Demence

Je snížení rozumových schopností, většinou jsou postiženy psychické funkce jako je  vybavování nových informací, myšlení, orientace, chápání, mat. úkony, schopnost učení, úsudek, zhoršená kontrola emocí, sociálního chování, snížení fluidní inteligence

• postihuje asi 8% lidí ve věku 75 let
• u většiny pacientů je úpadek pomalý a trvá několik let 

Kritéria pro posuzování demence:

1. Úbytek paměťových funkcí – vybavování nových informací, ale i starých, poruchy pozornosti, může dojít ke stavu, že postižený neví ani svoje jméno.
2. Úbytek dalších kognitivních funkcí – myšlení je bradypsychické, nemocný nedokáže zpracovat běžné informace, nerozhoduje se, neví co má dělat, myšlení může být až nesmyslné, může obsahovat bludy či paranoidní jednání
3. Poruchy vnímání – přestože postižený vidí a slyší, nerozeznává známe objekty
4. Apraxie – úpadek naučených motorických stereotypů
5. Poruchy řeči – např. opakuje něco stále dokola či trpí afatickou poruchou , tj. přestává rozumět mluvené či psané řeči a není schopen se adekvátně vyjádřit.
6. Porucha emotivity – euforie, deprese, anxieta, emoční labilita, afektivní výbuchy..
7. Poruchy motivace – ztráta iniciativy a zájmu o cokoli
8. Poruchy spánku – např. spánková inverze

Postupně může dojít k celkové poruše osobnosti, k jejímu úpadku a dezintegraci. Např.:  extrovert může být dotěrný, šetrný člověk lakotný, nemocný nerespektuje běžně zaužívané normy, stává se bezohledným, egocentrickým, hrubým, sobeckým. Může dojít až ke ztrátě sebekontroly a dezorientace v prostředí, nechápe mezilidské vztahy, přestává být sebeobslužný a potřebuje péči jiné osoby.

Rozlišujeme tyto druhy demence:

1. Demence Alzheimerova typu
2. Arteriosklerotická demence

1. Demence Alzheimerova typu (DAT,  nejrozšířenější typ demence)

• je důsledkem atrofie mozku, tj. zánikem a rozpadem  mozkových buněk
• je spojena s oslabením tvorby neurotransmiteru acetylcholinu
• udává se, že začíná po 70. roce života, vyjímečně i mladší, v r. 1997 žilo v ČR 70000 postižených

Příčiny:

• Dědičnost – chromozom č. 21 (vadná struktura chromozomu)
• Prostředí – v nervové buňce byl při výskytu DAT nalezen Al  (předměty, potraviny)
• Viry (Nová Guinea, pravděpodobně přenosem mezi domorodci)

Projevy DAT:

• strnulý pohled, prázdno v očích
• ztráta paměti
• snížená schopnost vnímání
• paranoidní projevy (viz níže)
• bagatelizování (zlehčování) problémů
• problémy s tvorbou řeči – Brocova afázie (porucha)
• problémy s porozuměním řeči – Wernickova afázie
• „šouravá“ chůze
• netečnost
• a další projevy

2.   Ischemicko-vaskulární demence (též arteriosklerotická demence)

Porucha ve vyšším věku, při níž buňky odumírají buď nedostatkem výživy nebo nedostatkem kyslíku, postihuje 1% populace do 55let, 10-15% ve věku nad 80 let

Projevy: 

• závratě
• krátké výpadky vědomí
• časté pády
• častá paranoidní psychóza

Rozpoznání vlastní demence může vést k těžkým depresím.

Se stářím velice často souvisí i amentní stavy (zmatenost). Je to psychický syndrom s kvalitativními poruchami vědomí. Amentní stavy provází somatická a psychická onemocnění, která vedou k rychlému vyčerpání nemocného.

Zmatenost může mít projevy:

·     poruchy paměti

• časová a místní dezorientace
• snížení koncentrace (soustředění)
• nerozpoznání známých osob
• falešné percepce

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Metoda  – získávání určitých informací plánovitým a promyšleným postupem

Díky metodám dokážeme v sociální péči lépe poznat klienta po zdravotní, psychické i sociální stránce. Jak v psychologii, tak i v sociální péči se má výzkumná práce opírat o využití několika metod. Použití pouze jedné metody je nepřesné.

Druhy metod:

1. Pozorování

• může být zaměřeno na sebe sama (sebepozorování) nebo na jinou osobu či  skupinu osob:        
• srovnávací pozorování – porovnáváme dvě či více osob a odlišnosti mezi nimi zaznamenáváme
• prosté pozorování – sledujeme přímo (osoba o tom ví) a  nepřímo (osoba či skupina o tom neví)

Pozorovatel zásadně nezasahuje do pozorování osob, pouze sleduje průběh.

Pozorování musí být: 

• soustavné
• plánovité
• cílevědomé
• podrobné
• cílevědomé (pozorovatel má mít cíl a plán)

Další dělení pozorování:

• soustavné / příležitostné (náhodné)
• zjevné / skryté

Pozn: introspekce – pozorování svých vnitřních stavů

Pozorování pouhými smysly není tak dokonalé jako pozorování, které je doplněno užitím některých technických pomůcek (magnetofon,diktafon, kamera…)

V oblasti soc. péče si u klienta všímáme hlavně změn v jeho chování (nálada, příznaky nemoci..)-pozorujeme plánovitě nebo vždy, když k tomu máme příležitost.

Pozorování zaměříme na:

• celkový stav nemocného(výživa, chůze, držení těla)
• chování nemocného a stav vědomí(reakce na okolí, nálada, jednání, orientace…)
• soběstačnost v základních činnostech
• spánek (nespavost či nadměrný spánek)
• funkce smyslů
• objektivní příznaky(stav kůže, teplota, tlak)
• reakce na lůžku(sledování účinků léků)

V oblasti soc. péče je velmi důležité kombinovat metodu pozorování s ostatními. Soc. pracovník si musí (může) obsah pozorování naplánovat a všechny informace z něj zapsat.

• Experiment

je to vědecká metoda, při které zkoumáme jevy v určitých, uměle vytvořených podmínkách, které umožňují zjistit vlastnosti, schopnosti a jiné stránky osobnosti. Je to cílevědomý, navozený proces

 Výhody experimentu:

• usnadňuje přesný popis
• umožňuje snazší navození jevů
• můžeme měnit podmínky experimentu
• podle potřeby ho opakovat
• přesně zachytit jeho průběh

Experiment dělíme na:

1. přirozený
2. jevy se zkoumají v přirozených podmínkách
3. je přechod mezi pozorováním a experimentem
4. navodíme umělou sit. a zkoumáme, jak na ni pracovníci reagují

• laboratorní
• probíhá v uměle vytvořeném prostředí
• ve zvlášť upravené místnosti ve změněných prac. podmínkách

Úspěšnost experiment závisí na:

• přesné formulaci a definici jeho podmínek
• přesně formulaci zkoumaných problémů

• Psychologické testy

Ps. test je speciální případ psychologického experimentu, umožňující poznávání jednotlivých stránek osobnosti a dalších informací o dané osobě. Test je metoda, pomocí které se zjišťuje přítomnost určitých psych. hodnot (vědomosti, intelektuální schopnosti, vlastnosti osobnosti). Obsah a hodnověrnost testů se dopředu prověřuje na velkém počtu respondentů. Testy umožňují srovnat úroveň psych. jevů u zkoušeného jedince ve srovnání s určitou normou.

Známé jsou testy pro:

• zkoumání pamětí (GALTON)
• zkoumání mentálních procesů (CATTEL)
• zkoumání rozumových schopností (BINET)
• zkoumání schopností prostorové představivosti, numerických schop., verbálních schopností, plynulosti slov (THURSTONE)

• Rozhovor

     je jedna z nejpoužívanějších metod psychologie, kterou je vhodné používat při všech  výzkumech. Je to výzkumná a diagnostická metoda, která spočívá v dotazování a odpovědích. Důležitou stránkou rozhovoru je správná příprava a stylizace otázek. Úspěch spočívá ve vytváření důvěry mezi výzkumným pracovníkem a zkoumanou osobou, čímž se zajistí pravdivost  odpovědí.

Oblast soc. péče : rozhovor je záměrný organizovaný dialog mezi soc. prac. a klientem

Cíl rozhovoru :   

• doplnit a upřesnit si inf. o klientovi
• doplnit údaje pro ošetřující péči
• poučit a uklidnit nemocného
• uspokojit potřebu soc. kontaktu, bezpečí
• získat klienta k další spolupráci

Je třeba ovládat techniky komunikace, které napomáhají k navázání kontaktu s klientem a získání potřebných informací.

Pokyny pro správné vedení rozhovoru:

• zjistit schopnost komunikace
• zajistit intimní prostředí
• určit vhodnou délku rozhovoru
• vstřícnost
• správná formulace otázek
• trpělivost
• vhodné oslovení klienta

Rozhovory dělíme na:

• diagnostický – cílem je zjištění problému
• terapeutický – cílem je zmírnění případných obtíží
• volný – otázky jsou volně kladeny, odpovědi vyjádřeny také volně
• skrytý – dotazovaný neví, že rozhovor směřuje k určitému cíli
• standardizovaný – tazateli je dán přesný sled a formulace otázek

Příprava základního plánu rozhovoru = postup při vedení rozhovoru

• nejprve navodíme uvolňující a povzbuzující podmínky
• soc. pracovník citlivě reaguje na specifické rysy klienta svým nonverbálním chováním
• postupně přecházíme k problémové oblasti
• klientu nasloucháme, nespěcháme, a kontrolujeme své emoce
• svůj jazyk přizpůsobíme jazyku klienta
• otázky klademe otevřeně, cíleně, srozumitelně a taktně
• vedeme zápis o získaných informacích

Shromaždování informací a jejich zápis směřuje k identifikace problému a jeho pokusu o řešení.

• Dotazník

je metoda při níž pracuje psycholog s respondentem „na dálku“. Na otázky ve formě tištěných dotazníků odpovídají ANO – NE – NEVÍM nebo použijeme  jinou postojovou stupnici. Proti rozhovoru má dotazník nevýhodu v tom, že nemohou být kladeny dodatečné otázky. Dotazník je určen především k hromadnému zkoumání a získávání dat pro statistické zpracování. Vyplňuje je buď s udáním jména nebo anonymně. Je vhodné sdělit návod k vyplnění a sdělit význam a užití dotazníku

• Sociometrie

je metoda, pomocí které zjišťujeme vztahy v soc. skupinách, jejich struktury, dynamiku. Každý člen skupiny vybírá mezi ostatními toho, koho  má v oblibě, kdo je mu sympatický či nesympatický. Vyjádřené volby vypovídají rovněž o atmosféře skupiny. Na zákl. odpovědí lze graficky znázornit sociogram, případně indexy IPE, INE, PSS, NSS, které hovoří o postavení jedince ve skupině.

• Longitudinální metoda

Používá se především ve výzkumech ontogenetických (ale i jiných), kdy se vybraná skupina podrobuje šetření po velkých časových úsecích, většinou 5-7 let a může trvat po celý život respondentů. Zjišťuje se např. jak určitý životní styl (kouření, život ve velkém městě…) ovlivňuje zdraví, délku života, životní úspěšnost…

Získávání informací v přirozeném prostředí klienta:

• možnost navázání méně formálního vztahu než je v kancelářském prostředí
• informace lze vyčíst i z dynamiky rodinných vztahů
• je třeba respektovat soukromí klientů, nenavštěvovat je neohlášené nebo v nevhodnou dobu.

Podmínkou je:

• empatie
• vstřícnost a respekt
• vřelost
• opravdovost

Empatie – schopnost chápat, vcítit se do problému klienta, do jeho postavení, předpokladem je aktivní naslouchání, plnou pozornost a citlivost vůči nonverbálním projevům klienta

Vstřícnost a respekt:

• respektování osobní důstojnosti klienta
• překonávání předsudků, bráníme se předběžným soudům

Vřelost: způsob jednání, které má zbavit klienta obav a úzkosti Opravdovost: vyrovnaný, opravdový přístup, založen na dlouhodobější zkušenosti s klientem a na profesionální sebedůvěře

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychologii je možno chápat:

1. Laicky – každý člověk někdy uvažuje nad jinými lidmi, rozebírá jejich chování a jednání, zamýšlí se sám nad sebou …..
2. Vědecky – používají se odborné termíny a ps. teorie a metody
3. Narativně (narration = vyprávění), narativní ps. je umělecké zpracování určitého psych. námětu

Význam psychologie pro člověka:

• Umět poznat sám sebe, rozumět svému jednání, přáním, touhám
• Rozumět ostatním lidem a chápat jejich počínání a chování
• Umět aplikovat poznatky psychologie ve své profesi
• Psychologie umožňuje člověku orientovat se v prostředí, které ho obklopuje a chápat    vztah organizmu a prostředí

Zvláště pro pracovníka soc. péče má psychologie velký význam. Ten se ve své praxi setkává s lidmi, kteří potřebují v určitém období svého života pomoc. Proto se musí umět orientovat v jednotlivých obdobích lidského života. Setkává se s týranými a zneužívanými dětmi, s mladými lidmi, kteří hledají své místo ve společnosti, s mravně narušenými jedinci, mentálně či fyzicky postiženými, starými lidmi, kteří jsou odkázáni na pomoc společnosti a dalšími jedinci. Ve své praxi sociální pracovník uplatní především vědomosti ze všeobecné psychologie, ontogenetické psychologie, sociální psychologie, gerontopsychologie, poradenské psychologie, pedagogické psychologie. Všechny uvedené psychologické discipliny se neustále vyvíjejí v závislosti na rozvoji poznání a proto studium psychologie nelze považovat za ukončené, ale za dlouhodobé.

Sociální pracovník si musí uvědomit, že chce-li pomáhat druhým, musí být psychicky odolný, musí mít schopnost vcítit se do postavení druhých a především musí mít schopnost aplikovat získané vědomosti v praxi.

Psychologie souvisí s mnoha jinými vědními obory, např.:

• Biologií  – znalost biologické stránky lidského těla, zvláště nervové soustavy, znalost různých nemocí, které mohou ovlivnit jednání a chování člověka po ps. stránce
• Filosofií – přestože se psychologie od filosofie oddělila, úzce s ní souvisí, neboť umožňuje domýšlet psychologická fakta
• Sociologií – je úzká souvislost mezi různým formami lidského chování a určitými kulturními vzorci jako jsou obyčeje, mravy zákony a další
• Rozvoj psychologie je závislý na rozvoji lidského poznání a do té míry souvisí i s jinými vědními obory

Dříve byla psychologie nedílnou součástí filosofie, její kořeny sahají do starověké Číny, Indie a antiky. Z toho je zřejmé, že v poznání člověka se odrážely také různé náboženské systémy. Člověk od pradávna toužil po odpovědích na otázky co je život a smrt, jaký je smysl lidského života a smysl poznání, ale hledal také konkrétnější odpovědi na otázky co je to bdění a spánek, myšlení, fantazie, co jsou to sny atd…

Ústředním pojmem dějin psychologie je pojem duše. princip oživující tělo, hybná síla života, nehmotná substance. Původ slova souvisí s “dechem” jako projevem života. Pojem vyjadřující duševní (psychickou) stránku člověka oproti tělesné, resp. jednotící princip, jádro psychického života, jeho kontinuitu, subjektivitu a jedinečnost, popř. tu jeho složku, která míří nad rámec času vyměřeného života. Někdy je duše spojována s vědomím, jindy vyjadřuje emoční složku duševního života (oproti rozumové). – U Platóna a odtud i v křesťanství věčná osobní bytost, uvězněná v lidském těle. Duše byla považována za nehmotnou substanci, která je nezávislá na těle, je nesmrtelná a může se pohybovat z místa na místo.Podle některých koncepcí (upanišady, buddhismus, Pýthagorás i Platón) se duše po smrti znovu vtělují do nižších nebo vyšších těl podle toho, jak žily. V novověku duše chápána jako nehmotná stránka lidského života nebo nositel svobody a odpovědnosti.

Definice a předmět psychologie:

Pojem vychází z řeckého psyché = duše a logos = věda. Od definice, že psychologie je věda o duši bylo postupně upuštěno. Existuje mnoho různých definicí, poplatných době a rozvoji vědy.

Mnoho současných psychologů definuje psychologii jako vědu o prožívání a chování živých bytostí.

Předmětem psychologie je psychika člověka, která má dvě dimenze a to prožívání tj. psych. procesy, stavy a vlastnosti  a chování jako souhrn všech vnějších projevů člověka – viz příloha Rozdělení psychických jevů.

Vznik psychologie jako vědy:

Psychologie jako věda se samostatně mohla rozvíjet tehdy, bylo li zřejmé, co je předmětem jejího zkoumání. Z tohoto pohledu jsou významní např.: R. Descartes (lidský organizmus je stroj, jehož základním prvkem je reflex, např. popálení – odtažení ruky) a F. Bacon (pramenem jakéhokoliv poznání jsou smysly).

Aby bylo možno formulovat předmět psychologie, bylo nutno rozšířit vědecké poznatky o člověku, především z biologie a fyziologie. Tento rozvoj nastává v 19. století. Ve výzkumu psych. jevů sehráli významnou roli Sečenov, Pavlov. Emancipace psychologie postupovala rychlým tempem. Zasloužil se o to také německý psycholog W. Wundt, který ve své laboratoři prováděl experimentální výzkumy, které měly zajistit objektivitu a přesnost psychologického poznání. Ukázalo se, že mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi je závislost. Tedy hlavně přírodovědci mají zásluhu na tom, že psychické jevy se staly předmětem vědeckého bádání.

W.Wundt (1832-1920) zakládá r.1879 první psychologickou laboratoř  R 1889 se uskutečnil první sjezd psychologů v Paříži.

Hlavní psychologické směry:

• Hlubinná psychologie též psychoanalýza, freudismus – Freud [frojd], Jung, Adler.  Freud zformuloval myšlenku, že naše jednání a prožívání ovlivňuje hlubší vrstva činitelů (dřívější zážitky, prožitky, city, pohnutky), které jsme nepřipustili a potlačili je (zvláště v dětství). Vedle vědomí existuje také nevědomí, které ovlivňuje náš život. Zkoumal neurotické poruchy. Traumatické stavy vznikají v důsledku potlačování pudů, zvláště sexuálního.
• Neopsychoanalýza – E. Fromm, (1900-1980), K. Horneyová. Rozhodující nejsou jenom pudy, ale i sociální faktory. Lidé mají biologické, psychologické a sociální potřeby.  Společnost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním potlačuje svobodu člověka. Vnitřní konfliktnost člověka v industriální společnosti vede k neurotismu. Příčinou je nemožnost uspokojit určité potřeby člověka.
• Behaviorismus[bíhejvorismus] – zakladatel J.B. Watson (1878 – 1958).  Předmětem psychologie je studium chování. Schéma: S        R tj. stimul          reakce nebo B = f(S), kde

B je behavior = chování. Watson  odmítá studium vnitřních psychických stavů. Psychologii chápe jako vědu o chování člověka, eviduje jen to, co je pozorovatelné. Behavioristé radikálně odmítli introspekci, ač uznávají existenci vnitřního duševního života

• Neobehaviorismus – naše chování není ovlivněno jenom vnějšími podněty, ale i pochody uvnitř organismu (tzv.: vmezeřené nebo intervenující proměnné). Schéma lze vyjádřit takto:  S        O         R tj. stimul  – organismus (osobnost) –  reakce. E. Tolman (1886-1959 USA) chování organismu je ovlivňováno předchozí úspěšností či neúspěšností, ale dalším důležitým faktorem je směřování organismu k orientaci v prostředí
• Kognitivní psychologie – v psychice se vytváří obrazy vnějšího světa, které umožňují člověku smysluplně se rozhodovat. Vnitřní obraz světa je regulátorem aktivit člověka. Představitel G. Kelly, E.C. Tolman.
• Humanistická psychologie – směr založený r. 1962. Člověk je vnějšími vlivy manipulován a ovlivňován tak, že potlačuje svou individualitu a originalitu (chová se konformně). Představitel A. Maslow, C. Rogers [rodžrs]. Za nejvyšší hodnotu je považována důstojnost člověka a jeho rozvoj, podporuje celoživotní učení
• Transpersonální psychologie – zabývá se zvláštními stavy vědomí (rozšířené vědomí), které lze navodit mysticky, meditací, různými cvičeními (ale i drogy). Tyto stavy vědomí poskytují člověku zkušenosti přesahující hranici času a prostoru, života a smrti. Uvolňuje v člověku síly běžně nedostupné. Je určitým propojením vědy a mystiky. Tato oblast psychologie navazuje na orientální psychologii. Představitel americký psycholog českého původu S.Grof.

Poznámka: Uvedené směry nejsou úplné, jejich podstatně více. Jsou určovány filosofickopsychologickými koncepcemi a východisky jejich tvůrců. Z dalších psychologických směrů je možné se zmínit o asocianismu, reflexologii, materialistické psychologii……  

Rozdělení psychologie na jednotlivé psychologické discipliny  (viz příloha)

Všeobecná (obecná) psychologie – řeší otázky předmětu psychologie, tj.: počitky, vnímání, paměť, myšlení řeč, představivost, fantazii, vůli, city, vědomí, nevědomí, chování, prožívání

Psychologie osobnosti – zkoumá dispozice člověka, které podmiňují jeho prožívání a chování, zkoumá pojmy jako charakter, temperament, inteligenci …

Ontogenetická psychologie – zabývá se vývojem psychiky v jednotlivých obdobích života člověka, tj. od období prenatální po stáří a smrt

Sociální psychologie – zabývá se vlivem prostředí a společenských podnětů na psychiku člověka, vzájemnou interakcí lidí, rozebírá vliv sociálních skupin na psychiku člověka

Psychopatologie – řeší otázky psychických poruch, příčiny jejich vzniku a příslušnými léčebnými metodami

Gerontopsychologie – zabývá se psychologií starých lidí

Diferenciální psychologie – zaměřuje se na psychické rozdíly mezi pohlavími, rasami, sociálními skupinami

Pedagogická psychologie – studuje člověka v podmínkách výchovy, zkoumá činitele a zákonitosti výchovy, vzdělávání, vyučování zabývá se např. faktory efektivity učení, vlivy učení na rozvoj osobnosti, výchovou v dětských domovech apod.

Psychologie práce – zkoumá vliv práce na člověka, zkoumá možnosti zvýšení produktivity práce, rozvoj jeho schopností dovedností, mezilidskými vztahy na pracovišti, výběrem pracovníků a jejich motivací, vybavením pracoviště, jeho osvětlením, hlučností atd.

Poradenská psychologie – pomáhá člověku orientovat se v životě, zabývá se školním, výchovným, manželským profesním,….., poradenstvím

Klinická psychologie – zabývá se diagnostikou a terapií duševních poruch

Soudní psychologie –  používá se v soudnictví ke zjištění psychologických zvláštností delikventa

Lékařská psychologie – zabývá se psychologií nemocných a vztahy lékařského personálu k pacientům
Vojenská psychologie – zabývá se podmínkami výcviku vojáků, interpersonálními vztahy v armádě, zkoumá odolnost vůči zátěži v podmínkách válečných konfliktů atp.

Co všechno patří do psychologie?

Problematika expanze témat je taková, že v současnosti jsou hranice oboru zastřeny. Stále roste počet těch, kteří by rádi do psychologie zařadili věštectví, spolehlivost výkladu snů, transcedentní propojování, minulé životy, věštění z náhodně rozhozených kůstek a oblázků. Tomu má psychologie rozumět a napomáhat?

Literatura:

Křivohlavý,J.: Jak zvládat depresi, Grada, Praha 1997 101

Plzák,M.: Smutek všedního dne a smutek jako nemoc, SZN, Praha 1969     

Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál,  Praha 2000

Podle WHO patří deprese k nejrozšířenějším nemocem na naší planetě. Doslova znamená stísněnost, stlačenost, chorobný smutek, tj. duševní stav charakteristický pocity smutku, skleslosti, vnitřního napětí, nerozhodnosti. Působí na zpomalení duševních i tělesných procesů, ztrátou zájmů a poklesem sebevědomí, úzkostí, apatií. Deformuje životní hodnoty, člověk v depresi hodnotí záporně sebe i okolní svět. K tělesný projevům patří  únava, ztráta energie, poruchy spánku, nechutenství, zvýšení krevního tlaku ale i další projevy. Za chorobný stav se považuje tehdy, trvá-li nepřiměřeně dlouho.

Základním projevem deprese je chorobná nálada, která neodpovídá životní situaci jedince. Nálady u člověka kolísají, střídají se, člověk je chvíli smutný, nemá chuť k žádné činnosti, avšak chorobná porucha nálad má větší výkyv a může mít pro postiženého vážné důsledky. Délka trvání může být týdny, ale i roky.  Projevují se i somatické příznaky (poruchy spánku, nechuť k jídlu)

V depresi  se člověk může ocitnout:

• po těžkých nemocech
• po požití návykových látek (alkohol, drogy)
• v určitých životních obdobích (dospívání, klimakterium, stárnutí)
• v určitých ročních obdobích – tzv. deprese sezonní (podzim, zima, nedostatek slunce)

Příčiny deprese:

přemíra zraňujících zážitků

převládání negativních myšlenek

příliš kritické hodnocení událostí

zveličování vlastních nedostatků

podle neurofyziologických výzkumů mají postižení nadbytek receptorů pro neurotransmitery

Projevy deprese v chování:

• projevy v chování – smutný, unavený a ztrápeného výraz v obličeji
• mimika a gestikulace (celkově shrbený postoj těla)
• zpomalené reakce, nejistota, ustrašenost, plačtivost, sebelítost,
• nezájem o sebe, svou práci, rodinu, přátele či své dosavadní záliby

Projevy deprese v myšlení:

• neschopnost soustředění, nerozhodnost
• poruchy pozornosti a koncentrace
• snížené sebevědomí, ztráty vlastní ceny, sebedůvěry, beznaděje, bezmoci,
• pesimistickými výhledy do budoucnosti
• bezdůvodné obavy a úzkostí, pocity méněcennosti, pocity domnělého provinění
• myšlenky na sebevraždu
• neschopností se radovat se zážitků a věci, které dříve byly zdrojem radosti
• obavy ze somatických a z psychických nemocí

Tělesné projevy v depresi:

• bolesti hlavy, svalů, zad
• zažívací potíže
• nechutenství, váhový úbytek, přejídání, přibývání na váze
• u žen dochází k menstruačním nepravidelnostem
• sucho v ústech, svírání za hrudní kostí 
• bývá vyčerpaný a unavený

Deprese ve stáří:

• navazuje na tělesné potíže a nemoci
• více bývají ohrožený ženy
• více postihuje lidi, žijící v pečovatelských domech, DD
• odchod do důchodu, vyřazení ze společnosti
• ztráta samostatnosti v důsledku nemoci
• ztráta aktivity a důležitosti pro společnost
• odchod dětí z rodiny
• osamělost
• problémy ve vztazích k blízkým lidem
• změny životního stylu (ztráta zaměstnání)
• narození dítěte (šestinedělí, mateřská dovolená)
• dlouhá zima bez slunečních paprsků (terapie světlem)

Deprese a statistika:

• celkem depresí trpí           5  –  10 % populace
• 1x za život trpí depresí     8  –  20 % populace
• dědičná deprese je u         5  –  20 % populace
• projevy u žen                    2 x více než u mužů

Doba trvání deprese:

• do 1 měsíce    –  25 % nemocných
• do 3 měsíců    –  50 % nemocných
• rok a více       –  25 % nemocných

Rozdělení deprese podle závažnosti:

1. Lehká deprese

postiženému připadá, že není vše v pořádku, může pracovat, setkávat s přáteli, ale nedovede  se z toho radovat, je méně produktivní (důležitá je citová podpora ze strany rodiny a přátel).  

2. Těžká deprese

postižený má pocit, jakoby se propadl „do černé díry“, typická je beznaděj, pokles sebedůvěry spolu se sebevražednými myšlenkami; vzhledem k riziku sebevraždy by měl každý, kdo  trpí silnou depresí vyhledat lékařskou pomoc.

Středně těžká deprese mívá symptomy mezi uvedenými stavy

Neurofyziologické změny v depresi:

• hormonální činnost – zvýšená produkce hormonu kortizolu
• snížená tvorba neurotransmiterů – noradrenalinu 
• změny v obraze EEG – dřívější nástup REM fáze spánku a častější výskyt fáze REM

Dědičnost deprese:

• pravděpodobně existuje v určité míře dědičný předpoklad – vrozené dispozice ke změnám v CNS (hypotalamus)
• psychická a sociální dědičnost se projevuje více než dědičnost fyzická

K rozvoji nemoci přispívají i další faktory jako: výkyvy funkce endokrinního systému, vliv ročních období (jaro a podzim) a též celkový tělesný a duševní stav (fyzicky nemocný člověk spíše podléhá onemocnění psychickému). Poruchy nálad jsou léčitelné a to léky nebo psychoterapií.

Léčení deprese:

• deprese je nemoc léčitelná, je nutno oddělit smutnou náladu, která bývá součástí všedního dne od chronického  smutku
• léčení duševními poruchami se zabývá psycholog a psychiatr
• léčí se antidepresivy – mají rychlý účinek
• léčbu je vhodné doplnit psychoterapií
• léčení za pomocí blízkých přátel ( rodiny, školy)
• včasná léčba navrátí pacienta dříve do běžného života
• důležitý je kontakt lékaře a rodiny

Rozdíly mezi smutnou náladou a depresí:

• depresivní nálada zhoršuje schopnost vykonávat zaměstnání
• snižuje se zájem o kontakt s lidmi
• ztráta zájmu os své záliby
• nespavost, nechutenství
• „černá budoucnost“, chybí vize východiska z tíživé situace

Literatura:

Nakonečný,M.: Encyklopedie obecné psychologie

Nakonečný,M.: Malá encyklopedie současné psychologie

Čížková,J.: Přehled sociální psychologie

Křivohlavý, J.: Povídej, naslouchám

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme

Komunikace

znamená dorozumívání, sdělování, spojení. Je to nejdůležitější forma sociální interakce. V psychologii chápeme komunikaci jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby (osob) ke druhé (druhým).

Specificky lidské formy komunikace jsou:

• verbální – mluvená a psaná řeč
• nonverbální
• činy – aktivity, jednání, chování (oblékání, účes, symboly, rituály)

Verbální komunikace

Je komunikace zprostředkovaná slovy. Je možno ji rozdělit do tří oblastí:

• suplementární – neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a prožitkové úrovně vyměňovaných sdělení, obě strany udržují v komunikaci rovnováhu (přítel-přítel)
• komplementární – jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči osobě druhé (učitel-žák, rodič-dítě, nadřízený, podřízený). Oba účastníci rozdělení rolí při komunikaci respektují a nesnaží se konkurovat dominantnímu partnerovi. Tento typ komunikace je výhodný při předávání informací
• metakomplementární – osoba, která je v dominantní pozici tuto možnost nevyužívá a úmyslně ji přenechává druhé osobě. Projevuje se umění naslouchat druhému, ale i mlčet, schopnost vniknout do problému a společně hledat a nalézt řešení 

Řeč

je schopnost navzájem se dorozumívat určitým jazykem, kdy obsah vědomí se vyjádří pomocí zvuků. Je považována za jednu z nejdůležitějších forem sociální komunikace.

Řeč má stránku obsahovou, tj. to co chceme sdělit (obsah vědomí) a stránku formální tj. jak to sdělujeme. Řeč může být tichá, hlasitá, přiměřená, pomalá, rychlá, překotná. Ukazuje na vitalitu, temperament, sebevládu, ale také na skleslost, obavy, depresi atd. Sama řeč je produktem lidské kultury, historicky se mění a každý příslušník kultury se ji učí.

Formálně je řeč systémem znaků, jejíž primární funkcí je sdělování pomocí slov nebo jiných znaků. Prostředkem mluvené řeči je jazyk.

Řeč umožňuje člověku komunikaci na velké vzdálenosti a umožňuje sdělit skutečnosti staré tisíce let nebo také předávat sdělení o situacích, které teprve nastanou v budoucnosti

Slovo jako element řeči má stránku zvukovou a obsahovou, které spolu tvoří jednotu. Slovy nelze vyjádřit vše, některé stavy mysli jsou slovy nesdělitelné a proto řeč není jedinou formou vyjadřování.

Funkce řeči:

1. označování věcí a jevů, vlastností, vztahů
2. vyjádření vnitřních stavů a pocitů jedince
3. působení na druhého člověka

Řečová kompetence,tj. způsobilost se vyjadřovat v určitém jazyce předpokládá dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe (skladba věty)

Podmínkou normálního, zdravého vývoje řeči jsou:

• přiměřený rozvoj intelektových funkcí
• rozvoj senzoriky – Wernickovo senzorické centrum řeči [vernikovo]
• rozvoj motoriky – Brocovo motorické centrum řeči [brokovo]

Bez řeči a bez rozvinutí centra řeči v mozku schopného vyslovovat slova a věty by lidstvo nebylo na současné úrovni vývoje. Bez řeči by nebylo možno předávat a přejímat zkušenosti předávané z generace na generaci. Vznik písma (asi pře 6000lety) značně ovlivnilo vývoj lidstva.   

Druhy slovních projevů:

• monolog – samomluva, řeč se sebou samým např. při rozvažování, rozhodování, ujasňování si problematiky, formulování myšlenek
• dialog – rozhovor, kdy na sdělení komunikátora se očekává reakce komunikanta
• řeč v malé skupině lidí:
  • konzultace – porada, zjišťování názor, připomínky k návrhům…
  • konverzace – rozprávění, volnější forma dialogu na určité téma
  • diskuse – výměna názorů k určitému tématu (názory na pro a proti)
  • debata – pohovoření si, volnější přetřásání různých otázek
  • disputace – rozklad, učená hádka, spor vyhraněných názorů,slovní souboje
• řeč k velké skupině lidí – řečnický projev ke shromáždění

Rozhovor

znamená rozmlouvání dvou nebo více lidí. Obdobně se používají terminy: rozmluva, interview, dialog, konverzace, debata, diskuse, pohovor, ale i hádka, pření, výslech, obhajoba…

Role účastníků rozhovoru:

• Role hovořícího a naslouchajícího, výměna, střídání rolí
• Role tázajícího se a odpovídajícího
• Role se mohou a mají měnit

Struktura sdělení:

• Záměr – osoba A má určitý záměr, je vedena určitou motivací
• Slovní vyjádření záměru – to, co osoba A zamýšlí, převádí do slov
• Smysl sdělení – jak osoba A rozumí tomu, co sama říká
• Přenos zprávy směřuje od osoby A k osobě B
• Věcný obsah sdělení
• Smysl sdělení pro příjemce – jak tomu co bylo řečeno rozumí příjemce
• Efekt sdělení na příjemce zprávy –jaký je výsledek a důsledek toho, co bylo řečeno

Charakteristiky rozhovoru:

• Naplnění času hovorem a tichem – mnoho ticha, přiměřeně, neustálý hovor
  • Předávání slov – skákání do hovoru, sladěné předávání
    • Dueta při rozhovoru – souběžný hovor zúčastněných
    • Otázky v hovoru – nikdo se neptá, rozhovor je samá otázka
    • Latence odpovědi – odpověď je okamžitá, s odpovědí se otálí
    • Příkazy v rozhovoru – nikdo nic nepřikazuje nebo rozhovor je plný rozkazů, příkazů, žádostí, přání a nebo množství příkazů je v normálu
    • Reakce na příkazy – na příkazy se nebere ohled, reaguje se ihned, reakce jsou nebo nejsou v normálu

Otázky v rozhovorech:

• Otázky požadující informaci – umožňují poskytnout nebo získat informaci; např.: „Mám objednat cestu vlakem nebo autobusem“?
• Otázky potvrzující informaci. Nejprve je sdělena informace a potom položena otázka. Např.: „Objednal jsem cestu letadlem. Bude Ti to vyhovovat“?
• Otázky k zamyšlení – „Co považujeme za dobrý výsledek“?
• Otázka pro přechod na jiné téma – např.: V rozhovoru jedna strana neví co dál. Je možno položit široce myšlenou otázku: „Nechcete se mě na něco zeptat“?
• Otázky k problémům-  např.:“Jak bychom mohli vyřešit problém s dodávkami na únor“?
• Otázky potvrzující/nepotvrzující naslouchání, např.: „Domnívám se správně, že máte na mysli …..“?
• Uklidňující otázky – cíl je zklidnění situace, vstřícnost, náprava. Např.: „Co myslíte, že mohu udělat ke zlepšení současného stavu“?
• Otázky, vytvářející vazbu – např.:“Co mohu pro Vás udělat“?
• Uzavřené otázky – jsou kladeny, že lze na ně odpovědět ano/ ne (kouříte?)
• Otevřené otázky – je na ně možno odpovědět jednou nebo více větami ( co soudíte o….?)
• Osobní otázky – ptáme se na postoje, názory, představy, úsudky, hodnocení

Problémy, spojené s otázkami:

• Nevhodný tón hlasu – ironie, přílišná hlasitost…např. otázka zákazníkovi: „Myslíte si, že jste ve správném obchodě“?
• Nesoustředěnost na odpověď – položíme nějakou formální otázku, ani na ni nečekáme odpověď nebo nás odpověď nezajímá nebo se snažíme pouze a zdvořilost
• Manipulativní otázky – např.: „Nemohla bys…., víš, že bez Tebe to nezvládnu“?
• Otázka s následným monologem – položím otázku a sám si na ni odpovím
• Pokládání nevhodných otázek – osobní, intimní, opakující se….
• Nepokládání otázek – nezájem o stanovisko druhého, komunikátor nepustí komunikanta ke slovu

Pravidla pro vedení diskuse ve skupině:

Všichni lidé vědí, jak je nepříjemné, když všichni hovoří naráz a nebo když diskuse vázne. Mnohdy se hovoří „páté přes deváté“ , každý chce ostatním sdělit své názory, zážitky a postoje a mnohdy ani neposlouchá, o čem hovoří ostatní. Také jsme jistě zažili, jak je příjemná diskuse, kdy se nám podařilo se s někým sblížit nebo když jsme si prostě příjemně povykládali. Proto se doporučují určitá pravidla vedení diskuse ve skupině, která je možno rozdělit takto:

• Sami si určete co chcete říci a kdy to chcete říci.
• Snažíme se eliminovat rušivé momenty, tj.nehovoříme všichni naráz nebo pouze se sousedem. Řekneme svůj názor nahlas i ostatním.
• Hovoříme vždy za sebe a neschováváme se za veřejné mínění. Chceme-li vyjádřit názor reprezentující skupinu, použijme k tomu uvádějící formuli, např.:“Ve třídě jsme již o této problematice hovořili a dospěli jsme k tomu, že…“
• Nehovoříme v otázkách, ale vyjadřujeme vlastní zkušenosti, názory a zážitky. Jistě lze použít formuli např.:“Máte na toto stejný názor jako já nebo máte jiné zkušenosti?“ (to podněcuje další diskusi).
• Snažíme se být autentičtí (hodnověrní), protože neupřímnost a manipulaci ostatní postřehnou, což ohrožuje přiblížení a spolupráci.
• Vždy hovoří jen jeden, což přispívá k věcné komunikaci a klidnému průběhu diskuse.
• Nezapomeňme ani na zpětnou vazbu, tj. zajímejme se o to, jak nás vnímají ostatní, jak reagují na náš názor a jaké chování naše akce vyvolala.
• Vyvolá-li v nás chování jiného člena skupiny příjemné/nepříjemné pocity, sdělíme to hned a ne až později někomu třetímu.
• Máme-li jiný názor na danou problematiku, hovoříme k danému problému a nenapadáme osobu, která názor přednesla.

Diskuse v zaměstnání:

• Otázka je lepší než oznamovací věta
• Vhodný tón hlasu
• Žádost k nadřízenému – je vhodné použít slůvka: bylo by možné, mohl byste…
• Žádost ke spolupracovníkovi – vyhýbáme se rozkazovacímu způsobu
• Žádost k podřízenému – většinou se používá rozkazovací způsob, ale i zde je vhodné doplnit slůvko prosím, např.: „Zpracujte zprávu do pondělí, prosím“.

Další náměty k rozhovorům v zaměstnání: (viz Thomson, P.: Tajemství komunikace)

• Role nadřízeného (např.: odstrašující zahájení porad)
• Omyly nadřízených (odměny za práci…, přistihnout podřízené ne jenom při nedostatcích, ale i také při věcech, které dělají dobře)
• Zdůrazňování – neustálé opakování: „Ty se to snad nikdy nenaučíš“?
• Kritika a chvála

Mentální retardace

je souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Postižený nedosahuje požadované intelektuální úrovně (IQ<70), rovněž jsou sníženy další schopnosti. Struktura osobnosti vykazuje změny. V populaci je asi 3% (3,5%) mentálně postižených (u nás asi 300000), světový trend je stoupající.

Znaky mentální retardace:

• Nízká úroveň rozumových schopností, snížená schopnost učení, snížená adaptace na životní podmínky
• Postižení je vrozené, tzv. oligofrenie (na rozdíl od demence, kterou chápeme jako poškození mozku v průběhu života jedince)
• Postižení je trvalé, není to nemoc, ale neodstranitelná porucha
• Mentální opoždění lze vhodným ped. působením zlepšit (ne vyléčit)

Příčiny vzniku mentální retardace:

• dědičnost
• vlivy působící v prenatálním období – virové onemocnění (např. zarděnky), záření, alkohol, drogy
• období perinatální – nedostatek kyslíku, poruchy v průběhu porodu

Pseudooligofrenie – zdánlivá mentální retardace. Není způsobena poškozením CNS, ale nedostatečnou stimulací prostředí dítěte – vzniká v důsledku zanedbávaného soc. prostředí

Klasifikace MR:

za průměrnou inteligenci považujeme 100. U MR jde o snížení na:

Lehká MR – uvažování je na úrovni středního školního věku (9 – 12let), chybí abstraktní uvažování, jsou schopni se učit ve zvláštní i normální škole. Může vykonávat samostatně lehčí práce. Je samoobslužný. V sociálně nenáročném prostředí  mohou být zcela bez problémů.

Střední MR – myšlení je na úrovni předškolního věku, verbální projev je chudý, špatná artikulace, dovedou se učit mechanicky a prakticky. Samostatnost v obsluze je mnohdy pouze částečná. Část postižených je schopna vzdělávat se v omezené míře ve speciální škole. Zvládají běžné návyky, jednoduché pracovní činnosti

Těžká MR – chápání je na úrovni batolete, naučí se pouze několik slov (nebo se nenaučí mluvit vůbec),zvládají základy sebeobsluhy, rozumí jenom několika příkazům. Je zde nutná celoživotní péče, poznává jen blízké osoby.

Hluboká MR – kognitivní procesy téměř nerozvinuty, v lepším případě rozeznávají podněty a reagují na ně libostí či nelibostí. Nikdy se nenaučí mluvit. Kombinace s postižením sluchu, zraku. Řeč není rozvinuta. Nejsou sebeobslužní. Neorientují se v okolí.

Pojmy, související se sníženou inteligenci:

Pojmy Idiocie, Imbecilita, Debilita mohou být chápány jako pojmy hanlivé a proto jsou místo nich zavedena pásma MR. I nadále se tyto pojmy uvádí v odborné literatuře, především ve starších publikacích. Psychologický slovník od autorů Hartl, Hartlová tyto pojmy objasňuje takto:

• Kretenismus – celková vývojová porucha provázená slabomyslností, duševní a tělesnou zaostalostí, způsobenou poruchou štítné žlázy
• Debilita – je lehká slabomyslnost. Debil dosáhne úrovně asi jedenáctiletého dítěte. Bývá nezávislý, může dobře vykonávat jednodušší práce, navštěvuje zvláštní školu, při velkém úsilí ze str. rodičů může docházet i do běžné školy. .  (zařazení – lehká MR)
• Imbecilita – je střední slabomyslnost. Imbecil dosáhne úrovně max. šestiletého dítěte. Dovede se oblékat, zachovává čistotu, mluví však primitivně, špatně vyslovuje. Pod stálým dozorem může vykonávat jednoduché práce. Vyznačuje se nedokonalým, nespolehlivým a nekritickým myšlením .  (zařazení –středně těžká MR)
• Idiocie – jsou na úrovni kojenců, případně batolat, někteří nedovedou ani stát a chodit. Slova, která se naučí nestačí k dorozumění. Obvykle se nenaučí dodržovat zákl. hygienická pravidla a neumí se o sebe postarat.  (zařazení –hluboká MR)

Rozbor některých kognitivních procesů u MR:

1. Myšlení – stereotypní, chybí zájem o poznávání, chybí schopnost logického a abstraktního myšlení, nadměrné požadavky působí jako stresor
   1. Řeč – je postižena jak po stránce formální, tak obsahové, funkce mluvidel je zhoršená. MR mají zhoršenou schopnost porozumět verbálnímu projevu. Např. žertu či ironii nerozumí
   1. Učení – je převážně mechanické, chybí zájem o poznávání
   1. Sebehodnocení – je neobjektivní, nekritické a ovládané emocemi, není schopen odhadnout svoje možnosti

Psychologické zvláštnosti jedinců s MR:

• Zpomalené chápání
• Neschopnost logického uvažování
• Snížená schopnost paměti
• Těkavá pozornost
• Nedostatečná slovní zásoba, neobratnost ve vyjadřování
• Poruchy pohybové koordinace
• Impulzivita, hyperaktivita nebo naopak zpomalené chování
• Nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“
• Zvýšená potřeba bezpečí a uspokojení
• Poruchy v komunikaci a v interpersonálních vztazích

MR mají základní psychické potřeby, které však mohou být modifikovány:

• Potřeba stimulace – přísun podnětů musí být přiměřený a srozumitelný
  • Potřeba učení – chtějí porozumět svému nejbližšímu okolí
  • Potřeba jistoty a bezpečí
  • Potřeba seberealizace – je omezena na reakci okolí (chvála a ocenění)
  • Potřeba životní perspektivy – pouze v případě, že  chápou minulost, přítomnost, budoucnost. Budoucnost většinou nechápou a proto je nezajímá

Socializace MR

• Komunikace zdravých a postižených bývá charakterizovaná nižší empatií a porozuměním
• Sexuální potřeby – MR si s ní neví rady, (někdy jsou slabě vytvořeny), autostimulace, nápadné chování, mohou být sex. zneužíváni
• V době rané dospělosti se může objevit zvýšená agresivita
• MR jsou závislí na společnosti, jejich soběstačnost lze však rozvíjet

Literatura: Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál

Hartl, Hartlová: Psychologický slovník

Schizofrenie

je duševní porucha, která se projevuje charakteristickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobnostní integrity. Patří k nejzávažnějším psychickým  poruchám.

Postihuje 0,2-1% populace ve všech oblastech světa a u všech rasových skupin. Nemoc existovala od dávna. Jedním ze znaků je ranný vznik (adolescence nebo mladá dospělost, nejpozději do 45 let) a postupný úpadek osobnosti až k demenci (každý typ D nemusí vést k schizofrenii). Muže a ženy postihuje statisticky stejně často. Termín vystihuje skutečnost, že u nemocných dochází k dezintegraci psychických funkcí, zejména emotivity a myšlení. V konečném důsledku se naruš integrita celé osobnosti.

Původ nemoci vychází z dědičných dispozic a vyvolaných podnětů. Nemocný se vyznačuje:

• Nižší frustrční tolerancí
• Běžná zátěž v něm vyvolává schizofrenická onemocnění (neúspěch, problémy s partnerem, zklamání, odloučení od rodiny, vstup do zaměstnání, úmrtí blízkého člověka apod. Problém nespočívá ve vlastní zátěži, ale ve způsobu, jakým ji jedinec zpracuje.

Základní skupiny příznaků jsou: poruchy myšlení, vnímání, afektivity, autismus a je možno je rozčlenit takto:

• Ozvučování myšlenek
• Bludné vnímání
• Slyšení hlasů
• Pocity ovlivňování vlastních psych. procesů
• Ztráta schopnosti orientovat se v sobě samém
• Ztráta schopnosti orientovat se v okolním světě

Rozbor jednotlivých poruch:

1. Porucha myšlení

Úsudky nemocného se jeví okolí jako nesmyslné, vycházející ze soukromé logiky a odrážející svět bludů a halucinací. Typické je porucha plynulosti myšlení, jeho roztříštěnost, stav, kdy se ztrácí logické souvislosti. Nemocný ulpívá ne jedné myšlence nebo naopak má chaos různých myšlenek. Z toho může vyplývat nesmyslná řeč a zmatené jednání.

Při ztrátě orientace v okolí nemocný považuje např. vlastní matku za  „paní, která tu bydlí“, není si jistý, kým doopravdy je, často se považuje za někoho jiného. Mnohdy je přesvědčen, že má nadpřirozenou moc. Všechno co nemocný dělá se mu jeví také jako výsledek působení nějaké cizí síly, která ho ovládá a manipuluje s ním. Dochází tak k rozdvojení osobnosti.

Nemocný trpí také bludy, např. blud kontrolování, ovlivňování, pronásledování, velikášské bludy, paranoidní bludy apod. Nemocný také může trpět halucinacemi, kdy je nezvratně přesvědčen, že klamné vjemy jsou reálné. Slyší hlasy, které mu něco přikazují, komentují jeho chování nebo mu něco významného sdělují. Nemocný není schopen přijmout myšlenku, že halucinace jsou pouze výplodem jeho psychiky. Nemocný se může stát nebezpečný sám sobě i svému okolí.

• Poruchy afektivity

citové prožívání je nepřiměřené a není v souladu s realitou. Nemocný může být přecitlivělý a může reagovat velmi silně. Může se také stahovat do sebe a svého vlastního světa. Později dochází k citovému oploštění, podrážděné a mrzuté náladě a chronicky se může rozvinout v apatii. (afektivní = silně citový, efektivita = schopnost reagovat prostřednictvím citů, soubor emocionálních duševních procesů)

• Autismus

představuje nepřiměřenou sociální izolaci, ztrátu zájmu o kontakt s okolím.

• Ambivalence

představuje protichůdnost citových prožitků, úvah i názorů, což se projevuje ve výkyvech a nepřiměřenosti chování. U nemocného se projevují protichůdné reakce: láska a nenávist, touha a strach, přitažlivost a odpor ……Ambivalence se může projevovat v celkové nečinnosti nebo naopak v nadměrné aktivitě.

Průběh onemocnění schizofrenií:

• Přecitlivělost a slabost ega – neschopnost snášet úzkost, neschopnost prožívat radost
• Nápadné introvertní chování – uzavřenost, neschopnost vyjadřovat své emoce
• Omezená samostatnost – vázanost na nejbližší lidi a známe prostředí
• Obtíže v mezilidských vztazích – zvýšená kritičnost, podceňování druhých (zvláště blízkých)
• Nižší výkon ve škole či v zaměstnání (nemusí jít o snížené IQ)

Závěr: Schizofrenie je chorobou, která potřebuje odbornou léčbu, protože nelze očekávat, že dojde k samovolnému zlepšení stavu.

Formy schizofrenie:

1. Paranoidní schizofrenie  – patologická podezíravost vůči okolí
2. Hebefrenní schizofrenie  – vypadá jako protahovaná puberta s nápadným šaškováním a klackovitým chování, neodpovídající věku. Nemocní grimasují, smějí se nepřiměřeně nebo podivně gestikulují. Mají tendenci k planým, pseudofilosofickým úvahám a jalovému vtipkování (hebefrenní sch. = schizofrenie mladistvých)
3. Katatonní schizofrenie – vyznačuje se nápadností v motorické oblasti, jako je nadměrná a nepřiměřená pohybová aktivita nebo celkové zpomalení veškeré motoriky. Pacient vydrží velice dlouho v jedné poloze, nemluví, má odpor k aktivitě (katatonní = ztuhlý)
4. Simplexní schizofrenie – nemocní jsou pasivní, apatičtí nemají zájem o okolí, jsou autističtí, nezvládají běžné požadavky, nerespektují běžné sociální normy, potulují se a zahálí

Literatura:

Řezáč, J.: Sociální psychologie, Paido Brno 1998

Průcha, J.: Pedagogický slovník

Hartl, Hartlová: Psychologický slovník

Čáp, Mareš: Psychologie pro učitele, Portál, Praha 2007

Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Academia 1997

Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psychologie    

Ječný, D.: Psychologie v kostce, Ratio

Čížková,J.: Přehled sociální psychologie

Kováliková,V.: Sociální psychologie, SPN Praha 1979

Kliment, P.: Sociální psychologie,

Křivohlavý, J.: Já a Ty

Křivohlavý , J.: Mít pro co žít

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme

Thomson, P.: Tajemství komunikace

? Vybíral: Lži a polopravdy v komunikaci

Součástí sociální interakce je komunikace. Interakce je jakákoli forma setkání mezi jedinci, která umožňuje proces komunikace. Komunikaci chápeme jako formu dorozumívání a sdělování. V psychologii chápeme komunikaci především jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.

Komunikace patří mezi důležitou složku ve vztahu mezi lidmi. Je považován za klíčovou oblast pro navázání rozhovoru. Prostřednictvím komunikace sdělujeme a přijímáme informace.  U člověka se schopnost komunikace vyvíjí v průběhu jeho fylogenetického a ontogenetického vývoje. Předpokladem pro to, aby lidé mohli navzájem komunikovat je určitý, společně známý soubor významů. Komunikace umožňuje vyznat se ve světě, aby v něm mohl člověk žít a také přežít. Bez komunikace s lidmi není člověk schopen rozvinout mentální procesy jimiž se liší od jiných živočišných druhů.

Komunikace mezi lidmi:

• verbální (slovní) komunikace
• nonverbální (mimoslovní) komunikace
• činy – aktivita, jednání, chování (tzv. implicitní komunikace)

Nejčastěji sdělujeme:

• jak nám je a jak se cítíme
• náznak vývoje a kvalitu vzájemných vztahů
• informace o tom, co si přejeme
• pravidla našeho vzájemného vztahu
• simulaci tj. předstírání něčeho, co je ve skutečnosti jinak
• desimulaci tj. zastírání toho, co ve skutečnosti existuje
• informace – tj. to, co je pro druhého nové
• metakomunikační klíče – naznačujeme, jak má druhá strana chápat informaci (vážně, žert..)
• postoj k věci – kromě faktu sdělujeme i vlastní postoj k věci (tón hlasu, výraz obličeje)
• postoj k posluchači – paralingvistika, nonverbální komunikace
• své sebepojetí – obraz sebe sama
• žádosti – o co máme zájem

Komunikace napomáhá v první řadě soc. pracovníkovi k získání požadovaných informací o klientovi, jeho rodině, přátelích, zájmech, o soc. situaci, ve které se ocitl a v neposlední řadě i o jeho osudu.

Blokové schéma komunikace:

Fáze komunikace:

1. vznik myšlenky
2. zakódování myšlenky – vyjádření v symbolech = mohou to být např. předměty, znaky, které něco zastupují, chemické vzorce, hudební symboly apod.
3. přenos informace – pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci
4. příjem informace
5. dekódování – proces příjemcova výkladu přijatých zpráv
6. akce – činnost vyvolává přijatou zprávou

Sociální psychologie se v oblasti komunikace zabývá těmito otázkami:

·       kdo to říká – osobnost hovořícího, jeho sociální status

• co říká – tj. vlastní obsah sdělení a dále jaký to má význam a hodnotu
• kdy to říká  – při jaké příležitosti
• kde to říká  – před kým a na jakém místě
• jak to říká – jak srozumitelně, jakým hlasem, jak se u toho tváří, jaké prostředky používá
• proč to říká  – jaké má motivy, co chce dosáhnout
• efekt sdělení  – jaký je smysl sdělení a účinek sdělení
• situační pojetí – vyjadřující výrok: „takhle chci, abyste mě brali“ – (jen když mě budete takto brát, přijímat chápat, budu ochoten s vámi komunikovat a spolupracovat)
• subjektivita vyjádření – vyjádření komunikátora je prezentace vlastní osoby, výpovědí o sobě (jak já to vidím) a také jak člověk vidí jiné lidi a vzájemné vztahy
• symbolika sdělení – např. darování květiny, smeknout klobouku, zamávání rukou….

Sdělení:

• každý projev člověka nese nějakou informaci
• sdělení – jde vědomě, záměrně a relativně promyšlený obsah,  vysílaný  k druhému člověku
• komuniké–  můžeme ho posuzovat z hlediska takových znaků, mezi které  řadíme dostatečnost, přesnost, spolehlivost a pod.
• komunikační styl bychom mohli vyjádřit otevřeností (sdílností), přímostí, vstřícností, tendencí k manipulaci

Komunikační řetězec:

• komunikátor – zdroj vysílané informace
• komunikant –   příjemce informace (určitého obsahu sdělení)
• komuniké – obsah sdělení, informace, které probíhají mezi komunikátorem a komunikantem
• komunikační kanál – realizační okolnosti a prostředky, jimiž se sdělení uskutečňuje a které probíhají v určitém prostoru

Struktura komunikace:

Porozumění informaci

je vždy subjektivní a nekryje se plně s obsahem vysílané informace, což může být dáno rozdílným chápáním sdělovaného významu nebo úbytkem informace vlivem různých šumů, jako je např. hlučnost prostředí, nesoustředěnost, nedoslýchavost. Neporozumění informaci může být způsobeno také deformací či dotváření informace, pokud ji příjemce pochopil jinak, než byla myšlena mluvčím.

Účinky komunikace

jsou závislé na povaze a formě sdělení, na jeho obsahu a na vlastnostech osobnosti. Předávání informací může být subjektivně zkresleno, např. při řetězové reakci. Informace procházejí „filtrem“ lidské psychiky, což může mít za následek redukci původního obsahu. Informace může být také „dotvořena“ subjektivním pohledem na uváděnou skutečnost. 

Komunikační styly:

1. Konvenční styl – spočívá ve výměně pozdravů, nezávazných vět o počasí, zdraví…Vzájemné projevy bývají mírně pozitivní.
2. Konverzační styl – jsou vyměňovány různé informace, myšlenky, názory (ale i pomluvy), jejichž praktická užitečnost bývá malá. Cílem je pobavit se, utvářet pocit sounáležitosti či sociální posilování. Vztah komunikujících bývá symetrický.
3. Operativní styl – komunikace zprostředkovává uspokojování subjektivně významných potřeb, jako např.: Komunikace o službách, nákupech, hovor při práci
4. Osobní styl – jeho prostřednictvím se naplňují lidské potřeby a touhy (psychologická i fyzická blízkost). Projevy mohou být od silně pozitivních až po výrazně negativní.                                       

Komunikace jako prožitek:

• pochopení druhého není možné bez pochopení nejen vnějšího, ale zvláště vnitřního kontextu komunikace, často dochází ke zkreslení komunikace, např. mimovolní mimika související se skrývavým stavem je chápána jako negativní akcent (akcent = důraz, zdůraznění)
• pochopení vnitřního stavu a jeho souvislosti se sdělováním vyžaduje zkušenost a především schopnost empatie

Hodnotící složka komunikace:

• evalvace – jedinec vyjadřuje své kladné postoje vůči jednotlivci či skupině
• devalvace – jedinec vyjadřuje postoje záporné

Podmínky efektivní komunikace – efektivní komunikaci míníme jako:

1. nezkreslenou – obsah sdělení odpovídá tomu, co chtěl komunikant předat. Ke zkreslení můře dojít v komunikačním kanále (kom. šum) nebo ve snížení úplnosti či smyslu informace
2. platnou – oboustranné porozumění pojmům, používání neobvyklých slov či slovních spojení (neobvyklé, nové, nevymezené či nedefinované pojmy, které rádi používají manipulátoři)
3. včasnou – o včasné informaci hovoříme tehdy, když ji lze bez problémů realizovat

Osobní prostor při komunikaci:

• Intimní zóna = do 50 cm ( v této zóně se pohybují, ti jejichž charakter dovoluje dotýkání)
• Osobní zóna  = do 120 cm (normální odstup při hovoru s přáteli)
• Sociální zóna = do 350 cm (např. jednání, pohovory)
• Veřejná zóna = nad 350 cm ( např. veřejná vystoupení)

Role vůdce a jeho charakteristika:

Hlavním úkolem vůdce je vedení skupiny.Vůdce usměrňuje vztahy ve skupině tak, aby vytvořil přirozené a posilující klima. Dále koordinuje činnost a aktivity tak, aby optimalizoval skupinový a individuální výkon členů skupiny.

Naplnit toto očekávání může pouze vůdce, který:

• je citlivý, vnímavý k potřebám členů skupiny
• respektuje samostatnost, svébytnost a individuální potřeby a zájmy členů skupiny
• je schopen určit skupinové cíle, normy a hodnoty
• dokáže převzít odpovědnost (za činnost skupiny) při změnách skupinového života
• má potřebné organizační a řídící schopnosti
• velice důležitá je také psychosociální zralost a mravní způsobilost vůdce ( zejména v činnostech jako je péče, výchova, terapie…)

Neadekvátní motivy vůdcovství:

Do postavení vůdce skupiny se mnohdy dostává i člověk, který touží vládnout, (nejen vychovávat), prosazovat sebe sama…. U těchto vůdců se může projevit některý z následujících rysů:

• potřeba dominovat– odvíjí se z nedostatečné psychosociální zralosti
• potřeba moci– většinou pramení z pocitů méněcennosti, neschopnosti vyrovnat se ostatním v úrovni osobních kvalit
• potřeba sebepotvrzení– jde o získávání vlastní vážnosti ovládáním jiných lidí
• potřeba exhibice– předvádět se, ukazovat se
• potřeba osobního vlivu– jde o vědomou manipulaci, kdy je skupina chápána jako prostředek k dosažení vlastních cílů
• potřeba manipulace– vědomá manipulace s jinými je zde cílem sama o sobě

Řízení skupiny neznamená automatické ovládání skupinového života. Každý typ skupiny má svá specifika (parta, třída, zaměstnanci…). Koordinující vliv řízení má zásadní význam zvláště u skupin, kde jednotlivce spojuje nějaká cílená aktivita (výkon, efekt činnosti…). Styl řízení předznamenává skupinovou atmosféru, která ovlivňuje výkon skupiny.

Role formálního a neformálního vůdce

Formální vůdce bývá většinou do svého postavení jmenován, dosazen či vybrán nadřízenými na základě formálních a administrativních kritérii. Požadavky na něj vyplývají většinou z druhu pracovní činnosti. Musí naplňovat očekávání jak podřízených tak i nadřízených. Požadavky nadřízených jsou prioritní, vůdce však součastně musí dbát na dodržování norem a pravidel skupinového života. V opačném případě je role vůdce redukována na pouhé „přenášení úkolů“ směrem dolů.

Poznámka:

Plnění pracovních úkolů vede často k tomu, že vedoucí pracovník přehlíží nebo neregistruje odlišné výkony jednotlivých pracovníků (připisování si zásluh jiných, zneužívání slabších či neprůbojných spolupracovníků, bezohledné soc. praktiky, využívání kontaktů, nespravedlivé zvýhodňování….)

Základní charakteristika dobrého a špatného vedoucího pracovníka:

Psychologie řízení rozděluje styly řízení takto:

a) Styl autoritativní – (autokrativní, direktivní)

• řídící pracovník se ve styku s podřízenými omezuje na vydávání příkazů
• nezajímá se o názor podřízených na způsob řešení problémů
• jiné názory považuje za nesprávné
• je přehnaně náročný na přesnost a včasnost vykonané práce
• bývá strohý a proto u podřízených méně oblíbený
• je přesvědčen o tom, že vše ví nejlépe

Tento styl řízení může být úspěšný v rizikových situacích, jinak je považován za méně vhodný.

b) Styl demokratický

• vedoucí pracovník žije s kolektivem
• zajímá se o problémy a potřeby ostatních
• dokáže být náročný a tolerantní
• před rozhodnutím se poradí s ostatními, vyslechne jejich názory, za rozhodnutí si bere osobní zodpovědnost
• jiné názory na řešení problému bere jako alternativní a zamýšlí se nad nimi

Tento styl je považován za nejvhodnější.

c) Styl liberální

• řídící pracovník se spoléhá na samořízení
• pracovníci vědí co mají dělat a řídící pracovník do činnosti nezasahuje
• úkoly bývají rozděleny nerovnoměrně
• hodnocení je neobjektivní a není založeno na skutečných výsledcích
• výkony členů skupiny nejsou kontrolovány pravidelně ( nebo vůbec )
• odměny za práci jsou neadekvátní pracovním výsledkům

Ve skupině mohou být zvýhodňování např. informátoři

Sebeprosazování jedince ve skupině

Každý člověk má své představy i životě, má své zájmy, cíle a plány. Chce realizovat své představy a prosadit se mezi ostatními lidmi. Vyžaduje od nich, aby ho respektovali. Podobné cíle mají však i jiní lidé a proto mezi nimi dochází ve společenském soužití ke konfliktům nebo naopak k rezonanci.

To, jak se člověk chová k ostatním vypovídá o jeho hodnotové orientaci, cílech a zájmech, nebo také svým chováním naopak „maskuje“ své pravé cíle a zájmy.

Ve společenském styku chtějí lidé dosáhnout:

• chtějí být mocnější než druzí
• chtějí být obdivování
• chtějí být pro jiné vzorem
• chtějí, aby na nich byli lidé závislí
• vyžadují vděk, ochranu a obdiv
• chtějí se zavděčit

Jakým způsobem se jedinec ve skupině prosazuje a jaké způsoby prosazování mu skupina dovolí je poněkud odlišný problém. Prosazování jedince nesouvisí pouze s jeho potřebami a cíli, ale též s normami skupiny.

Z hlediska vztahu k normám rozlišujeme tyto typy interakcí:

1. antisociální – lhostejné vůči skupinovým normám nebo zaměření proti někomu a něčemu
2. kooperativní (prosazující se) – činnost zaměřená k společenskému prospěchu subjektu i objektu
3. pomáhající– činnost zaměřená ku prospěchu jiných
4. altruistické – zaměřená ku prospěchu objektu i za cenu obětování subjektivních zájmů

Bezohledný způsob sebeprosazování:

• vede k napětí mezi jedinci
• negativně ovlivňuje atmosféru ve skupině
• snižuje výkon skupiny i výkon jedince
• pro všechny zúčastněné se stává stresorem

Sociální nespravedlnost

Pozn: V souvislosti se sebeprosazováním řeší soc. psychologie otázky soc. nespravedlnosti, se kterými se každý jedinec jistě setkal. Jedná se o fenomén výrazně vstupující do mezilidských vztahů. Setkáváme se s ní např. ve škole (učitel/ žák), rodina (rodič/sourozenci), zaměstnání (rychlejší postup na vyšší místo než jiní…)

Prožitek nespravedlnosti vzniká tehdy jestliže jedinec:

1. pociťuje porušení svých oprávněných nároků
2. má pocit, že konkrétní člověk (nebo jiný subjekt např. skupina) je za toto porušení odpovědný (že je svým jednáním vyvolal či způsobil) 
3. přisuzuje někomu konkrétnímu vinu za to, co se stalo, za to co je nucen prožívat

Pocit sociální nespravedlnosti vyvolává např.:

porušování dohod, přehlížení potřeb druhých, přehlížení jejich přání a zájmů, využívání a zneužívání jiných lidí, neupřímnost, zesměšňování, obviňování, egoistické sebeprosazování, narušení osobní nezávislosti, podvádění, agresivní jednání, povýšené chování, užívání ponižujících výrazů a oslovení, nezdvořilost, nedostatek empatie….

Protipólem k bezohlednému sebeprosazování je prosociální chování – jeho cílem je pomoci druhému člověku bez očekávání jakékoliv odměny či prospěchu za takové chování. Např. pomohu starému člověku přejít silnici, ale nevyžaduji za to nějakou odměnu. Dělám to proto, že mám sama dobrý pocit, že jsem někomu pomohla.

Styl sebeprosazování

Styl sebeprosazování je závislý především na hodnotové orientaci určitého člověka a v širších souvislostech na osobnosti člověka.

Prosazovat seje možné několika způsoby:

1. agresí  – bezohledností či dokonce útokem
2. manipulací – lstí, útokem
3. adekvátní – tedy na základě sebevědomí bez omezení seberealizačních snah jiných

1. Agresivní prosazování

• je příznačné útokem
• vlastního postavení je dosahováno na úkor jiného člověka – většinou slabšího ( podmínky situace je činní silným )
• jako způsoby se používá: zastrašování fyzické či verbální napadání, silácká agrese,
• libují si ve vnějších symbolech síly
• většinou jde o jedince, kteří jsou schopni zpracovat frustraci  nebo výraznější zátěž
• inteligentní jedinci bývají schopni brutální agresi skrýt chováním, které nenese bezprostředně a zjevně rysy útoku

Je také třeba odlišovat pojmy agrese a hostilita. Hostilita je tzv. nepřátelský postoj nebo tendence k nepřátelskému chování a jednání. Je to široký komplex pocitů vedoucích k agresivnímu nebo i mstivému chování. Hostilní člověk (nepřátelský) má potřebu škodit lidem, kteří mu jinak nebrání v dosažení seberealizačních cílů.

• Manipulativní sebeprosazování

K manipulaci se uchylují lidé, kteří nedokáží prosazovat své zájmy přímým, otevřeným a             odpovědným způsobem. Vychází z přiměřeného pocitu sebejistoty a sebehodnocení. K ovlivňování používají sugestivních metod, dávají najevo, že jejich chování je nezištné, často hovoří o mravnosti a morálce či citově vydírají druhé.

Zvláštním typem manipulátora je ochránce. Je to typ, který odpoutává pozornost od svých skutečných záměrů tím, že se ujme péče o někoho slabšího. I zde jde pochopitelně o pseudoochranu. Manipulátor se rychle postará o to, aby se o jeho záměrech včas dozvěděli ti, kteří to vědět mají. Toto chování pramení z chybného průběhu socializace.

Charakteristika manipulátorů:

• mají nedostatek sebejistoty
• mají neadekvátní způsoby sebeprosazování
• mají nedostatečnou psychickou a sociální zralost
• jsou neochotni či neschopni přijmout odpovědnost za vlastní chování a jednání

• Adekvátní prosazování

       Jde o prosazování individuálních cílů s ohledem na právo jiných lidí. Správné sebeprosazování  nelze chápat jako komunikační taktiku.

       Co lze považovat za správné? Správné – nesprávné, to je problém mravnosti a etiky života.

Přiměřené prosazování předpokládá:

• otevřené vyjadřování svých pozitivních i negativních prožitků, názorů, postojů a zájmů
• otevřené přijímání názorů a postojů jiných lidí
• empatie – schopnost vcítit se do situace a vnitřního rozpoložení druhého člověka
• přiměřené sebeocenění (sebedůvěra)
• vědomí hodnoty jiných lidí a jejich zájmů
• přiměřenou úroveň sociální zralosti
• ovládání asertivních komunikačních technik