Definice citů:

Jsou to takové způsoby prožívání, které se projevují v chování a jsou doprovázeny fyziologickými změnami v organismu. Jsou to psychické jevy, které mají jako podstatný znak kvalitu libosti a nelibosti (příjemné/nepříjemné).

City charakterizují: prožívání vztahu k lidem, předmětům, jevům, vlastním činům a duševním zážitkům. Způsob jakým city prožíváme závisí na individuálním charakteru člověka, který je podmíněný prostředím a výchovou.

U člověka laděného pesimisticky, který se pro každou maličkost rozčiluje, není schopen překonávat překážky a má strach z jakékoliv zátěže, může být toto prožívání příčinou somatických onemocnění (nemoci s psychogenním původem např.: civilizační nemoci, srdcově-cévní nemoci, trávicího ústrojí, hormonálního systému). Říkáme, že tento člověk všechno „příliš prožívá“.

Význam citů pro člověka:

• silné a bohaté city podmiňují bohatý vnitřní život
• city mají regulační funkci
• některé city oslabují činnost člověka a vedou ho k nečinnosti (nuda, zklamání) = astenické city (z řeckého stenos=síla)
• některé city naopak povzbuzují k činnosti = stenické city
• některé city mohou způsobit citové katastrofy (zoufalství)
• je potřebné city umět ovládat (to charakterizuje citově vyzrálou osobnost)

Pojmy city a emoce:

Psychologové tyto pojmy chápou nejednotně. Někteří tyto pojmy ztotožňují, jiní je dělí na nižší a vyšší:

1. Nižší – jsou spjaty s uspokojováním základních potřeb a rovnováhou organismu
2. Vyšší – vychází ze sociálních potřeb, ovlivňují chování člověka, vznikají v průběhu socializace člověka. Někteří psychologové, (např.učebnice pro gymnázia, autor Štefanovič), hovoří pouze o citech. Psychologický slovník konstatuje, že na rozdíl od emocí neobsahují city veškeré fyziologické vazby a emoce jsou pojem širší, „zastřešující“. Učebnice Psychologie pro střední školy (autor Čáp a kol.) pojmy cit a emoce ztotožňuje.

     V emocích prožívá člověk své vztahy k objektům, událostem, ale i k sobě samému. Předmětem emoce může být cokoli – pojí se vždy k nějakému obsahu.

     Hlavním zdrojem emocí je pro člověka život ve společnosti, ta ovlivňuje city výchovou, zvyky a mravními normami.

Každý člověk prožívá určité situace různě (např. rozdílná reakce jedince ve škole při zkoušení) – u jednotlivých lidí dochází k rozdílnému prožívání.

     Fyziologicky jsou emoce spojeny s činností CNS, konkrétně s částí mozku, která se nazývá limbický systém.

City  se často  objevují se aniž bychom si to uvědomovali (nemyslíme na určitou skutečnost, ale přesto ji prožíváme). Některé city jsou řízeny vůlí, mohou být však i předstírány (ale např. červenání nelze ovládat vůlí). City jsou psychické reakce na podněty a jsou subjektivní (individuální), jsou doprovázeny řadou fyziologických změn, některé z nich jsou pozorovatelné (zčervenání, zblednutí)

Příklady citů:

• negativní: nelibost, úzkost, strach, stud, lhostejnost, odpor, žárlivost, závist, opovržení, starost
• pozitivní: dojetí, úžas, touha, úcta, uvolnění, soucit, radost, důvěra, něžnost, náklonnost

Základní dimenze citů:

1. Tělesné změny – fyziologické projevy, které nelze ovládat vůlí (určitá úroveň vzrušení/uklidnění)
2. Jak se subjekt cítí (příjemně /nepříjemně)
3. Chování (reakce – smích, pláč, útěk)

Charakteristiky citů:

1. Protikladnost – láska / nenávist                               

                                radost / žal

• Citové rozpětí – bohatá citová rozmanitost
• Ambivalence – smíšenost citů – většina citů je protikladná (příjemné / nepříjemné), ale některé jsou rozporné (např. matka miluje své dítě, ale zároveň je odmítá, protože jí znemožnilo její plány do budoucna)
• Nakažlivost – přenášení dobré a špatné nálady     

Projevy emocí:

• výraz tváře, zčervenání, blednutí, smích, pláč, pohyb těla, zabarvení hlasu
• fyzické změny: změna TK, změna tepu, dýchání, svalové napětí, třes, pocení, „husí kůže“, mrkací reflex, pohyby očí, změna velikosti zornic, změna činnosti srdce (zrychlení), sekrece slin

Typickým výrazem smutku je pláč, zvláštní mimika a pohyb těla. Ale smích i pláč mohou vyjadřovat jiné city a jejich spojení s radostí a smutkem není jednoznačné.

Individuální zvláštnosti citů:

• citová dráždivost – v určitých situacích reagujeme podrážděně
• bohatost citů – citová rozmanitost
• citová deprivace – vzniká při nedostatku cit. podnětů
• citová zranitelnost – každý jsme cit. zranitelní

U každého člověka je to jinak, záleží na výchově, společnosti a temperamentu člověka.

Druhy citů:

1. Tělesné city – souvisí s uspokojováním tělesných potřeb
2. Citové reakce – city, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy mezi organismem a  prostředím, trvají kratší dobu – sekundy až minuty, mohou být:         
3. útočné – hněv, zuřivost (mohou přejít do agrese)
4. obranné – strach, pláč, úzkost, pohrdání
5. sociální – obdiv, úcta, zahanbení, méněcennost, soucit, smích

Velmi silné citové reakce se nazývají afekty. Afektivní jednání je silné, bouřlivě probíhající jednání (krátkodobé) – zlost, strach, zděšení. Člověku se  vymyká kontrola nad svým chováním. Projevuje se: prudkou motorickou reakcí, změnou výrazu tváře (např.:zčervenání). Jednání je nepromyšlené, v rozporu se zvyklostmi člověka. Ovládnutí závisí na osobních vlastnostech (vůle, temperament), zkušenostech a výchově. Charakteristika: tlumí psychické procesy, omezení volní regulace chování, havarijní řešení situace (únik, agrese), někdy vede až ke ztrátě vědomí!

• Citové stavy:

 –  jsou dlouhodobé, méně intenzivní prožívání situace = nálada

–  vznikají na základě tělesných i vnějších podnětů, např. úspěch, neúspěch, zklamání

–  trvají hodiny až dny

Nálada– trvalejší citový vztah, probíhá s menší intenzitou. Na chování může mít kladný i záporný vliv. Např.:

• povznesená nálada
• veselost, sebedůvěra, smích
• skleslost – útlum, pasivita až melancholie
• zlostná nálada- podrážděnost, agresivita, útočnost
• stísněnost – bezradnost, neschopnost koncentrace

Bezdůvodné výkyvy nálad mohou být podmíněny individuálními vlastnostmi – labilita, nadměrná citlivost.

• Citové vztahy – vytvářejí se k podnětům, které mají pro člověka zvláštní, subjektivní  hodnotu prožívání vztahu k významným objektům, osobám i sobě. Často bývají nevysvětlitelné. Vznikají trvalejším emocionálním zaměřením.
• trvání: měsíce, roky, někdy celý život
• velmi intenzivní citový vztah je vášeň (sexuální, čtenářská)

Základní citové vztahy:

• sympatie / antipatie
• láska / nenávist
• přátelství / nepřátelství
• obdiv / pohrdání
• pýcha / pokora

Např. – láska mezi mužem a ženou = prožívání sympatií, cit estetický, něhy, obdivu, naděje, ale i žárlivosti, obav, soucitu i žalu

• Vyšší city – jsou to city spol. vědomí. Vznikají v průběhu socializace člověka. Etické prožitky vznikají při dodržení / porušení morálních principů.

Dělíme je na:

• intelektuální – zvídavost, překvapení, zklamání při poznávání
• estetické – cit krásna, odporu, ošklivosti
• etické – člověk je prožívá při porušení / dodržování morálních principů:pocit viny/neviny, spravedlnosti / nespravedlnosti, křivdy
• sociální – člověk vyhledává určitou soc. skupinu, která je mu nejbližší. Naopak některým  skupinám se vyhýbá.

     Vývojová složka závisí do značné míry na vývoji rozumovém a volním. Rozumová složka přináší důvody pro citové vztahy, pomáhá třídit jejich zaměření, hodnotí její význam pro jedince a pro společnost (potlačuje ji např. pro nevhodnost či škodlivost).

     Kolektiv učí pociťovat city druhého, učí soucitu a přátelství (např. cit přátelství brání abychom ublížili druhému nebo poškodili jeho práci).

     V průběhu svého vývoje se člověk učí emotivním reakcím, jeho citový život se značně obohacuje, projevy emocí jsou volně kontrolovány a naopak předstírány.

     Závisí na kulturním prostředí kde jedinec žije, na skupinové příslušnosti i na osobních a sociálních zkušenostech.

Literatura:

Kratochvíl,S.: Jak žít s neurózou

Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese

Horneyová,K.:  Neurotická osobnost naší doby

Klasik při posuzování neurotických onemocnění je psychiatrička K. Horneyová (1885-1952), která se zabývá základní strukturou neurotických poruch v závislosti na kultuře. Domnívá se, že základní konflikt, se kterým se setkáváme u neurotické osobnosti odpovídá způsobu života, charakteristickému pro určitou kulturu.

Pojem neuróza chápat jako:

1. duševní poruchu, vyvolanou určitou situací, která se jedinci jeví jako stresující a mající základ ve strachu a úzkosti, hostilitě, sexualitě, soutěživosti, pocitu viny a jiných faktorech dané kultury
2. funkční nervové onemocnění bez organického nálezu (viz definice dále)

Příčiny neurózy lze spatřovat již v dětství, v chybném sociálním učení, v interpersonálních vztazích v okolí dítěte, nevhodnou hierarchií hodnot, zkresleným obrazem sebe sama.

Definice: N je onemocnění, při kterém pacient trpí duševními nebo tělesnými obtížemi, které nejsou lékařem potvrzeny, tj. při vyšetření nebyly zjištěny

K tělesným obtížím patří:

bolest hlavy, závratě, tlak či píchání u srdce, bušení srdce, bolesti žaludku, nechutenství, zvracení, průjmy, třes, křeče, ztráta hlasu, nadměrné pocení, poruchy zraku a sluchu a bolesti v nejrůznějších částech těla

K duševním obtížím patří:

stavy napětí a podrážděnosti, pocity vyčerpání, únavy, deprese, negativní myšlenky, strach úzkost, obsedantní (nutkavé) myšlenky, kompulzivní (dokola opakované činnosti – neustále umývání), poruchy spánku, slabá vůle, zlost, vztek, poruchy pozornosti a soustředění, pocity méněcennosti, nesamostatnost, obavy z nemoci, přehnané obavy o vlastní zdraví.

Neuróza, i když se projevuje také řadou duševních příznaků se zásadně liší od psychózy, není to duševní onemocnění. (psychóza je těžké duševní onemocnění, kdy jedinec ztrácí kontakt s realitou a psychické procesy jsou značně deformovány, avšak u pacienta chybí vědomí nemoci). Neuróza však je skutečným onemocněním, není to simulace, protože postižený potíže nepředstírá, ale skutečně je pociťuje.

Neurózou trpí více typy nestabilní. Osobnost neurotika netvoří harmonický celek, často se u něj střídají období optimismu a nadšení s obdobími skleslosti, pasivity a beznaděje. Neurotické příznaky bývají častěji důsledkem způsobu reagování člověka na obtížné situace, než bezprostředním výsledkem těchto situací.

Příčiny neuróz:

• Méně odolná nervová soustava (dědičnost)
• Nevhodná životospráva – málo spánku a odpočinku, nepravidelná strava, černá káva, alkohol, kouření
• Negativní zážitky – duševní otřesy, traumata
• dlouhotrvající konfliktní situace, život v napětí, nevyřešené problémy, narušené mezilidské vztahy, protichůdné role (člověk se tváří mile, ač by nejraději vraždil , „kde nepláčou oči, pláčou vnitřní orgány“)

Rozdělení neuróz:

• Úzkostná neuróza tj. neurčitý strach, neznámo z čeho
• Fobická neuróza – strach z výšky, z bouřky, ze psů, z uzavřeného prostoru, z výtahu, lidí, nemoci, různých předmětů …….
• Nutkavá neuróza – stále se vracejí určité myšlenky, opakují určité melodie nebo vzpomínky, pochybnosti zda čl. zamkl dveře, vypnul plyn…, má tendenci se nustále přesvědčovat o tom, že je všechno v pořádku.
• Depresivní neuróza – převládá smutná nálada, čl. nic netěší, je skleslý, nešťastný, nedovede se rozveselit, je málo výkonný
• Hysterická neuróza – nejčastěji navazují na traumatizující události, provází ji záchvaty smíchu, třesu těla, záchvaty pláče, zhoršené vnímání….Hysterická neuróza není totéž co hysterická psychopatie (tzv. histriónská porucha osobnosti). Tu charakterizuje dramatické chování, přehánění, zveličování, egocentrismus, city přechází do extrémů
• Hypochondrická neuróza – přehnané obavy o vlastní zdraví, sebepozorování, zabývání se nemocemi

Léčení neuróz:

• 40% neurotiků se uzdraví bez léčby (výzkumy anglického psychologa Eysenecka – čti [ajsenk]
• v určitých případech však vyléčení může být domnělé, přechodné nebo závislé na situaci
• nejlepší způsob léčení je psychoterapie, léčení je zaměřeno buď na příznaky nebo příčiny. Většinou je léčba zaměřena na vyřešení mezilidských konfliktů a dosažení patřičných změn v osobnosti
• používají se léky na uklidnění, léky proti úzkosti, na spánek, např. Diazepam, Neurol…..

Vtip o pacientovi: Pacient si lékaři stěžoval, že se v noci pomočuje. Ten mu předepsal Diazepam. Za tři týdny na kontrole: Tak už se nepomočujete? Ptá se lékař. Pomočuji, ale už mně to nevadí, odpovídá pacient.

Při používání léků vzniká nebezpečí návyku. Uklidňující léky sice pomohou, ale neodstraňují příčinu, takže se problémy mohou vrátit

• psychoterapeutický rozhovor – psycholog nebo psychiatr hovoří s pacientem o jeho problémech – účinné, ale dlouhotrvající léčení (nutný kontakt alespoň 2x týdně)
• Ventilování napětí: již staří Řekové hovořili o tzv. katarzi, tj. pocitu očištění, člověk se se svým problémem svěří a má pocit úlevy (vyzpovídání v kostele)
• Autogenní trénink – je odvozen od jógových cvičení, kdy pacient se nejdříve uvolní (relaxuje) a poté se soustředí na určité myšlenky či představy, opakuje si určité autosugestivní formule. Podmínkou úspěchu je pravidelné cvičení a vytrvalost

Psychologický typ: je souhrn psychických i tělesných vlastností, které člověka určitým způsobem charakterizují a zařazují do určité skupiny. Typologii rozdělujeme na:

• Biologizující – spojují psychické vlastnosti s tělesnými (např. Kratschmer)
• Psychologické –  opírají se pouze o vlastnosti psychické (Jung, Eysenck)

Lidé se od sebe liší nejen vnímáním, pamatováním, myšlením, zájmy, atd., ale i tím jak reagují na různé podněty. Do dynamických vlastností osobnosti patří temperament. Temperamentem nazýváme souhrn vlastností organismu, určujících tempo prožívání a chování jedince. Tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitu nazýváme dynamikou prožívání a chování. Ta spočívá v rychlosti a intenzitě reakcí člověka na různé podněty, délce trvání, a na tom, jak výrazně se člověk projevuje navenek. Dynamika duševního života je podmíněna vlastnostmi organismu, především NS. Temperament je především vrozený, ale lze jej do určité míry změnit výchovou (např. výbušnost lze ovládat vůlí…)

Definice:  Temperament je soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka, zvláště tím, jak snadno reakce vznikají, jak jsou silné a jak rychle se střídají.

Psychologickým typem rozumíme souhrn psychických, popř. i somatických vlastností, které člověka nějakým způsobem charakterizují a zařazují do určité skupiny. Psychologický typ je forma, které se jedinec nejvíce blíží, čisté typy ve skutečnosti neexistují!

Antická teorie temperamentu

Již ve starém Řecku lékaři studovali odlišné chování svých pacientů a pokoušeli se vysvětlit je. Domnívali se, že člověk se chová podle toho, která tekutina v jeho těle převládá. Nejstarší teorii temperamentu vypracoval řecký lékař Hippokrates a později ji upravil Galenos. Hippokratova teorie nebyla vědecká, ale vzhledem k tomu, že je velmi výstižná považujeme ji za klasickou.

Význam temperamentu při posuzování člověka

V osobním životě se projevuje temperament při posuzování lidí, se kterými přijde jedinec do styku.        Při zařazování na pracovní místo určí temperament zda je člověk schopen pracovat s lidmi nebo samostatně. V psychologii práce určí temperament jak častou změnu povolání jedinec potřebuje ( častá změna – sangvinik; dlouhá výdrž na jednom místě – flegmatik)

Každý řídící pracovník musí být stabilní typ, extravert, nesmí mít maniodepresivní stavy a nesmí být výbušný.

Typologie psychologická

Tvůrcem základní typologie psychologické je německý psychiatr C.G. Jung, který rozdělil temperament do dvou základních typů: extravert/introvert

Extravert

 je osobnost otevřená vnějšímu světu. Je to člověk společenský, který projevuje bez zábran své emoce, svěřuje se se svými problémy. Ve svízelných situacích se obrací o pomoc k okolí, ale sám je také ochoten pomáhat druhým. Zaměstnání, které by mu neposkytovalo častý a příjemný kontakt s lidmi, považuje za neatraktivní a nudné. Volný čas chce trávit téměř vždy ve společnosti, má rád humor a většinou se stává středem společenské zábavy. Je to člověk družný, společenský, má rád vzrušení, riskuje, je impulzivní, má rád legraci a změnu. Brzy ztrácí náladu a trpělivost, není na něj spolehnutí. Extravert bývá úspěšný zejména v povolání manažera, podnikatele, herce, učitele, číšníka, prodavače. Ženy tohoto typu jsou vynikající a oblíbené jako letušky, zdravotní sestry…

Introvert

je osobnost uzavřená vnějšímu světu. Je to člověk, kterého častý kontakt s ostatními lidmi vyčerpává a někdy i emočně zraňuje. Pokud se ocitá ve společnosti, chová se plaše a nejistě a rozhodně nechce být středem společenské zábavy.  V konfliktních situacích introvert velmi strádá, většinou se nedokáže bránit i když je v právu. Na druhé straně je věrným přítelem tomu, s kým se přes svou plachost dokázal sblížit. Jeho předností bývá i originální a tvořivý přístup k řešení problémů. Je úspěšný a spokojený v profesích, které poskytují klidnou práci, co nejméně rušenou přítomností jiných lidí. Volný čas chce introvert většinou trávit o samotě jako domácí kutil, čtenář nebo poutník na turistických stezkách. Introvertovi budou vyhovovat zaměstnání, archiváře, nočního hlídače, skladníka, vědeckého pracovníka.

H. J. Eysenck rozšířil typologii Jungovu o další dimenzi, a tou je labilita (neuroticismus) a jeho protiklad – duševní stabilita.

Získáváme tak čtyři možné kombinace:

1. Cholerik – neurotický extravert
2. melancholik – neurotický introvert
3. flegmatik  – duševně stabilní introvert
4. sangvinik –  duševně stabilní extravert

a) Cholerik – (cholé = žluč) – silný, nevyrovnaný typ; reaguje živě, vášnivě, s významnou mimikou, pracuje rychle a samostatně, je impulzivní, netrpělivý, agresivní, chybí mu dostatek ovládání

b) Melancholik – (melaina cholé = černá žluč) – slabý typ; je vášnivá se stálými city, svědomitý, zodpovědný, má sklon k pesimismu, bývá bojácný a skleslý, je urážlivý, trpí pocitem méněcennosti

c) Flegmatik – (flegma = hlen) – silný, vyrovnaný, klidný až netečný typ; je rozvážný, vytrvalý, je snášenlivý, přátelský, dobře se ovládá, bývá nerozhodný, pracuje stereotypně, je málo iniciativní.

d) Sangvinik – (sangvinus = krev)- silný, vyrovnaný, živý typ; je charakterizován optimismem, veselostí, podnikavostí, jedná rozhodně a směle, není konfliktní, v některých případech je lehkomyslný, nerozvážný, povrchní, upovídaný, přehnaně odvážný.

V moderní psychologii se neřídíme tělesnými tekutinami jak si představoval Galenos, ale vlastnostmi nervových procesů.

Schéma vlastností a typů temperamentu podle Eysencka viz obr.:

Rigidní = nepoddajný,  Reaktivní = činný

Antická typologie

Vlastnosti temperamentu

Většinu lidí nelze zařadit jednoznačně do určitého typu, ale vlastnosti jednotlivých typů se prolínají. Příliš vyhrazené typy mají ve společnosti spíše problémy, ale lze jich i využít.   Nelze říci, že některý z typů temperamentu je lepší a jiný horší. Každý typ má kladné i záporné vlastnosti. Vrozené temperamentové vlastnosti se v průběhu života vlivem výchovy, sebevýchovy a působením společenských podmínek mění.  Některé temperamentové vlastnosti mohou být překrývány vlastnostmi charakteru.

„ Známe – li svůj temperament, můžeme využívat jeho kladů, zmírňovat jeho nedostatky, lépe zvládat nejrůznější náročné situace, se kterými se během života setkáváme.“

Literatura:

Stavěl Josef: Antická psychologie

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Hunt, M.: Dějiny psychologie, Portál, Praha 2000

1. Indická filosofie

Hinduismus je velký nábožensko–filozofický systém, který vznikl ve starověké Indii.

Záležitosti tohoto pozemského světa měly totiž podle indických učenců jen druhořadý význam. Za mnohem důležitější považovali Indové nadpřirozenou existenci a tajemství duše a vesmíru jako celku. Je lidská duše nesmrtelná? Je naše vědomí individuální a nebo jsme všichni součástí nějaké veliké kosmické inteligence? To byly otázky, které zajímaly indické filozofy mnohem víc než lopotné snažení všedního pozemského dne. Už v nejstarších dobách vzniklo proto u Indů přesvědčení, že pozemský život přináší mnohem víc bolesti a utrpení než radosti a štěstí. Naše západní představa, že poznáním lze přírodu ovládnout a využít, byla Indům naprosto cizí. Věřili naopak, že se člověk může zbavit utrpení jen tím, že postupně překoná pouta, jimiž  ho tělesné smysly (zrak, sluch atd.) vážou k okolnímu světu. Došlo to dokonce tak daleko, že mnozí učenci prohlašovali hmotný svět za pouhou iluzi (mája), ze které se člověk musí probudit, jako když procitne ze snu…

Hinduismus je celým stromem náboženských a filozofických učení. Názorová snášenlivost starých Indů je výjimečná. Byla jim totiž naprosto cizí myšlenka, že by pravda mohla mít jen jednu jedinou podobu. Byli naopak přesvědčeni, že pravdu je třeba neustále hledat. Společným jmenovatelem všech hinduistických směrů je pouze víra v posvátnost a neomylnost védských spisů. Védské spisy mají dohromady obrovský rozsah a jejich hlavní součástí jsou védy a upanišády. Védy (toto slovo znamená „znalost“) vznikaly asi od 15. do 9. století př. n. l. Poprvé se zde také objevuje jedna z ústředních myšlenek celé indické filozofie: teorie o reinkarnaci čili převtělování, které se řídí podle karmického zákona odplaty. (Každé další vtělení se děje podle zásluh v předchozím životě. Řetězec převtělování nezahrnuje jen lidské bytosti, ale všechny živé tvory od nejmenšího hmyzu až po člověka)

Upanišády jsou pravděpodobně nejstarší filozofické texty na naší planetě. Ty první (a nejdůležitější) vznikly asi v 8. a 7. století př. n. l. a patří ke skvostům starověké literatury. Jsou v nich shrnuty a zároveň nově vyloženy staré védské myšlenky. Celá další indická filozofie z upanišád  čerpala, a to jak samotný hinduismus, tak i buddhismus, který se od hinduismu oddělil.

Budhismus, Buddha (563–483 př. n. l.)

Velký indický filozof, zakladatel buddhismu. Život je podle buddhismu vždy naplněn utrpením, jehož příčinou je lidská touha a žádostivost, která každého z nás vrhá do nekonečného koloběhu životů plných dalšího strádání. Vysvobození čili nirvány dosáhne člověk tím, když se zbaví veškeré žádostivosti. Nirvána však neznamená dokonalý život v ráji, ale naopak neexistenci, úplné vyhasnutí života.  

Legenda vypráví, že když mu bylo dvacet devět let, poznal náhle prázdnotu svého dosavadního života Aby našel východisko z této situace, odešel mladý princ do „bezdomoví“. Ve vesnici poblíž paláce uviděl stáří, nemoci, smrt a asketu, hledajícího cestu, jak z tohoto utrpení uniknout. Vydal se hledat pravdu, spasení a štěstí. Deset let putoval po Indii, hledal učitele, který by mu ukázal cestu, vyzkoušel jógická cvičení i nejpřísnější asketické sebeodříkání. Výsledkem však bylo jen naprosté rozčarování, tak dokonalé, že se Siddhártha rozhodl raději zemřít. A právě tehdy, když seděl už mnoho dní bez jídla pod fíkovým stromem, dosáhl náhlého prozření. V nadpřirozeném vidění spatřil věčný koloběh reinkarnací, v němž se všechny bytosti rodí do hmotného světa utrpení, ve kterém žijí, umírají a zase znovu se do něj rodí. Zároveň poznal také příčinu, proč se tak děje, i způsob, jak se z tohoto koloběhu vysvobodit. Od toho okamžiku skončil s jógou i askezí a vrátil se k normálnímu životu. Teď už ovšem jako Buddha – Osvícený. Od té doby až do konce života chodil od města k městu a vysvětloval svou nauku všem, kteří byli ochotni naslouchat.

Sidhárthova nauka byla jednoduchá a dostupná všem: Lidský život je vždy naplněn utrpením a neuspokojením. Příčinou tohoto utrpení je lidská touha a žádostivost. Právě žádostivost vrhá člověka do nekonečného koloběhu životů, které mu ale přinášejí jen nové a nové strádání. Aby se člověk z tohoto mlýnského kola bolesti a marnosti vymanil, musí se své žádostivosti zbavit. Pokud se mu to podaří, dosáhne stavu vysvobození čili nirvány. V podstatě můžeme říci, že nirvána znamená nebytí, konec existence. To je jeden ze základních rozdílů, který odlišuje buddhismus od západních náboženství: Spása člověka neznamená dokonalý a šťastný život v ráji, ale naopak úplné vyhasnutí života. Nic netrvá věčně, ani štěstí, vždy bude existovat utrpení a smrt, všechno je strast. Smrt je součástí nekonečného cyklu znovuzrození.

• Čínská filosofie

Konfuciánství, Konfucius (551-479 př.n.l)

Konfuciánství se nikdy nestalo náboženstvím v našem evropském pojetí. Číňané totiž nevěřili v žádného boha ani v božské bytosti. Měli silný přirozený sklon k materialismu a byli vynikajícími pozorovateli přírody, i když zároveň s tím bylo čínské myšlení vždy okořeněno trochou pověrčivosti a zálibou v magii a věštectví. Zvláště rozšířené bylo uctívání mrtvých předků, ale hlavním účelem těchto obětních obřadů bylo uspokojit duše mrtvých, aby se již nevracely ze záhrobí a neškodily živým. Skutečný zájem všech čínských filozofů se soustřeďoval především na pozemský život člověka a lidskou společnost. V plné míře to platí i pro konfuciánskou filozofii.Se svým učením vystoupil Konfucius (Kchung–fu–c’, 551–479 př. n. l.) kolem r. 500 př. n. l. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a až do padesáti se živil jako státní úředník, ale potom se stal potulným filozofem a se skupinkou žáků putoval od města k městu. Se svými návrhy na lepší uspořádání státu a společnosti se obracel především k vládcům, ale tehdejší mocipáni mu za jeho života mnoho sluchu nepopřáli. Když umíral, byl trpce rozčarován svým neúspěchem. Teprve po smrti začalo jeho učení nabírat na popularitě a nakonec se stalo nejvlivnější filozofií v celých čínských dějinách. Konfucia zajímala především otázka, jak lze vypěstovat v člověku mravní dokonalost, která je nezbytná k tomu, aby člověk byl prospěšný svému okolí a celé společnosti. Dospěl k závěru, že mravnost není člověku vrozena, a proto musí být vypěstována výchovou a učením. Člověk se musí dobrým vlastnostem doslova naučit. K tomu ovšem potřebuje vhodné vzory, které by si mohl osvojit. Konfucius nazývá tyto vzory Li a říká, že jsou to osvědčené mravní a kulturní normy, které společnost vytvořila a prověřila v průběhu mnoha staletí.  Konfucius naléhal na lidi, aby byli dobromyslní a aby byli dobrými členy lidské společnosti. Z tohoto pohledu je konfucianismus souhrn morálních učení. Hlavní cností podle Konfucia je  REN = dobro jako ideál lidských vztahů. Další cností je JI = spravedlnost, tj. dělat jenom to, co je morálně správné.Ve vzdělání nemají existovat rozdíly.  Známé přísloví: „ Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Nejdůležitější byly podle Konfucia pevné vztahy v rodině, které přesně určovaly povinnosti všech jejích členů – zejména lásku, úctu a poslušnost k rodičům. Tomu pak odpovídají další normy chování užitečné pro celou společnost: kázeň a smysl pro pořádek, oddanost ke kolektivu a úcta k nadřízeným, píle a skromnost. Mravnost není člověku vrozena, ale musí k ní být vychován. K tomu potřebuje vhodné vzory a pevně dané, osvědčené mravní a kulturní normy, které si musí osvojit.

Taoismus vznik: 500 př. n. l.

Za zakladatele taoismu je považován napůl legendární mudrc Lao–c’. O jeho životě víme velice málo a historikové se dodnes přou, zda skutečně existoval. V záznamech z mnohem pozdější doby se uvádí, že byl současníkem Konfucia. Proslul jako moudrý a ctnostný muž a lidé ho začali nazývat Lao–c’, což znamená „Starý mistr“ (jeho vlastní jméno neznáme).

Když mu bylo devadesát let, začala ho práce u dvora unavovat, a rozhodl se proto vydat na cesty. Při přejezdu hranic ho však poznal strážce a velice ho zarmoutilo, že moudrý stařec jejich zemi opouští. Požádal tedy Lao–c’a, aby dřív než odejde, sepsal své myšlenky. Podle příběhu se Lao–c’ skutečně posadil a na místě sepsal krátký rukopis, čítající pouhých pět tisíc znaků. Tato útlá knížečka je slavný Tao–te–ťing neboli „Kanonická kniha o Tao a ctnosti“.

Tao je prastarý pojem běžně používaný všemi čínskými filozofy, avšak právě v taoismu hraje naprosto ústřední roli. V překladu znamená „cesta“ a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. I když se později taoismus vyvinul v určitou formu náboženství, jeho stoupenci nikdy nepovažovali Tao za božskou bytost. Z našich evropských pojmů bychom ho snad nejlépe mohli přirovnat k přírodním zákonům. Pozornost taoistů se vždy soustřeďovala na skutečný hmotný svět. Hlavním předmětem jejich zájmu byla příroda, protože právě v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Snaha dosáhnout úplné harmonie s Tao byla hlavním cílem taoistů. Člověk by měl osvobodit svou mysl od zbytečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici. „Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov,“ praví hned druhá báseň Tao–te–ťingu, taoistického učení o „konání nečinností“, Tao je síla, která stvořila vesmír a řídí ho. Stát by se měl lidem co nejméně plést do života. Překlad Tao = cesta lze chápat jako „jít cestou přírody“. [

• Antická filosofie a psychologie

Herakleitos z Efesu (asi 540–480 př. n. l.)

Řecký filozof, který položil základy dialektického myšlení. Svět je podle jeho učení v neustálém pohybu (noc se mění v den, člověk stárne ke smrti) a je založen na věčném střídání a boji protikladů. A právě tyto protiklady svou protichůdností tvoří konečnou harmonii. Jeho dalším přínosem je snaha důsledně oddělit filozofii od vědy. Věda nám nemůže pomoci pochopit podstatu světa, k té se přiblížíme poznáním sebe sama, vnitřní pokorou a zušlechťováním duše. Potom se můžeme otevřít logu. Logos je zákon, podle kterého probíhá veškeré dění.

Sokrates (469–399 př. n. l.)

Řecký filozof, nejvýznamnější osobnost dějin filozofie. Za nejvyšší princip pokládal dobro, za velmi důležité rozumové poznání a vzdělání. Věřil, že pozná-li člověk, co je dobré a správné, přijme dobro jako svůj životní cíl. Za nejúčelnější metodu poznávání pokládal dialog.

Demokritos z Abder (asi 460–370 př. n. l.)

Řecký filozof a učenec. Rozvinul teorii atomismu, založenou na předpokladu, že svět (také lidská duše) se skládá pouze z prázdnoty a neviditelných a neměnných částic – atomů. Zakladatel materialistické filozofie.

Hippokrates (460–377 př. n. l.)

Řecký lékař, je nazýván „otcem lékařství“. Kladl důraz především na pozorování lidského těla a rozlišování konkrétních projevů zdravého a nemocného organismu. Rozpoznal, že pro lidské zdraví je důležitá správná životospráva a vhodné životní prostředí a založil tak preventivní medicínu. Hlásal, že dobrý charakter je u lékaře stejně důležitý jako odborné znalosti. V duchu Hippokratovy přísahy se lékaři dodnes zavazují léčit podle svého nejlepšího svědomí a dbát za všech okolností na zdraví pacienta.

Platon (427–347 př. n. l.)

Řecký filozof, zakladatel idealistické filozofie. Podstatu světa tvoří podle Platona říše nehmotných idejí, veškerá hmota je pouhým jejich odrazem. Věnoval se i otázkám uspořádání společnosti a hlásal vládu moudré elity – filozofů. Člověk je stvořen spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty. Duše člověka je nehmotná substance, která je příčinou aktivity těla. Nejvyšší složkou duše je rozum, sídlící v mozku. Duše poznává prostřednictvím tělesných smyslů, což je klamné. Smrt je obdobím přechodu duše k dalším existencím

Aristoteles (384–322 př. n. l.)

Řecký filozof a zakladatel evropského vědeckého myšlení.  Vytvořil ucelený systém společenských i přírodních věd, položil základy logiky, fyziky, biologie,  psychologie, poetiky a etiky (za nejvyšší ctnost považoval uvědomělé a rozumem vedené jednání). Ve spisu O duši podal systematické pojednání o duševní dění. Pojem duševní ztotožňuje s projevy života. Prapříčinou všeho dění je bůh. Duše je nehmotná substance, ale nemůže být bez těla. Aristoteles je zakladatel metafyziky, tj. filosofie, zabývající se jsoucnem.

Epikuros (341–270 př. n. l.)

Řecký filozof, představitel materialismu. Věnoval se výkladu atmosférických a kosmických jevů a ukázal, že považovat je pouze za projevy božské moci a za boží trest je pověrou. Člověk je jednotou těla a ducha. Duši i ducha chápe jako projev hmoty. Duch je vlastně rozumem. Větší strach než z bohů má podle něj člověk ze smrti.

Galenos (130 – 201 n.l)

Římský lékař, který se zabýval činností mozku a analýzou nervové činnosti

• Křesťanská filosofie

sv. Augustin (354-430)

Člověk se skládá z těla a nehmotné duše, která tělo proniká a oživuje (metafyzický dualismus). Člověk hledá boha  a nachází ho teprve sám v sobě

sv. Tomáš Akvinský (1225–1274)

Italský teolog a filozof. Jako jeden z prvních církevních myslitelů se pokusil najít vztah křesťanství k antické filozofii, zejména k Aristotelovi. Vycházel z toho, že víra a rozum jsou dvě cesty poznání, které však nejsou v zásadním rozporu. Jeho učení, později nazvané tomismus dodnes představuje filozofické východisko katolické teologie. Člověk má duši, která je nesmrtelná a která dočasně přebývá v jeho těle.

• Novověk

Descartes René [dekárt] (1596–1650)

Francouzský filozof a matematik, hlavní představitel racionalismu; je považován za zakladatele novověkého způsobu myšlení (Rozprava o metodě, Úvahy o metafyzice). Zabýval se především otázkou vztahu subjektivního světa lidského vědomí a objektivního světa hmoty. Všechny procesy v objektivním světě, do kterého zahrnul i přírodu, podle něj probíhají zákonitě podle návaznosti příčin a následků. Na této jeho teorii byla založena mechanistická filozofie. Duch a hmota jsou dva odlišné jevy. Tělo člověka je pouhý stroj, duše je principem vědomí. Descartes zavádí do psychologie pojem vědomí. Duše je nesmrtelná nehmotná substance, směřující k bohu.

Locke John (1632 – 1704)

Všechny obsahy duševního života pochází ze zkušenosti (empirismus). Člověk je při svém narození „tabula rasa“. Nic není v mysli, co by dříve nebylo ve smyslech. Myšlení je založeno na vnímání, pracuje s pojmy a představami.

Procháska J. (1749 – 1820)

Používá pojmu duše, ale na základě zkušeností dochází k poznatku, že duševní dění je vázáno na činnost mozku.

Wundt W. (1832 – 1920)

Zakladatel první psychologické laboratoře (1879), zkoumal reakční dobu, odmítal pojem duše.

Pavlov Ivan Petrovič (1849–1936)

Ruský biolog. Věnoval se fyziologii nervových procesů a výzkumu fyziologické podstaty psychických jevů. Objevitel podmíněných reflexů.

Freud Sigmund [frojd] (1856–1939)

Rakouský lékař a neurolog, zakladatel psychoanalýzy. Pocházel z Příboru na Moravě, byl židovské národnosti. Rozborem spontánních myšlenek („volných asociací“) pacientů se snažil vysvětlit procesy, které se staly příčinou jejich psychických, zejména neurotických poruch. Příčiny většiny poruch objevil v skryté oblasti vědomí, kam člověk zatlačuje pudová a nežádoucí hnutí mysli, kterou definoval jako nevědomí. Všechny důležité postupy, na nichž je založena psychoanalytická praxe, popsal ve svém nejvýznamnějším díle Výklad snů. Traumatické stavy vznikají v důsledku potlačování pudů, zvláště sexuálního.

Jung Carl Gustav (1875–1961)

Švýcarský psycholog a filozof. Zabýval se výzkumem snů, vytvořil psychologickou typologii introverze-extroverze a poněkud mystickou teorii o společném kolektivním nevědomí lidstva, tzv. archetypy, které zahrnují psychickou zkušenost mnoha generací. Nevědomí chápal ne jako “odkladiště”, ale jako tvořivou a plnohodnotnou součást lidské psýchy. Na rozdíl od Freuda se Jung nesoustřeďoval na pudovou stránku a determinaci v dětství, nýbrž na rozmanitost duševního života a vývoj v dospělosti.

Watson J.B. (XXX)

Formuloval koncepci bahaviorismu [bíhejvjorismus], tj. vědy o chování. Vědomí je jen jiné slovo pro označení duše. Má-li být psychologie vědou, musí se držet schématu stimul-reakce a musí rezignovat na studium vnitřních psychických stavů (tj. vědomí). Odmítnutí introspekce vedlo k tzv. psychickému redukcionismu, který neobehavioristé nahradili schématem stimul-organismus-rekace. (Tolmanův pojem intervenující proměnná).

Fromm Erich (1900 – 1980)

Německý filosof a sociolog, představitel neofreudismu (též neopsychoanalýzy), od r. 1933 působil v USA.  Klasickou psychoanalýzu podrobil kritice. Rozhodující nejsou jenom pudy ale i sociální faktory.  Lidé mají biologické, psychologické a sociální potřeby. Společnost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním potlačuje svobodu člověka.

Eysenck Hans Jurgen [ajsenk] (1916 – XXX) 

Britský psycholog, prof. university v Londýně. Známý ve světě svými encyklopedickými pracemi z oblasti psychologie osobnosti, psychopatie, studia inteligence, učení a psychoterapie.

Vznik psychologie jako vědy:

Psychologie jako věda se samostatně mohla rozvíjet tehdy, bylo li zřejmé, co je předmětem jejího zkoumání. Z tohoto pohledu jsou významní např.: R. Descartes (lidský organizmus je stroj, jehož základním prvkem je reflex, např. popálení – odtažení ruky) a F. Bacon (pramenem jakéhokoliv poznání jsou smysly).

Aby bylo možno formulovat předmět psychologie, bylo nutno rozšířit vědecké poznatky o člověku, především z biologie a fyziologie. Tento rozvoj nastává v 19. století. Ve výzkumu psychických jevů sehráli významnou roli Sečenov, Pavlov. Emancipace psychologie postupovala rychlým tempem. Zasloužil se o to také německý psycholog W. Wundt, který ve své laboratoři prováděl experimentální výzkumy, které měly zajistit objektivitu a přesnost psychologického poznání. Ukázalo se, že mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi je závislost. Tedy hlavně přírodovědci mají zásluhu na tom, že psychické jevy se staly předmětem vědeckého bádání.

W.Wundt (1832-1920) zakládá r.1879 první psychologickou laboratoř.  Roku 1889 se uskutečnil první sjezd psychologů v Paříži.

Literatura:

Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti, str.362

Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, str.57

Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psychologie, str.48

Slovo charakter pochází z řeckého slova, které volně přeloženo znamená výrazný znak, rytina.. Významově ekvivalentní je slovo povaha. Pojem charakter už užil Theophrastos ve 3. stol. př.n.l. ve svém díle Etické charaktery, v němž popsal několik desítek psychologických typů (např. pokrytec, lakomec, ješita….). V těchto případech dochází k popisu charakteru z etických hledisek. Proto se problematikou charakteru zabývali i filosofové jako Kant, Shopenhauer, Stern a další. Názory na místo charakteru v psychologii se ovšem různí. Např. psycholog Allport říká, že charakter je etický problém a proto je v psychologii zbytečný. Psychologie neformuluje mravní principy, ale v souladu s všelidskou morálkou považuje za přijatelné tzv.:“zlaté pravidlo mravnosti“, formulované již Konfuciem, pak Kristem a jako kategorický imperativ (= bezpodmínečný příkaz mravního zákona) je vyjádřil I.Kant:“Smýšlej a jednej tak, aby tvé smýšlení a jednání se mohlo stát obecným zákonem“.

Vztah charakteru a osobnosti: charakter není něco vedle osobnosti, nýbrž je to osobnost sama. Charakter znamená osobní utváření, individualitu, druh osobnosti. Usuzuje se, že u každého jedince dominuje  určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morálního vývoje. Když o někom řekneme, že je „dobrý charakter“, vztahujeme jeho osobnost k morální dokonalosti. Být charakterem tedy z psychologického hlediska znamená řídit se ve svém životě určitými morálními zásadami nebo regulovat svoje chování a prožívání v souladu s určitým mravním principem.

O charakteru jedince rozhodují takové charakteristiky jako láska a úcta k osobnosti druhého člověka, respektování oprávněných zájmů druhých, vztah k materiálním a duchovním hodnotám, k přírodě, kulturním výtvorům, používání mravně dovolených prostředků jednání v sociálních vztazích, způsobilost chránit slabší, občanská statečnost, ideologická vyspělost, kladný vztah práci a další.

Definice charakteru: charakter je takový souhrn vlastností osobnosti, které regulují chování člověka podle zažívaných morálních požadavků společnosti.

Charakter je spjat s ostatními složkami osobnosti a zajišťuje nejvyšší kontrolu a regulaci jednání člověka. Charakter je jednou ze složek osobnosti, patří do skupiny vztahově-postojových vlastností. Je spjat s ostatními složkami osobnosti a zajišťuje nejvyšší kontrolu a regulaci jednání člověka. Mravní principy nemá člověk od narození, ale postupně je získává ve styku s ostatními lidmi. Charakterní člověk má kladně rozvinuty všechny dílčí vlastnosti, kontroluje svou činnost, ovládá temperament, reguluje své chování v zátěžových situacích, soustavně jedná podle zásad které považuje za správné a zvláště má rozvinuty kladné mravní vlastnosti. Takový člověk je vzorem pro ostatní lidi, kteří si ho pro jeho vlastnosti váží. 

Za jádro charakteru se považuje svědomí. Citlivost svědomí rozhoduje o tom, zda jsme či nejsme schopni vyhnout se nemorálnímu jednání.

Další pohledy na charakter:

Autonomní ch.: jedinec se řídí mravními principy, které si zvnitřnil

Heteronomní ch.: jedinec se opírá o vnější autoritu, od niž odvozuje, co je dovoleno/zakázáno, co je správné/špatné

Subjektivní ch.: mnoho lidí považuje za správné to, co schvaluje jejich svědomí, bez ohledu na to, jak to hodnotí okolí, řídí se tím, k čemu je vedou jejich potřeby a city.

Objektivní ch.:  jedinec se řídí tím, co je v souladu s obecně uznávaným ideálem dokonalosti, spravedlnosti, dobra, lásky, cti. Jednání takových lidí se považuje za mravné.

O charakteru člověka se běžně a často hovoří jak mezi lidmi, tak ve sdělovacích prostředcích a hodnotí se skutková podstata jedince, zvláště v náročných situacích. Některé praktické příklady:

Zpráva z novin – Děkujeme řidiči A.B, který dne 1.10 zastavil u havarovaného auta, poskytl první pomoc, přivolal lékařskou záchrannou službu a zařídil odtažení našeho vozu do opravny.

Sportovní zpráva – Kanaďan Lemieux se stal rytířem fair-play na olympijských hrách v r.1988. V jachtařské regatě byl druhý, když spatřil, jak se topí singapurský závodník Chan, jehož jachta se převrátila. Lemieux neváhal, přerušil svou jízdu a vytáhl tonoucího z vody. Skončil pak na závodech na 21. místě. Lemieux řekl : Chan byl vyčerpaný, volal o pomoc a v takovém případě nesmí nikdo ani na chvíli zaváhat a člověk musí pomoci druhým v nouzi.

Vývoj charakteru

Vývoj charakteru se děje postupně tak, jak dítě  interiorizuje (zvnitřňuje) morální postoje a zásady.

 Proces vývoje charakteru lze rozdělit do následujících skupin:

1. Požadované chování je vázáno na vnější podmínky, nejčastěji je regulují rodiče soustavou odměn a trestů (asi od druhého roku věku). Rodiče si určité chování vynucují.
2. V nitru dítěte se vytváří určitá mravní instance zvaná superego (nad-já), která umožní dítěti podívat se na svět očima jiného člověka (dítě si uvědomuje přestoupení zákazů a tvoří se u něj vnitřní rozpory – porušit zákaz či neporušit).
3. Mravní požadavek se přetvořil v mravní přirozenost, čímž je završen proces interiorizace
4. Získané mravní požadavky dítě uplatňuje i vůči svému okolí (např. vyžaduje pořádek od sourozence), říkáme že dochází k exteriorizaci mravních principů.

Stadia morálního usuzování:

Americký psycholog L.Kohlberk (kolberk) se zabýval studiem řešení mravních dilemat:

1. Stadium předkonvenčního usuzování, kdy jedinec se řídí tím, jaký postih ho čeká za provedený čin
2. Stadium konvenčního morálního usuzování: jedinec se řídí tím, co si o něm budou ostatní myslet
3. Stadium postkonvenčního usuzování – jedinec zvažuje protichůdná stanoviska a činí rozvážlivá rozhodnutí

Charakteristika jednotlivých typů charakteru:

1. Amorální charakter – představuje to, co se klinicky nazývá psychopatická osobnost, tj. nedostatek ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápáni jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb, je to impulzivní egoistické chování s nedostatkem zábran
2. Prospěšný charakter – jedinec se chová tak, jak si myslí, že by se chovali jiní lidé. Ohlíží se na mínění ostatních. Pokud chybí vnější kontrola, chová se jedinec zcela bez zábran. Nemá zvnitřněny morální principy (např.: cti, odpovědnosti atd….)
3. Konformní charakter – jedinec se chová tak, jak se chovají ostatní, ale na rozdíl od prospěšného charakteru je zde více volní kontroly a méně egoismu, protože se ohlíží na ostatní, ale spíš z hlediska  „aby se neřeklo“ a „když se to ostatní nedozvědí“
4. Iracionálně vědomý charakter – již má zvnitřněny abstraktní principy (např. čestnost, spravedlnost) ale svérázně pojaté na bázi emočního vztahu; abstraktní morální principy jsou aplikovány bez dostatečného zřetele k okolnostem a důsledkům. Jednání posuzuje podle vlastního pojetí správného a špatného.
5. Racionálně altruistický charakter. – je nejvyšší stupeň morálního rozvoje jedince, který jedná s ohledem na situaci a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko sociálního dopadu svého jednání, egoistické sklony ustupují do pozadí.

Charakter můžeme rozdělit do skupin, jejichž obsah spolu určitým způsobem souvisí. Toto uspořádání vlastností označujeme jako struktura charakteru (viz příloha). Jednotlivé složky nelze chápat odděleně, protože jsou vzájemně propojeny. Některé vlastnosti jsou více, některé méně rozvinuty, některé mohou zcela chybět.

Charakterový profil pracovníka soc. péče :

Povolání pracovníka sociální péče vyžaduje vzdělanostní úroveň a má značné požadavky na mravní kvalitu. Při soc. práci přicházejí soc. pracovníci do styku s psychicky, smyslově a somaticky postiženým jedincem. Pronikají do vnitřního života člověka, dostávají se do kontaktu s morální problematikou celé společnosti. Proto je výsledek soc. práce ovlivněn morálním a etickým základem soc. pracovníka.

Požadavky na soc. pracovníka:

• Ten, kdo pracuje s postiženými dětmi a starými lidmi musí umět rozdávat své city a musí mít soucit (dalajlama „Etika pro třetí milenium)
• Mít vysoký standart profesionálních znalostí, dovedností i nadšení pro pomoc potřebným
• Nesmí zapomínat, že „soc. komunita“ vyžaduje spolupráci s rodinou, profesionály (pedagogy, psychology, psychiatry, policii…)

Charakterové vlastnosti pracovníka sociální péče:

• Vlastnosti člověka, ve kterých se projevuje celková mravní orientace, které navazují na mravní vlastnosti (pracovitost/lenivost, čestnosti/nečestnost, zásadovost/nezásadovost)
• Vlastnosti, které souvisí s profesí a pracovním zařazením v oblasti soc. péče (pečlivost/nepečlivost, práce na plný úvazek/částečný výkon, péče o klienty, vstřícnost, ochota, vzdělávat se, uplatňování nových metod…)
• Vlastnosti soc. pracovníka vyplývající z  individuálního charakteru osobnosti  (svědomí, skromnost, domýšlivost, kritičnosti sama sebe…)
• Charakterové vlastnosti projevující se ve vztahu ke druhým lidem (zdvořilost, snášenlivost, vztah ke kolektivu, tolerantnosti…)

Další pojmy:

• Mravní normy –  respektování mravních norem a morálně-volních vlastnosti sociálního pracovníka jsou nezbytným předpokladem pro úspěšnou profesní činnost.
• Profesní etika –  jedná se o požadavky na chování lidí v určitém oboru lidské činnosti, v určitém zaměstnání a povolání. Etika obsahuje určité vlastnosti a mravní kvality, které musí pracovník splňovat.
• Morální kodex –   je soubor pravidel a požadavků na chování a jednání lidí. Každá profese má svůj kodex, kterým se řídí. Mravní rozvoj pracovníka v soc. sféře se utváří během života v činnosti s postiženými lidmi.

Komunikaci chápeme ji jako formu dorozumívání  a sdělování.  V psychologii chápeme komunikaci především jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.

Komunikace patří mezi nejdůležitější složku ve vztahu mezi lidmi. Je považována za klíčovou oblast pro navázání rozhovoru s klientem.

Komunikace napomáhá v první řadě  sociálnímu pracovníkovi  (SP) k získání požadovaných informací o klientovi, jeho rodině, přátelích, zájmech, o sociální situaci, ve které se ocitl a v neposlední řadě i o jeho životním osudu. Povolání pracovníka v sociální péči vyžaduje vysokou vzdělanostní úroveň a má značné požadavky na mravní kvalitu. Při práci přicházejí SP do styku s psychicky, smyslově a somaticky poškozeným jedincem. Proto je výsledek jejich práce ovlivněn morálními a etickými normami společnosti, které si musí osvojit.

Profese pracovníka SP  je založena z velké části na schopnosti komunikovat. Sama profese však neznamená, že SP komunikuje dobře. Při komunikaci je obtížné si uvědomit, že některá komunikační negativa používáme nevědomě, spontánně a že je používáme jako součást naší komunikační výbavy. Některá negativa však používáme „polovědomě“, víme o nich a některá  dokonce používáme vědomě jako součást komunikační strategie.

Komunikační dovednosti sociálního pracovníka (obecně) :

• mít schopnost jasně a přesně vyjádřit obsahy svého sdělení, vyjádřit je tak, aby komunikant rozuměl jednoznačně obsahu sdělení
• umět se vyjádřit před skupinou lidí ( spolupracovníci, klienti… )
• mít schopnost porozumět obsahu sdělení od jiných lidí, tj. nezkresleně, obzvláště porozumět obsahu sdělení starých, nemocných či postižených lidí
• mít schopnost navázat kontakt s klientem, umět se vcítit do jeho postavení (např. proč klient nechce komunikovat )
• umět při komunikaci naslouchat a být pozorný ke komunikantovi
• mít vypěstovaný cit pro mimoslovní sdělování klienta, které vypovídá o psych. stavech, které klient prožívá, aniž by je sděloval slovy ( např. klientovi může být nepříjemné sdělovat své emoce a pocity )
• umět se v komunikaci přizpůsobit nebo přiblížit klientovi tak, aby komunikace probíhala v přátelské atmosféře, a aby klient měl pocit, že SP se upřímně zajímá o jeho problémy, aby měl pocit sounáležitosti
• umět při komunikaci rychle reagovat, avšak za předpokladu kontroly svého sdělení
• umět podat informaci ve správný okamžik, na správném místě a rozpoznat účinek svého sdělení

Dovednosti SP komunikovat s klientem spadají do oblastí:

• paralingvistické
• obsahové stránky řeči
• organizace řeči a volby slov
• chování ke klientovi a postojem k němu
• překonávání komunikačních bariér a zvládání efektivní komunikace
• nonverbální

Poznámka: uvedené dovednosti jsou součástí dalších maturitních otázek

Další klíčové dovednosti SP v komunikaci:

• komunikátor připisuje sdělení shodný význam jako komunikant
• komunikační šum, komunikátor bude sdělení připisovat jiný význam než komunikant
• zda došlo či nedošlo k pochopení významu informace zjistí SP pomocí zpětné vazby. Z odpovědi komunikant odečítá, zda jeho sdělení bylo správně pochopeno, a tomu pak přizpůsobuje své další, navazující komuniké.
• Schopnost efektivního naslouchání – je to nejenom otázka příjmu informace ale i vyjádření postoje ke klientovi, kdy dáváme najevo, že nás informace od klienta zajímají
• Při komunikaci vyloučit tzv. „instrumentální činnosti“ (např.: poslouchat klienta a přitom vykonávat ještě jiné činnosti, např. zalévat květiny)

Literatura: Nakonečný,M.: Encyklopedie obecné psychologie

Většina lidí si občas klade otázku: „Jsem dostatečně inteligentní“? Co tím však tito lidé mají na mysli? Z výsledků jedné ankety, provedené v Norimberku v r.1980 vyplynulo, že lidé si pod tímto pojmem nejčastěji představují: člověk má dobré nápady, má ve škole dobré známky, dokáže si poradit v těžkých životních situacích, daří se mu v životě, dokáže odpovědět na otázky v různých soutěžích, dokáže se dobře slovně a písemně vyjadřovat, dokáže úspěšně vyjednávat, má vystudovány školy, dokáže dobře plánovat a organizovat, v diskusi má vždy lepší argumenty, vždy přesně ví, co chce, je dobře informován, vše rychle chápe, umí se správně rozhodnout, dokáže dobře jednat a vycházet s lidmi, dokáže tvořivě myslet. Uvedené aspekty nezahrnují všechno, ale poukazují  na podstatnou složku inteligence.

Česky znamená slovo inteligence chápavost nebo důvtipnost. Říká, jak je jedinec schopen se vyznat v nové situaci, kde nevystačí s dosavadními zkušenostmi a to zvláště tehdy, když je třeba vykonat abstraktní operace a pracovat se symboly. V současnosti se I chápe jako biopsychická adaptace na životní podmínky.  I když se I váže především na kvalitu myšlení, je zde nepopíratelná závislost na paměti, pozornosti, vůli a schopnosti řešit problémy. Někteří psychologové sumárně označují I jako rozum člověka.

Existuje několik definicí inteligence, např:

Inteligence je soubor specifických předpokladů individua, které umožňují úspěšně řešit myšlenkové pochody a rychle se vyrovnat s novými životními podmínkami.

Další definice hovoří, že I je schopnost přizpůsobit se, řešit nové situace, problémy a orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí a znaků.

Z hlediska zařazení  do str. osobnosti patří I do schopností.

Inteligence je to, co změří inteligenční testy.

Vývoj inteligence:

Závisí na biologickém vývoji celého organizmu, především na zrání NS, které trvá asi do osmi let. Podstatnou složkou vývoje je však učení a získávání zkušeností. Výsledky zkoumání I vedou k poznatku, že z velké části (asi z 80ti %) je I dědičná, ale v určité míře se může v průběhu života měnit, což závisí na životních podmínkách.  Pohled na vliv dědičnosti a prostředí není jednotný, někteří psychologové tvrdí, že Jejich poměr je 50%/50%.

Inteligenční kvocient

Úroveň rozumových schopností (tedy inteligence) se dá vyjádřit hodnotou (číslem), nazývanou inteligenční kvocient, zkratka IQ. Tento pojem zavedl v r. 1914 něm psycholog Stern.  IQ lze vypočítat jako poměr věku mentálního a chronologického *100. Za průměrné číslo se považuje 100, snížená I je asi od 80.  K měření inteligence byl navržen vzorec:

IQ-inteligenční kvocient

MV – mentální věk (duševní úroveň odpovídající určitému věku)

CHV – chronologický věk

Dnes se inteligenční kvocient definuje jako deviační IQ. Při němž je hodnota, které jedinec v testu dosáhne, srovnána s jeho průměrem věkové kategorie.

Rozdělení jednotlivých stupňů inteligence v populaci:

IQ	Stupeň inteligence	% případů v populaci
nad 130	vysoký nadprůměr	3,5
120 – 129	nadprůměr	8
110 – 119	lehký nadprůměr	16
90 – 109	normální – průměr	asi 50
80 – 89	lehký podprůměr	16
70 – 79	hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací	7
pod 69	mentální retardace	3,5

Měření inteligence:

Inteligence se měří různými testy, mezi nejznámější patří testy Bineta, Piageta, Amthauera, Wechslera. První test zkonstruoval Alfred Binet v r. 1905 za účelem měření inteligence školáků. Pro každou věkovou skupinu byl vytvořen test a když jej dítě zvládlo dostal test pro vyšší věkovou skupinu. Tak se postupovalo, až určitý test dítě nezvládlo. Dosažený stupeň tak určoval jeho „mentální věk“. Např. devítiletý zvládl test jedenáctiletého.

Značně rozšířené jsou testy na počítačích, kde máme za úkol např. na základě série obrázků doplnit logicky další obrázek. (www.menza.cz).

Testy, v nichž se nachází úkoly související s prostorovou představivostí a logickými vztahy mezi geometrickými obrazci byly zavedeny z důvodu nezávislosti na specifických kulturních vlivech. 

Testy inteligence se požívají k tomu, abychom získali informaci o rysech a struktuře intelektuálního nadání. Celkový výkon zjištěný testem inteligence se udává inteligenčním kvocientem (IQ).

„Klasický IQ“ vyjadřoval vztah mezi mentálním věkem a chronologickým věkem. Ukázalo se, že je nepřesný a málo vhodný, protože předpokládal inteligenci, která plynule roste s věkem a člověk s neměnnou inteligencí by byl potom získával se stoupajícím věkem stále nižší IQ.

Faktory inteligence

Někteří vědci jsou přesvědčeni o tom, že tradiční způsoby měření inteligence, ačkoliv mají přímý vztah k úspěchu ve studiu, nevypovídají o celé řadě schopností a jejich pohled je zúžený. Psycholog Spearman v r. 1927 prohlásil, že slovo inteligence je pouhý zvuk, slovo s tolika významy, že nakonec nemá žádný.

Howard Gardner prosazuje názor, že lidská inteligence je velmi různorodá a lze ji členit do těchto kategorií:

• logicko-matematická i: schopnost řešit problémy jejich prozkoumáváním a logickým rozborem, práce se symboly, odhalování vztahů mezi nimi
• lingvistická i: schopnost užívat jazyka při komunikaci
• prostorová i: schopnost vnímat vztahy mezi objekty v prostoru
• hudební i: nadání pro hru na hudební nástroj, komponování nebo zpěv
• tělesně-kinestetická i: schopnost ladných pohybů těla
• interpersonální i: schopnost porozumět druhým, jejich náladám, záměrům a potřebám
• intropersonální i: schopnost porozumět svým vlastním citům a využívat je při regulaci vlastního jednání a chování

Faktory inteligence,  Thurstone [tástoun]:

• schopnost operací s čísly
• schopnost lehce psát a mluvit
• schopnost rozumět slovním sdělením
• schopnost zapamatování
• schopnost řešit problémy a plánovat činnost
• schopnost vnímat prostorové vztahy
• schopnost rozeznávat a diferencovat působící podněty

Cattel dělí inteligenci na fluidní a krystalickou :

• fluidní  – během života se nevyvíjí, je vrozená, nezávislá na dřívějším učení a znamená schopnost řešit tvořivě nové problémy
• krystalická – je založena na vědomostech a schopnosti je využívat

Nejnovější výzkumy poukazují na souvislost inteligence s rychlostí reakcí, kdy se měří rychlost s jakou člověk zareaguje na výběr mezi několika možnostmi. Tím se dá vyhodnotit rychlost vjemu, přenosu informace nervovými dráhami, rychlost vyhodnocení informace a její přenos k motorickým částem těla. (problém souvisí s věkem, proto platí vždy pro určitou věkovou skupinu).

Jiní badatelé se zaměřují ve svých testech na praktické a tvůrčí schopnosti, např.: zkoumané osobě se dá přečíst článek s neznámým slovem jejím úkolem je odvodit význam neznámého slova. Tím se určuje schopnost učit se. 

Rozvoj psychických schopností:

• neustále duševně pracovat
• provádět činnosti, které vedou ke většímu prokrvení a okysličení mozku
• dostatečný přísun vitamínů A,B1,B5,C,E
• správná životospráva

Asertivita – pozitivní orientování svého chování a zdravé prosazování své osobnosti.

Američan A. Saltem, se snažil své žáky naučit spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí, umění dát najevo svá přání, požadavky. Učil je, že kompromis je často největším vítězstvím.

Pojmem asertivita rozumíme:

1. umění vyjádřit vlastní stanovisko, nebát  se  oponovat, a to jak za použití argumentů, tak i neustálým setrváváním na svém, pokud je argumentace zbytečná, nebo není na místě
2. umění prosadit svůj oprávněný požadavek či říkat „ne“ na nepřijatelné nároky, aniž by tím byla dotčena práva druhých
3. vyrovnávání se s (oprávněnou i neoprávněnou) kritikou i vlastními chybami
4. umění požádat druhého o laskavost bez pocitů trapnosti

Asertivita – stop manipulaci

Manipulativní chování je protipól asertivity. Jeho záludnost spočívá v tom, že na první pohled nemusí být jasné, o co jde. Oblíbeným trikem manipulace je činit oběť odpovědnou za vývoj a řešení situace. Pravý viník negativního jevu zůstává v pozadí nebo se dokonce stylizuje do role „posledního spravedlivého“.

Styl manipulace souvisí s typem osobnosti. Někdo volí manipulaci předstírající bezmocnost. Jiný zase dává přednost agresivní notě. Z mnoha publikovaných dělení typů manipulace je zřejmě nejdůkladněji propracováno Shostormovo. Prvky manipulace nachází tento autor v 9 charakteristických stylech osobnosti:

1. Diktátor – to bývá autoritativní osoba, jejíž „řekl jsem“ má váhu. Obvykle se odvolává na autority, tradici a odkaz předků. Díky vhodně voleným citacím prosazuje vždy svou, neboť jak známo, v dílech klasiků lze najít potvrzení i navzájem zcela odlišných názorů.
2. Chudáček – rád by učinil to anebo ono, ale nedostává se mu sil. Zdůrazňuje své handicapy, prezentuje se jako člověk, jehož pocity méněcennosti nejsou zdaleka neoprávněné. Nepříjemné úkoly „neslyší“.
3. Počtář – rychle, snadno a úspěšně si spočítá, co je pro něj v dané situaci nejvýhodnější. Rád by učinil to či ono, ale ta jeho slabá paměť. Co ovšem chce a co je použitelné pro jeho cíle, to si pamatuje velice dobře.
4. Břečťan – podobně jako „chudáček“ manipuluje druhými lidmi svojí předstíranou naprostou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něj ostatní silnější jedinci starali a aby na nich mohl do značné míry parazitovat.
5. Drsňák – své okolí prostě „ukřičí“. Manipuluje hrubostí a nehoráznou jistotou, že je to právě on sám, kdo má patent na rozum.
6. Obětavec, nejhodnější a nejlaskavější – tento typ dobře vystihuje výrok: “Nejhorší jsou nejhodnější lidé“. Proklamuje, že nechce nic pro sebe, jedná jen pro dobro druhých, ani špetku vděku nechce. Udělá pro vás prví a poslední, ale…vždyť po vás nic nechce, jen takovou pranepatrnou maličkost, jako je to či ono…a vy byste neměli to srdce mu nevyhovět. Tento typ je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň.
7. „Táta, máma“ – ty, které si vyvolil, chrání před jakýmikoliv vlivy běžného života. Stará se o ně, ale v návalu řady povinností se jich často opomene zeptat, zda to či ono chtějí. Prostě sám ví, co je nejlepší a to také udělá.
8. Mafián – jeho ideologie vychází z postoje:“Jsem tvá ochrana, záštita, pomocník, udělám pro tebe dost, ale musíš mi sloužit nebo přinejmenším nesmíš dělat nic, s čím bych nesouhlasil. Pokud se názorově nebo dokonce svými činy postavíš na vlastní nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, jde proti mně.“

Asertivita se zcela jednoznačně staví proti kterémukoliv z těchto forem manipulace. Učí člověka, jak s nadhledem, v klidu a bez agrese podobné manipulace odmítnout. Připravuje ho na to, že odmítnutím ztrácí určitou výhodu, ale zůstane sám sebou. Samo odmítnutí manipulace ale k asertivitě nestačí. K asertivnímu jednání nejsnáze dospějeme poté, co je odlišíme od agresivity a pasivity.

Agresivně – pasivně – asertivně

Naši předkové z živočišné říše mají ke zvládání konfliktů dva základní prostředky – únik a boj. Nedá se pochybovat o tom, že i lidé jsou pro tyto formy chování stejně dobře vybaveni. Avšak již u zvířat, zejména obratlovců, existuje ještě třetí možnost. Z „lidského“ pohledu bychom ji mohli nazvat dorozumívání podle pravidel. K tomu je člověk vybaven také, jen má k dispozici poněkud jiné prostředky – řeč. I rozhovor může mít charakter agrese či úniku, je tu však i ona třetí možnost – domluva. 

Rozdíl mezi agresivitou, pasivitou a asertivitou spočívá v tom, že:

• Pasivně jednající člověk nedovede jasně sdělit svá přání a potřeby. Stejně je ovšem „bezbranný“ vůči požadavkům druhých. Chybí mu jistota v jednání, trápí ho, že se nedovede uplatnit. Neodolá manipulativním trikům. Ne každé vyhovění druhé straně je ale projevem pasivity.
• Agresivně jednající člověk se prosazuje na úkor jiných. Ponižuje a sráží sebedůvěru ostatních. Někdy sice dosáhne svého, ale lidé k němu mají záporný vztah a oplácejí mu stejnou mincí. Nechybí jim sebevědomí, či spíše pseudosebevědomí. Agrese není jen fyzické napadání či silná hlasitá slova. Agresivně působí sarkasmus a ironizování, ale třeba i tiché, někdy až přesládlé sdělení, které není k věci, jen degraduje osobu, které je určeno.   
• Asertivně jednající člověk dokáže přesně a jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí. Celou svou bytostí sděluje, že ví, že jeho požadavek je oprávněný a splnitelný a druhá strana je podle něj korektní a nemá jiný zájem než věc kladně vyřešit. Umí naslouchat druhým a přistoupit na kompromis. Není mu trapné požádat sám o laskavost nebo ji poskytnout. Asertivní vystupování je klidné, člověk celkově působí uvolněným dojmem. Mluva je přiměřeně hlasitá, srozumitelná. Když se mu něco nepovede, neviní ze svého neúspěchu druhé ani nepřesvědčuje sebe sama, že to byl vlastně nezdar. Umí rozpoznat a ubránit se manipulaci.

Asertivní „lidská práva“

Asertivita požaduje, aby se člověk rozhodoval sám za sebe a za svoje rozhodnutí nesl zodpovědnost.  Základem „asertivních lidských práv“ je zásada, že nikdo s námi nemůže úspěšně manipulovat, pokud mu to sami nedovolíme.

Asertivní desatero:

1. Právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky sám zodpovědnost.  Manipulační pověra – že jedinec nemůže nezávisle posuzovat sám sebe. Asertivita říká – jde o náš život, co se v něm stane, záleží na nás samotných a na nikom jiném. My sami musíme být soudci vlastního chování. Nemůžeme se na nikoho a na nic vymlouvat
2. Právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující vaše chování.

Manipulativní pověra – za své chování jsme zodpovědni druhým lidem, a tedy to, co děláme, jsme jim povinni vždy vysvětlit, zdůvodnit, ospravedlnit.

• Právo sami posoudit, zda a nakolik jste zodpovědní za problémy druhých lidí.

Manipulativní pověra – člověk musí být vždy zodpovědný za své blízké i skupiny lidí a instituce, vůči kterým má závazky. Takže vůči nikomu a ničemu v našem okolí nemůžeme vystupovat tak, abychom nenesli zodpovědnost za jeho „život“ více než za svůj vlastní. Asertivita však říká, že každý člověk má právo sám posoudit, za co a do jaké míry zodpovídá. Ten, kdo řeší problémy celého světa, nakonec nepomůže nikomu.

• Právo změnit svůj názor.

Názor lidí –  seriózní člověk za svými názory stojí. Prostě názor, ke kterému se kdo kdy přiklonil, nelze změnit. Jinak by musel přiznat, že se mýlil. Když se někdo mýlí, znamená to, že je nezodpovědný a není na něj spolehnutí. Teorie asertivity s tím nesouhlasí. Z estetického hlediska by mělo být rozhodující, zda se člověk „změnou názoru“ dostal blíže k pravdě.

• Právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
• Právo říct „já nevím“.   

Sociální mýtus – dospělý zralý člověk se v sobě musí vyznat, tudíž musí znát všechny své motivy, pohnutky a být schopen zodpovědět jakýkoliv dotaz, týkající se všech souvislostí jeho chování. Když někdo něco dělá,ví proč.

• Právo být nezávislí na dobré vůli ostatních.

Pověra, která se pokouší protiřečit tomuto asertivnímu lidskému právu tvrdí, že všichni lidé, s nimiž přicházíme do styku, musí k nám mít kladný vztah. Je nezbytné, aby nás všichni měli rádi. Jinak by nás mohli odmítnout a vedlo by se nám ještě hůře než špatně. Ve skutečnosti „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“.      

• Právo dělat nelogická rozhodnutí.

 Život není program počítače, v němž by jednotlivé fáze a postupy zcela logicky naskakovaly jeden po druhém. Nelze také vyloučit že „logické“ řešení zklame na celé čáře a osvědčí se něco, co by nikdo nečekal. „Logicky“ můžeme dělat jen věci, kterým opravdu rozumíme.

• Právo říct „já ti nerozumím“. Není naší povinností číst druhým jejich přání přímo z očí a nevyřčené představy plnit na počkání. Máme plné právo se zeptat, co vlastně chtějí. Zároveň pak máme právo obdržet jasnou, jednoznačnou a třeba negativní odpověď.      
• Právo říct „je mi to jedno“.  Desátá asertivní zásada říká, že máme plné právo nebýt perfektní podle definic někoho jiného. Člověku může být například jedno, jestli vyhrála Sparta nebo Slávie.

Asertivní techniky

1. Poškrábaná gramodeska

Tato technika se dá použít všude tam, kde chceme prosadit svůj oprávněný požadavek. Musí však jít o něco, na co máme nezadatelné právo, nejlépe pokud jsou naše práva definována formálně zákonem či jiným předpisem. Jednoznačně definujeme a sdělujeme svůj požadavek. Ať protistrana říká, co chce, my opakujeme stále svůj požadavek(jehla přeskakující na poškozené gramodesce). Nevyvracíme protistraně názor, nehájíme se. Když dosáhneme svého, tak dotyčnému neřekneme „ale trvalo vám to…“, nýbrž slušně poděkujeme.

• Umění odmítnout – říci „ne“ bez pocitu viny

Technika odmítání je zrcadlovým obrazem techniky prosazování oprávněných požadavků. Opět jasně konstatujeme své „ne (děkuji), nechci“. Nevysvětlujeme důvody, neomlouváme, nechováme se nejistě a úzkostně. Nenapadáme žádajícího, že si dovoluje něco takového vůbec chtít. V klidu opakujeme své „ne“. Můžeme dát najevo, že chápeme stanovisko druhé strany a uznáváme je, ale pro nás je nepřijatelné. Říkáme „ne“, aniž by z nás čišelo, že máme pocit viny. Nesmíme vypadat jako vztekající se negativistické tříleté dítě.

• Umění požádat druhé o laskavost

Východiskem je názor, že člověk nemá čekat, až mu jeho přání ostatní přečtou z očí. Má umět poprosit, nemít pocit, že si tím zbytečně zadává. Intonace musí odpovídat prosbě, ne rozkazu nebo výčitce. Je-li nám vyhověno, pak poděkujeme a dáme najevo radost. S variantou odmítnutí počítáme předem. Odmítnutí není důvod, proč se cítit uražený, naštvaný, otrávený a zklamaný. Ještě horší je přemítat, jak se nejlépe pomstíme.

Platí stejné základní zásady jako u prosazování oprávněného požadavku. Tj. svoje přání definujeme jasně a srozumitelně. Pokud budeme očekávat, že partner nevyhoví, zvyšujeme pravděpodobnost toho, že se to stane.

• Přijatelný kompromis = asertivní mistrovství

Obě strany získají „své“ hodnoty. Zvláště v kontaktu s lidmi, kteří nám nejsou lhostejní je lépe se domluvit k oboustranné spokojenosti, než prosadit svou. Ve většině situací mají svou pravdu obě strany. Člověk by měl umět druhému naslouchat, respektovat jeho oprávněné požadavky. Snažíme se vyřešit problém, ne druhého porazit, prosadit svou za každou cenu. Člověk však ani při nejlepší vůli nemůže dobře vycházet se všemi. Vždy je však vhodné zkusit to po dobrém. Mnozí lidé rozehrávají komunikaci agresivně. Často to jsou úzkostní jedinci, bojící se sociálního kontaktu, někdy s malou sebedůvěrou. Když se k nim chováme přátelsky, dáme najevo svůj klid a jistotu, většinou se rychle zklidní a dobře spolupracují.

5.  Jak na kritiku

Kritika – nejúčinnější manipulátor. Manipulovat s druhými se dá nejsnáze vyvoláme-li v nich pocit viny. Nejčastější spontánní reakce na kritiku je obrana agresí, tj. odpovídáme stejně razantní kritikou partnera. Druhou rovněž dosti častou variantou je, že se začneme různě vymlouvat, zdůvodňovat, hledat objektivní překážky. To je obrana pasivní, sdělující, že „jsem červ, ale dělám co můžu, nezašlapávejte mne“.

 Asertivní přístup v prvé řadě rozlišuje, zda jde o kritiku oprávněnou, či nikoliv.

6. Jak reagovat na oprávněnou kritiku

Asertivně jednající člověk kritika odzbrojuje tím, že s oprávněnou kritikou souhlasí, věc nerozpitvává a orientuje se na to, jak věc napravit. Chybovat je totiž lidské a chyba není nic víc a nic míň než chyba. Asertivní reakce tedy vypadá asi takto:

• Souhlasíme s kritikou.
• Stručně se omluvíme.
• Navrhneme a co nejdříve realizujeme nápravu. To předpokládá, že co nejrychleji uzavřeme diskusi o problému našeho prohřešku a dáme se do práce na nápravě.
• Nehroutíme se, protože víme, že nejsme dokonalí a trochu nedokonalosti velkoryse tolerujeme i druhé straně. Chápeme, že se někdy může člověk i pro banalitu velmi rozzlobit. Předem mu odpustíme výroky, kterých se vůči nám dopustí. Na tyto výroky na naši adresu nereagujeme a důsledně se držíme svého, tj. jak řešit problém, o který opravdu jde.

7. Jak reagovat na neoprávněnou kritiku

,,Technika otevřených dveří“ je symbolickým vyjádřením situace, kdy se kritik rozběhne, aby silou vyrazil zamčené dveře. Když k nim přiběhne, proletí jimi, neboť jsou proti jeho očekávání otevřené.

Prvním krokem je snaha oddělit ve sdělení kritika to, co je faktem a to, co je jeho subjektivním, často morálním hodnocením dané skutečnosti. Poté souhlasíme s každou pravdou či jen pravděpodobností nebo dokonce s tím, co by vůbec bylo na světě možné. Ať bude kritik říkat sebevětší nehoráznosti, musíme se soustředit jen na to, co má v sobě zrnko pravdy a s tím souhlasit. To by mělo kritika dříve nebo později umlčet.

8. Dotazování na negativa

Jedná se vlastně o rozvinutí techniky otevřených dveří. Dotazováním na negativa se můžeme leccos o sobě dozvědět a najít pravý důvod partnerovy kritiky. Kritizovaný využije situace a pokusí se rozhovor, který hrozí destruktivní hádkou, zvrátit v konstruktivní povídání. Cílem je kritikovi naopak ústa otevřít. Často totiž kritik kritizuje jen proto, že chce něco na našich vztazích změnit. Dělá to ovšem ve vleku negativních emocí. Pokud nám na dotyčném záleží, pokoušíme se touto technikou dostat z něho negativní náboj a přimět ho k věcnému a konstruktivnímu dialogu. Učíme ho tím vlastně asertivitě.

9. Asertivita a duševní hygiena

Asertivní je obhájit svá práva, ale nevstupovat druhým do života, pokud to oni sami nechtějí. Přijmout, že to, co je jiné, ještě není samo od sebe horší. Když jednáme asertivně, jsme schopni se zdravě sebeprosadit a nenecháme si vnutit o co nestojíme. Jsme schopni bez pocitů viny říci ne, na kritiku umíme reagovat s klidem a konstruktivně. Asertivní přístup nám ušetří hodně nervů a stresů v každodenním životě a navíc pročistí komunikaci, neboť jednat asertivně znamená jednat na rovinu.  Z hlediska duševní hygieny je asertivita jako způsob zdravého sebeprosazování velmi přínosná. Dodržováním zásad asertivity člověk zvýší své sebevědomí, uvědomí si svou pravou cenu a nezávislost na druhých, bude sám sebe vnímat jako hodnotného člověka nehledě na to co se mu kdo snaží vsugerovat. Člověk je tedy otevřenější, vyrovnanější a má pozitivnější přístup k sobě, svému okolí a vůbec k životu.

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychologie osobnosti odpovídá na tyto otázky: Jaký typ člověka jste? Jste veselý, vyrovnaný a pevný? Překypujete sebedůvěrou a pohodou? Nebo jste nesmělí, ostýchaví, bojíte se vlastního stínu, podléháte depresím? Jste úzkostliví a většinu času prožíváte ve stresu? Hovorový význam slova osobnost – morální osobnost, výjimečná osobnost, tragická osobnost, rozpolcená osobnost. Na rozdíl od pojmu osoba, tj. konkrétního lidského jedince vyjadřuje pojem osobnost celek, který má určitý podstatný znak. V psychologii osobnost znamená:

• jednotu psychických vlastností člověka, jeho prožívání a chování
• schopnost přizpůsobení se vnějšímu prostředí
• schopnost rozvíjet se jedinečným a svérázným způsobem

Existuje asi 50 různých definicí od různých autorů na to, co to vlastně osobnost  je. Všichni se však shodují v jednom: nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost a odlišnost od ostatních osobností.

Osobnost je vyvíjející se struktura psychofyziologických systémů, které utváří jeho jedinečné přizpůsobení okolí. Je to pojem, označující organizovaný celek duševního života člověka

Osobnost – je to organická jednota tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince a projevující se v jeho jednání a chování.

Osobnost je dynamická struktura takových psychofyziologických systémů uvnitř individua, které determinují jeho svérázné přizpůsobení okolí.

Dítě se nerodí jako osobnost, ale stává se jí postupně v procesu zvaném socializace (někteří autoři uvádí okolo 2 – 3 roku života , kdy se u něho vytvoří vědomí vlastního  „JÁ“)

Pojmu osobnost se v psychologii užívá ve všeobecném významu – nemá hodnotící ráz! Neoznačujeme jím jenom tzv. velkou, silnou osobnost, toho, kdo je významný, všední, průměrný, ba i chorobnou nebo zločinnou osobnost. V psychologickém smyslu je osobností každý člověk.

Osobnost každého člověka je jednotkou měnících se, stálých a dynamických činitelů, umožňuje jednak být sám sebou, projevit pružnost a přizpůsobit se novým, změněným podmínkám.

Osobností se zabývali takoví filozofové jako: Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský, I.Kant, ve 20. století Allport, Watson, Eysenek, Freud a jiní.

Obecná charakteristika osobnosti:

• člověk je bytost biopsychosociální
• osobnost jako společenská bytost plní společenskou roli a zaujímá určitou pozici
• individuum je osobnost jako souhrn všech jejích zvláštností
• každá osobnost je jedinečná a neopakovatelná

Vlastnosti osobnosti:

Osobnost vzniká syntézou vlastností osobnosti. Charakterizovat osobnost vlastně znamená vyjmenovat a charakterizovat její typické vlastnosti. Některé vlastnosti osobnosti (paměť, pohotovost) se dají změřit, jiné vlastnosti (charakter, svědomí) se zjišťují obtížně.

Vlastnosti osobnosti se vyznačují mnoha znaky:

• Stálost (konzistence) – rozumíme jednak časové trvání určité vlastnosti u jednotlivce, a jednak to, že tato vlastnost se objevuje vždy za stejných podmínek, např. nedůvěřivost je stálou vlastností osobnosti pouze tehdy, když se příslušný člověk při styku s lidmi vždy nebo alespoň zpravidla chová nedůvěřivě.
• Hloubka  – hloubkou vlastnosti označujeme její souvislost s prostředím. Čím je vlastnost hlubší, tím méně závisí na prostředí
• Pronikavost – pronikavostí vlastnosti označujeme její dominanci (převládání) nad ostatními vlastnostmi.
• Hierarchičnost – znamená jakési stupňovité uspořádání vlastností v tom smyslu, že příbuzné vlastnosti se spojují do jedné základní vlastnosti, kterou psychologové označují pojmem faktor. Např. faktor „naivita“ souvisí s vlastnostmi jako: prostý, neokázalý, nenáročný, společensky neuhlazený, neurčitý, sentimentální, vřelý, společensky spontánní…)
• Univerzálnost – univerzální vlastnosti nazýváme to, když je příslušná vlastnost vlastní všem lidem nebo alespoň absolutní většině lidí (např. svědomí)
• Polarita – většina vlastností osobnosti má dimenzi (rozměr) sahající od jednoho pólu k druhému, např. veselý-smutný, mlčenlivý-hovorný
• Integrovanost – u každé osobnosti se psychické vlastnosti určitým způsobem sdružují, např. družnost, taktnost, inteligence, vtipnost, . . .
• Determinovanost – vlastnosti osobnosti jsou mnohostranně determinovány a závisí na mnoha faktorech (věku, pohlaví).Psychologové zatím nejsou jednotní v tom, co více determinuje os., zda-li faktory biologické (tělesná stavba, činnost NS, činnost hormonální soustavy), nebo faktory sociální – jak os. utváří interakce s jinými lidmi.

Neurofyziologicky souvisí osobnost s činností mozku. Bylo dokázáno, že při poškození mozku dochází nejdříve k úpadku nejvyšších funkcí, tj. abstraktního myšlení, vyšších citů a cílů, zatím co nejdéle přetrvají vývojově nejstarší funkce!!!

Struktura osobnosti:

Psychickou strukturu osobnosti je možno chápat jako uspořádaný celek dispozic, které podmiňují způsoby psychického reagování (tj. prožívání i chování) V pojmu struktury osobnosti je vyjádřena určitá skladba psychických vlastností.

• Struktura osobnosti je velmi složitá, mnohotvárná, složená z vlastností, které se v každé osobnosti navzájem spojují a podmiňují.
• Tvoří svéráznou hiearchii, ve které dominují nejcharakterističtější vlastnosti osobnosti
• Struktura osobnosti je dynamická, neustále se měnící pod vlivem působení nových podnětů a neustálou změnou podmínek života
• Struktura osobnosti je relativně stálá a zachovává si systémy a hiearchii vlastností, které jsou typické pro danou osobnost. Tato relativní stálost struktury os. Umožňuje předvídat chování a jednání v určitých situacích

Základní kategorie osobnostních vlastností:

1. Aktivačně motivační vlastnosti

charakterizují, co vede osobnost k činnosti, oč usiluje a k čemu směřuje. Charakterizují zaměřenost osobnosti, výběrový ráz její činnosti

Potřeby  – potřeba se vymezuje jako stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, tj. stav jednotlivce, odchylující se od jeho životního optima

Potřeby jsou:

• biologické – vrozené (strava, teplo,. . .)
• psychické  –  (láska, zábava, štěstí, duševní strádání)
• kulturní  – (potřeba vzdělávat se, naslouchat hudbě, sportovat . . .)

Pudy – pud je vrozená  hnací síla k činnosti určitým směrem, vyplývající ze základních životních potřeb (někteří psychologové považují pud za synonymum k instinktu, jiní je ztotožňují s biologickými potřebami).

Např.: Štefanovič uvádí tyto pudy: p. hladu, žízně, bolesti (snaha uniknout jim), pud sebezáchovy, mateřský (rodičovský) pud, pohlavní p., p. dominance (prosazování se), p. aktivity, zvědavosti.                                 

Pudy jsou charakterizovány určitou silou od nulového bodu až např. k úplnému sebeobětování. Pro osobnost je charakteristická dominance některého pudu, někteří lidé své pudy nedostatečně ovládají, potom hovoříme, že pudová složka převládá nad racionální. 

Instinkty – řetězce vrozených nepodmíněných reflexů, které vedou k ustáleným způsobům jednání, jako reakce na určitý spouštěcí podnět, u člověka jsou za instinkty považovány některé projevy kojence

Zájmy – zájem je trvalá snaha člověka zabývat se předměty nebo činností, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Charakterizujeme ho jako výběrový vztah k předmětům nebo činnostem

Záliby – záliba je vyhraněný, často hlavní zájem

Sklony– zaměření člověka na určitou činnost

Zvyky –  jsou často pokládány za neuvědomělé aktivační činitele zvláště proto, že zvyk jako tendence vykonávat za určitých okolností nebo v určité době určitou činnost už sám o sobě obsahuje aktivační impuls

Ideály – vznešené, vrozené, vysoké životní cíle, o jejichž dosažení člověk usiluje

Životní plány – představují systém cílů, jichž chce člověk dosáhnout v budoucnosti. Odrážejí chápání smyslu života, jeho plánované náplně.

• vztahově postojové vlastnosti

• charakterizují systém hodnot, kterými se řídí ve svém jednání a chování, při vytváření vztahů ke skutečnosti
• charakterizují povahu a styl chování osobnosti v sociálním prostředí, způsob řešení praktických úkolů

Charakter– souhrn těch psychických vlastností osobnosti, které se zakládají na jejím morálním přesvědčení a projevují se v mravní stránce jejího chování a jednání.

Postoje –  relativně ustálená tendence (pohotovost) charakteristickým způsobem reagovat na určité podněty.

Citové vztahy– naznačují, co má pro charakteristiku osobnosti zvláštní hodnotu, a zvláště, co má hodnotu kladnou a co zápornou (např. sympatie/antipatie, přátelství/nepřátelství, láska/ nenávist, obdiv/pohrdání, pýcha/pokora atd.)

Světový názor – názor na člověka, společnost, smysl lidské existence …..

• výkonové vlastnosti

• určují možnosti osobnosti i z hlediska úspěchů činnosti
• co osobnost dokáže, jaké úkoly co do náročnosti ji je možno ukládat a jaké výsledky, jakou míru úspěchu v činnosti je možno předpokládat, očekávat

Schopnosti – vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávaní nějaké činnosti. Jsou ukazatelem toho, jaký rozdíl bude v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení a výkonu určité činnosti u různých lidí za jinak stejných podmínek (ve zkušenostech, vědomostech . . .)

Vlohy – jsou vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti, umožňující dosáhnout mimořádných a spec. Znalostí a dovedností.

Vědomosti – jsou osvojená, tj. zapamatovaná a pochopená fakta a vztahy mezi lidmi (ve formě pojmů, pravidel, pouček, zákonů. . .), v nichž se odráží poznání objektivní skutečnosti ve vědomí člověka

Dovednosti – dovednost (způsobilost) je nabytá pohotovost (připravenost správně, co nejrychleji a s nejmenší námahou vykonat nějakou činnost na základě osvojených vědomostí a předcházející praktické zkušenosti)

Návyky – návykem zautomatizované vykonávání některých složek činnosti, které se dosáhlo mnohonásobným opakováním určitých výkonů.

• autoregulační vlastnosti

charakterizují organizovanost osobnosti jako celku, který se obvykle označuje slovem „JÁ“.

• určují, nakolik osobnost umí řídit a kontrolovat své prožívání a jednání
• projevuje se zde to, jaký postoj k sobě samému zaujímá, jak hodnotí sám sebe

Sebeuvědomění – označujeme jím vědomí vlastní individuální existence. Individuální zkušenosti člověka se ze dne na den hromadí a člověk si je uvědomuje jako vlastní zkušenost

Sebepoznání – uvědomění si zvláštností v průběhu vlastního prožívání a chování, zejména kladů a nedostatků

Vůle – záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vytyčeného cíle, vlastní jen člověku

Sebehodnocení – vědomé prožívání vlastní soc. pozice nejčastěji v rodině

Sebekritika  – verbalizované sebehodnocení, zejména hodnocení vlastních nedostatků

Svědomí – spontánně (sám od sebe) vznikající vnitřní proces, který odráží konflikt mezi vnitřními mravními zásadami člověka a jeho aktuálním chováním, jednáním.

• dynamické vlastnosti

 charakterizují formální průběh prožívání a chování z hlediska intenzity a tempa (dynamiky)

Temperament – souhrn vlastností organismu určující dynamiku celého prožívání a chování osobnosti

• vlastnosti psychických procesů a stavů

spoluvytvářejí individuální zvláštnosti charakteristiky osobnosti

Pociťování (=počitek) –  počitky jsou nejelementárnější formou uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí, jako je barva, vůně, bolest, tvrdost, chuť. . .

Vnímání – je proces subjektivního odrážení objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů. Poznáváme jím základní vlastnosti předmětů a jevů.

Paměť – je vlastností nervového systému, záležející v uchování poznání skutečnosti

Myšlení – je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy, které je zprostředkováno naučenými schématy, v nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy

Řeč – je formou mezilidské komunikace. Její základní funkcí je sdělování

Fantazie – je schopnost nebo funkce ležící mezi vnímáním a myšlením nebo mezi pozorností a inteligencí, spočívá v imaginaci (jejím materiálem jsou představy)

Osobnost každého člověka je jednotkou měnících se, stálých a dynamických činitelů, umožňuje jednak být sám sebou, projevit pružnost a přizpůsobit se novým, změněným podmínkám.

Paměť

je soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchovávání a vybavení, popřípadě znovupoznání. Paměť je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Ani zvířata by si bez paměti nedokázala opatřovat potravu a ochránit se před nebezpečím.

V definici paměti (viz. výše) je naznačeno, že se rozlišují čtyři fáze paměti:

1. zapamatování něčeho, uložení do paměti
2. uchování v paměti toho, co v ní bylo uloženo
3. vybavení z paměti toho, co v ní bylo uloženo a uchováno
4. znovupouznání, pokud si nemůžeme něco vybavit, např. před zkouškou, musíme sáhnou po učebnici, začneme číst knihu a uvědomíme si, že jsme to už četli

V širším smyslu znamená paměť veškerou uchovávanou zkušenost člověka, v užším smyslu pak znamená schopnost vědomé reprodukce určité zkušenosti vybavení vědomostí, vzpomínek. V široce pojaté paměti je uchováno i to, co si člověk právě není schopen vybavit. Paměť velmi úzce souvisí s učením.

Základní funkce paměti je tedy uchování a vybavování informací, které jedinec potřebuje pro svůj život. Paměť reprezentuje základní funkci, která umožňuje člověku život v jeho životním prostředí.

Když něco vnímáme, zůstává v nervových buňkách nejvyšší částí ústředního nervstva paměťová stopa, což je určitý okruh aktivních neuronů. Ta umožňuje uchování a vybavení zkušenosti. Opakování působících podnětů zvyšuje účinnost zapamatování. Paměť souvisí se všemi psychickými procesy, především s motivací. Člověk si zapamatuje to, co má pro něj nějaký význam, co je spojeno s nějakými motivy.

Druhy paměti:

• zraková (vizuální) – je rozvinutá u malířů, filmových režisérů, herců, ale i architektů, konstruktérů, aj.
• sluchová (auditivní) – prezentována ve vrcholné formě u dirigentů, zpěváků, skladatelů, herců
• pohybová (motorická) – rozvinuta je u baletek, herců, mimů, gymnastů, zápasníků
• chuťová (gustatorická ) – je základem pro profese jako je degustátor, ochutnávač vín, čajů, ale také kuchařů, uzenářů, ale i výrobců sýrů, aj.
• čichová (olfaktorická) – je nezbytná u výrobců parfémů, ale i v mnoha odvětvích chemie

Tyto typy pamětí se nazývají souhrnně paměť názorná, naproti tomu stojí paměť slovně- logická, která se týká toho, co je vyjádřeno slovy. Podle druhů činnosti se také uvádí paměť technická, hudební, citová, aj.

Další dělení paměti:

• krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobá paměť slouží k zapamatování po dobu několika minut. Dlouhodobá paměť slouží k zapamatování informací, o nichž víme, že je budeme potřebovat delší dobu, případně trvale.
• bezděčná a záměrná. Při záměrné paměti se řídíme cílem zapamatovat si, kdežto při bezděčné paměti takový cíl chybí, a přesto si něco zapamatujeme.
• mechanická a logická. Mechanickým učením se rozumí mnohonásobné opakování téhož učiva ( básně, cizích slovíček, pouček, vzorců, historických dat,…) bez snahy o pochopení. Logické zapamatování naopak zdůrazňuje pochopení toho, co je důležité, poznání vzájemných souvislostí, příčin a jejich následků, proč jsou věci tak a ne jinak. Výzkumy ukazují, že při logickém zapamatování si osvojíme učivo v čase několikrát kratším než při pouhém mechanickém opakování. Navíc při logickém zapamatování mnohem méně zapomínáme a také dovedeme lépe využít vědomostí v praxi. Logické osvojení totiž využívá toho, co je pro člověka podstatné – myšlení.

Poznámka: další typy paměti jsou rozebrány v kapitole gerontopsychologie.

V průběhu času dochází k zapomínání části toho, co jsme si zapamatovali.

• výzkumy ukázaly, že nejvíce zapomínáme v prvních hodinách a dnech po osvojení
• zpravidla hodně zapomínáme to, co nás nezajímá, čemu jsme dobře nerozuměli, co jsme si dostatečně neopakovali a čeho nevyužíváme v praxi
• naopak to, co je pro nás zajímavé, co jsme logicky zpracovali a čeho alespoň občas užíváme, si dokážeme pamatovat po léta, ba po celý život
• k úplnému zapomenutí nedochází nikdy. Skutečnosti, které považujeme za dávno zapomenuté, se nečekaně vybavují při vysokém stupni vzrušení (při ohrožení života, aj.). V krátkém časovém úseku se může vybavit mnoho dávných zkušeností, včetně vět v cizím jazyce, které jsme od dětství neslyšeli. Stopy v nervových buňkách žijí složitým životem, což se projevuje jak zapomínáním, tak také obnovováním a vybavováním dočasně zapomenutého, a to v závislosti na činnosti člověka, na jeho nové zkušenosti a na změnách ve stavu jeho organismu, zejména nervové soustavy.
• Ebbinghaus (1885) zkoumal zapomínání a na základě svých výzkumů sestavil křivku zapomínání (zapamatování smysluprostých slabik). Z křivky je patrno, že nejvíce se zapomíná bezprostředně po naučení zpaměti. Za 20 min zapomeneme asi 41% naučeného.

Paměť se rozvíjí, zdokonaluje činností, cvičením, opakováním, tak jako ostatní psychické procesy a vlastnosti. Ale již Thorndike (1935) dospěl k závěru, že pouhé opakování nemůže být samo o sobě základem učení. Je li totiž podnět pro jedince bezvýznamný a zpracován bez myšlenkové analýzy, musí vynaložit k zapamatování až 4x větší úsilí, než učí-li se s porozuměním. V úmyslném zapamatování se může projevit efekt přeučení, kdy jedinec se učí dále, přestože již má látku osvojenou. Pokusy potvrdily, že zapamatování se zvyšuje přeučením až o 50%.

Myšlení

poznávací proces, kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, zejména jejich podstatných znaků. Myšlením poznáváme skutečnost a také řešíme nejrůznější problémy v teorii a praxi. Myšlení je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy. V nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy.

Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme myšlenkovými operacemi. Jsou to:

• Řazení:  poznávání některých stránek věcí či jevů, např. velikosti je možné např. předměty zařadit (např.:dítě řadí kostky od největší po nejmenší)
• Třídění: seskupení podle vybraného znaku (př.: dítě třídí kuličky podle barev)
• Analýza: je myšlenkové rozčlenění celku na části, vydělování jednotlivých stránek (vlastností, vztahů) předmětů a jevů skutečnosti.
• Syntéza: je myšlenkové sjednocování, spojování vydělených částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti.
• Analýza a syntéza probíhají v neoddělitelné souvislosti, navzájem se podmiňují, organicky prolínají  a spojují.
• Srovnávání: je myšlenková operace, jejíž pomocí zjišťujeme podobnost a rozdílnost mezi několika jevy nebo předměty.
• Abstrakce: je myšlenková operace, kterou vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a pomíjíme vlastnosti ostatní (nepodstatné, individuální)
• Zobecňování: je myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité skupiny, určování společných zákonitostí, které se vztahují k předmětům a jevům určité skupiny. (ovoce – plody, které se dají jíst)
• Indukce: je myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů. Tak např. ze jištění, že železo, měď, stříbro, hliník atd. vedou elektřinu, vyvozujeme obecný poznatek, že kovy jsou vodivé.
• Dedukce: opačný myšlenkový postup indukce, což je vlastně aplikace obecného poznatku na konkrétní případ.
• Analogie: znamená vyvozování poznatku o nějakém předmětu a jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty nebo jevy.

Formy myšlení:

Formami myšlení rozumíme řečovou podobu, do které člověk zachycuje a v které vyjadřuje výsledky svého myšlení, ke kterým došel myšlenkovými operacemi. Rozlišujeme tři zákl. formy myšlení:

1. Pojem – představuje základní formu myšlení. Je to řečové vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu. Každý předmět má více znaků, vlastností, kterými se vyznačuje, odlišuje se od jiných předmětů a které ho charakterizují. Tak např. hodiny mají tyto znaky: je to stroj, mají ručičky, ciferník, velikost, tvar, barvu, mohou se nosit na ruce, v kapse, pověsit na stěnu, apod. Některé z těchto vlastností jsou podstatné a vlastní všem hodinám (např. „stroj“, „měření času“). Vyjádřením podstatných a společných obecných vlastností vzniká pojem „hodiny“.
2. Soud – vyjadřuje vztah mezi dvěma pojmy. Takové jsou např. soudy: „Jan je odvážný“ nebo „Velryba není ryba“, ve kterých se vyjadřují vztahy mezi pojmy „Jan“ a „odvážný“, resp. „ryba“ a „velryba“. V soudech obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme.
3. Úsudek – je vyjádřením vztahu mezi dvěma nebo několika soudy. Soudy, z kterých vycházíme, se nazývají premisy, vyvozený soud je závěr. Tak např. úsudkem je vyvození závěru: „Ovoce obsahuje vitamíny“ z premis: „Jablka obsahují vitamíny“, „Hrušky obsahují vitamíny“, „Citrony obsahují vitamíny“.

Základní druhy myšlení:

1. praktické – metody pokusů a omylů (něco nefunguje a tak dlouho hledám chybu, až ji najdu)
2. konkrétní (názorné) – využívá se u názorných představ (př. chceme někam cestovat – názorně si představujeme jak, kudy, kdy cestujeme)
3. abstraktní – pracuje s abstraktními pojmy či symboly, uplatňuje v teoretické činnosti (př.: matematika)
4. konvergentní (sbíhavé) – uplatňuje se v příkladech, které mají jedno řešení – cílem je toto řešení nalézt
5. divergentní (rozbíhající) – možných řešení je několik a z nich vybíráme to nejvhodnější

Individuální zvláštnosti myšlení:

·     Hloubka:  myšlení hluboké, založené na pochopení podstatných vztahů, snaží se o pochopení souvislostí velkého stupně obecnosti a postižení nejpodstatnějších rysů různých přírodních a společenských procesů, jejich příčin a třeba velmi vzdálených důsledků

• Šířka: přihlížející širším souvislostem
• Přesné: pracující s přesně vymezenými pojmy a důsledně dodržující logická pravidla
• Pružné: nesvázané tradičními názory a schématy řešení
• Nekritické: podléhající autoritám a předsudkům
• Rychlé: toto myšlení pozorujeme u lidí, kteří pracují v prostředí, kde je třeba rychlého      rozhodování

Individuální zvláštnosti myšlení souvisí i s osobností jedince a  jeho stylu práce.

Řeč

Je proces, který slouží lidem k vzájemnému dorozumívání, k myšlení, k působení na druhé lidi i na sebe sama. Řeč a myšlení spolu těsně souvisejí. Řeč je nástrojem myšlení, vyjadřuje naše myšlenky. Řeč a myšlení umožňují lidem vzájemně spolupracovat, předávat zkušenosti jedné generace další, umožňují vývoj vědy a techniky, kultury, celé společnosti. Řeč je typickou formou mezilidské komunikace. Psychologie řeči se nazývá psycholingvistika. Formálně je řeč systémem znaků, které v mysli zastupují jiné jevy.

Funkce řeči:

• Označovací  (zobrazovací) – označování věcí a jevů, vlastností, vztahů…
• Výrazová – vyjadřuje vnitřní stavy a pocity jedince
• Vybízecí – působí na druhého člověka jako výzva k něčemu

Řeč má dvě stránky:

• stránka obsahová:  to je, co říkáme
• stránka formální  :  jak to říkáme, tedy zvuková struktura, která je vnímána v určitém významu;  nositelem zvukové stránky mluveného slova je artikulace

Základní formou řeči je vnější mluvená řeč:

• mluvená řeč má svoje doprovodné projevy – intonace, přestávky, aj.
• vnější mluvená řeč slouží nejen ke styku s okolím, ale také k přípravě a ujasnění postupu další činnosti, obecně řečeno – slouží našemu myšlení.
• při vnitřní řeči jsou pohyby orgánů řeči navenek neznatelné, dokáží je zachytit jen jemné přístroje. A. N. Sokolov uskutečnil elektromyografickou (elektromyograf zachycuje elektrické vlastnosti svalů, zkratka EMG) registraci vnitřní řeči.
• řeč je nástrojem řízení vlastní činnosti, nástrojem autoregulace.

Fyziologické základy jazyka:

• fyziologická centra mluvené řeči objevili P.Broca (1861) a C. Wernicke(1874) při zkoumání afázie ( = ztráty řeči)
• centrum zvukové části řeči  je v oblasti sluchové kůry (horní část spánkové oblasti levé hemisféry
• akustická zpětná vazba

Řečová kompetence:

Je způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce, která obsahuje dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe (= větná skladba slov). V naší kultuře se slovní zásoba pohybuje do 250 000 slov.

Běžně užíváme vnitřní řeč, když si ujasňujeme program práce a zábavy, píšeme slohový úkol, řešíme početní nebo jiný problém. Když je problém obtížný, bezděčně přecházíme k vnější řeči, a tím si řešení často usnadníme. Vnější řečí – mluvenou a psanou – si lépe ujasníme své myšlenky, city a přání než řečí vnitřní. Rozvinuté lidské myšlení neexistuje bez řeči!