vždy k nějakému obsahu.

     Hlavním zdrojem emocí je pro člověka život ve společnosti, ta ovlivňuje city výchovou, zvyky a mravními normami.

Každý člověk prožívá určité situace různě (např. rozdílná reakce jedince ve škole při zkoušení) – u jednotlivých lidí dochází k rozdílnému prožívání.

     Fyziologicky jsou emoce spojeny s činností CNS, konkrétně s částí mozku, která se nazývá limbický systém.

City  se často  objevují se aniž bychom si to uvědomovali (nemyslíme na určitou skutečnost, ale přesto ji prožíváme). Některé city jsou řízeny vůlí, mohou být však i předstírány (ale např. červenání nelze ovládat vůlí). City jsou psychické reakce na podněty a jsou subjektivní (individuální), jsou doprovázeny řadou fyziologických změn, některé z nich jsou pozorovatelné (zčervenání, zblednutí)

Příklady citů:

• negativní: nelibost, úzkost, strach, stud, lhostejnost, odpor, žárlivost, závist, opovržení, starost
• pozitivní: dojetí, úžas, touha, úcta, uvolnění, soucit, radost, důvěra, něžnost, náklonnost

Základní dimenze citů:

1. Tělesné změny – fyziologické projevy, které nelze ovládat vůlí (určitá úroveň vzrušení/uklidnění)
2. Jak se subjekt cítí (příjemně /nepříjemně)
3. Chování (reakce – smích, pláč, útěk)

Charakteristiky citů:

1. Protikladnost – láska / nenávist                               

                                radost / žal

• Citové rozpětí – bohatá citová rozmanitost
• Ambivalence – smíšenost citů – většina citů je protikladná (příjemné / nepříjemné), ale některé jsou rozporné (např. matka miluje své dítě, ale zároveň je odmítá, protože jí znemožnilo její plány do budoucna)
• Nakažlivost – přenášení dobré a špatné nálady     

Projevy emocí:

• výraz tváře, zčervenání, blednutí, smích, pláč, pohyb těla, zabarvení hlasu
• fyzické změny: změna TK, změna tepu, dýchání, svalové napětí, třes, pocení, „husí kůže“, mrkací reflex, pohyby očí, změna velikosti zornic, změna činnosti srdce (zrychlení), sekrece slin

Typickým výrazem smutku je pláč, zvláštní mimika a pohyb těla. Ale smích i pláč mohou vyjadřovat jiné city a jejich spojení s radostí a smutkem není jednoznačné.

Individuální zvláštnosti citů:

• citová dráždivost – v určitých situacích reagujeme podrážděně
• bohatost citů – citová rozmanitost
• citová deprivace – vzniká při nedostatku cit. podnětů
• citová zranitelnost – každý jsme cit. zranitelní

U každého člověka je to jinak, záleží na výchově, společnosti a temperamentu člověka.

Druhy citů:

1. Tělesné city – souvisí s uspokojováním tělesných potřeb
2. Citové reakce – city, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy mezi organismem a  prostředím, trvají kratší dobu – sekundy až minuty, mohou být:         
3. útočné – hněv, zuřivost (mohou přejít do agrese)
4. obranné – strach, pláč, úzkost, pohrdání
5. sociální – obdiv, úcta, zahanbení, méněcennost, soucit, smích

Velmi silné citové reakce se nazývají afekty. Afektivní jednání je silné, bouřlivě probíhající jednání (krátkodobé) – zlost, strach, zděšení. Člověku se  vymyká kontrola nad svým chováním. Projevuje se: prudkou motorickou reakcí, změnou výrazu tváře (např.:zčervenání). Jednání je nepromyšlené, v rozporu se zvyklostmi člověka. Ovládnutí závisí na osobních vlastnostech (vůle, temperament), zkušenostech a výchově. Charakteristika: tlumí psychické procesy, omezení volní regulace chování, havarijní řešení situace (únik, agrese), někdy vede až ke ztrátě vědomí!

• Citové stavy:

 –  jsou dlouhodobé, méně intenzivní prožívání situace = nálada

–  vznikají na základě tělesných i vnějších podnětů, např. úspěch, neúspěch, zklamání

–  trvají hodiny až dny

Nálada– trvalejší citový vztah, probíhá s menší intenzitou. Na chování může mít kladný i záporný vliv. Např.:

• povznesená nálada
• veselost, sebedůvěra, smích
• skleslost – útlum, pasivita až melancholie
• zlostná nálada- podrážděnost, agresivita, útočnost
• stísněnost – bezradnost, neschopnost koncentrace

Bezdůvodné výkyvy nálad mohou být podmíněny individuálními vlastnostmi – labilita, nadměrná citlivost.

• Citové vztahy – vytvářejí se k podnětům, které mají pro člověka zvláštní, subjektivní  hodnotu prožívání vztahu k významným objektům, osobám i sobě. Často bývají nevysvětlitelné. Vznikají trvalejším emocionálním zaměřením.
• trvání: měsíce, roky, někdy celý život
• velmi intenzivní citový vztah je vášeň (sexuální, čtenářská)

Základní citové vztahy:

• sympatie / antipatie
• láska / nenávist
• přátelství / nepřátelství
• obdiv / pohrdání
• pýcha / pokora

Např. – láska mezi mužem a ženou = prožívání sympatií, cit estetický, něhy, obdivu, naděje, ale i žárlivosti, obav, soucitu i žalu

• Vyšší city – jsou to city spol. vědomí. Vznikají v průběhu socializace člověka. Etické prožitky vznikají při dodržení / porušení morálních principů.

Dělíme je na:

• intelektuální – zvídavost, překvapení, zklamání při poznávání
• estetické – cit krásna, odporu, ošklivosti
• etické – člověk je prožívá při porušení / dodržování morálních principů:pocit viny/neviny, spravedlnosti / nespravedlnosti, křivdy
• sociální – člověk vyhledává určitou soc. skupinu, která je mu nejbližší. Naopak některým  skupinám se vyhýbá.

     Vývojová složka závisí do značné míry na vývoji rozumovém a volním. Rozumová složka přináší důvody pro citové vztahy, pomáhá třídit jejich zaměření, hodnotí její význam pro jedince a pro společnost (potlačuje ji např. pro nevhodnost či škodlivost).

     Kolektiv učí pociťovat city druhého, učí soucitu a přátelství (např. cit přátelství brání abychom ublížili druhému nebo poškodili jeho práci).

     V průběhu svého vývoje se člověk učí emotivním reakcím, jeho citový život se značně obohacuje, projevy emocí jsou volně kontrolovány a naopak předstírány.

     Závisí na kulturním prostředí kde jedinec žije, na skupinové příslušnosti i na osobních a sociálních zkušenostech.

Literatura:

Kratochvíl,S.: Jak žít s neurózou

Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese

Horneyová,K.:  Neurotická osobnost naší doby

Klasik při posuzování neurotických onemocnění je psychiatrička K. Horneyová (1885-1952), která se zabývá základní strukturou neurotických poruch v závislosti na kultuře. Domnívá se, že základní konflikt, se kterým se setkáváme u neurotické osobnosti odpovídá způsobu života, charakteristickému pro určitou kulturu.

Pojem neuróza chápat jako:

1. duševní poruchu, vyvolanou určitou situací, která se jedinci jeví jako stresující a mající základ ve strachu a úzkosti, hostilitě, sexualitě, soutěživosti, pocitu viny a jiných faktorech dané kultury
2. funkční nervové onemocnění bez organického nálezu (viz definice dále)

Příčiny neurózy lze spatřovat již v dětství, v chybném sociálním učení, v interpersonálních vztazích v okolí dítěte, nevhodnou hierarchií hodnot, zkresleným obrazem sebe sama.

Definice: N je onemocnění, při kterém pacient trpí duševními nebo tělesnými obtížemi, které nejsou lékařem potvrzeny, tj. při vyšetření nebyly zjištěny

K tělesným obtížím patří:

bolest hlavy, závratě, tlak či píchání u srdce, bušení srdce, bolesti žaludku, nechutenství, zvracení, průjmy, třes, křeče, ztráta hlasu, nadměrné pocení, poruchy zraku a sluchu a bolesti v nejrůznějších částech těla

K duševním obtížím patří:

stavy napětí a podrážděnosti, pocity vyčerpání, únavy, deprese, negativní myšlenky, strach úzkost, obsedantní (nutkavé) myšlenky, kompulzivní (dokola opakované činnosti – neustále umývání), poruchy spánku, slabá vůle, zlost, vztek, poruchy pozornosti a soustředění, pocity méněcennosti, nesamostatnost, obavy z nemoci, přehnané obavy o vlastní zdraví.

Neuróza, i když se projevuje také řadou duševních příznaků se zásadně liší od psychózy, není to duševní onemocnění. (psychóza je těžké duševní onemocnění, kdy jedinec ztrácí kontakt s realitou a psychické procesy jsou značně deformovány, avšak u pacienta chybí vědomí nemoci). Neuróza však je skutečným onemocněním, není to simulace, protože postižený potíže nepředstírá, ale skutečně je pociťuje.

Neurózou trpí více typy nestabilní. Osobnost neurotika netvoří harmonický celek, často se u něj střídají období optimismu a nadšení s obdobími skleslosti, pasivity a beznaděje. Neurotické příznaky bývají častěji důsledkem způsobu reagování člověka na obtížné situace, než bezprostředním výsledkem těchto situací.

Příčiny neuróz:

• Méně odolná nervová soustava (dědičnost)
• Nevhodná životospráva – málo spánku a odpočinku, nepravidelná strava, černá káva, alkohol, kouření
• Negativní zážitky – duševní otřesy, traumata
• dlouhotrvající konfliktní situace, život v napětí, nevyřešené problémy, narušené mezilidské vztahy, protichůdné role (člověk se tváří mile, ač by nejraději vraždil , „kde nepláčou oči, pláčou vnitřní orgány“)

Rozdělení neuróz:

• Úzkostná neuróza tj. neurčitý strach, neznámo z čeho
• Fobická neuróza – strach z výšky, z bouřky, ze psů, z uzavřeného prostoru, z výtahu, lidí, nemoci, různých předmětů …….
• Nutkavá neuróza – stále se vracejí určité myšlenky, opakují určité melodie nebo vzpomínky, pochybnosti zda čl. zamkl dveře, vypnul plyn…, má tendenci se nustále přesvědčovat o tom, že je všechno v pořádku.
• Depresivní neuróza – převládá smutná nálada, čl. nic netěší, je skleslý, nešťastný, nedovede se rozveselit, je málo výkonný
• Hysterická neuróza – nejčastěji navazují na traumatizující události, provází ji záchvaty smíchu, třesu těla, záchvaty pláče, zhoršené vnímání….Hysterická neuróza není totéž co hysterická psychopatie (tzv. histriónská porucha osobnosti). Tu charakterizuje dramatické chování, přehánění, zveličování, egocentrismus, city přechází do extrémů
• Hypochondrická neuróza – přehnané obavy o vlastní zdraví, sebepozorování, zabývání se nemocemi

Léčení neuróz:

• 40% neurotiků se uzdraví bez léčby (výzkumy anglického psychologa Eysenecka – čti [ajsenk]
• v určitých případech však vyléčení může být domnělé, přechodné nebo závislé na situaci
• nejlepší způsob léčení je psychoterapie, léčení je zaměřeno buď na příznaky nebo příčiny. Většinou je léčba zaměřena na vyřešení mezilidských konfliktů a dosažení patřičných změn v osobnosti
• používají se léky na uklidnění, léky proti úzkosti, na spánek, např. Diazepam, Neurol…..

Vtip o pacientovi: Pacient si lékaři stěžoval, že se v noci pomočuje. Ten mu předepsal Diazepam. Za tři týdny na kontrole: Tak už se nepomočujete? Ptá se lékař. Pomočuji, ale už mně to nevadí, odpovídá pacient.

Při používání léků vzniká nebezpečí návyku. Uklidňující léky sice pomohou, ale neodstraňují příčinu, takže se problémy mohou vrátit

• psychoterapeutický rozhovor – psycholog nebo psychiatr hovoří s pacientem o jeho problémech – účinné, ale dlouhotrvající léčení (nutný kontakt alespoň 2x týdně)
• Ventilování napětí: již staří Řekové hovořili o tzv. katarzi, tj. pocitu očištění, člověk se se svým problémem svěří a má pocit úlevy (vyzpovídání v kostele)
• Autogenní trénink – je odvozen od jógových cvičení, kdy pacient se nejdříve uvolní (relaxuje) a poté se soustředí na určité myšlenky či představy, opakuje si určité autosugestivní formule. Podmínkou úspěchu je pravidelné cvičení a vytrvalost

Psychologický typ: je souhrn psychických i tělesných vlastností, které člověka určitým způsobem charakterizují a zařazují do určité skupiny. Typologii rozdělujeme na:

• Biologizující – spojují psychické vlastnosti s tělesnými (např. Kratschmer)
• Psychologické –  opírají se pouze o vlastnosti psychické (Jung, Eysenck)

Lidé se od sebe liší nejen vnímáním, pamatováním, myšlením, zájmy, atd., ale i tím jak reagují na různé podněty. Do dynamických vlastností osobnosti patří temperament. Temperamentem nazýváme souhrn vlastností organismu, určujících tempo prožívání a chování jedince. Tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitu nazýváme dynamikou prožívání a chování. Ta spočívá v rychlosti a intenzitě reakcí člověka na různé podněty, délce trvání, a na tom, jak výrazně se člověk projevuje navenek. Dynamika duševního života je podmíněna vlastnostmi organismu, především NS. Temperament je především vrozený, ale lze jej do určité míry změnit výchovou (např. výbušnost lze ovládat vůlí…)

Definice:  Temperament je soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka, zvláště tím, jak snadno reakce vznikají, jak jsou silné a jak rychle se střídají.

Psychologickým typem rozumíme souhrn psychických, popř. i somatických vlastností, které člověka nějakým způsobem charakterizují a zařazují do určité skupiny. Psychologický typ je forma, které se jedinec nejvíce blíží, čisté typy ve skutečnosti neexistují!

Antická teorie temperamentu

Již ve starém Řecku lékaři studovali odlišné chování svých pacientů a pokoušeli se vysvětlit je. Domnívali se, že člověk se chová podle toho, která tekutina v jeho těle převládá. Nejstarší teorii temperamentu vypracoval řecký lékař Hippokrates a později ji upravil Galenos. Hippokratova teorie nebyla vědecká, ale vzhledem k tomu, že je velmi výstižná považujeme ji za klasickou.

Význam temperamentu při posuzování člověka

V osobním životě se projevuje temperament při posuzování lidí, se kterými přijde jedinec do styku.        Při zařazování na pracovní místo určí temperament zda je člověk schopen pracovat s lidmi nebo samostatně. V psychologii práce určí temperament jak častou změnu povolání jedinec potřebuje ( častá změna – sangvinik; dlouhá výdrž na jednom místě – flegmatik)

Každý řídící pracovník musí být stabilní typ, extravert, nesmí mít maniodepresivní stavy a nesmí být výbušný.

Typologie psychologická

Tvůrcem základní typologie psychologické je německý psychiatr C.G. Jung, který rozdělil temperament do dvou základních typů: extravert/introvert

Extravert

 je osobnost otevřená vnějšímu světu. Je to člověk společenský, který projevuje bez zábran své emoce, svěřuje se se svými problémy. Ve svízelných situacích se obrací o pomoc k okolí, ale sám je také ochoten pomáhat druhým. Zaměstnání, které by mu neposkytovalo častý a příjemný kontakt s lidmi, považuje za neatraktivní a nudné. Volný čas chce trávit téměř vždy ve společnosti, má rád humor a většinou se stává středem společenské zábavy. Je to člověk družný, společenský, má rád vzrušení, riskuje, je impulzivní, má rád legraci a změnu. Brzy ztrácí náladu a trpělivost, není na něj spolehnutí. Extravert bývá úspěšný zejména v povolání manažera, podnikatele, herce, učitele, číšníka, prodavače. Ženy tohoto typu jsou vynikající a oblíbené jako letušky, zdravotní sestry…

Introvert

je osobnost uzavřená vnějšímu světu. Je to člověk, kterého častý kontakt s ostatními lidmi vyčerpává a někdy i emočně zraňuje. Pokud se ocitá ve společnosti, chová se plaše a nejistě a rozhodně nechce být středem společenské zábavy.  V konfliktních situacích introvert velmi strádá, většinou se nedokáže bránit i když je v právu. Na druhé straně je věrným přítelem tomu, s kým se přes svou plachost dokázal sblížit. Jeho předností bývá i originální a tvořivý přístup k řešení problémů. Je úspěšný a spokojený v profesích, které poskytují klidnou práci, co nejméně rušenou přítomností jiných lidí. Volný čas chce introvert většinou trávit o samotě jako domácí kutil, čtenář nebo poutník na turistických stezkách. Introvertovi budou vyhovovat zaměstnání, archiváře, nočního hlídače, skladníka, vědeckého pracovníka.

H. J. Eysenck rozšířil typologii Jungovu o další dimenzi, a tou je labilita (neuroticismus) a jeho protiklad – duševní stabilita.

Získáváme tak čtyři možné kombinace:

1. Cholerik – neurotický extravert
2. melancholik – neurotický introvert
3. flegmatik  – duševně stabilní introvert
4. sangvinik –  duševně stabilní extravert

a) Cholerik – (cholé = žluč) – silný, nevyrovnaný typ; reaguje živě, vášnivě, s významnou mimikou, pracuje rychle a samostatně, je impulzivní, netrpělivý, agresivní, chybí mu dostatek ovládání

b) Melancholik – (melaina cholé = černá žluč) – slabý typ; je vášnivá se stálými city, svědomitý, zodpovědný, má sklon k pesimismu, bývá bojácný a skleslý, je urážlivý, trpí pocitem méněcennosti

c) Flegmatik – (flegma = hlen) – silný, vyrovnaný, klidný až netečný typ; je rozvážný, vytrvalý, je snášenlivý, přátelský, dobře se ovládá, bývá nerozhodný, pracuje stereotypně, je málo iniciativní.

d) Sangvinik – (sangvinus = krev)- silný, vyrovnaný, živý typ; je charakterizován optimismem, veselostí, podnikavostí, jedná rozhodně a směle, není konfliktní, v některých případech je lehkomyslný, nerozvážný, povrchní, upovídaný, přehnaně odvážný.

V moderní psychologii se neřídíme tělesnými tekutinami jak si představoval Galenos, ale vlastnostmi nervových procesů.

Schéma vlastností a typů temperamentu podle Eysencka viz obr.:

Rigidní = nepoddajný,  Reaktivní = činný

Antická typologie

Vlastnosti temperamentu

Většinu lidí nelze zařadit jednoznačně do určitého typu, ale vlastnosti jednotlivých typů se prolínají. Příliš vyhrazené typy mají ve společnosti spíše problémy, ale lze jich i využít.   Nelze říci, že některý z typů temperamentu je lepší a jiný horší. Každý typ má kladné i záporné vlastnosti. Vrozené temperamentové vlastnosti se v průběhu života vlivem výchovy, sebevýchovy a působením společenských podmínek mění.  Některé temperamentové vlastnosti mohou být překrývány vlastnostmi charakteru.

„ Známe – li svůj temperament, můžeme využívat jeho kladů, zmírňovat jeho nedostatky, lépe zvládat nejrůznější náročné situace, se kterými se během života setkáváme.“

Literatura:

Stavěl Josef: Antická psychologie

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Hunt, M.: Dějiny psychologie, Portál, Praha 2000

1. Indická filosofie

Hinduismus je velký nábožensko–filozofický systém, který vznikl ve starověké Indii.

Záležitosti tohoto pozemského světa měly totiž podle indických učenců jen druhořadý význam. Za mnohem důležitější považovali Indové nadpřirozenou existenci a tajemství duše a vesmíru jako celku. Je lidská duše nesmrtelná? Je naše vědomí individuální a nebo jsme všichni součástí nějaké veliké kosmické inteligence? To byly otázky, které zajímaly indické filozofy mnohem víc než lopotné snažení všedního pozemského dne. Už v nejstarších dobách vzniklo proto u Indů přesvědčení, že pozemský život přináší mnohem víc bolesti a utrpení než radosti a štěstí. Naše západní představa, že poznáním lze přírodu ovládnout a využít, byla Indům naprosto cizí. Věřili naopak, že se člověk může zbavit utrpení jen tím, že postupně překoná pouta, jimiž  ho tělesné smysly (zrak, sluch atd.) vážou k okolnímu světu. Došlo to dokonce tak daleko, že mnozí učenci prohlašovali hmotný svět za pouhou iluzi (mája), ze které se člověk musí probudit, jako když procitne ze snu…

Hinduismus je celým stromem náboženských a filozofických učení. Názorová snášenlivost starých Indů je výjimečná. Byla jim totiž naprosto cizí myšlenka, že by pravda mohla mít jen jednu jedinou podobu. Byli naopak přesvědčeni, že pravdu je třeba neustále hledat. Společným jmenovatelem všech hinduistických směrů je pouze víra v posvátnost a neomylnost védských spisů. Védské spisy mají dohromady obrovský rozsah a jejich hlavní součástí jsou védy a upanišády. Védy (toto slovo znamená „znalost“) vznikaly asi od 15. do 9. století př. n. l. Poprvé se zde také objevuje jedna z ústředních myšlenek celé indické filozofie: teorie o reinkarnaci čili převtělování, které se řídí podle karmického zákona odplaty. (Každé další vtělení se děje podle zásluh v předchozím životě. Řetězec převtělování nezahrnuje jen lidské bytosti, ale všechny živé tvory od nejmenšího hmyzu až po člověka)

Upanišády jsou pravděpodobně nejstarší filozofické texty na naší planetě. Ty první (a nejdůležitější) vznikly asi v 8. a 7. století př. n. l. a patří ke skvostům starověké literatury. Jsou v nich shrnuty a zároveň nově vyloženy staré védské myšlenky. Celá další indická filozofie z upanišád  čerpala, a to jak samotný hinduismus, tak i buddhismus, který se od hinduismu oddělil.

Budhismus, Buddha (563–483 př. n. l.)

Velký indický filozof, zakladatel buddhismu. Život je podle buddhismu vždy naplněn utrpením, jehož příčinou je lidská touha a žádostivost, která každého z nás vrhá do nekonečného koloběhu životů plných dalšího strádání. Vysvobození čili nirvány dosáhne člověk tím, když se zbaví veškeré žádostivosti. Nirvána však neznamená dokonalý život v ráji, ale naopak neexistenci, úplné vyhasnutí života.  

Legenda vypráví, že když mu bylo dvacet devět let, poznal náhle prázdnotu svého dosavadního života Aby našel východisko z této situace, odešel mladý princ do „bezdomoví“. Ve vesnici poblíž paláce uviděl stáří, nemoci, smrt a asketu, hledajícího cestu, jak z tohoto utrpení uniknout. Vydal se hledat pravdu, spasení a štěstí. Deset let putoval po Indii, hledal učitele, který by mu ukázal cestu, vyzkoušel jógická cvičení i nejpřísnější asketické sebeodříkání. Výsledkem však bylo jen naprosté rozčarování, tak dokonalé, že se Siddhártha rozhodl raději zemřít. A právě tehdy, když seděl už mnoho dní bez jídla pod fíkovým stromem, dosáhl náhlého prozření. V nadpřirozeném vidění spatřil věčný koloběh reinkarnací, v němž se všechny bytosti rodí do hmotného světa utrpení, ve kterém žijí, umírají a zase znovu se do něj rodí. Zároveň poznal také příčinu, proč se tak děje, i způsob, jak se z tohoto koloběhu vysvobodit. Od toho okamžiku skončil s jógou i askezí a vrátil se k normálnímu životu. Teď už ovšem jako Buddha – Osvícený. Od té doby až do konce života chodil od města k městu a vysvětloval svou nauku všem, kteří byli ochotni naslouchat.

Sidhárthova nauka byla jednoduchá a dostupná všem: Lidský život je vždy naplněn utrpením a neuspokojením. Příčinou tohoto utrpení je lidská touha a žádostivost. Právě žádostivost vrhá člověka do nekonečného koloběhu životů, které mu ale přinášejí jen nové a nové strádání. Aby se člověk z tohoto mlýnského kola bolesti a marnosti vymanil, musí se své žádostivosti zbavit. Pokud se mu to podaří, dosáhne stavu vysvobození čili nirvány. V podstatě můžeme říci, že nirvána znamená nebytí, konec existence. To je jeden ze základních rozdílů, který odlišuje buddhismus od západních náboženství: Spása člověka neznamená dokonalý a šťastný život v ráji, ale naopak úplné vyhasnutí života. Nic netrvá věčně, ani štěstí, vždy bude existovat utrpení a smrt, všechno je strast. Smrt je součástí nekonečného cyklu znovuzrození.

• Čínská filosofie

Konfuciánství, Konfucius (551-479 př.n.l)

Konfuciánství se nikdy nestalo náboženstvím v našem evropském pojetí. Číňané totiž nevěřili v žádného boha ani v božské bytosti. Měli silný přirozený sklon k materialismu a byli vynikajícími pozorovateli přírody, i když zároveň s tím bylo čínské myšlení vždy okořeněno trochou pověrčivosti a zálibou v magii a věštectví. Zvláště rozšířené bylo uctívání mrtvých předků, ale hlavním účelem těchto obětních obřadů bylo uspokojit duše mrtvých, aby se již nevracely ze záhrobí a neškodily živým. Skutečný zájem všech čínských filozofů se soustřeďoval především na pozemský život člověka a lidskou společnost. V plné míře to platí i pro konfuciánskou filozofii.Se svým učením vystoupil Konfucius (Kchung–fu–c’, 551–479 př. n. l.) kolem r. 500 př. n. l. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a až do padesáti se živil jako státní úředník, ale potom se stal potulným filozofem a se skupinkou žáků putoval od města k městu. Se svými návrhy na lepší uspořádání státu a společnosti se obracel především k vládcům, ale tehdejší mocipáni mu za jeho života mnoho sluchu nepopřáli. Když umíral, byl trpce rozčarován svým neúspěchem. Teprve po smrti začalo jeho učení nabírat na popularitě a nakonec se stalo nejvlivnější filozofií v celých čínských dějinách. Konfucia zajímala především otázka, jak lze vypěstovat v člověku mravní dokonalost, která je nezbytná k tomu, aby člověk byl prospěšný svému okolí a celé společnosti. Dospěl k závěru, že mravnost není člověku vrozena, a proto musí být vypěstována výchovou a učením. Člověk se musí dobrým vlastnostem doslova naučit. K tomu ovšem potřebuje vhodné vzory, které by si mohl osvojit. Konfucius nazývá tyto vzory Li a říká, že jsou to osvědčené mravní a kulturní normy, které společnost vytvořila a prověřila v průběhu mnoha staletí.  Konfucius naléhal na lidi, aby byli dobromyslní a aby byli dobrými členy lidské společnosti. Z tohoto pohledu je konfucianismus souhrn morálních učení. Hlavní cností podle Konfucia je  REN = dobro jako ideál lidských vztahů. Další cností je JI = spravedlnost, tj. dělat jenom to, co je morálně správné.Ve vzdělání nemají existovat rozdíly.  Známé přísloví: „ Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Nejdůležitější byly podle Konfucia pevné vztahy v rodině, které přesně určovaly povinnosti všech jejích členů – zejména lásku, úctu a poslušnost k rodičům. Tomu pak odpovídají další normy chování užitečné pro celou společnost: kázeň a smysl pro pořádek, oddanost ke kolektivu a úcta k nadřízeným, píle a skromnost. Mravnost není člověku vrozena, ale musí k ní být vychován. K tomu potřebuje vhodné vzory a pevně dané, osvědčené mravní a kulturní normy, které si musí osvojit.

Taoismus vznik: 500 př. n. l.

Za zakladatele taoismu je považován napůl legendární mudrc Lao–c’. O jeho životě víme velice málo a historikové se dodnes přou, zda skutečně existoval. V záznamech z mnohem pozdější doby se uvádí, že byl současníkem Konfucia. Proslul jako moudrý a ctnostný muž a lidé ho začali nazývat Lao–c’, což znamená „Starý mistr“ (jeho vlastní jméno neznáme).

Když mu bylo devadesát let, začala ho práce u dvora unavovat, a rozhodl se proto vydat na cesty. Při přejezdu hranic ho však poznal strážce a velice ho zarmoutilo, že moudrý stařec jejich zemi opouští. Požádal tedy Lao–c’a, aby dřív než odejde, sepsal své myšlenky. Podle příběhu se Lao–c’ skutečně posadil a na místě sepsal krátký rukopis, čítající pouhých pět tisíc znaků. Tato útlá knížečka je slavný Tao–te–ťing neboli „Kanonická kniha o Tao a ctnosti“.

Tao je prastarý pojem běžně používaný všemi čínskými filozofy, avšak právě v taoismu hraje naprosto ústřední roli. V překladu znamená „cesta“ a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. I když se později taoismus vyvinul v určitou formu náboženství, jeho stoupenci nikdy nepovažovali Tao za božskou bytost. Z našich evropských pojmů bychom ho snad nejlépe mohli přirovnat k přírodním zákonům. Pozornost taoistů se vždy soustřeďovala na skutečný hmotný svět. Hlavním předmětem jejich zájmu byla příroda, protože právě v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Snaha dosáhnout úplné harmonie s Tao byla hlavním cílem taoistů. Člověk by měl osvobodit svou mysl od zbytečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici. „Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov,“ praví hned druhá báseň Tao–te–ťingu, taoistického učení o „konání nečinností“, Tao je síla, která stvořila vesmír a řídí ho. Stát by se měl lidem co nejméně plést do života. Překlad Tao = cesta lze chápat jako „jít cestou přírody“. [

• Antická filosofie a psychologie

Herakleitos z Efesu (asi 540–480 př. n. l.)

Řecký filozof, který položil základy dialektického myšlení. Svět je podle jeho učení v neustálém pohybu (noc se mění v den, člověk stárne ke smrti) a je založen na věčném střídání a boji protikladů. A právě tyto protiklady svou protichůdností tvoří konečnou harmonii. Jeho dalším přínosem je snaha důsledně oddělit filozofii od vědy. Věda nám nemůže pomoci pochopit podstatu světa, k té se přiblížíme poznáním sebe sama, vnitřní pokorou a zušlechťováním duše. Potom se můžeme otevřít logu. Logos je zákon, podle kterého probíhá veškeré dění.

Sokrates (469–399 př. n. l.)

Řecký filozof, nejvýznamnější osobnost dějin filozofie. Za nejvyšší princip pokládal dobro, za velmi důležité rozumové poznání a vzdělání. Věřil, že pozná-li člověk, co je dobré a správné, přijme dobro jako svůj životní cíl. Za nejúčelnější metodu poznávání pokládal dialog.

Demokritos z Abder (asi 460–370 př. n. l.)

Řecký filozof a učenec. Rozvinul teorii atomismu, založenou na předpokladu, že svět (také lidská duše) se skládá pouze z prázdnoty a neviditelných a neměnných částic – atomů. Zakladatel materialistické filozofie.

Hippokrates (460–377 př. n. l.)

Řecký lékař, je nazýván „otcem lékařství“. Kladl důraz především na pozorování lidského těla a rozlišování konkrétních projevů zdravého a nemocného organismu. Rozpoznal, že pro lidské zdraví je důležitá správná životospráva a vhodné životní prostředí a založil tak preventivní medicínu. Hlásal, že dobrý charakter je u lékaře stejně důležitý jako odborné znalosti. V duchu Hippokratovy přísahy se lékaři dodnes zavazují léčit podle svého nejlepšího svědomí a dbát za všech okolností na zdraví pacienta.

Platon (427–347 př. n. l.)

Řecký filozof, zakladatel idealistické filozofie. Podstatu světa tvoří podle Platona říše nehmotných idejí, veškerá hmota je pouhým jejich odrazem. Věnoval se i otázkám uspořádání společnosti a hlásal vládu moudré elity – filozofů. Člověk je stvořen spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty. Duše člověka je nehmotná substance, která je příčinou aktivity těla. Nejvyšší složkou duše je rozum, sídlící v mozku. Duše poznává prostřednictvím tělesných smyslů, což je klamné. Smrt je obdobím přechodu duše k dalším existencím

Aristoteles (384–322 př. n. l.)

Řecký filozof a zakladatel evropského vědeckého myšlení.  Vytvořil ucelený systém společenských i přírodních věd, položil základy logiky, fyziky, biologie,  psychologie, poetiky a etiky (za nejvyšší ctnost považoval uvědomělé a rozumem vedené jednání). Ve spisu O duši podal systematické pojednání o duševní dění. Pojem duševní ztotožňuje s projevy života. Prapříčinou všeho dění je bůh. Duše je nehmotná substance, ale nemůže být bez těla. Aristoteles je zakladatel metafyziky, tj. filosofie, zabývající se jsoucnem.

Epikuros (341–270 př. n. l.)

Řecký filozof, představitel materialismu. Věnoval se výkladu atmosférických a kosmických jevů a ukázal, že považovat je pouze za projevy božské moci a za boží trest je pověrou. Člověk je jednotou těla a ducha. Duši i ducha chápe jako projev hmoty. Duch je vlastně rozumem. Větší strach než z bohů má podle něj člověk ze smrti.

Galenos (130 – 201 n.l)

Římský lékař, který se zabýval činností mozku a analýzou nervové činnosti

• Křesťanská filosofie

sv. Augustin (354-430)

Člověk se skládá z těla a nehmotné duše, která tělo proniká a oživuje (metafyzický dualismus). Člověk hledá boha  a nachází ho teprve sám v sobě

sv. Tomáš Akvinský (1225–1274)

Italský teolog a filozof. Jako jeden z prvních církevních myslitelů se pokusil najít vztah křesťanství k antické filozofii, zejména k Aristotelovi. Vycházel z toho, že víra a rozum jsou dvě cesty poznání, které však nejsou v zásadním rozporu. Jeho učení, později nazvané tomismus dodnes představuje filozofické východisko katolické teologie. Člověk má duši, která je nesmrtelná a která dočasně přebývá v jeho těle.

• Novověk

Descartes René [dekárt] (1596–1650)

Francouzský filozof a matematik, hlavní představitel racionalismu; je považován za zakladatele novověkého způsobu myšlení (Rozprava o metodě, Úvahy o metafyzice). Zabýval se především otázkou vztahu subjektivního světa lidského vědomí a objektivního světa hmoty. Všechny procesy v objektivním světě, do kterého zahrnul i přírodu, podle něj probíhají zákonitě podle návaznosti příčin a následků. Na této jeho teorii byla založena mechanistická filozofie. Duch a hmota jsou dva odlišné jevy. Tělo člověka je pouhý stroj, duše je principem vědomí. Descartes zavádí do psychologie pojem vědomí. Duše je nesmrtelná nehmotná substance, směřující k bohu.

Locke John (1632 – 1704)

Všechny obsahy duševního života pochází ze zkušenosti (empirismus). Člověk je při svém narození „tabula rasa“. Nic není v mysli, co by dříve nebylo ve smyslech. Myšlení je založeno na vnímání, pracuje s pojmy a představami.

Procháska J. (1749 – 1820)

Používá pojmu duše, ale na základě zkušeností dochází k poznatku, že duševní dění je vázáno na činnost mozku.

Wundt W. (1832 – 1920)

Zakladatel první psychologické laboratoře (1879), zkoumal reakční dobu, odmítal pojem duše.

Pavlov Ivan Petrovič (1849–1936)

Ruský biolog. Věnoval se fyziologii nervových procesů a výzkumu fyziologické podstaty psychických jevů. Objevitel podmíněných reflexů.

Freud Sigmund [frojd] (1856–1939)

Rakouský lékař a neurolog, zakladatel psychoanalýzy. Pocházel z Příboru na Moravě, byl židovské národnosti. Rozborem spontánních myšlenek („volných asociací“) pacientů se snažil vysvětlit procesy, které se staly příčinou jejich psychických, zejména neurotických poruch. Příčiny většiny poruch objevil v skryté oblasti vědomí, kam člověk zatlačuje pudová a nežádoucí hnutí mysli, kterou definoval jako nevědomí. Všechny důležité postupy, na nichž je založena psychoanalytická praxe, popsal ve svém nejvýznamnějším díle Výklad snů. Traumatické stavy vznikají v důsledku potlačování pudů, zvláště sexuálního.

Jung Carl Gustav (1875–1961)

Švýcarský psycholog a filozof. Zabýval se výzkumem snů, vytvořil psychologickou typologii introverze-extroverze a poněkud mystickou teorii o společném kolektivním nevědomí lidstva, tzv. archetypy, které zahrnují psychickou zkušenost mnoha generací. Nevědomí chápal ne jako “odkladiště”, ale jako tvořivou a plnohodnotnou součást lidské psýchy. Na rozdíl od Freuda se Jung nesoustřeďoval na pudovou stránku a determinaci v dětství, nýbrž na rozmanitost duševního života a vývoj v dospělosti.

Watson J.B. (XXX)

Formuloval koncepci bahaviorismu [bíhejvjorismus], tj. vědy o chování. Vědomí je jen jiné slovo pro označení duše. Má-li být psychologie vědou, musí se držet schématu stimul-reakce a musí rezignovat na studium vnitřních psychických stavů (tj. vědomí). Odmítnutí introspekce vedlo k tzv. psychickému redukcionismu, který neobehavioristé nahradili schématem stimul-organismus-rekace. (Tolmanův pojem intervenující proměnná).

Fromm Erich (1900 – 1980)

Německý filosof a sociolog, představitel neofreudismu (též neopsychoanalýzy), od r. 1933 působil v USA.  Klasickou psychoanalýzu podrobil kritice. Rozhodující nejsou jenom pudy ale i sociální faktory.  Lidé mají biologické, psychologické a sociální potřeby. Společnost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním potlačuje svobodu člověka.

Eysenck Hans Jurgen [ajsenk] (1916 – XXX) 

Britský psycholog, prof. university v Londýně. Známý ve světě svými encyklopedickými pracemi z oblasti psychologie osobnosti, psychopatie, studia inteligence, učení a psychoterapie.

Vznik psychologie jako vědy:

Psychologie jako věda se samostatně mohla rozvíjet tehdy, bylo li zřejmé, co je předmětem jejího zkoumání. Z tohoto pohledu jsou významní např.: R. Descartes (lidský organizmus je stroj, jehož základním prvkem je reflex, např. popálení – odtažení ruky) a F. Bacon (pramenem jakéhokoliv poznání jsou smysly).

Aby bylo možno formulovat předmět psychologie, bylo nutno rozšířit vědecké poznatky o člověku, především z biologie a fyziologie. Tento rozvoj nastává v 19. století. Ve výzkumu psychických jevů sehráli významnou roli Sečenov, Pavlov. Emancipace psychologie postupovala rychlým tempem. Zasloužil se o to také německý psycholog W. Wundt, který ve své laboratoři prováděl experimentální výzkumy, které měly zajistit objektivitu a přesnost psychologického poznání. Ukázalo se, že mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi je závislost. Tedy hlavně přírodovědci mají zásluhu na tom, že psychické jevy se staly předmětem vědeckého bádání.

W.Wundt (1832-1920) zakládá r.1879 první psychologickou laboratoř.  Roku 1889 se uskutečnil první sjezd psychologů v Paříži.

Literatura:

Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti, str.362

Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, str.57

Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psychologie, str.48

Slovo charakter pochází z řeckého slova, které volně přeloženo znamená výrazný znak, rytina.. Významově ekvivalentní je slovo povaha. Pojem charakter už užil Theophrastos ve 3. stol. př.n.l. ve svém díle Etické charaktery, v němž popsal několik desítek psychologických typů (např. pokrytec, lakomec, ješita….). V těchto případech dochází k popisu charakteru z etických hledisek. Proto se problematikou charakteru zabývali i filosofové jako Kant, Shopenhauer, Stern a další. Názory na místo charakteru v psychologii se ovšem různí. Např. psycholog Allport říká, že charakter je etický problém a proto je v psychologii zbytečný. Psychologie neformuluje mravní principy, ale v souladu s všelidskou morálkou považuje za přijatelné tzv.:“zlaté pravidlo mravnosti“, formulované již Konfuciem, pak Kristem a jako kategorický imperativ (= bezpodmínečný příkaz mravního zákona) je vyjádřil I.Kant:“Smýšlej a jednej tak, aby tvé smýšlení a jednání se mohlo stát obecným zákonem“.

Vztah charakteru a osobnosti: charakter není něco vedle osobnosti, nýbrž je to osobnost sama. Charakter znamená osobní utváření, individualitu, druh osobnosti. Usuzuje se, že u každého jedince dominuje  určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morálního vývoje. Když o někom řekneme, že je „dobrý charakter“, vztahujeme jeho osobnost k morální dokonalosti. Být charakterem tedy z psychologického hlediska znamená řídit se ve svém životě určitými morálními zásadami nebo regulovat svoje chování a prožívání v souladu s určitým mravním principem.

O charakteru jedince rozhodují takové charakteristiky jako láska a úcta k osobnosti druhého člověka, respektování oprávněných zájmů druhých, vztah k materiálním a duchovním hodnotám, k přírodě, kulturním výtvorům, používání mravně dovolených prostředků jednání v sociálních vztazích, způsobilost chránit slabší, občanská statečnost, ideologická vyspělost, kladný vztah práci a další.

Definice charakteru: charakter je takový souhrn vlastností osobnosti, které regulují chování člověka podle zažívaných morálních požadavků společnosti.

Charakter je spjat s ostatními složkami osobnosti a zajišťuje nejvyšší kontrolu a regulaci jednání člověka. Charakter je jednou ze složek osobnosti, patří do skupiny vztahově-postojových vlastností. Je spjat s ostatními složkami osobnosti a zajišťuje nejvyšší kontrolu a regulaci jednání člověka. Mravní principy nemá člověk od narození, ale postupně je získává ve styku s ostatními lidmi. Charakterní člověk má kladně rozvinuty všechny dílčí vlastnosti, kontroluje svou činnost, ovládá temperament, reguluje své chování v zátěžových situacích, soustavně jedná podle zásad které považuje za správné a zvláště má rozvinuty kladné mravní vlastnosti. Takový člověk je vzorem pro ostatní lidi, kteří si ho pro jeho vlastnosti váží. 

Za jádro charakteru se považuje svědomí. Citlivost svědomí rozhoduje o tom, zda jsme či nejsme schopni vyhnout se nemorálnímu jednání.

Další pohledy na charakter:

Autonomní ch.: jedinec se řídí mravními principy, které si zvnitřnil

Heteronomní ch.: jedinec se opírá o vnější autoritu, od niž odvozuje, co je dovoleno/zakázáno, co je správné/špatné

Subjektivní ch.: mnoho lidí považuje za správné to, co schvaluje jejich svědomí, bez ohledu na to, jak to hodnotí okolí, řídí se tím, k čemu je vedou jejich potřeby a city.

Objektivní ch.:  jedinec se řídí tím, co je v souladu s obecně uznávaným ideálem dokonalosti, spravedlnosti, dobra, lásky, cti. Jednání takových lidí se považuje za mravné.

O charakteru člověka se běžně a často hovoří jak mezi lidmi, tak ve sdělovacích prostředcích a hodnotí se skutková podstata jedince, zvláště v náročných situacích. Některé praktické příklady:

Zpráva z novin – Děkujeme řidiči A.B, který dne 1.10 zastavil u havarovaného auta, poskytl první pomoc, přivolal lékařskou záchrannou službu a zařídil odtažení našeho vozu do opravny.

Sportovní zpráva – Kanaďan Lemieux se stal rytířem fair-play na olympijských hrách v r.1988. V jachtařské regatě byl druhý, když spatřil, jak se topí singapurský závodník Chan, jehož jachta se převrátila. Lemieux neváhal, přerušil svou jízdu a vytáhl tonoucího z vody. Skončil pak na závodech na 21. místě. Lemieux řekl : Chan byl vyčerpaný, volal o pomoc a v takovém případě nesmí nikdo ani na chvíli zaváhat a člověk musí pomoci druhým v nouzi.

Vývoj charakteru

Vývoj charakteru se děje postupně tak, jak dítě  interiorizuje (zvnitřňuje) morální postoje a zásady.

 Proces vývoje charakteru lze rozdělit do následujících skupin:

1. Požadované chování je vázáno na vnější podmínky, nejčastěji je regulují rodiče soustavou odměn a trestů (asi od druhého roku věku). Rodiče si určité chování vynucují.
2. V nitru dítěte se vytváří určitá mravní instance zvaná superego (nad-já), která umožní dítěti podívat se na svět očima jiného člověka (dítě si uvědomuje přestoupení zákazů a tvoří se u něj vnitřní rozpory – porušit zákaz či neporušit).
3. Mravní požadavek se přetvořil v mravní přirozenost, čímž je završen proces interiorizace
4. Získané mravní požadavky dítě uplatňuje i vůči svému okolí (např. vyžaduje pořádek od sourozence), říkáme že dochází k exteriorizaci mravních principů.

Stadia morálního usuzování:

Americký psycholog L.Kohlberk (kolberk) se zabýval studiem řešení mravních dilemat:

1. Stadium předkonvenčního usuzování, kdy jedinec se řídí tím, jaký postih ho čeká za provedený čin
2. Stadium konvenčního morálního usuzování: jedinec se řídí tím, co si o něm budou ostatní myslet
3. Stadium postkonvenčního usuzování – jedinec zvažuje protichůdná stanoviska a činí rozvážlivá rozhodnutí

Charakteristika jednotlivých typů charakteru:

1. Amorální charakter – představuje to, co se klinicky nazývá psychopatická osobnost, tj. nedostatek ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápáni jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb, je to impulzivní egoistické chování s nedostatkem zábran
2. Prospěšný charakter – jedinec se chová tak, jak si myslí, že by se chovali jiní lidé. Ohlíží se na mínění ostatních. Pokud chybí vnější kontrola, chová se jedinec zcela bez zábran. Nemá zvnitřněny morální principy (např.: cti, odpovědnosti atd….)
3. Konformní charakter – jedinec se chová tak, jak se chovají ostatní, ale na rozdíl od prospěšného charakteru je zde více volní kontroly a méně egoismu, protože se ohlíží na ostatní, ale spíš z hlediska  „aby se neřeklo“ a „když se to ostatní nedozvědí“
4. Iracionálně vědomý charakter – již má zvnitřněny abstraktní principy (např. čestnost, spravedlnost) ale svérázně pojaté na bázi emočního vztahu; abstraktní morální principy jsou aplikovány bez dostatečného zřetele k okolnostem a důsledkům. Jednání posuzuje podle vlastního pojetí správného a špatného.
5. Racionálně altruistický charakter. – je nejvyšší stupeň morálního rozvoje jedince, který jedná s ohledem na situaci a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko sociálního dopadu svého jednání, egoistické sklony ustupují do pozadí.

Charakter můžeme rozdělit do skupin, jejichž obsah spolu určitým způsobem souvisí. Toto uspořádání vlastností označujeme jako struktura charakteru (viz příloha). Jednotlivé složky nelze chápat odděleně, protože jsou vzájemně propojeny. Některé vlastnosti jsou více, některé méně rozvinuty, některé mohou zcela chybět.

Charakterový profil pracovníka soc. péče :

Povolání pracovníka sociální péče vyžaduje vzdělanostní úroveň a má značné požadavky na mravní kvalitu. Při soc. práci přicházejí soc. pracovníci do styku s psychicky, smyslově a somaticky postiženým jedincem. Pronikají do vnitřního života člověka, dostávají se do kontaktu s morální problematikou celé společnosti. Proto je výsledek soc. práce ovlivněn morálním a etickým základem soc. pracovníka.

Požadavky na soc. pracovníka:

• Ten, kdo pracuje s postiženými dětmi a starými lidmi musí umět rozdávat své city a musí mít soucit (dalajlama „Etika pro třetí milenium)
• Mít vysoký standart profesionálních znalostí, dovedností i nadšení pro pomoc potřebným
• Nesmí zapomínat, že „soc. komunita“ vyžaduje spolupráci s rodinou, profesionály (pedagogy, psychology, psychiatry, policii…)

Charakterové vlastnosti pracovníka sociální péče:

• Vlastnosti člověka, ve kterých se projevuje celková mravní orientace, které navazují na mravní vlastnosti (pracovitost/lenivost, čestnosti/nečestnost, zásadovost/nezásadovost)
• Vlastnosti, které souvisí s profesí a pracovním zařazením v oblasti soc. péče (pečlivost/nepečlivost, práce na plný úvazek/částečný výkon, péče o klienty, vstřícnost, ochota, vzdělávat se, uplatňování nových metod…)
• Vlastnosti soc. pracovníka vyplývající z  individuálního charakteru osobnosti  (svědomí, skromnost, domýšlivost, kritičnosti sama sebe…)
• Charakterové vlastnosti projevující se ve vztahu ke druhým lidem (zdvořilost, snášenlivost, vztah ke kolektivu, tolerantnosti…)

Další pojmy:

• Mravní normy –  respektování mravních norem a morálně-volních vlastnosti sociálního pracovníka jsou nezbytným předpokladem pro úspěšnou profesní činnost.
• Profesní etika –  jedná se o požadavky na chování lidí v určitém oboru lidské činnosti, v určitém zaměstnání a povolání. Etika obsahuje určité vlastnosti a mravní kvality, které musí pracovník splňovat.
• Morální kodex –   je soubor pravidel a požadavků na chování a jednání lidí. Každá profese má svůj kodex, kterým se řídí. Mravní rozvoj pracovníka v soc. sféře se utváří během života v činnosti s postiženými lidmi.