Komunikaci chápeme ji jako formu dorozumívání  a sdělování.  V psychologii chápeme komunikaci především jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.

Komunikace patří mezi nejdůležitější složku ve vztahu mezi lidmi. Je považována za klíčovou oblast pro navázání rozhovoru s klientem.

Komunikace napomáhá v první řadě  sociálnímu pracovníkovi  (SP) k získání požadovaných informací o klientovi, jeho rodině, přátelích, zájmech, o sociální situaci, ve které se ocitl a v neposlední řadě i o jeho životním osudu. Povolání pracovníka v sociální péči vyžaduje vysokou vzdělanostní úroveň a má značné požadavky na mravní kvalitu. Při práci přicházejí SP do styku s psychicky, smyslově a somaticky poškozeným jedincem. Proto je výsledek jejich práce ovlivněn morálními a etickými normami společnosti, které si musí osvojit.

Profese pracovníka SP  je založena z velké části na schopnosti komunikovat. Sama profese však neznamená, že SP komunikuje dobře. Při komunikaci je obtížné si uvědomit, že některá komunikační negativa používáme nevědomě, spontánně a že je používáme jako součást naší komunikační výbavy. Některá negativa však používáme „polovědomě“, víme o nich a některá  dokonce používáme vědomě jako součást komunikační strategie.

Komunikační dovednosti sociálního pracovníka (obecně) :

• mít schopnost jasně a přesně vyjádřit obsahy svého sdělení, vyjádřit je tak, aby komunikant rozuměl jednoznačně obsahu sdělení
• umět se vyjádřit před skupinou lidí ( spolupracovníci, klienti… )
• mít schopnost porozumět obsahu sdělení od jiných lidí, tj. nezkresleně, obzvláště porozumět obsahu sdělení starých, nemocných či postižených lidí
• mít schopnost navázat kontakt s klientem, umět se vcítit do jeho postavení (např. proč klient nechce komunikovat )
• umět při komunikaci naslouchat a být pozorný ke komunikantovi
• mít vypěstovaný cit pro mimoslovní sdělování klienta, které vypovídá o psych. stavech, které klient prožívá, aniž by je sděloval slovy ( např. klientovi může být nepříjemné sdělovat své emoce a pocity )
• umět se v komunikaci přizpůsobit nebo přiblížit klientovi tak, aby komunikace probíhala v přátelské atmosféře, a aby klient měl pocit, že SP se upřímně zajímá o jeho problémy, aby měl pocit sounáležitosti
• umět při komunikaci rychle reagovat, avšak za předpokladu kontroly svého sdělení
• umět podat informaci ve správný okamžik, na správném místě a rozpoznat účinek svého sdělení

Dovednosti SP komunikovat s klientem spadají do oblastí:

• paralingvistické
• obsahové stránky řeči
• organizace řeči a volby slov
• chování ke klientovi a postojem k němu
• překonávání komunikačních bariér a zvládání efektivní komunikace
• nonverbální

Poznámka: uvedené dovednosti jsou součástí dalších maturitních otázek

Další klíčové dovednosti SP v komunikaci:

• komunikátor připisuje sdělení shodný význam jako komunikant
• komunikační šum, komunikátor bude sdělení připisovat jiný význam než komunikant
• zda došlo či nedošlo k pochopení významu informace zjistí SP pomocí zpětné vazby. Z odpovědi komunikant odečítá, zda jeho sdělení bylo správně pochopeno, a tomu pak přizpůsobuje své další, navazující komuniké.
• Schopnost efektivního naslouchání – je to nejenom otázka příjmu informace ale i vyjádření postoje ke klientovi, kdy dáváme najevo, že nás informace od klienta zajímají
• Při komunikaci vyloučit tzv. „instrumentální činnosti“ (např.: poslouchat klienta a přitom vykonávat ještě jiné činnosti, např. zalévat květiny)

Literatura: Nakonečný,M.: Encyklopedie obecné psychologie

Většina lidí si občas klade otázku: „Jsem dostatečně inteligentní“? Co tím však tito lidé mají na mysli? Z výsledků jedné ankety, provedené v Norimberku v r.1980 vyplynulo, že lidé si pod tímto pojmem nejčastěji představují: člověk má dobré nápady, má ve škole dobré známky, dokáže si poradit v těžkých životních situacích, daří se mu v životě, dokáže odpovědět na otázky v různých soutěžích, dokáže se dobře slovně a písemně vyjadřovat, dokáže úspěšně vyjednávat, má vystudovány školy, dokáže dobře plánovat a organizovat, v diskusi má vždy lepší argumenty, vždy přesně ví, co chce, je dobře informován, vše rychle chápe, umí se správně rozhodnout, dokáže dobře jednat a vycházet s lidmi, dokáže tvořivě myslet. Uvedené aspekty nezahrnují všechno, ale poukazují  na podstatnou složku inteligence.

Česky znamená slovo inteligence chápavost nebo důvtipnost. Říká, jak je jedinec schopen se vyznat v nové situaci, kde nevystačí s dosavadními zkušenostmi a to zvláště tehdy, když je třeba vykonat abstraktní operace a pracovat se symboly. V současnosti se I chápe jako biopsychická adaptace na životní podmínky.  I když se I váže především na kvalitu myšlení, je zde nepopíratelná závislost na paměti, pozornosti, vůli a schopnosti řešit problémy. Někteří psychologové sumárně označují I jako rozum člověka.

Existuje několik definicí inteligence, např:

Inteligence je soubor specifických předpokladů individua, které umožňují úspěšně řešit myšlenkové pochody a rychle se vyrovnat s novými životními podmínkami.

Další definice hovoří, že I je schopnost přizpůsobit se, řešit nové situace, problémy a orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí a znaků.

Z hlediska zařazení  do str. osobnosti patří I do schopností.

Inteligence je to, co změří inteligenční testy.

Vývoj inteligence:

Závisí na biologickém vývoji celého organizmu, především na zrání NS, které trvá asi do osmi let. Podstatnou složkou vývoje je však učení a získávání zkušeností. Výsledky zkoumání I vedou k poznatku, že z velké části (asi z 80ti %) je I dědičná, ale v určité míře se může v průběhu života měnit, což závisí na životních podmínkách.  Pohled na vliv dědičnosti a prostředí není jednotný, někteří psychologové tvrdí, že Jejich poměr je 50%/50%.

Inteligenční kvocient

Úroveň rozumových schopností (tedy inteligence) se dá vyjádřit hodnotou (číslem), nazývanou inteligenční kvocient, zkratka IQ. Tento pojem zavedl v r. 1914 něm psycholog Stern.  IQ lze vypočítat jako poměr věku mentálního a chronologického *100. Za průměrné číslo se považuje 100, snížená I je asi od 80.  K měření inteligence byl navržen vzorec:

IQ-inteligenční kvocient

MV – mentální věk (duševní úroveň odpovídající určitému věku)

CHV – chronologický věk

Dnes se inteligenční kvocient definuje jako deviační IQ. Při němž je hodnota, které jedinec v testu dosáhne, srovnána s jeho průměrem věkové kategorie.

Rozdělení jednotlivých stupňů inteligence v populaci:

IQ	Stupeň inteligence	% případů v populaci
nad 130	vysoký nadprůměr	3,5
120 – 129	nadprůměr	8
110 – 119	lehký nadprůměr	16
90 – 109	normální – průměr	asi 50
80 – 89	lehký podprůměr	16
70 – 79	hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací	7
pod 69	mentální retardace	3,5

Měření inteligence:

Inteligence se měří různými testy, mezi nejznámější patří testy Bineta, Piageta, Amthauera, Wechslera. První test zkonstruoval Alfred Binet v r. 1905 za účelem měření inteligence školáků. Pro každou věkovou skupinu byl vytvořen test a když jej dítě zvládlo dostal test pro vyšší věkovou skupinu. Tak se postupovalo, až určitý test dítě nezvládlo. Dosažený stupeň tak určoval jeho „mentální věk“. Např. devítiletý zvládl test jedenáctiletého.

Značně rozšířené jsou testy na počítačích, kde máme za úkol např. na základě série obrázků doplnit logicky další obrázek. (www.menza.cz).

Testy, v nichž se nachází úkoly související s prostorovou představivostí a logickými vztahy mezi geometrickými obrazci byly zavedeny z důvodu nezávislosti na specifických kulturních vlivech. 

Testy inteligence se požívají k tomu, abychom získali informaci o rysech a struktuře intelektuálního nadání. Celkový výkon zjištěný testem inteligence se udává inteligenčním kvocientem (IQ).

„Klasický IQ“ vyjadřoval vztah mezi mentálním věkem a chronologickým věkem. Ukázalo se, že je nepřesný a málo vhodný, protože předpokládal inteligenci, která plynule roste s věkem a člověk s neměnnou inteligencí by byl potom získával se stoupajícím věkem stále nižší IQ.

Faktory inteligence

Někteří vědci jsou přesvědčeni o tom, že tradiční způsoby měření inteligence, ačkoliv mají přímý vztah k úspěchu ve studiu, nevypovídají o celé řadě schopností a jejich pohled je zúžený. Psycholog Spearman v r. 1927 prohlásil, že slovo inteligence je pouhý zvuk, slovo s tolika významy, že nakonec nemá žádný.

Howard Gardner prosazuje názor, že lidská inteligence je velmi různorodá a lze ji členit do těchto kategorií:

• logicko-matematická i: schopnost řešit problémy jejich prozkoumáváním a logickým rozborem, práce se symboly, odhalování vztahů mezi nimi
• lingvistická i: schopnost užívat jazyka při komunikaci
• prostorová i: schopnost vnímat vztahy mezi objekty v prostoru
• hudební i: nadání pro hru na hudební nástroj, komponování nebo zpěv
• tělesně-kinestetická i: schopnost ladných pohybů těla
• interpersonální i: schopnost porozumět druhým, jejich náladám, záměrům a potřebám
• intropersonální i: schopnost porozumět svým vlastním citům a využívat je při regulaci vlastního jednání a chování

Faktory inteligence,  Thurstone [tástoun]:

• schopnost operací s čísly
• schopnost lehce psát a mluvit
• schopnost rozumět slovním sdělením
• schopnost zapamatování
• schopnost řešit problémy a plánovat činnost
• schopnost vnímat prostorové vztahy
• schopnost rozeznávat a diferencovat působící podněty

Cattel dělí inteligenci na fluidní a krystalickou :

• fluidní  – během života se nevyvíjí, je vrozená, nezávislá na dřívějším učení a znamená schopnost řešit tvořivě nové problémy
• krystalická – je založena na vědomostech a schopnosti je využívat

Nejnovější výzkumy poukazují na souvislost inteligence s rychlostí reakcí, kdy se měří rychlost s jakou člověk zareaguje na výběr mezi několika možnostmi. Tím se dá vyhodnotit rychlost vjemu, přenosu informace nervovými dráhami, rychlost vyhodnocení informace a její přenos k motorickým částem těla. (problém souvisí s věkem, proto platí vždy pro určitou věkovou skupinu).

Jiní badatelé se zaměřují ve svých testech na praktické a tvůrčí schopnosti, např.: zkoumané osobě se dá přečíst článek s neznámým slovem jejím úkolem je odvodit význam neznámého slova. Tím se určuje schopnost učit se. 

Rozvoj psychických schopností:

• neustále duševně pracovat
• provádět činnosti, které vedou ke většímu prokrvení a okysličení mozku
• dostatečný přísun vitamínů A,B1,B5,C,E
• správná životospráva

Asertivita – pozitivní orientování svého chování a zdravé prosazování své osobnosti.

Američan A. Saltem, se snažil své žáky naučit spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí, umění dát najevo svá přání, požadavky. Učil je, že kompromis je často největším vítězstvím.

Pojmem asertivita rozumíme:

1. umění vyjádřit vlastní stanovisko, nebát  se  oponovat, a to jak za použití argumentů, tak i neustálým setrváváním na svém, pokud je argumentace zbytečná, nebo není na místě
2. umění prosadit svůj oprávněný požadavek či říkat „ne“ na nepřijatelné nároky, aniž by tím byla dotčena práva druhých
3. vyrovnávání se s (oprávněnou i neoprávněnou) kritikou i vlastními chybami
4. umění požádat druhého o laskavost bez pocitů trapnosti

Asertivita – stop manipulaci

Manipulativní chování je protipól asertivity. Jeho záludnost spočívá v tom, že na první pohled nemusí být jasné, o co jde. Oblíbeným trikem manipulace je činit oběť odpovědnou za vývoj a řešení situace. Pravý viník negativního jevu zůstává v pozadí nebo se dokonce stylizuje do role „posledního spravedlivého“.

Styl manipulace souvisí s typem osobnosti. Někdo volí manipulaci předstírající bezmocnost. Jiný zase dává přednost agresivní notě. Z mnoha publikovaných dělení typů manipulace je zřejmě nejdůkladněji propracováno Shostormovo. Prvky manipulace nachází tento autor v 9 charakteristických stylech osobnosti:

1. Diktátor – to bývá autoritativní osoba, jejíž „řekl jsem“ má váhu. Obvykle se odvolává na autority, tradici a odkaz předků. Díky vhodně voleným citacím prosazuje vždy svou, neboť jak známo, v dílech klasiků lze najít potvrzení i navzájem zcela odlišných názorů.
2. Chudáček – rád by učinil to anebo ono, ale nedostává se mu sil. Zdůrazňuje své handicapy, prezentuje se jako člověk, jehož pocity méněcennosti nejsou zdaleka neoprávněné. Nepříjemné úkoly „neslyší“.
3. Počtář – rychle, snadno a úspěšně si spočítá, co je pro něj v dané situaci nejvýhodnější. Rád by učinil to či ono, ale ta jeho slabá paměť. Co ovšem chce a co je použitelné pro jeho cíle, to si pamatuje velice dobře.
4. Břečťan – podobně jako „chudáček“ manipuluje druhými lidmi svojí předstíranou naprostou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něj ostatní silnější jedinci starali a aby na nich mohl do značné míry parazitovat.
5. Drsňák – své okolí prostě „ukřičí“. Manipuluje hrubostí a nehoráznou jistotou, že je to právě on sám, kdo má patent na rozum.
6. Obětavec, nejhodnější a nejlaskavější – tento typ dobře vystihuje výrok: “Nejhorší jsou nejhodnější lidé“. Proklamuje, že nechce nic pro sebe, jedná jen pro dobro druhých, ani špetku vděku nechce. Udělá pro vás prví a poslední, ale…vždyť po vás nic nechce, jen takovou pranepatrnou maličkost, jako je to či ono…a vy byste neměli to srdce mu nevyhovět. Tento typ je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň.
7. „Táta, máma“ – ty, které si vyvolil, chrání před jakýmikoliv vlivy běžného života. Stará se o ně, ale v návalu řady povinností se jich často opomene zeptat, zda to či ono chtějí. Prostě sám ví, co je nejlepší a to také udělá.
8. Mafián – jeho ideologie vychází z postoje:“Jsem tvá ochrana, záštita, pomocník, udělám pro tebe dost, ale musíš mi sloužit nebo přinejmenším nesmíš dělat nic, s čím bych nesouhlasil. Pokud se názorově nebo dokonce svými činy postavíš na vlastní nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, jde proti mně.“

Asertivita se zcela jednoznačně staví proti kterémukoliv z těchto forem manipulace. Učí člověka, jak s nadhledem, v klidu a bez agrese podobné manipulace odmítnout. Připravuje ho na to, že odmítnutím ztrácí určitou výhodu, ale zůstane sám sebou. Samo odmítnutí manipulace ale k asertivitě nestačí. K asertivnímu jednání nejsnáze dospějeme poté, co je odlišíme od agresivity a pasivity.

Agresivně – pasivně – asertivně

Naši předkové z živočišné říše mají ke zvládání konfliktů dva základní prostředky – únik a boj. Nedá se pochybovat o tom, že i lidé jsou pro tyto formy chování stejně dobře vybaveni. Avšak již u zvířat, zejména obratlovců, existuje ještě třetí možnost. Z „lidského“ pohledu bychom ji mohli nazvat dorozumívání podle pravidel. K tomu je člověk vybaven také, jen má k dispozici poněkud jiné prostředky – řeč. I rozhovor může mít charakter agrese či úniku, je tu však i ona třetí možnost – domluva. 

Rozdíl mezi agresivitou, pasivitou a asertivitou spočívá v tom, že:

• Pasivně jednající člověk nedovede jasně sdělit svá přání a potřeby. Stejně je ovšem „bezbranný“ vůči požadavkům druhých. Chybí mu jistota v jednání, trápí ho, že se nedovede uplatnit. Neodolá manipulativním trikům. Ne každé vyhovění druhé straně je ale projevem pasivity.
• Agresivně jednající člověk se prosazuje na úkor jiných. Ponižuje a sráží sebedůvěru ostatních. Někdy sice dosáhne svého, ale lidé k němu mají záporný vztah a oplácejí mu stejnou mincí. Nechybí jim sebevědomí, či spíše pseudosebevědomí. Agrese není jen fyzické napadání či silná hlasitá slova. Agresivně působí sarkasmus a ironizování, ale třeba i tiché, někdy až přesládlé sdělení, které není k věci, jen degraduje osobu, které je určeno.   
• Asertivně jednající člověk dokáže přesně a jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí. Celou svou bytostí sděluje, že ví, že jeho požadavek je oprávněný a splnitelný a druhá strana je podle něj korektní a nemá jiný zájem než věc kladně vyřešit. Umí naslouchat druhým a přistoupit na kompromis. Není mu trapné požádat sám o laskavost nebo ji poskytnout. Asertivní vystupování je klidné, člověk celkově působí uvolněným dojmem. Mluva je přiměřeně hlasitá, srozumitelná. Když se mu něco nepovede, neviní ze svého neúspěchu druhé ani nepřesvědčuje sebe sama, že to byl vlastně nezdar. Umí rozpoznat a ubránit se manipulaci.

Asertivní „lidská práva“

Asertivita požaduje, aby se člověk rozhodoval sám za sebe a za svoje rozhodnutí nesl zodpovědnost.  Základem „asertivních lidských práv“ je zásada, že nikdo s námi nemůže úspěšně manipulovat, pokud mu to sami nedovolíme.

Asertivní desatero:

1. Právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky sám zodpovědnost.  Manipulační pověra – že jedinec nemůže nezávisle posuzovat sám sebe. Asertivita říká – jde o náš život, co se v něm stane, záleží na nás samotných a na nikom jiném. My sami musíme být soudci vlastního chování. Nemůžeme se na nikoho a na nic vymlouvat
2. Právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující vaše chování.

Manipulativní pověra – za své chování jsme zodpovědni druhým lidem, a tedy to, co děláme, jsme jim povinni vždy vysvětlit, zdůvodnit, ospravedlnit.

• Právo sami posoudit, zda a nakolik jste zodpovědní za problémy druhých lidí.

Manipulativní pověra – člověk musí být vždy zodpovědný za své blízké i skupiny lidí a instituce, vůči kterým má závazky. Takže vůči nikomu a ničemu v našem okolí nemůžeme vystupovat tak, abychom nenesli zodpovědnost za jeho „život“ více než za svůj vlastní. Asertivita však říká, že každý člověk má právo sám posoudit, za co a do jaké míry zodpovídá. Ten, kdo řeší problémy celého světa, nakonec nepomůže nikomu.

• Právo změnit svůj názor.

Názor lidí –  seriózní člověk za svými názory stojí. Prostě názor, ke kterému se kdo kdy přiklonil, nelze změnit. Jinak by musel přiznat, že se mýlil. Když se někdo mýlí, znamená to, že je nezodpovědný a není na něj spolehnutí. Teorie asertivity s tím nesouhlasí. Z estetického hlediska by mělo být rozhodující, zda se člověk „změnou názoru“ dostal blíže k pravdě.

• Právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
• Právo říct „já nevím“.   

Sociální mýtus – dospělý zralý člověk se v sobě musí vyznat, tudíž musí znát všechny své motivy, pohnutky a být schopen zodpovědět jakýkoliv dotaz, týkající se všech souvislostí jeho chování. Když někdo něco dělá,ví proč.

• Právo být nezávislí na dobré vůli ostatních.

Pověra, která se pokouší protiřečit tomuto asertivnímu lidskému právu tvrdí, že všichni lidé, s nimiž přicházíme do styku, musí k nám mít kladný vztah. Je nezbytné, aby nás všichni měli rádi. Jinak by nás mohli odmítnout a vedlo by se nám ještě hůře než špatně. Ve skutečnosti „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“.      

• Právo dělat nelogická rozhodnutí.

 Život není program počítače, v němž by jednotlivé fáze a postupy zcela logicky naskakovaly jeden po druhém. Nelze také vyloučit že „logické“ řešení zklame na celé čáře a osvědčí se něco, co by nikdo nečekal. „Logicky“ můžeme dělat jen věci, kterým opravdu rozumíme.

• Právo říct „já ti nerozumím“. Není naší povinností číst druhým jejich přání přímo z očí a nevyřčené představy plnit na počkání. Máme plné právo se zeptat, co vlastně chtějí. Zároveň pak máme právo obdržet jasnou, jednoznačnou a třeba negativní odpověď.      
• Právo říct „je mi to jedno“.  Desátá asertivní zásada říká, že máme plné právo nebýt perfektní podle definic někoho jiného. Člověku může být například jedno, jestli vyhrála Sparta nebo Slávie.

Asertivní techniky

1. Poškrábaná gramodeska

Tato technika se dá použít všude tam, kde chceme prosadit svůj oprávněný požadavek. Musí však jít o něco, na co máme nezadatelné právo, nejlépe pokud jsou naše práva definována formálně zákonem či jiným předpisem. Jednoznačně definujeme a sdělujeme svůj požadavek. Ať protistrana říká, co chce, my opakujeme stále svůj požadavek(jehla přeskakující na poškozené gramodesce). Nevyvracíme protistraně názor, nehájíme se. Když dosáhneme svého, tak dotyčnému neřekneme „ale trvalo vám to…“, nýbrž slušně poděkujeme.

• Umění odmítnout – říci „ne“ bez pocitu viny

Technika odmítání je zrcadlovým obrazem techniky prosazování oprávněných požadavků. Opět jasně konstatujeme své „ne (děkuji), nechci“. Nevysvětlujeme důvody, neomlouváme, nechováme se nejistě a úzkostně. Nenapadáme žádajícího, že si dovoluje něco takového vůbec chtít. V klidu opakujeme své „ne“. Můžeme dát najevo, že chápeme stanovisko druhé strany a uznáváme je, ale pro nás je nepřijatelné. Říkáme „ne“, aniž by z nás čišelo, že máme pocit viny. Nesmíme vypadat jako vztekající se negativistické tříleté dítě.

• Umění požádat druhé o laskavost

Východiskem je názor, že člověk nemá čekat, až mu jeho přání ostatní přečtou z očí. Má umět poprosit, nemít pocit, že si tím zbytečně zadává. Intonace musí odpovídat prosbě, ne rozkazu nebo výčitce. Je-li nám vyhověno, pak poděkujeme a dáme najevo radost. S variantou odmítnutí počítáme předem. Odmítnutí není důvod, proč se cítit uražený, naštvaný, otrávený a zklamaný. Ještě horší je přemítat, jak se nejlépe pomstíme.

Platí stejné základní zásady jako u prosazování oprávněného požadavku. Tj. svoje přání definujeme jasně a srozumitelně. Pokud budeme očekávat, že partner nevyhoví, zvyšujeme pravděpodobnost toho, že se to stane.

• Přijatelný kompromis = asertivní mistrovství

Obě strany získají „své“ hodnoty. Zvláště v kontaktu s lidmi, kteří nám nejsou lhostejní je lépe se domluvit k oboustranné spokojenosti, než prosadit svou. Ve většině situací mají svou pravdu obě strany. Člověk by měl umět druhému naslouchat, respektovat jeho oprávněné požadavky. Snažíme se vyřešit problém, ne druhého porazit, prosadit svou za každou cenu. Člověk však ani při nejlepší vůli nemůže dobře vycházet se všemi. Vždy je však vhodné zkusit to po dobrém. Mnozí lidé rozehrávají komunikaci agresivně. Často to jsou úzkostní jedinci, bojící se sociálního kontaktu, někdy s malou sebedůvěrou. Když se k nim chováme přátelsky, dáme najevo svůj klid a jistotu, většinou se rychle zklidní a dobře spolupracují.

5.  Jak na kritiku

Kritika – nejúčinnější manipulátor. Manipulovat s druhými se dá nejsnáze vyvoláme-li v nich pocit viny. Nejčastější spontánní reakce na kritiku je obrana agresí, tj. odpovídáme stejně razantní kritikou partnera. Druhou rovněž dosti častou variantou je, že se začneme různě vymlouvat, zdůvodňovat, hledat objektivní překážky. To je obrana pasivní, sdělující, že „jsem červ, ale dělám co můžu, nezašlapávejte mne“.

 Asertivní přístup v prvé řadě rozlišuje, zda jde o kritiku oprávněnou, či nikoliv.

6. Jak reagovat na oprávněnou kritiku

Asertivně jednající člověk kritika odzbrojuje tím, že s oprávněnou kritikou souhlasí, věc nerozpitvává a orientuje se na to, jak věc napravit. Chybovat je totiž lidské a chyba není nic víc a nic míň než chyba. Asertivní reakce tedy vypadá asi takto:

• Souhlasíme s kritikou.
• Stručně se omluvíme.
• Navrhneme a co nejdříve realizujeme nápravu. To předpokládá, že co nejrychleji uzavřeme diskusi o problému našeho prohřešku a dáme se do práce na nápravě.
• Nehroutíme se, protože víme, že nejsme dokonalí a trochu nedokonalosti velkoryse tolerujeme i druhé straně. Chápeme, že se někdy může člověk i pro banalitu velmi rozzlobit. Předem mu odpustíme výroky, kterých se vůči nám dopustí. Na tyto výroky na naši adresu nereagujeme a důsledně se držíme svého, tj. jak řešit problém, o který opravdu jde.

7. Jak reagovat na neoprávněnou kritiku

,,Technika otevřených dveří“ je symbolickým vyjádřením situace, kdy se kritik rozběhne, aby silou vyrazil zamčené dveře. Když k nim přiběhne, proletí jimi, neboť jsou proti jeho očekávání otevřené.

Prvním krokem je snaha oddělit ve sdělení kritika to, co je faktem a to, co je jeho subjektivním, často morálním hodnocením dané skutečnosti. Poté souhlasíme s každou pravdou či jen pravděpodobností nebo dokonce s tím, co by vůbec bylo na světě možné. Ať bude kritik říkat sebevětší nehoráznosti, musíme se soustředit jen na to, co má v sobě zrnko pravdy a s tím souhlasit. To by mělo kritika dříve nebo později umlčet.

8. Dotazování na negativa

Jedná se vlastně o rozvinutí techniky otevřených dveří. Dotazováním na negativa se můžeme leccos o sobě dozvědět a najít pravý důvod partnerovy kritiky. Kritizovaný využije situace a pokusí se rozhovor, který hrozí destruktivní hádkou, zvrátit v konstruktivní povídání. Cílem je kritikovi naopak ústa otevřít. Často totiž kritik kritizuje jen proto, že chce něco na našich vztazích změnit. Dělá to ovšem ve vleku negativních emocí. Pokud nám na dotyčném záleží, pokoušíme se touto technikou dostat z něho negativní náboj a přimět ho k věcnému a konstruktivnímu dialogu. Učíme ho tím vlastně asertivitě.

9. Asertivita a duševní hygiena

Asertivní je obhájit svá práva, ale nevstupovat druhým do života, pokud to oni sami nechtějí. Přijmout, že to, co je jiné, ještě není samo od sebe horší. Když jednáme asertivně, jsme schopni se zdravě sebeprosadit a nenecháme si vnutit o co nestojíme. Jsme schopni bez pocitů viny říci ne, na kritiku umíme reagovat s klidem a konstruktivně. Asertivní přístup nám ušetří hodně nervů a stresů v každodenním životě a navíc pročistí komunikaci, neboť jednat asertivně znamená jednat na rovinu.  Z hlediska duševní hygieny je asertivita jako způsob zdravého sebeprosazování velmi přínosná. Dodržováním zásad asertivity člověk zvýší své sebevědomí, uvědomí si svou pravou cenu a nezávislost na druhých, bude sám sebe vnímat jako hodnotného člověka nehledě na to co se mu kdo snaží vsugerovat. Člověk je tedy otevřenější, vyrovnanější a má pozitivnější přístup k sobě, svému okolí a vůbec k životu.

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychologie osobnosti odpovídá na tyto otázky: Jaký typ člověka jste? Jste veselý, vyrovnaný a pevný? Překypujete sebedůvěrou a pohodou? Nebo jste nesmělí, ostýchaví, bojíte se vlastního stínu, podléháte depresím? Jste úzkostliví a většinu času prožíváte ve stresu? Hovorový význam slova osobnost – morální osobnost, výjimečná osobnost, tragická osobnost, rozpolcená osobnost. Na rozdíl od pojmu osoba, tj. konkrétního lidského jedince vyjadřuje pojem osobnost celek, který má určitý podstatný znak. V psychologii osobnost znamená:

• jednotu psychických vlastností člověka, jeho prožívání a chování
• schopnost přizpůsobení se vnějšímu prostředí
• schopnost rozvíjet se jedinečným a svérázným způsobem

Existuje asi 50 různých definicí od různých autorů na to, co to vlastně osobnost  je. Všichni se však shodují v jednom: nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost a odlišnost od ostatních osobností.

Osobnost je vyvíjející se struktura psychofyziologických systémů, které utváří jeho jedinečné přizpůsobení okolí. Je to pojem, označující organizovaný celek duševního života člověka

Osobnost – je to organická jednota tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince a projevující se v jeho jednání a chování.

Osobnost je dynamická struktura takových psychofyziologických systémů uvnitř individua, které determinují jeho svérázné přizpůsobení okolí.

Dítě se nerodí jako osobnost, ale stává se jí postupně v procesu zvaném socializace (někteří autoři uvádí okolo 2 – 3 roku života , kdy se u něho vytvoří vědomí vlastního  „JÁ“)

Pojmu osobnost se v psychologii užívá ve všeobecném významu – nemá hodnotící ráz! Neoznačujeme jím jenom tzv. velkou, silnou osobnost, toho, kdo je významný, všední, průměrný, ba i chorobnou nebo zločinnou osobnost. V psychologickém smyslu je osobností každý člověk.

Osobnost každého člověka je jednotkou měnících se, stálých a dynamických činitelů, umožňuje jednak být sám sebou, projevit pružnost a přizpůsobit se novým, změněným podmínkám.

Osobností se zabývali takoví filozofové jako: Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský, I.Kant, ve 20. století Allport, Watson, Eysenek, Freud a jiní.

Obecná charakteristika osobnosti:

• člověk je bytost biopsychosociální
• osobnost jako společenská bytost plní společenskou roli a zaujímá určitou pozici
• individuum je osobnost jako souhrn všech jejích zvláštností
• každá osobnost je jedinečná a neopakovatelná

Vlastnosti osobnosti:

Osobnost vzniká syntézou vlastností osobnosti. Charakterizovat osobnost vlastně znamená vyjmenovat a charakterizovat její typické vlastnosti. Některé vlastnosti osobnosti (paměť, pohotovost) se dají změřit, jiné vlastnosti (charakter, svědomí) se zjišťují obtížně.

Vlastnosti osobnosti se vyznačují mnoha znaky:

• Stálost (konzistence) – rozumíme jednak časové trvání určité vlastnosti u jednotlivce, a jednak to, že tato vlastnost se objevuje vždy za stejných podmínek, např. nedůvěřivost je stálou vlastností osobnosti pouze tehdy, když se příslušný člověk při styku s lidmi vždy nebo alespoň zpravidla chová nedůvěřivě.
• Hloubka  – hloubkou vlastnosti označujeme její souvislost s prostředím. Čím je vlastnost hlubší, tím méně závisí na prostředí
• Pronikavost – pronikavostí vlastnosti označujeme její dominanci (převládání) nad ostatními vlastnostmi.
• Hierarchičnost – znamená jakési stupňovité uspořádání vlastností v tom smyslu, že příbuzné vlastnosti se spojují do jedné základní vlastnosti, kterou psychologové označují pojmem faktor. Např. faktor „naivita“ souvisí s vlastnostmi jako: prostý, neokázalý, nenáročný, společensky neuhlazený, neurčitý, sentimentální, vřelý, společensky spontánní…)
• Univerzálnost – univerzální vlastnosti nazýváme to, když je příslušná vlastnost vlastní všem lidem nebo alespoň absolutní většině lidí (např. svědomí)
• Polarita – většina vlastností osobnosti má dimenzi (rozměr) sahající od jednoho pólu k druhému, např. veselý-smutný, mlčenlivý-hovorný
• Integrovanost – u každé osobnosti se psychické vlastnosti určitým způsobem sdružují, např. družnost, taktnost, inteligence, vtipnost, . . .
• Determinovanost – vlastnosti osobnosti jsou mnohostranně determinovány a závisí na mnoha faktorech (věku, pohlaví).Psychologové zatím nejsou jednotní v tom, co více determinuje os., zda-li faktory biologické (tělesná stavba, činnost NS, činnost hormonální soustavy), nebo faktory sociální – jak os. utváří interakce s jinými lidmi.

Neurofyziologicky souvisí osobnost s činností mozku. Bylo dokázáno, že při poškození mozku dochází nejdříve k úpadku nejvyšších funkcí, tj. abstraktního myšlení, vyšších citů a cílů, zatím co nejdéle přetrvají vývojově nejstarší funkce!!!

Struktura osobnosti:

Psychickou strukturu osobnosti je možno chápat jako uspořádaný celek dispozic, které podmiňují způsoby psychického reagování (tj. prožívání i chování) V pojmu struktury osobnosti je vyjádřena určitá skladba psychických vlastností.

• Struktura osobnosti je velmi složitá, mnohotvárná, složená z vlastností, které se v každé osobnosti navzájem spojují a podmiňují.
• Tvoří svéráznou hiearchii, ve které dominují nejcharakterističtější vlastnosti osobnosti
• Struktura osobnosti je dynamická, neustále se měnící pod vlivem působení nových podnětů a neustálou změnou podmínek života
• Struktura osobnosti je relativně stálá a zachovává si systémy a hiearchii vlastností, které jsou typické pro danou osobnost. Tato relativní stálost struktury os. Umožňuje předvídat chování a jednání v určitých situacích

Základní kategorie osobnostních vlastností:

1. Aktivačně motivační vlastnosti

charakterizují, co vede osobnost k činnosti, oč usiluje a k čemu směřuje. Charakterizují zaměřenost osobnosti, výběrový ráz její činnosti

Potřeby  – potřeba se vymezuje jako stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, tj. stav jednotlivce, odchylující se od jeho životního optima

Potřeby jsou:

• biologické – vrozené (strava, teplo,. . .)
• psychické  –  (láska, zábava, štěstí, duševní strádání)
• kulturní  – (potřeba vzdělávat se, naslouchat hudbě, sportovat . . .)

Pudy – pud je vrozená  hnací síla k činnosti určitým směrem, vyplývající ze základních životních potřeb (někteří psychologové považují pud za synonymum k instinktu, jiní je ztotožňují s biologickými potřebami).

Např.: Štefanovič uvádí tyto pudy: p. hladu, žízně, bolesti (snaha uniknout jim), pud sebezáchovy, mateřský (rodičovský) pud, pohlavní p., p. dominance (prosazování se), p. aktivity, zvědavosti.                                 

Pudy jsou charakterizovány určitou silou od nulového bodu až např. k úplnému sebeobětování. Pro osobnost je charakteristická dominance některého pudu, někteří lidé své pudy nedostatečně ovládají, potom hovoříme, že pudová složka převládá nad racionální. 

Instinkty – řetězce vrozených nepodmíněných reflexů, které vedou k ustáleným způsobům jednání, jako reakce na určitý spouštěcí podnět, u člověka jsou za instinkty považovány některé projevy kojence

Zájmy – zájem je trvalá snaha člověka zabývat se předměty nebo činností, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Charakterizujeme ho jako výběrový vztah k předmětům nebo činnostem

Záliby – záliba je vyhraněný, často hlavní zájem

Sklony– zaměření člověka na určitou činnost

Zvyky –  jsou často pokládány za neuvědomělé aktivační činitele zvláště proto, že zvyk jako tendence vykonávat za určitých okolností nebo v určité době určitou činnost už sám o sobě obsahuje aktivační impuls

Ideály – vznešené, vrozené, vysoké životní cíle, o jejichž dosažení člověk usiluje

Životní plány – představují systém cílů, jichž chce člověk dosáhnout v budoucnosti. Odrážejí chápání smyslu života, jeho plánované náplně.

• vztahově postojové vlastnosti

• charakterizují systém hodnot, kterými se řídí ve svém jednání a chování, při vytváření vztahů ke skutečnosti
• charakterizují povahu a styl chování osobnosti v sociálním prostředí, způsob řešení praktických úkolů

Charakter– souhrn těch psychických vlastností osobnosti, které se zakládají na jejím morálním přesvědčení a projevují se v mravní stránce jejího chování a jednání.

Postoje –  relativně ustálená tendence (pohotovost) charakteristickým způsobem reagovat na určité podněty.

Citové vztahy– naznačují, co má pro charakteristiku osobnosti zvláštní hodnotu, a zvláště, co má hodnotu kladnou a co zápornou (např. sympatie/antipatie, přátelství/nepřátelství, láska/ nenávist, obdiv/pohrdání, pýcha/pokora atd.)

Světový názor – názor na člověka, společnost, smysl lidské existence …..

• výkonové vlastnosti

• určují možnosti osobnosti i z hlediska úspěchů činnosti
• co osobnost dokáže, jaké úkoly co do náročnosti ji je možno ukládat a jaké výsledky, jakou míru úspěchu v činnosti je možno předpokládat, očekávat

Schopnosti – vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávaní nějaké činnosti. Jsou ukazatelem toho, jaký rozdíl bude v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení a výkonu určité činnosti u různých lidí za jinak stejných podmínek (ve zkušenostech, vědomostech . . .)

Vlohy – jsou vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti, umožňující dosáhnout mimořádných a spec. Znalostí a dovedností.

Vědomosti – jsou osvojená, tj. zapamatovaná a pochopená fakta a vztahy mezi lidmi (ve formě pojmů, pravidel, pouček, zákonů. . .), v nichž se odráží poznání objektivní skutečnosti ve vědomí člověka

Dovednosti – dovednost (způsobilost) je nabytá pohotovost (připravenost správně, co nejrychleji a s nejmenší námahou vykonat nějakou činnost na základě osvojených vědomostí a předcházející praktické zkušenosti)

Návyky – návykem zautomatizované vykonávání některých složek činnosti, které se dosáhlo mnohonásobným opakováním určitých výkonů.

• autoregulační vlastnosti

charakterizují organizovanost osobnosti jako celku, který se obvykle označuje slovem „JÁ“.

• určují, nakolik osobnost umí řídit a kontrolovat své prožívání a jednání
• projevuje se zde to, jaký postoj k sobě samému zaujímá, jak hodnotí sám sebe

Sebeuvědomění – označujeme jím vědomí vlastní individuální existence. Individuální zkušenosti člověka se ze dne na den hromadí a člověk si je uvědomuje jako vlastní zkušenost

Sebepoznání – uvědomění si zvláštností v průběhu vlastního prožívání a chování, zejména kladů a nedostatků

Vůle – záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vytyčeného cíle, vlastní jen člověku

Sebehodnocení – vědomé prožívání vlastní soc. pozice nejčastěji v rodině

Sebekritika  – verbalizované sebehodnocení, zejména hodnocení vlastních nedostatků

Svědomí – spontánně (sám od sebe) vznikající vnitřní proces, který odráží konflikt mezi vnitřními mravními zásadami člověka a jeho aktuálním chováním, jednáním.

• dynamické vlastnosti

 charakterizují formální průběh prožívání a chování z hlediska intenzity a tempa (dynamiky)

Temperament – souhrn vlastností organismu určující dynamiku celého prožívání a chování osobnosti

• vlastnosti psychických procesů a stavů

spoluvytvářejí individuální zvláštnosti charakteristiky osobnosti

Pociťování (=počitek) –  počitky jsou nejelementárnější formou uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí, jako je barva, vůně, bolest, tvrdost, chuť. . .

Vnímání – je proces subjektivního odrážení objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů. Poznáváme jím základní vlastnosti předmětů a jevů.

Paměť – je vlastností nervového systému, záležející v uchování poznání skutečnosti

Myšlení – je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy, které je zprostředkováno naučenými schématy, v nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy

Řeč – je formou mezilidské komunikace. Její základní funkcí je sdělování

Fantazie – je schopnost nebo funkce ležící mezi vnímáním a myšlením nebo mezi pozorností a inteligencí, spočívá v imaginaci (jejím materiálem jsou představy)

Osobnost každého člověka je jednotkou měnících se, stálých a dynamických činitelů, umožňuje jednak být sám sebou, projevit pružnost a přizpůsobit se novým, změněným podmínkám.

Paměť

je soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchovávání a vybavení, popřípadě znovupoznání. Paměť je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Ani zvířata by si bez paměti nedokázala opatřovat potravu a ochránit se před nebezpečím.

V definici paměti (viz. výše) je naznačeno, že se rozlišují čtyři fáze paměti:

1. zapamatování něčeho, uložení do paměti
2. uchování v paměti toho, co v ní bylo uloženo
3. vybavení z paměti toho, co v ní bylo uloženo a uchováno
4. znovupouznání, pokud si nemůžeme něco vybavit, např. před zkouškou, musíme sáhnou po učebnici, začneme číst knihu a uvědomíme si, že jsme to už četli

V širším smyslu znamená paměť veškerou uchovávanou zkušenost člověka, v užším smyslu pak znamená schopnost vědomé reprodukce určité zkušenosti vybavení vědomostí, vzpomínek. V široce pojaté paměti je uchováno i to, co si člověk právě není schopen vybavit. Paměť velmi úzce souvisí s učením.

Základní funkce paměti je tedy uchování a vybavování informací, které jedinec potřebuje pro svůj život. Paměť reprezentuje základní funkci, která umožňuje člověku život v jeho životním prostředí.

Když něco vnímáme, zůstává v nervových buňkách nejvyšší částí ústředního nervstva paměťová stopa, což je určitý okruh aktivních neuronů. Ta umožňuje uchování a vybavení zkušenosti. Opakování působících podnětů zvyšuje účinnost zapamatování. Paměť souvisí se všemi psychickými procesy, především s motivací. Člověk si zapamatuje to, co má pro něj nějaký význam, co je spojeno s nějakými motivy.

Druhy paměti:

• zraková (vizuální) – je rozvinutá u malířů, filmových režisérů, herců, ale i architektů, konstruktérů, aj.
• sluchová (auditivní) – prezentována ve vrcholné formě u dirigentů, zpěváků, skladatelů, herců
• pohybová (motorická) – rozvinuta je u baletek, herců, mimů, gymnastů, zápasníků
• chuťová (gustatorická ) – je základem pro profese jako je degustátor, ochutnávač vín, čajů, ale také kuchařů, uzenářů, ale i výrobců sýrů, aj.
• čichová (olfaktorická) – je nezbytná u výrobců parfémů, ale i v mnoha odvětvích chemie

Tyto typy pamětí se nazývají souhrnně paměť názorná, naproti tomu stojí paměť slovně- logická, která se týká toho, co je vyjádřeno slovy. Podle druhů činnosti se také uvádí paměť technická, hudební, citová, aj.

Další dělení paměti:

• krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobá paměť slouží k zapamatování po dobu několika minut. Dlouhodobá paměť slouží k zapamatování informací, o nichž víme, že je budeme potřebovat delší dobu, případně trvale.
• bezděčná a záměrná. Při záměrné paměti se řídíme cílem zapamatovat si, kdežto při bezděčné paměti takový cíl chybí, a přesto si něco zapamatujeme.
• mechanická a logická. Mechanickým učením se rozumí mnohonásobné opakování téhož učiva ( básně, cizích slovíček, pouček, vzorců, historických dat,…) bez snahy o pochopení. Logické zapamatování naopak zdůrazňuje pochopení toho, co je důležité, poznání vzájemných souvislostí, příčin a jejich následků, proč jsou věci tak a ne jinak. Výzkumy ukazují, že při logickém zapamatování si osvojíme učivo v čase několikrát kratším než při pouhém mechanickém opakování. Navíc při logickém zapamatování mnohem méně zapomínáme a také dovedeme lépe využít vědomostí v praxi. Logické osvojení totiž využívá toho, co je pro člověka podstatné – myšlení.

Poznámka: další typy paměti jsou rozebrány v kapitole gerontopsychologie.

V průběhu času dochází k zapomínání části toho, co jsme si zapamatovali.

• výzkumy ukázaly, že nejvíce zapomínáme v prvních hodinách a dnech po osvojení
• zpravidla hodně zapomínáme to, co nás nezajímá, čemu jsme dobře nerozuměli, co jsme si dostatečně neopakovali a čeho nevyužíváme v praxi
• naopak to, co je pro nás zajímavé, co jsme logicky zpracovali a čeho alespoň občas užíváme, si dokážeme pamatovat po léta, ba po celý život
• k úplnému zapomenutí nedochází nikdy. Skutečnosti, které považujeme za dávno zapomenuté, se nečekaně vybavují při vysokém stupni vzrušení (při ohrožení života, aj.). V krátkém časovém úseku se může vybavit mnoho dávných zkušeností, včetně vět v cizím jazyce, které jsme od dětství neslyšeli. Stopy v nervových buňkách žijí složitým životem, což se projevuje jak zapomínáním, tak také obnovováním a vybavováním dočasně zapomenutého, a to v závislosti na činnosti člověka, na jeho nové zkušenosti a na změnách ve stavu jeho organismu, zejména nervové soustavy.
• Ebbinghaus (1885) zkoumal zapomínání a na základě svých výzkumů sestavil křivku zapomínání (zapamatování smysluprostých slabik). Z křivky je patrno, že nejvíce se zapomíná bezprostředně po naučení zpaměti. Za 20 min zapomeneme asi 41% naučeného.

Paměť se rozvíjí, zdokonaluje činností, cvičením, opakováním, tak jako ostatní psychické procesy a vlastnosti. Ale již Thorndike (1935) dospěl k závěru, že pouhé opakování nemůže být samo o sobě základem učení. Je li totiž podnět pro jedince bezvýznamný a zpracován bez myšlenkové analýzy, musí vynaložit k zapamatování až 4x větší úsilí, než učí-li se s porozuměním. V úmyslném zapamatování se může projevit efekt přeučení, kdy jedinec se učí dále, přestože již má látku osvojenou. Pokusy potvrdily, že zapamatování se zvyšuje přeučením až o 50%.

Myšlení

poznávací proces, kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, zejména jejich podstatných znaků. Myšlením poznáváme skutečnost a také řešíme nejrůznější problémy v teorii a praxi. Myšlení je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy. V nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy.

Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme myšlenkovými operacemi. Jsou to:

• Řazení:  poznávání některých stránek věcí či jevů, např. velikosti je možné např. předměty zařadit (např.:dítě řadí kostky od největší po nejmenší)
• Třídění: seskupení podle vybraného znaku (př.: dítě třídí kuličky podle barev)
• Analýza: je myšlenkové rozčlenění celku na části, vydělování jednotlivých stránek (vlastností, vztahů) předmětů a jevů skutečnosti.
• Syntéza: je myšlenkové sjednocování, spojování vydělených částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti.
• Analýza a syntéza probíhají v neoddělitelné souvislosti, navzájem se podmiňují, organicky prolínají  a spojují.
• Srovnávání: je myšlenková operace, jejíž pomocí zjišťujeme podobnost a rozdílnost mezi několika jevy nebo předměty.
• Abstrakce: je myšlenková operace, kterou vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a pomíjíme vlastnosti ostatní (nepodstatné, individuální)
• Zobecňování: je myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité skupiny, určování společných zákonitostí, které se vztahují k předmětům a jevům určité skupiny. (ovoce – plody, které se dají jíst)
• Indukce: je myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů. Tak např. ze jištění, že železo, měď, stříbro, hliník atd. vedou elektřinu, vyvozujeme obecný poznatek, že kovy jsou vodivé.
• Dedukce: opačný myšlenkový postup indukce, což je vlastně aplikace obecného poznatku na konkrétní případ.
• Analogie: znamená vyvozování poznatku o nějakém předmětu a jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty nebo jevy.

Formy myšlení:

Formami myšlení rozumíme řečovou podobu, do které člověk zachycuje a v které vyjadřuje výsledky svého myšlení, ke kterým došel myšlenkovými operacemi. Rozlišujeme tři zákl. formy myšlení:

1. Pojem – představuje základní formu myšlení. Je to řečové vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu. Každý předmět má více znaků, vlastností, kterými se vyznačuje, odlišuje se od jiných předmětů a které ho charakterizují. Tak např. hodiny mají tyto znaky: je to stroj, mají ručičky, ciferník, velikost, tvar, barvu, mohou se nosit na ruce, v kapse, pověsit na stěnu, apod. Některé z těchto vlastností jsou podstatné a vlastní všem hodinám (např. „stroj“, „měření času“). Vyjádřením podstatných a společných obecných vlastností vzniká pojem „hodiny“.
2. Soud – vyjadřuje vztah mezi dvěma pojmy. Takové jsou např. soudy: „Jan je odvážný“ nebo „Velryba není ryba“, ve kterých se vyjadřují vztahy mezi pojmy „Jan“ a „odvážný“, resp. „ryba“ a „velryba“. V soudech obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme.
3. Úsudek – je vyjádřením vztahu mezi dvěma nebo několika soudy. Soudy, z kterých vycházíme, se nazývají premisy, vyvozený soud je závěr. Tak např. úsudkem je vyvození závěru: „Ovoce obsahuje vitamíny“ z premis: „Jablka obsahují vitamíny“, „Hrušky obsahují vitamíny“, „Citrony obsahují vitamíny“.

Základní druhy myšlení:

1. praktické – metody pokusů a omylů (něco nefunguje a tak dlouho hledám chybu, až ji najdu)
2. konkrétní (názorné) – využívá se u názorných představ (př. chceme někam cestovat – názorně si představujeme jak, kudy, kdy cestujeme)
3. abstraktní – pracuje s abstraktními pojmy či symboly, uplatňuje v teoretické činnosti (př.: matematika)
4. konvergentní (sbíhavé) – uplatňuje se v příkladech, které mají jedno řešení – cílem je toto řešení nalézt
5. divergentní (rozbíhající) – možných řešení je několik a z nich vybíráme to nejvhodnější

Individuální zvláštnosti myšlení:

·     Hloubka:  myšlení hluboké, založené na pochopení podstatných vztahů, snaží se o pochopení souvislostí velkého stupně obecnosti a postižení nejpodstatnějších rysů různých přírodních a společenských procesů, jejich příčin a třeba velmi vzdálených důsledků

• Šířka: přihlížející širším souvislostem
• Přesné: pracující s přesně vymezenými pojmy a důsledně dodržující logická pravidla
• Pružné: nesvázané tradičními názory a schématy řešení
• Nekritické: podléhající autoritám a předsudkům
• Rychlé: toto myšlení pozorujeme u lidí, kteří pracují v prostředí, kde je třeba rychlého      rozhodování

Individuální zvláštnosti myšlení souvisí i s osobností jedince a  jeho stylu práce.

Řeč

Je proces, který slouží lidem k vzájemnému dorozumívání, k myšlení, k působení na druhé lidi i na sebe sama. Řeč a myšlení spolu těsně souvisejí. Řeč je nástrojem myšlení, vyjadřuje naše myšlenky. Řeč a myšlení umožňují lidem vzájemně spolupracovat, předávat zkušenosti jedné generace další, umožňují vývoj vědy a techniky, kultury, celé společnosti. Řeč je typickou formou mezilidské komunikace. Psychologie řeči se nazývá psycholingvistika. Formálně je řeč systémem znaků, které v mysli zastupují jiné jevy.

Funkce řeči:

• Označovací  (zobrazovací) – označování věcí a jevů, vlastností, vztahů…
• Výrazová – vyjadřuje vnitřní stavy a pocity jedince
• Vybízecí – působí na druhého člověka jako výzva k něčemu

Řeč má dvě stránky:

• stránka obsahová:  to je, co říkáme
• stránka formální  :  jak to říkáme, tedy zvuková struktura, která je vnímána v určitém významu;  nositelem zvukové stránky mluveného slova je artikulace

Základní formou řeči je vnější mluvená řeč:

• mluvená řeč má svoje doprovodné projevy – intonace, přestávky, aj.
• vnější mluvená řeč slouží nejen ke styku s okolím, ale také k přípravě a ujasnění postupu další činnosti, obecně řečeno – slouží našemu myšlení.
• při vnitřní řeči jsou pohyby orgánů řeči navenek neznatelné, dokáží je zachytit jen jemné přístroje. A. N. Sokolov uskutečnil elektromyografickou (elektromyograf zachycuje elektrické vlastnosti svalů, zkratka EMG) registraci vnitřní řeči.
• řeč je nástrojem řízení vlastní činnosti, nástrojem autoregulace.

Fyziologické základy jazyka:

• fyziologická centra mluvené řeči objevili P.Broca (1861) a C. Wernicke(1874) při zkoumání afázie ( = ztráty řeči)
• centrum zvukové části řeči  je v oblasti sluchové kůry (horní část spánkové oblasti levé hemisféry
• akustická zpětná vazba

Řečová kompetence:

Je způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce, která obsahuje dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe (= větná skladba slov). V naší kultuře se slovní zásoba pohybuje do 250 000 slov.

Běžně užíváme vnitřní řeč, když si ujasňujeme program práce a zábavy, píšeme slohový úkol, řešíme početní nebo jiný problém. Když je problém obtížný, bezděčně přecházíme k vnější řeči, a tím si řešení často usnadníme. Vnější řečí – mluvenou a psanou – si lépe ujasníme své myšlenky, city a přání než řečí vnitřní. Rozvinuté lidské myšlení neexistuje bez řeči!

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Ptrasińsky Zbigniew: Umění učit se

Zielke Wolfgang: Jak racionálně studovat

V psychologii má pojem učení velmi široký význam. Je to celoživotní proces a není výsadou pouze lidí. Každý živý tvor se musí hned do svého vzniku něčemu  učit, aby vůbec mohl existovat. Význam učení pro člověka spočívá v pořizování nových znalostí, získávání nových zkušeností, které následně využívá ve všech dalších činnostech, nových situacích. Již malé dítě tím, že sleduje lidi ve svém okolí, přebírá od nich způsoby chování a učí se stále novým věcem. Bez vzájemného působení myšlení a paměti by učení nemohlo probíhat a být rozvíjeno.

Učení je jeden z klíčových psychologických pojmů, pro něž neexistuje všeobecně přijímaná definice. Různé psychologické směry mají své vlastní definice. Jedna z novějších definicí hovoří, že:

Učení

je proces, který v jednotě psychických a tělesných předpokladů je rozhodujícím faktorem v adaptaci jedince (=přizpůsobení) na jeho přírodní a společenské prostředí, rozvíjí jeho osobnost při neustálém zvládání měnících se podmínek jeho existence.

Další definice učení :

• učení je utváření jedince v průběhu života, proces nabývání nových znalostí, zkušeností,       způsobů reagování a jejich uplatňování v nových situacích.
• záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, které je vlastní pouze   člověku    

Pojmy, související s učením: 

• vědomosti – soustava představ pojmů které si osvojujeme ( např. znalost pravidel hry, poznatky z anatomie …)
• dovednosti – psychický předpoklad pro vykonávání určité činnosti. Rozlišujeme dovednosti:
• senzomotorické – psaní, pletení, řízení automobilu
• intelektové – řešení soustav rovnic…
• sociální – vcítění se do druhého, vedení skupiny…
• návyky – dílčí psychický předpoklad pobízející člověka určitému chování (čištění zubů,

uklízení po jídle ze stolu, příprava do školy…)

Charakteristika učení :

• učením dochází ke zlepšování výkonů a ubývání chyb v jeho průběhu
• učení není pouze výsadou mladých lidí, ale je to celoživotní proces
• učení je lidská činnost, ve které jsou obsaženy všechny psychické jevy (psych. procesy, stavy,vlastnosti), které působí při učení a také ho rozvíjí paměť, myšlení, řeč, vůle, emoce…)
• v průběhu učení působí myšlení jako jeho vědomá kontrola

Rozlišujeme učení a zapamatování:

• učení – získávání zkušeností
• zapamatování – podržení a vědomé vybavení si určité zkušenosti

Poznámka: učení zvířat i člověka je založeno na podmíněných reflexech (vytváření paměťové stopy)

Druhy učení:

• senzomotorické (smyslově pohybové) – rozvíjí názorné poznávání a pohybové stránky
• činností, senzomotorické dovednosti (chůze, jízda na kole, zacházení s nástroji, sport, tanec…).
• osvojování vědomostí (učení poznatkům) – z jednotlivých vědních oborů,oblastí praxe (např. ze všech oborů, které máme ve škole).
• řešení úloh a problémů – jde o učení se intelektovým  činnostem, rozvíjí myšlenkové procesy a intelektové schopnosti a dovednosti.
• Sociální učení – osvojování si těch způsobů chování a jednání odpovídajících určité soc. situaci. Produktem soc. učení jsou soc. role, postoje, hodnoty a ideály.

Učení lze také rozdělit na:

• záměrné – učení s určitým cílem
• bezděčné – osvojování si vědomostí, dovedností a návyků nezávisle na naší vůli bez záměru při každodenním životě

Fáze učení:

• Motivační – záleží na motivaci každého, na vnitřní nebo vnější pohnutce, která vede jedince k učení. Čím je motivace intenzivnější, tím je i větší aktivita učícího se
• Poznávací – stádium učení, kdy se již učící začíná pronikat do učebního materiálu, kolu, problému…Podstatou této fáze je tápání, hledání…
• Výkonná – pochopení a vyřešení dané úlohy, naučení a osvojení učebního materiálu
• Kontrolní (ověřovací) – zobecnění, prověřování správnosti řešené úlohy, problému

Činitelé působící při učení:

1. Vnější:

• Druh učiva, jeho zvláštnosti
• Metodické vedení učitelem
• Vliv rodiny, školy, skupiny vrstevníku
• Citové klima (atmosféra)
• Technické a organizační podmínky, denní režim
• Mikroklima (osvětlení, teplota, hluk, vlhkost vzduchu)
• Širší společenské prostředí

2.      Vnitřní

• Metoda učení
• Vědomosti a dovednosti osvojené dříve =  návaznost v učivu
• Schopnosti (nikdo nemá schopnost vynikat ve všem)
• Motivace:
• primární (vlastní touha, potřeba)
• sekundární (vychází ze soc. potřeb – uznání, pochvala, uplatnění se)

·        Charakter (souhrn vlastností osobnosti, podílejících se na učení)

• Vůle
• Tělesné a zdravotní předpoklady
• Přítomný stav žáka, pozornost a nálada, únava
• Intelektový vývoj

Jednotliví činitelé nepůsobí samostatně a odděleně ale kombinují se a působí navzájem.

Samotný úspěch působí při učení velice pozitivně, neúspěch odrazuje.

Zásady efektivního studia

Efektivnost učení závisí na použitých metodách učení. Metoda znamená způsob, jakým se

jedinec učí, jak je uspořádána jeho činnost při učení, jeho vlastní organizace studijní práce.

Rozlišujeme tyto metody:

• celková (mechanická) – opakované čtení celého učebního plánu, mechanické opakování
• má nejmenší účinek.
• dílčí – rozčlenění na samostatné celky, jejich postupné osvojování.
• kombinovaná – nejprve orientační seznámení s učivem (1 – 2 přečtení), dále rozčlenění
• na jednotlivé celky, které se zvlášť osvojí a v závěru opětné souvislé zopakování celého
• učiva, tato metoda je nejefektivnější.

Jak docílit při učení žádaného efektu:

• pravidelný režim pro domácí přípravu
• zvolit správnou metodu (viz výše)
• snažit se vnést do učení maximální smysl
• snaha o porozumění správné pochopení problému
• jednoduchost, přehlednost učiva (vhodné výpisky, příklady, přirovnání)
• aktivní opakování  (nejlépe nahlas, nejdůležitější – vícekrát, reprodukce vlastními slovy)
• rozvržení opakování, opakovat co nejdříve po získání informací, dále s časovým
• odstupem, který se postupně prodlužuje
• časové rozvržení učení – práceschopnost mozkové kůry se učením snižuje, může nastat
• ochranný útlum (učení již nepřináší efekt), délka souvislého učení by měla být rozdělena na etapy s přestávkami  (s rozcvičkou, zájmovou činností – nesmí být obsahově nízká nebo příliš intenzivní)
• skupinové učení – přináší efekt zejména pokud je skupina dobře sladěná
• používání mnemotechnických pomůcek – usnadňování si učebních jednotek různými pomůckami
• předcházet únavě – dostatečný spánek (dospělá osoba 6 – 8 hod.), pravidelný režim, střídání práce, odpočinku, užít přirozené stimulátory (omýt vodou, rozcvičení…)
• ovládání vědomostí a dovedností osvojených dříve – jinak nelze pochopit další, hrozí „lavinová reakce“ začínající mezerou ve vědomostech (nemoc – chybí výklad látky – neporozumění učivu – následně nepochopení dalšího učiva – špatné výsledky ve studiu)

·     nepoužívat zvukovou kulisu (rádio…) – ruší soustředěnost, zvyšuje únavu, i když si to neuvědomujeme a nepřipouštíme)

• správné mikroklimatické podmínky (teplo, zima, osvětlení – fyzická pohoda
• nepřenášet konflikty a problémy do atmosféry studia

Poznámka:

Zkušenosti hovoří o tom, že inteligence a nadaní samo o sobě nestačí k tomu, aby žák ve škole výborně prospíval. Praktické zkušenosti napovídají, že k přiměřené inteligenci je nutná velká dávka píle. Edison řekl, že genialita je z 99% píle.

Cílem jakékoliv výuky a učení by nemělo být pouze poskytnutí dostatečného množství informací a teorií, ale hlavně připravení jedince do života, do praxe a naučit ho užívat vlastní rozum.

Literatura:

Greenfieldová Susan: Lidská mysl

Vondráček, Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie

Spánek

je stav pozměněného vědomí, je to útlum mozkové kůry. Spánková centra jsou v mezimozku. (Jejich funkce byla vědecky prokázána na zvířatech, kdy jim byly zavedeny do mozku elektrody). Je to částečná a periodická změna sníženého vědomí. Při spánku nejsou mozková centra „vypnuta“. Ve spánku odpočívá naše „JÁ“, ale mozek je stále aktivní. Spící člověk vnímá zevní podněty, což dokazuje okamžitá reakce na určitý podnět, např. matka dítěte může spát při hluku, ale okamžitě se vzbudí, není-li se spícím dítětem něco v pořádku. Spánek je naprosto nutný pro život. Bez spánku lze vydržet několik dnů, potom je však život ohrožen. (pokusy, mučení – probuzení ihned po usnutí). Mozek potřebuje spánkové periody aby si odpočinul a zpracoval informace získané během stavu bdělosti. (pokusy, mučení – probuzení ihned po usnutí)

Pokusy se spánkovou deprivací:

Pokusná osoba  (americký diskžokej Peter Tripp) neměla spát až 200hod. Postupně se u ní projevovaly tyto příznaky:

• 50 h  mírné halucinace – ve svých botách viděl pavučiny
• 100h   nezvládl nejjednodušší testy
• 110h upadl do deliria (d = blouznění, iluze, halucinace, celková kvalitativní porucha vědomí) – viděl chlupaté červy
• 120h byla  mu podána stimulující látka
• 150h nevěděl kdo je a kde je, projevy paranoidního chování
• 200h těžké halucinace – lékaře považoval za hrobníky, kteří jej přišli pohřbít

Proces usínání:

usínání je proces šíření útlumu a má určité charakteristické tělesné a duševní jevy. Klesá svalový tonus, usínající se uvolní (může se sesunout ze židle…), postupně se odpojují periferní analyzátory (smyslová ústrojí), někdy se dostaví trhnutí celým tělem. Myšlenky ztrácí souvislosti, ale získávají na živosti. V průběhu usínání se objevují obrazy toho, čím jsme se celý den nejvíce zabývali. Mohou se objevit i děsivé pocity, že např. děti se bojí chodit spát.

Probuzení:

Je mnohem rychlejší než usínání, ale neprobouzíme se  v jediném okamžiku. U někoho korový útlum ustupuje pomalu u někoho rychleji. Některým jedincům trvá i několik hodin, než se dostanou do stavu plné aktivity, jiný je aktivní okamžitě.

Typy spánku:

Mozek vysílá mozkové vlny, které se dají zaznamenat pomocí EEG. Hloubka spánku se v průběhu spánku mění.  Zpočátku se spánek prohlubuje a po dosažení určitého maxima je mělčí a v další fázi se opět prohlubuje.

Prvním typem spánku je non-REM, který tvoří okolo 80% celkové doby spánku. Během této fáze je spící uvolněný a postupně upadá do hlubšího a hlubšího spánku. Podle hloubky spánku je spánek non-REM rozdělen do 4 stádií. Stadium 4 je nejhlubší, mozková aktivita je při něm nejmenší. V non-REMfázi se čl. nezdají sny.

Druhy typ spánku je fáze REM (rapid eye movements). Při přechodu z fáze non-REMpostupně začíná být mozek aktivnější, EEG zaznamenává vysokou aktivitu mozku (připomíná stav bdělosti, proto se mu též říká spánek paradoxní). Klesá krevní tlak, zpomaluje se činnost srdce, oči se pod zavřeným víčky pohybují. Nastává hluboká relaxace svalů, zdají se sny, motorika těla je značně utlumena až na okohybné svaly. REM je důležitý pro psychické zdraví. S přibývajícím věkem se počet fází REM snižuje a vzrůstá počet nočních probuzení. První perioda REM spánku trvá asi 5-15min, další periody se prohlubují. Cyklus změn se během noci střídá 4-5x. 

Doba spánku:

Spánek tvoří asi třetinu života, i když ho s přibývajícím věkem ubývá. Roční dítě spí přibližně 14 hod. denně, pětileté dítě 12 hod. Většina dospělých spí asi 6-9 hod. Méně než 6 hod. vede k určité otupělosti během dne. Starší lidé mohou mít tzv. spánkovou inverzi, kdy v noci spí méně, ale během dne i několikrát na „pár“ minut usnou. Podle nejnovějších výzkumů krátký spánek během dne snižuje únavu a zvyšuje pracovní výkonnost. Nadměrná spavost je také škodlivá. Podle výzkumů je ideální 7 hod. zdravého spánku.

Nespavost:

Normální stav je, když člověk usne během několika minut, může se několikrát v noci probudit, ale hned zase usíná. Nespavost může mít organické příčiny nebo příčiny psychické (příliš mnoho starostí). Nespavost je nutno léčit. Je možno použít psychoterapii nebo léky. Nebezpečí návyku na léky je však vysoké a proto se „prášky“ mají užívat jen krátkodobě.

Poruchy spánku: (Atkinson-Atkinsonová)

Aasi 90% dospělých osob spí 6-9 hodin, většina z nich spí 8-9 hodin,  spánek dlouhý pouze 6-7 hodin mívá za následek zřetelné známky ospalosti během dne,  spánek dlouhý 8-9 hodin se zdá být nezbytný k tomu, aby se člověk během dne necítil ospalý

Porucha spánku je přítomna, kdykoli způsobuje neschopnost dobře spát narušení výkonnosti

během dne nebo nadměrnou ospalost

Insomnie

Nespavost, nespokojenost s množstvím nebo kvalitou spánku. Úsudek na insomnii je skoro vždy subjektivní a lidé mají tendenci nedostatek svého spánku přeceňovat

Narkolepsie

Je  vzácná, závažná porucha. Postižená osoba může usnout v průběhu vykonávání nějaké činnosti, při psaní dopisu, řízení auta, přednášce (týká se přednášejícího). Nezadržitelné, opakované záchvaty dřímoty, trvají cca 15-30 minut, mohou se několikrát denně opakovat. Těžká narkolepsie postihuje cca 0.1% lidí, má patrně genetický původ. V podstatě je to REM epizoda v denní době, jedinec náhle ochrne a třeba spadne, neví o tom

Spánková apnoe

Je také vzácná a vážná porucha. Jedinec v průběhu spánku přestane dýchat; buď mozek nevysílá potřebné povely nebo jsou svaly kolem hrdla příliš relaxované a uzavřou průchod  Nedostatek kyslíku vede k vylučování hormonů pro nouzové situace, které dotyčného probudí a následně začne dýchat. Většina lidí má v noci několik apnoických fází, vážně postižení jedinci jich mají i několik set, což znamená stejný počet probuzení, ta jsou tak krátká, že si je zpravidla nepamatují. Tito lidé spí mnoho hodin, ale jsou druhý den velmi ospalí, že nejsou schopni normální činnosti. Apnoe častá u starších lidí,  léky na spaní prodlužují apnoické fáze, protože znesnadňují probuzení, může to končit fatálně. Pravděpodobnou příčinou toho, že lidé umírají ve spánku, je neschopnost probudit se.

Spánková deprivace

Mnoho studií prokázalo, že jediným prokazatelným následek spánkové deprivace je ospalost, touha spát a sklon snáze usnout. Pokusné osoby (nespí 4-5 dnů) vykazují pouze přechodnou nepozornost nebo drobné poruchy. Vnímání; intelektuální činnosti jako odpovědi na jednoduché testové otázky jsou nenarušeny

Další poruchy spánku:

• Mluvení ze spaní
• Provádění určité činnosti ve spánku – chození po bytě, odpovídání na otázky…, ráno o tom člověk neví

Sny:

Jsou výsledkem činnosti mozku v REM fázi. Předpokládá se, že jsou odrazem zpracování všech dojmů a pocitů, které člověk přes den získá. Některé myšlenky se uloží, jiné se zapudí jako nežádoucí informace. Člověku se zdají sny, podle nichž se dá usuzovat, jaké problémy člověk má, případně jakou nemocí trpí.

Výkladem snů a s ním související terapií se zabýval psychoanalytik S. FREUD. Sny jsou podle něj projevy nenaplněných přání

Zastoupení spánku REM a non-REM během života:

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Vondráček, Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie           

Za základní pramen poznání pokládá psychologie senzualizmus (= poznání skutečnosti pomocí smyslů – J. Locke), racionalismus (= poznání skutečnosti pomocí rozumu jako jediného zdroje poznání,  např. dobro, přátelství) a iracionalizmus (= je nezávislý na rozumu a znamená vcítění se do jevů, např. intuice). Veškerou poznávací schopnost smyslovou i rozumovou zpracovává mozek. Během poznávání lidé získávají poznatky o skutečných jevech, uvědomují si svět, který je obklopuje. Poznávání okolního světa se děje především prostřednictvím počitků a vjemů. Základní složkou orientace organismu v prostředí je vnímání, kdy organismus rozpoznává vlastnosti prostředí a objektů a jejich vztahy.

Čití

Analyzátor – je funkční jednotka, skládající se z receptorů, dostředivých nervů a příslušného mozkového centra, ve kterém vzniká vlastní počitek. Receptory dávají podněty do CNS. Prostřednictvím analyzátorů získáváme základní informace o vnějším světě a o stavu vnitřního organismu.

Receptory– specializované nervové buňky, které jsou umístěny ve smyslových orgánech. Dělíme je na:

• exteroreceptory -vnější podněty
• interoreceptory – vnitřní podněty
• mechanoreceptory – sluch, dotek, tlak, tah, pohyb
• chemoreceptory – chuť, čich
• fotoreceptory – světlo
• termoreceptory – teplo
• proprioreceptory – svaly, šlachy, klouby

Čití – je proces, kdy se ve vědomí člověka odráží prostředí formou počitků.  Čitím můžeme poznávat např. vůni a chuť jídla, barvy, zvuky, teplotu, polohu a pohyby vlastního těla, ale také např. bolesti v těle a různé vnitřní pocity. Čití chápeme zároveň jako pojem označující projev citlivosti jako biologické vlastnosti živé hmoty. Čití je výsledkem činnosti analyzátoru.

Čivost – schopnost vnímat (mít)  počitky při podráždění receptorů a rozlišovat jejich intenzitu a zjišťovat tak stav vnějšího a vnitřního prostředí

Počitek – chápeme jako odraz jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, které působí na receptory člověka.  Počitek je obraz některého jednotlivého znaku předmětu nebo děje. Příkladem může být počitek červené barvy, nakyslé chuti, počitek tepla, chladu atd. Počitky se u člověka nevyskytují většinou samostatně, ale jako části vjemů (příklad na počitek a vjem – růže). Počitky představují základ smyslového poznávání, na jehož základě vznikají složitější poznávací procesy, jako je např. vnímání, představy, paměť, myšlení. Podněty si uvědomujeme tehdy, když dosahují určité intenzity, proto jsou zavedeny další pojmy:   

• latentní perioda – je to doba od podráždění receptoru po vykonání reakce (bývá řádově v milisekundách)
• zpětná aferentace – dává informace o adekvátnosti (odpovědi) reakce, případně o nutnosti korekce činnosti (je to tedy neustálá korekce prováděných činností)
• podprahový podnět – je to podnět nízké intenzity, kterýjiž nepociťujeme(např.  neslyšíme velmi slabé zvuky)    
• nadprahový podnět – je to podnět tak silné intenzity, který můžeme pociťovat jako bolest     
• počitkový prah – je schopnost odlišit nejmenší rozdíl mezidvěmi podněty téhož druhu, jež ještě umožňuje postřehnout rozdíl mezi vyvolanými počitky (např. těžko odlišíme dva předměty, z nichž jeden váží 100g a druhý 101g.

Druhy počitků:

• počitky kinestetické – počitky pohybu a polohy, ztv. Proprioreceptory jsou uloženy ve svalech, šlachách, kloubech
• kožní počitky
• počitky doteku a tlaku
• počitky tepla a chladu
• počitky bolesti (mají ochranný význam
• čichové počitky
• chuťové počitky
• orgánové počitky – jsou umístěny ve všech orgánech (zažívání, vyměšování, NS, srdce, játra….) a vytvářejí celkový tělesný pocit
• sluchové počitky
• zrakové počitky
• hmatové počitky – spojení pohybových a kožních počitků

      Smyslová citlivost je u lidí velmi rozdílná, např. citlivost na barvy, citlivost na zvuky. Rozdílná citlivost však může být i u téhož člověka, např. při přechodu ze světla do tmy zpočátku vidíme velmi špatně, avšak po určité době se vidění postupně zlepšuje. Tomu říkáme smyslová adaptace.

Chrobná změna čití

Naše kůže a tělní orgány jsou schopny vnímat teplo, chlad, dotek, tlak, vpich, štípnutí, pálení, vibrace, el. proud, pohyb. Při poruše tohoto vnímání postižený nevnímá např. bolest (příklad z historie – upálení ruky – vojevůdce Mucius Scevola)

Vnímání:

je psychický proces, kterým poznáváme to, co v daném okamžiku působí na naše smysly. Je základní složkou orientace organismu v životním prostředí. Vnímáním poznáváme základní vlastnosti předmětů a jevů. Výsledkem vnímání je vjem, který vzniká na základě součinnosti více smyslových orgánů. Vjem zobrazuje celý předmět nebo složitý děj, právě působící na naše orgány. Příklad: vnímáme celkový obraz lesa, jednotlivé stromy, jejich barvu, vůni, můžeme ohmatat kůru stromu, jehličí, listí, vidíme, že se ve větru pohybují.. Vnímáme tedy nejen části, ale celé děje a předměty. Jiný příklad – růže – máme li zavřené oči, cítíme vůni, tj. máme počitek, otevřeme-li oči také cítíme vůni, ale zároveň vidíme barvy, celkový tvar, můžeme se růže dotknout. Základní rozdíl mezi počitkem a vjemem je v tom, že počitek je jednoduchý odraz, kdežto vjem je odraz komplexní, který lze rozdělit na části.          

Obsahem vnímání jsou nejen objekty vnějšího světa, ale i vnitřní stavy organismu, tj. vnímání vystupuje jako jedna ze složek komplexní psych. činnosti.

Vjem – je výsledek procesu vnímání, kdy je zobrazen celý předmět nebo děj, který právě působí na naše smysly.

Vnímání umožňuje člověku:

• poznávat prostředí prostřednictvím smyslových orgánů, kdy se v mozku objeví odraz objektivní reality
• poznávat i skutečnosti, které nevnímají jeho smysly, ale které lze poznat prostřednictvím myšlení a řeči, tento druh poznávání nazýváme poznání abstraktní
• člověk vnější svět nejenom odráží, ale zaujímá k němu i vnitřní citový vztah
• správná orientace v prostředí, spolu se správnou činností umožňují člověku správně jednat
• správně jednat umožňuje člověku také využívání dříve poznané skutečnosti uchované v paměti

Charakteristika vnímání:

• vnímání je celostné (= celistvé, komplexní), tj. vjemy jsou vždy obrazy nějakého celku. Dotváří ho i vliv minulé zkušenosti. Př.: vidíme mramorový kvádr (pouze zrakem), ale zároveň víme, že je tvrdý, chladný, těžký.
• Vnímání má výběrový charakter – v určitém okamžiku nevnímáme vše co nás obklopuje, ale vnímáme jen některé podněty – pozornost
• Vnímání je významové – vnímané objekty jsou nositeli určitých významů, vztahů, funkcí
• Vnímání vystupuje jako jeden z procesů regulace chování
• Vnímání má subjektivní charakter, tj. závisí nejenom na kvalitě smyslového ústrojí, ale také na individuální zkušenosti, k níž patří také příslušnost k určitému kulturnímu prostředí a k určité historické etapě vývoje společnosti.

Základní informace o světě a o stavu vlastního organizmu získává člověk prostřednictvím smyslových orgánů. Ty umožňují živočichům vnímat podněty a přeměňovat je na nervové vzruchy. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť, hmat, smysl pro rovnováhu, pro pohyb, čas, prostor, teplotu, bolest.

Vnímání prostoru

Pro člověka má prostor 3dimenze: nahoru-dolů, dopředu-dozadu, doprava-doleva. Vnímání prostoru je dáno hlavně zrakem, smyslem pro pohyb, a částečně i sluchem. Člověk si dokáže celkem dobře představit prostor a pohyb v prostoru. Máme schopnost orientace ve známém prostoru, ale v neznámé krajině snadno zabloudíme. Člověk nejde nikdy přímo, ale má tendenci bloudit v kruhu, což je způsobeno nestejnou činností mozkových hemisfér a obou polovin těla. U většiny lidí převládá pravý směr. Kromě prostoru objektivní reality máme i svůj vnitřní prostor, v němž se odehrávají naše představy. Tento imaginární prostor máme před sebou, ve výši čela, obrácený směrem k nám.

Vnímání času

Minulost a budoucnost se stýkají v jednom bodě, tj. v přítomnosti. Psychologická přítomnost je několik sekund, co bylo předtím, zdá se býti minulostí. Člověk má časový smysl, dovede čas odhadnout (někteří lidé se dokáží vzbudit v určitou hodinu). Podle pokusů je to dáno elektrickou aktivitou mozku, tj vlnami o frekvenci 10-15Hz, které lze změřit pomocí EEG.

Sociální vnímání

Vnímáme jiné lidi, zejména jejich projevy – viz ot. soc. psychologie

Klamné vnímání

Klamné vnímání je vnímání, které neodpovídá objektivní realitě. Patří mezi ně:

• Iluse: vznikají nejčastěji v důsledku nedostatečné pozornosti nebo nadměrně zvýšené pozornosti. Př.: V noci v lese považujeme stín za neznámou osobu
• Illusion du déjá vecu: [ilusion dežavu] člověku se zdá, že danou situaci už někdy v životě prožil, ač ve skutečnosti ji neprožil. Tuto iluzi zná mnoho lidí a mnozí si ji vykládají jako nadpřirozený jev, spojený vzpomínkou na minulý život. Jeden z výkladů je, že vjemy přicházejí do paměti rychleji, než mohou být vyhodnoceny analytickou částí mozku.
• Negativní iluse: je nejlépe vysvětlit na příkladu – člověk dlouho hledá nějaký předmět přestože ho má takřka na očích, jiná osoba hledaný předmět okamžitě vidí
• Depersonalisace:  neboli odosobnění jsou stavy podobné ilusím, můžeme je rozdělit na:
• d. duševní – nemocnému se zdá, že nemá žádné ušlechtilé city, že ztratil lásku ke svým 

blízkým

• d. tělesná – nemocný má pocit odcizení vlastního těla, jakoby tělo nebylo jeho
• Derealisace:  nemocnému se zdá, že vnější svět je pouhá iluse, vše okolo něj je neznámé a cizí
• Vise:  je to živá představa kterou si subjekt sám vyvolá, ale nad kterou ztrácí nadvládu, takže se začne podobat vjemu. Čl. nedokáže přesně rozlišit reálný svět od svého vnitřního. Týká se často budoucího uspořádání, neexistujících jevů a krajů… Např. J Verne.
• Halucinace: je vjem bez zevního podnětu, o jehož realitě je nemocný zcela přesvědčen. Mohou vzniknout u většiny duševních chorob jako schizofrenii,  epilepsii, psychózách. Můžeme je rozdělit na halucinace – sluchové, zrakové, čichové, chuťové, tělové (ty je možno rozvést). Nemocný na halucinace reaguje, protože je pokládá za realitu, hledá však vysvětlení těchto jevů, které jsou závislé na osobní, kulturní a civilizační vyspělosti. Halucinace vznikají také pod vlivem požití omamných látek, ať už alkoholu nebo drog (zde je možno vyjmenovat halucinogenní dogy)

Psychoterapie

je obecně vymezována jako léčba psychologickými prostředky. Léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii psychologickými prostředky. Je to soubor verbálních a neverbálních  komunikačních technik užívaných psychoterapeutem k zvýšení duševního zdraví klienta či pacienta nebo ke zlepšení vztahů uvnitř skupiny (např. rodiny). Většina psychoterapeutických škol je založena na rozhovoru, ačkoli v některých se využívají i další způsoby komunikace jako psaní, kreslení nebo komunikace prostřednictvím doteku.

Psychoterapie obvykle probíhá mezi psychoterapeutem a jeho klientem či klienty, kteří mohou být z jeho rodiny nebo z nejbližšího společenského okolí. Mluví o svých tématech ve snaze dostat se k hlubším problémům a nalézt pro ně vhodná řešení.

Léčení může být zaměřené na specifická duševní onemocnění (neurózy, alkoholismus, drogová závislost…) nebo také na problémy běžného života (vztahové problémy, existenciální krize, soužití s těžce nemocnou osobou). Řešení druhé skupiny problémů by však nejspíš bylo vhodnější nazývat poradenstvím než psychoterapií. Někteří psychoterapeuti odmítají termíny jako nemoc a léčba a nechtějí svého klienta léčit lékařskými postupy. Sami sebe vidí spíš jako poradce či učitele, který klientovi pomáhá, respektuje jej a respektuje i jeho soukromí.

Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické (=výběrové) metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta. Počátky evropské kultury klademe do starověkého Řecka a jako příklad psychoterapeutického myšlení lze uvést názory Sokratovy:

„Poznáním sebe sama může člověk měnit a rozvíjet vlastní individualitu.“

„Je důležité, aby se člověk zásadně léčil jako celek, protože tělesné a duševní děje jsou   

  propojeny.“

Psychologické prostředky:

• mimika
• emotivita
• empatie
• schopnost navázat emoční vztah
• slovo

Cíl psychoterapie:

Cílem psychoterapie je odstranění chorobných příznaků, pacient přichází s jistými obtížemi ­úkolem terapeuta je, aby ho těchto potíží zbavil. Cíl psychoterapie:

1. reedukace – převýchova
2. resocializace – dobré začlenění do společnosti
3. reorganizace – přeorganizování vnitřního stavu
4. restrukturace – přeměna hodnotového systému
5. integrace – sjednocení své osoby v jednotný harmonický celek

Etický kodex v psychoterapii

Mezi hlavními body kodexu patří mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční sexuální…) a všestranná profesionalita. I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.

Psychoterapeutické školy:  (rozdělení podle psychologických směrů)

Psychoterapeutické směry v současnosti jsou velmi rozmanité, různorodé, bohaté a těžko se v nich orientuje. Lze uvažovat o desítkách škol a směrů, které se ovšem opírají o tyto tři základní směry, případně jejich kombinace

1. 1.   Psychoanalýza

Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20.století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů.

• Existenciální psychoterapie

Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí.

• 3.   Humanistická psychoterapie

Je zaměřena na potřebu vlastní seberealizace a vlastního rozvoje, předpokladem je je uvědomění si svých pocitů a potřeb. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k větší sebeaktualizaci – tedy k větší schopnosti klienta být sám sebou. Zlý jazykové nazývají Rogersovskou terapii pro její nenásilný přístup „mhmmmterapie“. Rogers je přesvědčen, že klient je schopen vyřešit své problémy sám, když k tomu bude mít podmínky.

• 4.   Kognitivní psychoterapie

Rozlišuje se na směry:

Racionálně emoční terapie – pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci

Kognitivně sociální psychoterapie -práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebe sama, situace, apod. se skupinou

• Behaviorální terapie

Zaměřuje se na změnu chování, např. klient se postupně odnaučuje mít z něčeho strach

• Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)

práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost. KBT je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.

• Gestalt [geštalt] terapie

Gestalt trapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku tady a teď. (40. a 50.letech 20. stol).

Přehled psychoterapeutických metod (Kratochvíl 1976):

1. Psychoterapie racionální

Působí na rozum klienta vysvětlováním, přesvědčováním, logické vysvětlování příčin problémů. Je nejrozšířenější, používá se technika rozhovoru

• Psychoterapie sugestivní

Rozumová stránka je potlačena, je zdůrazňována emocionální stránka problému

• Psychoterapie abreaktivní – eliminuje (odreagující) negativní emoce.  Pacient znovu prožívá určité konfliktní situace, po nichž následuje katarze
• Psychologie tréninková – založena na odučování nežádoucích způsobů chování a jejich nahrazení žádoucích reakcí.
• Psychoterapie psychoanalytická – má přivést klienta k náhledu na nevědomá jednání a uvědomění si podstaty konfliktů. Používají se metody volných asociací a rozbory snů.
• Psychologie interpersonální – cílem je nahradit nežádoucí sociální zkušenosti ve skupinových sezeních (rozhovory)

Pro stručný přehled je možno uvést tyto techniky:

• Relaxace – pod tímto pojmem rozumíme fyzické a psychické uvolnění, které je potřebné tam, kde k napětí dochází v důsledku psychického onemocnění. V důsledku cvičení se snižuje tepová a dechová frekvence, zpomaluje se látková výměna, napětí ve svalových vláknech. Cvičení odstraňuje anxietu (= úzkost) a únavu. Používá se k prevenci řady tělesných a psychických onemocnění. Relaxace představují protipól tělesných změn, které vyvolává stres.
• Autogenní trénink – je psychoterapeutická metoda (J.H. Schultz), při které lze uvolnit svalové napětí v těle a při kterém dochází k přeladění psychiky. Nácviky trvají několik měsíců, při kterém by cvičící měl dosáhnout pocitu tíže a tepla v celém těle, pocitu chladného čela a pravidelnosti srdečního rytmu. Cvičení je nutno provádět jednak pod vedením odborníka a poté doma několikrát denně. Po zvládnutí cvičení by se cvičící měl umět uvést během okamžiku do uvolněného stavu. Autogenní trénink je výborná metoda pro zklidnění těla a nervového systému. Bohužel, většina lidí začne cvičit, ale není s to dodržovat pravidelně cvičení, což se nutně projeví na výsledku. Toto cvičení není vhodné pro lidi, kteří očekávají okamžitý výsledek, protože jsou příliš nervózní a nedokáží se koncentrovat na sebe samé (je pro ně jednodušší spolknout pilulku na uklidnění).
• Meditace – je pojem, označující rozjímání, přemítání, přemýšlení a to až do stavu změněného (rozšířeného) vědomí. Cvičící se soustřeďuje na své myšlení a dosahuje uklidnění emocí a odpoutání se od starostí. Cvičením lze dosáhnout stavu bez myšlenek a vjemů, kdy výsledný mystický stav navozuje pocit příslušnosti k širšímu společnému, nadosobnímu vědomí. Při meditaci se lze soustředit na určitý objekt či jeho části, na vlastní tělo či pocity. Cvičit se má pravidelně jednou až dvakrát denně. Při některých cvičeních se opakuje posvátná slabika „Óm“. Výsledkem cvičení je změněný stav vědomí, pocity klidu, pohody a příjemného vztahu k okolnímu světu. Nejstarší známé ucelené meditační systémy nacházíme ve staroindických učení jógy.
• Jóga – je systém tělesných a duševních cvičení, jejichž cílem je ovládání vlastní mysli, těla a jeho fyziologických pochodů. Jóga představuje jeden z nejstarších a nejvýznamnějších zdrojů moderních relaxačních a autoregulačních postupů. Jógu nelze degradovat na pouhé tělesné cvičení, či duševní hygienu. Jóga má podstatně hlubší význam. Výsledkem cvičení má být sjednocení se s absolutnem.

Přehled některých psychoterapeutických přístupů:

• Direktivní metody – rady a příkazy klientovi
• Nedirektivní metody – terapeut pouze podněcuje a povzbuzuje, řešení klient nalézá sám
• Symptomatická psychoterapie – spočívá pouze v odstranění příznaků, neléčí podstatu problému, účinek může být pouze krátkodobý
• Kauzální psychoterapie – snaží se odhalit příčinu problému, je časově náročná a obtížná
• Podpůrná psychoterapie – poskytuje porozumění, podporu, pomoc, bere člověka takového jaký je, podporuje jeho sebedůvěru, nemá však za cíl měnit osobnost
• Rekonstrukční psychoterapie – usiluje o změnu celé osobnosti
• Náhledová psychoterapie – zasahuje hlouběji do osobnosti, vede klienta k pochopení vlastních problémů
• Akční psychoterapie – je zaměřena na nácvik potřebných dovedností k vyřešení problémů, neřeší však hloubku a podstatu problému
• Individuální psychoterapie je založena na dyadickém (=dva) vztahu terapeuta a klienta
• Skupinová psychoterapie – reakce ostatních na problém klienta

Současná psychoterapie je charakteristická množstvím nejrůznějších směrů, prosazujících odlišné metody a psychoterapeutické přístupy a techniky, což vyplývá z nejednotného pojetí psychologie.

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychika – je předmětem studia psychologie. Má 2 dimenze – prožívání a chování. (viz příloha)

Psychika

je to vlastnost vysoce organizované hmoty (tj. mozku), která spočívá v tom, že subjekt aktivně odráží objektivní svět, vytváří si obraz tohoto světa a na tomto základě reguluje svoje chování a činnost

Psychiku tedy chápeme jako vlastnost mozku, která se projevuje v odrážení skutečnosti – v chování a jednání.

Psychiku člověka ve svém souhrnu vytvářejí psychické procesy, stavy a vlastnosti.

Psychika není vlastní pouze člověku. S některými psych. procesy, stavy a vlastnostmi se setkáváme také u živočichů, zejména u těch, kteří jsou více vyvinutí.

Orgánem psychiky je mozek, funkcí mozku jsou psychické jevy. Psychické jevy se formují ve společnosti, umožňují člověku poznávat svět a působit na něj. Nejvyšší kvalita psychické činnosti je vědomí. Psychika je pojem širší než vědomí.

Psychologové nechápou pojem psychika jednotně, názory na psychiku se vyvíjely od starověku. Např.:

• podle Aristotela má psychika povahu zvláštní substance – ,,duše“
• až koncem 19. stol. byl pojem duše opuštěn a psychika byla ztotožněna s vědomím
• se vznikem psychoanalýzy se do pojmu psychika zahrnovalo i nevědomí
• behavioristé ztotožňovali psychiku s chováním
• v současnosti chápeme psychiku jako jednotu prožívání a chování

Funkce psychiky:

• odraz objektivní reality
• funkce regulační:
• pomáhá organismu přizpůsobit se na prostředí
• umožňuje plánovitě měnit své okolí
• umožňuje člověku socializaci

Obecná charakteristika psychiky:

Psychické jevy (psychika) se vyznačují znaky, které je zároveň odlišují od ostatních přírodních a společenských jevů;

jsou to tyto znaky:

1. Psychika je ve své podstatěfunkcí nervové soustavy, především mozku

Jakákoliv porucha některých buněk nebo částí mozku (způsobená např. zraněním, otřesem, nádorem, škodlivými látkami) má za následek poruchy a změny v duševních jevech člověka. Úplným rozrušením mozku zaniká i duševní život dané osoby.

• Psychika je ve svém obsahu odrazem objektivní skutečnosti (reality)

Celý obsah duševního života každého jednotlivého člověka vzniká na základě odrážení podnětů, které na člověka působí.

V naší psychice je obsaženo pouze to, co se do ní dostalo prostřednictvím smyslových orgánů, respektive co vzniklo zapamatováním a myšlenkovým zpracováním smyslových údajů. Člověk, který má od narození úplně poškozený některý smyslový orgán (např. zrak, sluch), nemá ani příslušné psychické obsahy (tj. vjemy a představy barvy, zvuku apod.).

• Psychika je jednotou objektivních a subjektivních faktorů (činitelů)

Objektivní v psychice je její obsah, to co vzniklo odrazem. Např. objektivní v mé psychice je obsah mého vjemu (to, že vnímám knihu), představy (to, že si představuji tvář matky). Člověk však neodráží objektivní svět jen pasivně, ale také aktivně. Aktivnost odrazu znamená, že si člověk vybírá podněty, které bude odrážet (např. pro svoje záliby a zájmy).

Dále to znamená přijímání jedněch a odmítání jiných, resp. odpor vůči jiným podnětům, a vlastní přetrvávání působících podnětů. Do vztahu k působícím podnětům zasahuje i individualita jednotlivce. Proto jeden a týž podnět vyvolává u různých jedinců různé psychické zážitky.

Subjektivní stránka psychiky znamená, že v psychice každého člověka se spojuje objektivní obsah se subjektivním prožíváním člověka.

• Psychika člověka se rozvíjí v činnosti

Člověk je tvor činný, proto činnost je tedy nevyhnutelnou podmínkou rozvoje duševního života. Čím rozmanitější činnost člověk vykonává, čím více podnětů ,,absorbuje“, tím intenzivněji a všestranněji se rozvíjí jeho duševní život. Vědomí člověka je přitom regulátorem jeho činnosti.

• Psychika člověka může vzniknout a rozvíjet se pouze v lidské společnosti, je tedy sociálně determinovaná (soc. ovlivňovaná)

Lidské mládě se stává člověkem je tehdy, žije-li od narození v lidské společnosti a osvojuje si lidskou řeč. Soc. prostředí, např. venkovské, městské, prostředí primitivních národů nebo vyspělé civilizace, podstatně ovlivňují názory, postoje, zájmy, potřeby apod.

• Psychika člověka jedeterminovaná vývojově

Psychika neexistovala v dnešní podobě od samého začátku. Vznikla v důsledku vývoje živé hmoty, a to v souvislosti s vývojem nervové soustavy, která se v integraci organismu s prostředím stále více rozvíjela a zdokonalovala. Psychika dnešního civilizovaného člověka vznikla tedy vývojem vyšších živočichů, historickým vývojem lidstva a je poznamenaná individuálním vývojem jednotlivce.

• Psychické jevy nejsou statické, ale dynamické

Všechno psychické se děje v čase a v prostoru. Podstatným znakem lidské psychiky je, že je možné ji chápat jako otevřený systém přístupný vnějším vlivům.

• Psychika člověka je celistvá

Její jednotlivé složky nefungují u člověka izolovaně. Psychika tedy funguje jednotlivě, celistvě z hlediska složek, které ji vytvářejí. Celistvost psychiky je organizována specifickým faktorem, který psychologové nazývají ,,já“.

Závěr:

Psychika člověka je tedy funkcí mozku, jednotou objektivních a subjektivních faktorů, aktivním odrazem objektivní skutečnosti vznikajícím v činnosti, je dynamická a celistvá, společensky a vývojově determinovaná.

Determinace psychiky:

Slovo determinace znamená určení podstatných znaků určitého jevu;

uplatňují se zde faktory:

• biologické – např. stavba nervové soustavy, celková činnost organismu
• společenské – zejména podmínky života, výchovné vlivy
• psychické – vlastní individuální zkušenost

Dochází zde k součinnosti vnějších a vnitřních činitelů. Tím nastává komplikovaná součinnost různých činitelů, kteří se navzájem ovlivňují.

Biologická determinace psychiky

Biologická determinovanost představuje vlastní nervová soustava člověka (její stavba a činnost), i činitelé, kteří ovlivňují její činnost. Jsou to zejména žlázy s vnitřní sekrecí a celkový stav a růst tělesného organismu.

Značný význam se také připisuje dědičnosti, která se týká jak zvláštností nervové soustavy, tak celého organismu. Vliv dědičnosti na rozvoj psychiky je nepopiratelný, i když se její míra nedá přesně zjistit. Za vrozené se pokládají i vlastnosti nervové soustavy, podmiňují temperament člověka.

Sociální determinace psychiky

Lidská psychika má sociální (tzn. společenský )charakter,  je tedy sociálně determinovaná. Bez lidské společnosti, bez lidských vlivů a výtvorů nemůže vzniknout lidská psychika. Přirozeným prostředím člověka jsou tedy lidé, kultura…

Obsah lidské psychiky, prožívání člověka a chování závisí na soc. prostředí, ve kterém se vyvíjel, a ve kterém žije (bydlení, oblékání, morálka…). Bez znalosti soc. prostředí, ve kterém člověk vyrůstal a žije, není možné ho dobře poznat.

Vědomí

je to stav mysli, v jehož obsahu se odráží vnitřní a vnější skutečnost. Vědomí chápeme jako projev stupně duševního vývoje a duševního zdraví člověka. Člověk k němu dospívá na základě postupného uvědomování si sebe sama, okolního světa a uvědomováním si osobní jedinečnosti. Vědomí se začíná utvářet kolem třetího roku života. Vědomí člověka má aktivní a cílevědomý charakter. Neurofyziologicky souvisí vědomí s činností retikulární formace, která aktivizuje senzorické a motorické buňky mozkové kůry. Orgánem vědomí je tedy mozková kůra a některé podkorové oblasti. Základní dimenzí vědomí je jeho jasnost a zřetelnost.

Protikladem pojmu vědomí je bezvědomí, jako nepřítomnost bdělého prožívání.

Vědomí dělíme na (Wernicke 1874):

• vědomí vlastního těla
• vědomí vnějšího světa
• vědomí vlastní osobnosti

Rozeznáváme tyto stupně vědomí:

• vědomí plné rozhodnosti
• vědomí okrajové (částečně mimo oblast vědomí osobnosti)
• mimovědomí(je souhrn všeho, co není právě ve vědomí, ale co může být kdykoliv vybaveno a vstoupit do vědomí (např. vzpomínky)

Stupeň vědomí lze měřit pomocí elektroencefalografu. Vědomí je pojem specificky lidský, narozdíl od zvířat, která si jen uvědomují (mají prožitky vztahující se k vlastnímu organismu a vnějšímu světu).

Nadvědomí – pojem používaný některými psychology k označení rozšířeného  vědomí, vyjadřující skutečnost transpersonálních zážitků.

Nepřítomnost vědomí ve stavu mdloby označujeme pojmem bezvědomí.

Nevědomí

je to stav nebo aktivita, jejichž příčiny si osoba neuvědomuje,  je to iracionální oblast duševního dění jsou to např. myšlenky, strach, touhy, které si člověk neuvědomuje, ale působí na jeho chování. Nevědomé obsahy mysli mohou ovlivnit naše jednání, aniž o tom víme. Pojem nevědomí zavedl do psychologie S. Freud. Nevědomí hraje významnou roli v psychoanalýze. Podle Freuda jsou některé obsahy vědomí potlačeny nebo vytěsněny z vědomí a mohou se projevit ve snech, v přeřeknutí, ve vtipech či neurotických projevech. Freud přirovnával nevědomí k oné části ledovce, která je pod hladinou a představuje naprostou většinu jeho masy.

Existenci nevědomí prokázaly experimentální pokusy, kdy pokusná osoba dostala v hypnóze určité instrukce, které má po probuzení z hypnózy provést. Po provedení akce osoba nebyla schopna vysvětlit, proč učinila to, co učinila.

Pojmem nevědomí označujeme též zvláštní psychické stavy, při nichž si člověk jen částečně uvědomuje nebo vůbec neuvědomuje své duševní zážitky. Např. při ztrátě vědomí (v mdlobách), v hlubokém spánku, v hypnotickém stavu, při halucinacích…

Mezi plným vědomím a nevědomím existují přechodné stavy (např. při usínání, probouzení, v horečkách apod.).

Kolektivní nevědomí (K.G. Jung 1917) vyjadřuje existenci určitých způsobů reagování na určité činnosti či objekty (nebezpečí nepohoda, smrt…) Činitelé, utvářející reakce na takto významné podněty se nazývají archetypy.

Stavy zúženého vědomí

jsou projevem šířeníochranného útlumu např. při velké únavě, otravách, úrazech. Jedinec se sice ještě orientuje, odpovídá správně, ale subjektivně cítí změnu v kontaktu s vnějším světem, zdá se mu, že vše k němu doléhá z dálky. Není schopen vše vnímat, což si však neuvědomuje.

Rozeznáváme tyto projevy ZV:

1. apatie – postiženému je vše jedno, netrpí však depresí. Nezajímá se o to, co se kolem děje, neposlouchá, nejedná, nereaguje ani v případech fyz. ohrožení
2. mdloba – je chvilková ztráta vědomí, následkem krátkodobého nedokrvení mozku;

člověk pocítí nevolnost, vidí tmavé skvrny před očima, případně přestane úplně vidět, omdlévá

• somnolence –  je stav chorobné spavosti, může vzniknout  v opilosti, předávkováním některého léku, ale i organickým poškozením mozku
• kóma – ztráta vědomí o různé hloubce, vyskytuje se při různých nemocech, otravách a po úrazech hlavy
• mrákotné stavy – mrákotné stavy s porušenými duševními funkcemi – může být porušeno vnímání, myšlení, cítění, jednání, člověk ztrácí orientaci v čase i v prostoru;

tyto stavy se vyskytují po otravách kysličníkem uhelnatým, alkoholem, při velkém vyčerpání, při přehřátí organismu, nedostatkem tekutin, při hysterii, při epilepsii…

• zmatenost (amence) – je příznakem nějaké duševní nemoci, např. schizofrenie nebo důsledkem velkého vyčerpání;

projevuje se ztrátou orientace v čase, prostoru, situaci, člověk se často dožaduje pomoci

• delirium – vyskytuje se při vysokých horečkách, otravách či při duševních poruchách