1. Význam a charakteristika sociální skupiny

Značná část společenského života člověka probíhá ve společnosti a ve spolupráci s jinými lidmi s nimiž se denně stýká, spolupracuje, sleduje společné cíle, s nimiž prožívá různé události, raduje se nebo naopak sdílí smutek. 

Od narození je člověk členem sociálních skupin, nikdy se nemůže vymanit z jejich vlivů, potřebuje je a jeho vývoj a rozvoj je závislý na úrovni a kvalitách těchto skupin. Skupinová příslušnost se odráží v jeho vztazích k lidem, v jeho úvahách, myšlení, v jeho citových vztazích, i když si to často ani neuvědomuje. Role  (def. viz dále) člověka v soc. skupinách jsou jednak odrazem jeho osobnosti a jednak jeho osobnost trvale utvářejí. Vliv skupiny na jedince je podmíněný jeho vztahem k ní, skupina jedince ovlivňuje v takové míře, v jaké je schopna uspokojovat jeho potřeby. Člověk potřebuje náležet do skupiny a  mít tam své místo, to je jedna ze základních potřeb člověka. Většinou si člověk nemůže konkrétní skupinu vybrat. Narodí se v určité rodině, je zařazen do určité třídy a do určité pracovní skupiny. Skupinu můžeme vnímat jako součást struktury společnosti. Skupina prostřednictvím skupinového života uplatňuje vlivy kultury společnosti.

O sociální skupině hovoříme tehdy, jestliže jsou splněny tyto podmínky:

• mezi členy je vzájemná interakce
• členové mají společný cíl
• členové uznávají normy skupiny
• jejich vzájemné vztahy jsou strukturované

Definice sociální skupiny

existuje mnoho různých definicí, z nichž nejobecnější hovoří o skupině jako o sociálním útvaru, ve kterém se společně nachází více individuí  a na základě vzájemných interakcí si tato individua vytváří vědomí sounáležitosti a jejich jednání směřuje ke společným cílům. Jiná definice (Kováliková, V.: Sociální psychologie) hovoří, že skupina je souhrn dvou nebo několika osob, které mají společné cíle a normy a jsou na sebe určitým způsobem vázány.

Pozn: někteří psychologové tvrdí, že skupina je uskupení nejméně dvou osob, jiní tvrdí, že je to uskupení nejméně tří osob. Psychologický slovník hovoří …od dvou či tří členů…

Význam sociální skupiny pro jedince:

• skupina dotváří sociální rysy osobnosti
• skupina ovlivňuje výkonnost jedince
• skupina umožňuje uspokojování potřeb, jako např.:
  • pocit sounáležitosti (potřeba být s lidmi a patřit mezi ně)
  • být akceptován (uznáván)
  • být uznáván
  • seberealizaci

2. Klasifikace a vlastnosti sociální skupiny

Skupiny se klasifikují na základě různých kritérií, nejčastěji podle velikosti. Velké skupiny jako národy (vlastní území, jazyk, dějiny a char. vlastnosti), skupiny stejného povolání apod. jsou spíše předmětem výzkumu sociologie a proto se v dalším zaměříme na malé sociální skupiny (MSS).

Charakteristika MSS :

• Jejich velikost je přibližně do 30ti členů
• Bývají spojeny trvalejšími svazky – shodné cíle, hodnoty, očekávání
• Jsou navzájem v přímé interakci (znají se navzájem), komunikují „tváří v tvář“
• Vytváří a respektují normy skupinového života
• Jsou zařazeni do systému pozic a rolí

Klasifikace soc. skupin (rozdělení platí podle symbolů)

• Primární – jsou charakterizovány kooperací a intimním spojením členů tváří v tvář, utváří povahu jedince, mezi členy jsou citové vztahy, jsou relativně stálé, malý počet členů, identifikace na „MY“ a „ONI“ (patří sem především rodina).
• Sekundární – nemají tak výrazný podíl na utváření povahových rysů, uspokojují určité speciální potřeby jedince (např. kluby, zájmové skupiny, sportovní týmy)

• Formální – plní určitou funkci a jsou organizovány s určitým cílem, např. plnění některých požadavků a úkolů, vznikají zpravidla administrativní cestou, výběr členů bývá podřízen určitým kritériím, členové skupiny se většinou poznají, až když je skupina vytvořena. Patří sem např.: studijní skupina, výchovná skupina, pracovní skupina, vojenská jednotka, policejní jednotka, hasičská jednotka….
  • Neformální – vznikají na základě osobního výběru a spontánně, převažují vzájemné sympatie, náklonnost, cíl, normy a strukturu si skupina vytváří sama

• Členské – skupina, do níž je jedinec fyzicky zařazen a působí v ní, např.: školní třída
  • Referenční (též vztažné) jedinec není fakticky jejím členem, ale chtěl by do ní patřit, protože se mu jeví jako přitažlivější svými vlastnostmi nebo klimatem, silně ovlivňuje jeho prožívání a chování. Jako protipól je skupina, do níž by jedinec v žádném případě patřit nechtěl 

• Další skupiny:

• dav – vzniká náhle z emotivních důvodů, má dočasné trvání (dav sportovních fanoušků….)
• publikum – je spíše pasivní se zvýšenou sugestibilitou a tendencí chovat se konformně
• skupiny orientované podle hodnot:
  • skupiny orientované na pozitivní hodnoty – altruismus, demokratické klima
  • skupiny orientované na negativní hodnoty – gangy, mafie

Vlastnosti soc. skupin:  

• Stabilita skupiny – minimální změny ve složení členské základny a ve struktuře skupiny, což je výrazem dobrého skupinového klimatu, mají vysokou soc. prestiž
• Integrace skupiny – (neboli její kompaktnost) projevuje se jednotou činností a postojů
• Koheze skupiny – (neboli soudržnost) skupiny je charakteristická stálostí a pevností a hloubkou vztahů, což se projevuje mimo jiné i v pocitu sounáležitosti
• Atraktivnost skupiny – (neboli přitažlivost) je podmíněna atraktivnosti cílů pro jednotlivce, dále   významem a postavením skupiny
• Stálost skupiny – stabilita z hlediska časové stálosti, tu vykazují obyčejně skupiny stabilní a soudržné
• Autonomie skupiny – označuje nezávislost skupiny na jiných skupinách
• Velikost skupiny – rozdělujeme na malé a velké, u malých skupiny je mezi členy bezprostřední interakce, tj. vzájemné interakce každý s každým
• Míra intimity skupiny – intimita je závislá na počtu členů, menší počet čl. může navazovat intimnější, hlubší a emotivnější vztahy
• Propustnost skupiny – vyjadřuje stupeň překážek, které jsou kladeny osobám usilujícím o členství ve skupiny (vystupují jako souhrn požadavků na vlastnosti nového člena)
• Homogenita – heterogenita – homogenní skupiny je např školní třída z hlediska věku, z hlediska pohlaví je to skupiny heterogenní
• Zaměřenost skupiny – skupina je posuzována také z hlediska jasného zaměření na cíle
• Hodnotová orientace – zaměření skupiny z hlediska uznávaných hodnot, které vedou k naplnění cílů skupiny
• Míra uspokojení – vnímání skupinového klimatu a míry uspokojování potřeb členů
• Stupeň libosti – označuje, jak libě či nelibě jedinec prožívá zařazení do skupiny
• Míra kontroly – vyjadřuje uplatňování skupiny moci a význam skupiny norem

3. Základní pojmy – psychologie skupinového života

Struktura   –  vyjadřuje uspořádání pozic jednotlivých členů ve skupině a jejich vzájemné vztahy

Pozice            –  je místo, které jedinec zaujímá ve struktuře skupiny, vyjadřuje jeho postavení ve                              skupině; o rozložení pozic, vypovídá o dělbě moci ve skupiny,

Status            –  je trvalejší pozice, status je vrozený (pohlaví), získaný (získaná prestiž) a připsaný  

                            (např. věk a společenskoekonomická pozice)

Role               –  je souhrn očekávání společnost, jak se má jedinec chovat v určité společenské 

                          pozici; rozeznáváme např. role dětství, mládí, dospělosti, stáří, roli muže ženy,

                          učitele a studenta….Člověk však neuskutečňuje svou společenskou roli podle zcela                           přesných norem a pravidel a vnáší do jejího uskutečňování prvky své osobnosti.                           Člověk ve společnosti neuskutečňuje pouze jednu roli, ale hraje jich současně

                      několik. Př.: muž hraje roli manžela, otce, dítěte svých rodičů, zaměstnance….

                      Př.: dospělí očekávají, že student ve své roli se bude učit, chodit do školy a

                      důsledně se připravovat na své povolání. Skupina, do které se dostal však očekává,

                      že bude žít vesele, nebude se vyhýbat např. i hýřivému studentskému životu.

Normy            –  vyjadřují určitý systém pravidel ve skupině, které zajišťují její funkci, odvíjejí se

                      ze skupinových cílů a hodnot. Příkladem může být parta kluků, kde se vytvoří

                      normy jako loajalita, obrana skupiny, rozvine se diferenciace pozic ve skupiny,

Sankce           –  reakce skupiny na porušování norem, mohou být jak pozitivní (upevňují a stimu-

                      lují  žádoucí chování) nebo negativní sankce (tlumí nežádoucí projevy chování)

Konformita–  tendence přizpůsobit své chování a názory skupině i když se s nimi vnitřně nezto-

                      tožňuje.  Cílem je získat pozitivní sankce a vyhnout se sankcím negativním

Atmosféra     – vyjadřuje situačně podmíněné emoční ladění ve skupině

                      př.: čím je laděna atmosféra ve šk. třídě? (zvláštnosti konkrétní školy, zvláštnosti

                      skladby výuky, osobnost učitelů, vliv typů rodin ze kterých žák pochází,   

                      individuální osobnosti žáků…..)

Komunikační zlozvyky při naslouchání:

• čtení myšlenek – do sdělení druhého si vkládáme význam (druhému přičítáme určité úmysly a záměry, které však nemusí mít)
• intruze (přerušování a skákání do řeči) – typické pro netrpělivé lidi (můžeme tím i sdělovat, že nenasloucháme, že nás postoj druhého nezajímá)
• nereagování na sdělení – absence zpětné vazby (stačilo by alespoň pokývnutí hlavy, citoslovce nebo krátké sdělení že rozumíme)
• neverbální odmítání – může vycházet z naší mimiky, postoje, pohybů, tónu hlasu apod.
• nevšímavost – vidíme, slyšíme, ale uniká nám podstatné
• nepozornost – komunikátor rozpozná, na kolik a jak přesně ho sledujeme a nasloucháme
• uspěchaný posluchač – vše, co na komunikantovi vnímáme se zdá být jasné a proto komunikaci nevěnujeme dost času
• upovídaný posluchač – příliš často přebíráme iniciativu (je umění chvíli mlčet)
• pasivní naslouchání – kdo celou dobu mlčí, dělá dojem nezúčastněného
• povrchní posluchač – hloubka rozhovoru není dosažena
• nedbalý posluchač – nevšímáme si skrytých přání komunikanta
• náchylnost k předsudkům – chybné představy a postoje z minulosti
• egocentrický posluchač – myslí spíš na své záměry a závěry než na sdělení od komunikanta

Komunikační zlozvyky při sdělování:

• vyjadřování se oklikou – sdělující neříká přímo to co si myslí, ale sděluje to tak, aby to druhému „došlo“
• neupřímnost – zastírání pravých pocitů a potřeb
• nejasnost a nekonkrétnost sdělení – příjemce obsahu sdělení přímo nerozumí a musí si ho nějak vysvětlit
• přehánění – nadsazené hodnocení situace
• „značkování“  – místo konkrétního vyjádření pocitu se protistrana označuje za „nešiku, lenocha, ubožáka, neschopného, agresivního“
• nadměrné zobecňování – jeden detail se zobecní na celou skutečnost
• připisování úmyslu – druhého nařkneme z úmyslu, pro který máme jen málo důkazů
• nesoulad verbální a nonverbální komunikace (Př.: Nevadí ti to? Vůbec ne… a přitom se mračí)
• únik od tématu – přecházení mezi tématy, jak se to zrovna hodí (vzpomínky na minulé křivdy)
• přehnané emoční reakce

Komunikace ve stresu:

Komunikace může být zdrojem stresu, ale je zároveň stresem ovlivňována. Někdo může být podrážděný, jiný naopak ochablý. Komunikace je charakteristická zvýšeným tempem, zbrklostí, emocionálním zabarvením. Mírný stres naopak může vést k podání vyššího výkonu.

Stresovou reakci mohou vyvolat lidé, kteří:

• mají nepříjemný výraz tváře – např. jsou stále zamračeni
• stále uhýbají před pohledem druhých, dívají se jinam, stále se otáčejí apod.
• stále se omlouvají vysvětlují, ujasňují
• snaží se vzbudit lítost, dělají ze sebe „chudáky“
• neustále si stěžují na své problémy, nemoci, na druhé, na osud…
• stále mluví jen o sobě, chtějí ovládat rozhovor, neposlouchají, co jim říkáme, skáčí do řeči, odvádějí od tématu
• nervózně gestikulují, trhají sebou, poposedávají, poklepávají rukama a nohama
• vyčítají, kritizují, moralizují, obviňují, nadávají, vše chtějí mít pod kontrolou
• jsou nadměrně loajální, se vším souhlasí, nikdy nemají svůj názor
• stále jsou připraveni k útoku, ironičtí, kousaví, ponižují a urážejí druhé, mluví povýšeně, zesměšňují
• vždy jsou vševědoucí, na vše mají odpověď, stále poučují, radí i když to nikdo nevyžaduje
• mluví příliš tiše, málo srozumitelně, nutí k nadměrné pozornosti
• stále o někoho nadměrně pečují, jsou přehnaně starostliví
• neumějí přiznat chybu, vše svalují na druhé
• dávají najevo svůj nezájem, ignorují druhé
• neustále lichotí, slibují
• stále chtějí, aby vše bylo podle jejich, jsou nepřístupní kompromisům
• stále něco kritizují, nadávají na poměry, pomlouvají druhé (pomluva – nepříznivě zkreslující informace o vlastnostech a chování určitého člověka)
• neustále vyžadují od ostatních souhlas, neúnavně přesvědčují
• lžou, vymýšlejí si, aby se mohli přít
• jsou netaktní, neomalení

Sociální (z lat. socius = přítel, společník, druh)

Rozšířený pojem slova sociální se vztahuje např. k pojmům:

• sociální problémy
• sociální podmínky
• sociální postoje

Sociální psychologie

je to vědecké zkoumání těch činností jednotlivce, ke kterým dochází pod vlivem jiných lidí. Cílem je poznat zákony vývoje, změny a povahy mezilidského chování.

Předmětem sociální psychologie je:

1. zkoumání psychiky člověka z hlediska jeho začlenění do společnosti

2. zkoumání změn duševna, ke kterým dochází na základě podnětů soc. prostředí

Vývoj soc. psychologie

Počátky formování soc. psychologie, jako vědy spadají do konce 19. stol. a počátek 20. stol., avšak vyplývají již z poznatků starověkých myslitelů. SP je spojena především s filosofií a sociologií.

SP využívá poznatků z jiných psych. disciplín, jako:

• psychologie osobnosti
• všeobecná psychologie
• ontogenetická psychologie

Za určitý mezník vzniku soc. psych. se považují dvacátá léta 20. století, kdy se začalo s experimentálními výzkumy, které měly objasnit otázku, jak se mění chování a prožívání jedince pod vlivem jiných lidí.

Poznámka:

Sociologie je věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje.

Sociologie se zabývá sociálními problémy, SP neřeší soc. problémy, jejím úkolem je analyzovat soc. problémy z hlediska chování. Obecně využijeme soc. psychologii všude tam, kde se člověk dostává do vztahu s jiným člověkem, se skupinou lidí, společenskými institucemi a všude tam, kde vznikají problémy ve vzájemných vztazích.

Význam pro pracovníka sociální péče:

• rozumět klientům ( obecně lidem) proč a jak jednají
• rozumět zákonitostem vztahů mezi lidmi
• umět komunikovat a konverzovat s klienty
• umět uplatnit poznatky soc. psych. při vedení lidí a řízení soc. skupin
• umět správně vnímat klienty a ostatní lidi ( spolupracovníky . . .) = tj. soc. percepce
• umět rozpoznat potřeby druhých a vcítit se do jejich postavení
• umět řešit soc. konflikty a rozumět jim
• práce s lidmi – umět uplatnit soc. dovednosti
• rozumět soc. skupinám, které ovlivňují život klienta (rodina, školní třídě, prac. kolektiv)

Socializace člověka

Člověk se nerodí jako hotová osobnost. Lidský jedinec přichází na svět jako potencionální  člověk a stává se jím pod vlivem soc. prostředí, v procesu, který označujeme jako socializace.

Dítě přichází na svět jako biologická bytost vybavena vrozenými dispozicemi, které jsou:

• produktem fylogenetického vývoje
• zděděné po rodičích a prarodičích – kolik jsme zdědili je předmětem výzkumu (každý jedinec je jiný a to i v oblasti zděděných předpokladů)

Poznámka:

Fylogeneze

je pojem, označující psychické změny, které jsou vázány na vývoj člověka jako druhu a na rozvoji lidské kultury. Fylogeneze těsně souvisí s ontogenezí, vývojem jedince

Ontogeneze

je proces psychického vývoje člověka v obdobích od prenatálního až po krajní stáří (smrt)

Socialisaci lze chápat jako:

• souhru procesů vzájemného působení mezi společností a jedincem
• proces přeměny biologického jedince v kulturní bytost
• proces, během něhož se jedinec naučí poznávat sebe, okolní prostředí, osvojí si pravidla vzájemného soužití i očekávané způsoby chování
• proces, jímž si jedinec po celý život osvojuje soustavy hodnot, soc. norem
• „včleňování“ jedince do společnosti

Socializační proces

je to proces, kterým se člověk vyvinul z biologického tvora v osobnost

Cílem socializace je:

• naučit se správně chovat v různých soc. rolích
• umět koordinovat své chování s chováním jiných lidí
• učit se sociálním dovednostem, určitým způsobům chování
• umět se vzdát uspokojování určité potřeby (respektovat pravidla chování)

Člověk je socializován:

• vědomě – socializace v rodině (ve škole)
• nevědomě – vliv kultury dané společnosti

Etapy socializace:

socializace probíhá po celý život jedince, má však etapovitou povahu:

1.   Bezprostřední kontakt s matkou, chápání svého místa v rodině, objevení svého „já“

2.   Soc. svět se diferencuje na „my“ (děti) a „oni“ (dospělí) – dominující činností je hra

• Etapa učení – diferencuje se vědění o světě, vytváří se základy postojů – dominantní činností je učení
• Etapa objevení dospělosti a seberealizace – dominantní je práce

Produkty socializace

Sebevědomí

znamená uvědomění si sebe sama, svého bytí, myšlení, jednání, jako něco odlišného od okolního světa (sebe si jedinec uvědomuje jako subjekt a jiné lidi jako objekty).Dochází k uvědomění vlastního „JÁ“, jako objektu sebe sama

Sebehodnocení

chápeme jako proces, v němž probíhá sebekontrola a posuzování sebe sama v kontextu (souvislostech) určitých norem a hodnot. Posuzování vlastní kompetence probíhá na základě:

• přímé zkušenosti
• na základě pozorování a posuzování jiného člověka
• komunikaci
• emocionálním prožíváním – jaké emoce (libé/ nelibé) situace vyvolává

Sebereflexe

je představa o sobě, jak jedinec vidí sám sebe. Sebereflexi napomáhá rodinná atmosféra, zvláště pozitivní vztahy mezi rodiči, mezi rodiči a dětmi a sourozenci, rodina zdroj pozitivních vzorů

Sebeocenění

• nízké: špatně odolávají tlakům společnosti, trpí úzkostnými stavy , depresí a  špatně vyjadřují své city
• vysoké: snáze se prosazují a zaujímají aktivní pozice

Aspirace

je to sebehodnocení, kdy jedinec ve vztahu k určité situaci vyjadřuje na co si ještě „troufá“ a na co ne. Aspiraci snižují neúspěchy. Mají na ni vliv také projevy okolí, důvěra či nedůvěra jiných lidí a celková povaha soc. situace

Svědomí

chápeme jako formu prožívání morálního hodnocení sebe sama, vlastního jednání. Je to určitý kompromis mezi tím, co by člověk chtěl a tím, o čem ví, že by to již neměl přestože má chuť to učinit a často to učiní. Se svědomím je spojován prožitek pocitu viny, jestliže jednání je v rozporu s normami, které si jedinec osvojil. Z norem vyplývá, co člověk může, musí, má nebo naopak co nemá a nesmí

Socializace jedince probíhá v určitém sociálním prostředí a v průběhu určité soc. situace.

Soc. prostředí

je to soc. systém tvořený lidmi, jejich vzájemnými vztahy a společenskými aktivitami.

Můžeme je rozdělit na:

– mikro sociální prostředí – je to nejbližší sociální prostor v němž působí interpersonální interakce, lidé komunikují „tváří v tvář“

– mezo sociální prostředí – (obyvatelé města, studenti školy)

– makro sociální prostředí – spolčenost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním

Sociální situace

je to situace v jejímž průběhu je člověk vystaven působení konkrétních vlivů, na které určitým způsobem reaguje (např. situace ve školní třídě by měla být založena na spoluprožívání, rezonanci, vzájemnosti, empatii (tj. na faktorech, které zvyšují výkon). Jinak se chováme ve škole, v zaměstnání, v rodině, tj. chováme se tak jak to vyplývá ze situace. V některých situacích se chováme podle vzoru, jiná si vyžadují originální reakce.

Sociální učení

proces socializace lidského jedince probíhá formou sociálního učení. Je osvojení si takových způsobů chování a jednání, které jsou přiměřené určité soc. situaci

Rozlišujeme tyto formy soc. učení:

• soc. posilování – určené jednání a chování je odměněno, oceněno, posíleno. Toto ocenění ovlivňuje opakování určitého jednání a chování ( uvést příklad – vlastní)
• imitace (nápodoba) jedinec přijímá tělesné chování, kterým dosahují takového cíle, jako vzor
• identifikace – má obdobné rysy jako imitace, ale přebírání určitého specifického chování je založeno na citovém vztahu k modelu ( příklad: syn – otec)

1. Klienti s tělesným postižením

Lidé s tělesným postižením si často stěžují, že se s nimi mluví, jako kdyby trpěli úbytkem rozumových schopností. Proto nezvyšujme hlas, nespěchejme a vyvarujme se stresových faktorů. Doprovází-li postiženého průvodce, bereme jej jako doprovod, jenž může informace doplnit či rozvést, avšak přímým cílem a partnerem v dialogu zůstává klient sám.

• Klienti se zrakovým postižením

V první řadě vytvoříme dobré vnější podmínky, např. umožníme orientaci v prostoru, případně popíšeme místo kde se nacházíme. Vyjadřujeme se jasně a přímo, bez jakéhokoliv podtextu. Nezapomínáme, že klient nevidí náš obličej, a tudíž nevnímá mimiku ani gestikulaci, která běžně lidskou řeč doprovází. Zrakové postižení mohou mít citlivě vyvinuty jiné smysly a proto se vyvarujeme zbytečných zvuků na který se může postižený soustředit s cílem odhalit jejich původ a smysl. Patří sem neustálé přecházení, šustění papíry, zapisování perem, ťukání do klávesnice atd…..

Zásadní chybou je klienta znenadání zblízka oslovit (např. vstoupíme do místnosti, kde je puštěna televize a klient náš vstup nepostřehne….).

• Klienti s postižením sluchu

K úspěšné komunikaci je vhodné vytvořit akusticky klidné prostředí bez hluku dopravy, hudby z rádia apod. Umí-li postižený odečítat z úst, umožníme mu to svou polohou. Je nevhodné neustálé přecházení po místnosti, neustálé odvracení obličeje, domlouvání se s jinou osobou apod. Nekřičme, nezvyšujme hlas, křik ubírá na srozumitelnosti, snažíme se o zvlášť kvalitní artikulaci, důležité je rovněž pomalejší tempo. Je-li v místnosti několik lidí běžně komunikujících, je urážlivé postiženému říci např.:“potom ti to povím“. Tím ho zcela vyřazujeme z kontaktu. Nemá-li postižený ani zbytky sluchu a není možno se domlouvat znakovou řečí, použijeme tužku a papír.

• Klienti s problémy ve verbální komunikaci

Poruchy mohou být v defektu mluvidel i v CNS. V komunikaci nespěcháme, nesnažíme se komunikovat za postiženého, protože nevíme přesně, co chtěl říci. Řečová vada může mít původ i v neuróze nebo k neuróze vede. Nezdařené pokusy o verbální komunikaci mohou vést až k fobii z mluveného projevu. Jedince trpící vadami řeči není vhodné přerušovat a opravovat jejich výslovnost. Jestliže nerozumíme, je vhodnější se zeptat, než se domýšlet. Překotná řeč vyžaduje také zvláštní přístup, abychom v rychlém a možná i nesourodém vyjádření rozpoznali podstatu sděleného.

• Klienti s mentálním postižením

Používáme slovník, odpovídající mentálnímu věku. Dle možností vysvětlujeme, hovoříme v jednoduchých a jednoznačných větách, protože postižený může mít narušeno abstraktní myšlení a analyticko-syntetické funkce. U autistických klientů se projevuje nezájem o kontakt s okolím či neschopnost kontakt udržet.

Zátěž

je psychický stav, který je podmíněn takovou událostí, která se pro subjekt jeví, jako nepříznivá. Zátěž provází pocit celkové nepohody, úzkosti, strachu a může mít i projevy fyzické. Taková situace nutí jedince jednat určitým způsobem, směřujícím k vyřešení situace. Při zátěži je narušena rovnováha mezi organismem a prostředím. Někteří psychologové ztotožňují pojem zátěž a stres. Znalost zátěžových situací a především jejich zvládání pomáhá člověku v běžném každodenním životě, kdy nadměrný spěch, snaha všechno vyřešit, nedostatek odpočinku, nadměrné požadavky,…, nám pomáhá snížit jejich působení na náš organismus, ale také nám pomůže v profesionálním zařazení, tj. můžeme pomoci druhým tím, že jim objasníme principy zátěže a ukážeme, jak je možné je řešit.

Náročné životní situace

náročné se člověku jeví to, na co mu chybí dostatek sil nebo jiných vnitřních předpokladů. Jsou to např.: ztráta zaměstnání, rozchod s partnerem, ohrožení vlastní osoby nebo rodiny, sociální izolace a různé bezvýchodné situace.

Charakteristika náročné situace:

– situace je nejasná, nepřehledná a jedinec se v ní nemůže vyznat

– situace se zdá být neřešitelná, jedinec nenachází způsob řešení

– jedinec má pocit, že mu chybí prostředky k řešení situace, a proto ji považuje za nezvladatelnou.

– situace buď přímo nebo nepřímo jedince ohrožuje.

Stres

je to angl. termín vyjadřující zátěž. Poprvé pojem stres použil kanadský psycholog maďarského původu Selye [šeje]à v organismu dochází k poplachovým a obranným reakcím, kterými se organismus brání porušení  homeostázy. Stresové reakce historicky provází člověka a měly adaptivní význam pro situace, které vyžadovaly mimořádnou tělesnou aktivitu.

Pravěký člověk se setkal s dravou zvěří. Měl dvě možnosti-útok, útěk. Obě vyžadují rychlé změny v organismu. Nejvíce energie- svaly a mozek.. Do těla jsou vyplavovány hormony, umožňující rychlou reakci. Jsou to především adrenalin, noradrenalin, kortizol a adrenokortikotropní hormone (ACTH). Tyto hormony působí v těle toxicky. Dochází k negativním vlivům uvedených hormonů na lidské tělo. O této problematice hovoří akademik Charvát v knize „Život, adaptace a stres“. Tuto knihu považujeme za východisko pro studium stresu.  Ve stresové situaci může dojít k takovému vyplavování hormonů, které může způsobit zástavu srdce, ohrozit život  (voodoo smrt – smrt autosugescí).  Pravěký člověk mohl „spalovat“ vyplavené hormony buď tím, že se pustil do boje nebo tím že utekl. Člověk moderní doby je stresován jinými než právě uvedenými stresory, např. ohrožení na ulicích od neznámých lidí …, ale především stresory psychologickými (ohrožování a napadání lidmi s nimiž jsme často ve styku a s nimiž máme určité vazby), které mají na tělo stejný vliv, ale ohrožený jedinec se vyplavených hormonů nemůže zbavit (tj. nemůže fyzicky napadnout např. nadřízeného), ty zůstávají v těle a mají dlouhodobý negativní vliv.

Stres je tedy odpověď organismu na velkou zátěž, vypětí, přepínání. Jde o kombinaci fyzických, duševních a emočních projevů, které následují jako reakce na tlak, obavy, tísně, úzkost. Stupeň stresové situace závisí na genetických, psychických i společenských faktorech. Stoupne krevní tlak, tepová frekvence, minutový objem srdce a začnou  se vyplavovat hormony.  Okolnosti, které vyvolávají stres se nazývají stresory.

Příznaky stresu:

1. fyziologické – bušení srdce, zrychlený puls, zvýšený krevní tlak, nechutenství, sexuální poruchy,  kožní vyrážky, zvýšení svalového tonu, křeče svalstva, nespavost, poruchy trávení   

c)   emociální – výrazné výkyvy nálad, citové ochlazení, pocity vyčerpání a chronické únavy

e)   kognitivní – poruchy poznávací, zkreslení percepce,chyby v usuzování a rozhodování, poruchy pozornosti

f)   chování – snížení množství a kvality výkonu, změna vztahů klidem i k sobě

Příčiny stresu (stresory):

• rozchod s partnerem, neshody v manželství, žárlivost, rozvod,
• problémy ve škole, s dětmi v pubertě
• užívání drog a alkoholu
• odchod dítěte z rodiny i naopak společné bydlení
• finanční závislost, nízký příjem, který nestačí na uživení rodiny
• hrozba ztráty zaměstnání
• velké finanční zatížení, dluhy, hazardní hry
• nebezpečí fyzického napadení
• obecně vše, co nás ohrožuje
• traumatické životní události

Stres může být:

1. pozitivní – je to přiměřená míra stresu, zvyšuje aktivitu, povzbuzuje k podání vyššího výkonu
2. negativní – nadměrná zátěž u nás vyvolává negativní reakce, jak bylo již uvedeno; takovémuto stresu se organizmus brání a snaží se mu vyhnout
3. distres – zvláštní forma stresu, která je vnímána jako neschopnost vyrovnat se nároky na jedince a s pocitem, že subjekt ztrácí nad situací a nad sebou kontrolu, navozuje pocit úzkosti, depresi i beznaděj
4. stres chtěný – úmyslně vyvolaný, např. tzv. „adrenalinové sporty“

Jak čelit stresu:

a) rovina kondiční 

• pravidelný tělesný pohyb na čerstvém vzduchu, při cvičení dochází k vylučování endorfinů, které navazují příjemné pocity, a tím tělo chrání před účinky stresu
• duševní cvičení – relaxační, autogenní trénink, jóga  
• abstinence od tabáku, alkoholu, kofeinu, drog,…..
• stravovací návyky – dostatečný přísun vitamínů, minerálů, tekutin…., někteří lidé ve stresu mají  tendenci se přejídat, na druhé straně potřebujeme dostatek energie
• dostatek odpočinku – hlavně spánek

b)rov. koncepční 

• ujasnění nebo předefinování vztahu ke světu a k sobě – smysluplná práce, dobří přátelé, klidný harmonický domov, ……,
• radostná mysl – umět se radovat i z maličkostí, např. ze slunečního dne nebo deště, usmívat na okolí, být optimista

Frustrace

• z latinského frustra – marně
• slovo frustrace znamená zmaření, zabránění, znamená blokádu na cestě k cíli
• označuje subjektivní prožívání zablokování aktivity i uspokojení spojované s dosažením cíle

Frustrační situace- je situace, kdy jedinec má na cestě k cíli překážku, která maří jeho úspěšnou aktivitu. Intenzita a trvání frustrace závisti na významnosti cíle, síle motivů, druhů činnosti a velikosti překážky.

Frustrace může působit:

• stenicky – aktivita, vzrušení, vytrvalost, hněv, agrese
• astenicky – apatie, skleslost, ztráta sebedůvěry

Příčiny frustrace:

• vnější – sociální,  např. jednáním druhé osoby, neshody s jinými lidmi
• vnitřní-  ztráta motivace, plachost, pocit viny, výčitky svědomí

Podle psycholožky Karen Horneyové (1939) dochází k frustracím v důsledku některých rozporů, např. mezi:

• egoismem a altruismem (nezištnou pomocí)
• svobodou a různými omezeními
• konkrétní potřebou a možnostmi jejího uspokojení

Reakce na frustraci:

1. agrese

napětí, které frustr. vyvolává, vede lidi k násilnému chování vůči jinému  jedinci

2. projekce

• promítání příčin vlastního neúspěchu do jednání jiných lidí
• promítání svých vlastností a chování do jiných lidí
• promítání příčin vlastního chování do chování jiných lidí (člověk, který je zvyklý intrikovat, pomlouvat, manipulovat přisuzuje takové chování jiným lidem)

3. racionalizace

pomocí rozumu si odůvodníme, že nemůžeme-li změnit situaci, změníme náhled na ni (neúspěch si vysvětlíme tak, že zmaření možností dosáhnout cíl je nakonec vnímáno jako výhodné)

4. somatizace

napětí z frustrace, není-li odreagováno, směřuje do tělesné oblasti a může vést                          k orgánovému  poškození ( různá kožní onemocnění, vys. krevní tlak,…)

5. únik

jde o pokusy uniknout tíživé realitě ( do světa fantazie) v současné době oblast drog, jako               prostředek rychlého úniku od reality

6. potlačení

nepříjemný prožitek, který frustrace navazuje, je „vytěsňován“ (nechceme na něj                  myslet, chceme  zapomenout

7. kompenzace

nahrazování původního cíle jiným nebo podobným cílem

8. rezignace

ztráta úsilí o dosažení cíle, ztráta motivace (frustrace existenciální – uvědomování si                      bezcílnosti a prázdnoty smyslu života)

9. substituční chování 

cíl je nahrazen jinou činností, často jde o asociální chování, tato činnost může být odlišná  (sexualita, egoismus, obviňování)

10.identifikace

znamená snížit negativní prožitek frustrace umožňuje také ztotožnění s nějakou                          osobou ( s hrdinou filmu nebo reálnou významnou osobností) 

Frustrační tolerance:

odolnost proti frustraci, je značně individuální, závislá na konstituci i výchově, na životních zkušenostech, na podpoře jiných lidí,…

Deprivace:

Znamená strádání, ztrátu něčeho, co organizmus potřebuje, především uspokojování základních potřeb. Někteří psychologové deprivaci za dlouhodobou a těžkou frustraci.

Formy strádání:

1. Biologické – nedostatek potravy ,  spánku, vyměšování, sex. uspokojení….
2. Senzorické (smyslové) – podněty zrakové, sluchové, pohybové (např. nedostatek podmětů u osob upoutaných dlouhodobě na lůžko);
3. Citové – člověk může strádat v důsledku nedostatku lásky ( mateřské, rodičovské, milenecké,…)
4. Motorické – nedostatek pohybu, nepřiměřenost pohybu
5. Sociální – izolace jedince od společnosti, (okolí s ním nepočítá ,odepíše jej nebo např. vyčlenění dětí z kolektivu) , ztráta zaměstnání, tj. není možné uspokojovat existenční potřeby

Pozn.: Pozor na slovo deprimace – znamená pocit stísněné nálady nejčastěji z vnějších příčin

1. destruktivní komunikace

· příznačná vzájemnou snahou podlomit pozici, rozrušit postoje, názory

· snaha skutečně „rozložit“ východiska (názory) druhého není při této formě komunikace provázena snahou o „získání partnera na svou stranu“

· primárním motivem je pouze snaha o destrukci, nikoli konstrukci nového, jiného, odlišného

2. autoritářská komunikace

· vychází z automatického vynucování názorů druhého s cílem vytvořit závislost (ať už v myšlení či reálné činnosti – interakcí)

3. disjunktivní komunikace (disjunkce = rozpojení, rozdělení)

· příznačné pro tento druh komunikace je zlehčování, povrchní chování, ironie apod.

· je to tzv. „zdánlivá komunikace“, protože od skutečného obsahu se odvrací – nevychází ze skutečného obsahu užívaných pojmů a komuniké

4. resistentní komunikace (resistence = vzdor, odpor)

· obvykle signalizuje projev nedůvěry nebo odmítání partnera

· příjemce je pasivně resistentní

· přijatí komuniké není stimulem k odpovědi, činnosti, aktivitě

5. pseudokumunikace

· jde pouze o „jakoby“ komunikaci

· obvykle je spíše vyvolána soc. tlakem než skutečným společenským předmětem zájmu

6. nonkomunikace

chybí komunikace při fyzické přítomnosti partnerů

Další formy neadekvátní komunikace:

1. podrobivá komunikace – omlouvání se a usmiřování, cílem je zachování klidu

2. karatelská komunikace (mentorování) – neustálé napomínání, výčitky, kritizování

3. chladná komunikace – racionální, korektní, bez citu, monotónní

4. irelevantní komunikace – nevěcná, ignorující, odvádějící pozornost

Komunikační bariéry:

a) vnější

· rušení v jednání – sekretářka, kolega, jiná osoba

· obecná hladina hluku – více spolupracovníků v jedné místnosti

· vizuální rozptylování – činnost jiných lidí, počítač, televize, pohled z okna

b) vnitřní

· obava a strach z neúspěchu (projeví se v našem hlase, aniž bychom to mohli ovlivnit)

· rodinné problémy, starosti, pracovní problémy

· neúcta k osobnosti klienta

· s

starost o vlastní potřeby místo starosti o potřeby klienta

· kulturní a obyčejové rozdíly (stereotypy)

· přízvuk, rychlost řeči, slang

· emoce a pocity (zlost, deprese, špatná nálada)

· fyzické nepohodlí (dlouhé sezení, hlad, žízeň…)

· přerušování hovoru klienta („skákání do řeči“, neschopnost naslouchat)

· nepozornost

· zabíhání od tématu (např. kvůli vlastní neznalosti problematiky)

· odborná hantýrka (klient nerozumí některým výrazům)

Anamnéza

znamená rozpomínání, uvědomování; klient hovoří o své minulosti.

Anamnéza psychologická – tj. zjištění individuálního vývoje od dětství až po současnost a to rozhovorem s klientem nebo použitím dotazníku.

Anamnéza v poradenství slouží poradci k získání potřebných informací o situaci a stavu před vznikem problému.

Anamnézu zařazujeme do první fáze rozhovoru, často ji považujeme za nejdůležitější. Získání anam. údajů nemusí tvořit samostatnou část, může zapadat do celkového rámce rozhovoru, což je i přirozenější. Klade to větší nároky na pozornost poradce a jeho umění komunikovat a naslouchat. Při anamnéze je nutné respektovat do jaké hloubky chce klient rozhovor vést, některé oblasti zůstanou nadále skryté, i když pro poradce je lépe vědět co nejvíce. Výhodou anamnézy je to, že klient může snáze přijít k vlastnímu problému. Platí, že získané údaje si zapíšeme ihned po odchodu klienta. Nemůžeme-li se spolehnou na svou paměť, vysvětlíme klientovi, proč si při rozhovoru děláme poznámky.

Rodinná anamnéza

Rodinu považujeme za nejvýznamnější soc. skupinu, a proto informace o klientově rodinném zázemí mohou mít rozhodující význam.

Zajímáme se o:

· byl-li klient chtěné či nechtěné dítě , pokud to ví

· zda-li k němu rodiče projevovali kladné city

· jak se k sobě rodiče chovali, jak plnili svou roli

· jaký měli vztah k sourozencům

· jaká byla v rodině psychologická atmosféra

· jaký výchovný styl používali rodiče nejčastěji – byli liberální či autoritativní?

· prošla rodina nějakým traumatem?, např. úmrtí

· je-li rodina úplná nebo po rozvodu

V některých případech je dobré nakreslit si strukturu rodiny, kde si zaznamenáváme některé důležité vztahy (vyrovnané, spokojené, vlažné, pasivní…). Rodinná anamnéza je významná v tom, že člověk se v dospělosti většinou chová tak, jak tomu byl naučen nebo jak to viděl v prostředí, kde vyrůstal. Obdobně se pak chová i ve své rodině.

Anamnéza intimních vztahů:

· první poznatky o lidských sex. aktivitách (dítě může šokovat, že tatínek mamince ubližuje – komplex)

· první projevy dospívání u pohlavních orgánů (informace z rodiny, ze školy)

· první sex. zkušenosti (z lásky, chtěl to partner, délka známosti, rozčarování)

· počet a druh sex. partnerů (cíl, hledání toho pravého, nespokojenost v sex. oblasti, morální zábrany…)

· ostatní požadavky na partnera (jsou velmi důležité – vztah k alkoholu, drogám, sexu, zájem o rodinu a děti…)

· podmínky vzniku manželství (museli, chtěli, pomoc rodičů, délka vztahu…)

· problémy v manželství (soužití s rodiči, ekonomické problémy…)

· příchod dítěte do rodiny (očekávané, zdravé, zájem o výchovu…)

· ztráta sex. zájmu partnera, rozpad manželství (nevěra…)

· rozvod (– trauma všech členů rodiny, založení nové rodiny, soudy…)

Školská anamnéza:

· předškolní výchova (chodil klient do jeslí, do školky…)

· adaptace na školní podmínky

· vztah k učitelům, ke spolužákům (pozice mezi nimi…)

· školní výsledky (známky, úspěšnost v životě….)

· zájem či nezájem o studijní obor, o vzdělání

· zájem o další studium, smysl vzdělání

· příprava na povolání

· přechod ze školy do zaměstnání

· systém celoživotního vzdělávání

Profesionální anamnéza:

· volba povolání podle svých představ, nástup do funkce

· postavení v prac. skupině

· shoda s prac. kolektivem

· vztah k nadřízeným/podřízeným

· možnost profesionální kariéry

· spokojenost v zaměstnání

· spokojenost s platem

· společenské postavení dané profese

· únava z výkonu zaměstnání

Zdravotní anamnéza:

· prodělaná onemocnění v dětství

· prodělaná onemocnění v dospívání

· současný zdrav. stav

· zdravotní stav rodičů (dědičnost chorob)

Sociální anamnéza:

· jedná se o společenskoekonomický status jedince (lze vycházet ze sociální a ontogenetické psychologie a z toho v jakém životním období se jedinec právě nachází)

· v jakém prostředí (hmotném a kulturním) jedinec vyrůstal

· v jakém prostředí žil v průběhu svého produktivního života

· v jakém prostředí žije ve stáří

· v hmotné oblasti nás zajímá zda měl jedinec všechny základní prostředky potřebné k životu, do jaké míry mohl uspokojovat své další potřeby (viz Maslow)

· prožíval ze sociálních důvodů zátěžové situace?

Poznámka: námětů do sociální oblasti je mnoho, vycházíme z toho, že klient nám sdělí to, co považuje za potřebné, souhrnně lze říci, že nás zajímá, jak se zapojil do života ve společnosti a v jakých ekonomických potřebách vyrůstal.