Literatura:

Štefanovič Jozef: Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychologie osobnosti odpovídá na tyto otázky: Jaký typ člověka jste? Jste veselý, vyrovnaný a pevný? Překypujete sebedůvěrou a pohodou? Nebo jste nesmělí, ostýchaví, bojíte se vlastního stínu, podléháte depresím? Jste úzkostliví a většinu času prožíváte ve stresu? Hovorový význam slova osobnost – morální osobnost, výjimečná osobnost, tragická osobnost, rozpolcená osobnost. Na rozdíl od pojmu osoba, tj. konkrétního lidského jedince vyjadřuje pojem osobnost celek, který má určitý podstatný znak. V psychologii osobnost znamená:

jednotu psychických vlastností člověka, jeho prožívání a chování
schopnost přizpůsobení se vnějšímu prostředí
schopnost rozvíjet se jedinečným a svérázným způsobem

Existuje asi 50 různých definicí od různých autorů na to, co to vlastně osobnost je. Všichni se však shodují v jednom: nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost a odlišnost od ostatních osobností.

Osobnost je vyvíjející se struktura psychofyziologických systémů, které utváří jeho jedinečné přizpůsobení okolí. Je to pojem, označující organizovaný celek duševního života člověka

Osobnost – je to organická jednota tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince a projevující se v jeho jednání a chování.

Osobnost je dynamická struktura takových psychofyziologických systémů uvnitř individua, které determinují jeho svérázné přizpůsobení okolí.

Dítě se nerodí jako osobnost, ale stává se jí postupně v procesu zvaném socializace (někteří autoři uvádí okolo 2 – 3 roku života , kdy se u něho vytvoří vědomí vlastního „JÁ“)

Pojmu osobnost se v psychologii užívá ve všeobecném významu – nemá hodnotící ráz! Neoznačujeme jím jenom tzv. velkou, silnou osobnost, toho, kdo je významný, všední, průměrný, ba i chorobnou nebo zločinnou osobnost. V psychologickém smyslu je osobností každý člověk.

Osobnost každého člověka je jednotkou měnících se, stálých a dynamických činitelů, umožňuje jednak být sám sebou, projevit pružnost a přizpůsobit se novým, změněným podmínkám.

Osobností se zabývali takoví filozofové jako: Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský, I.Kant, ve 20. století Allport, Watson, Eysenek, Freud a jiní.

Obecná charakteristika osobnosti:

člověk je bytost biopsychosociální
osobnost jako společenská bytost plní společenskou roli a zaujímá určitou pozici
individuum je osobnost jako souhrn všech jejích zvláštností
každá osobnost je jedinečná a neopakovatelná

Vlastnosti osobnosti:

Osobnost vzniká syntézou vlastností osobnosti. Charakterizovat osobnost vlastně znamená vyjmenovat a charakterizovat její typické vlastnosti. Některé vlastnosti osobnosti (paměť, pohotovost) se dají změřit, jiné vlastnosti (charakter, svědomí) se zjišťují obtížně.

Vlastnosti osobnosti se vyznačují mnoha znaky:

Stálost (konzistence) – rozumíme jednak časové trvání určité vlastnosti u jednotlivce, a jednak to, že tato vlastnost se objevuje vždy za stejných podmínek, např. nedůvěřivost je stálou vlastností osobnosti pouze tehdy, když se příslušný člověk při styku s lidmi vždy nebo alespoň zpravidla chová nedůvěřivě.
Hloubka – hloubkou vlastnosti označujeme její souvislost s prostředím. Čím je vlastnost hlubší, tím méně závisí na prostředí
Pronikavost – pronikavostí vlastnosti označujeme její dominanci (převládání) nad ostatními vlastnostmi.
Hierarchičnost – znamená jakési stupňovité uspořádání vlastností v tom smyslu, že příbuzné vlastnosti se spojují do jedné základní vlastnosti, kterou psychologové označují pojmem faktor. Např. faktor „naivita“ souvisí s vlastnostmi jako: prostý, neokázalý, nenáročný, společensky neuhlazený, neurčitý, sentimentální, vřelý, společensky spontánní…)
Univerzálnost – univerzální vlastnosti nazýváme to, když je příslušná vlastnost vlastní všem lidem nebo alespoň absolutní většině lidí (např. svědomí)
Polarita – většina vlastností osobnosti má dimenzi (rozměr) sahající od jednoho pólu k druhému, např. veselý-smutný, mlčenlivý-hovorný
Integrovanost – u každé osobnosti se psychické vlastnosti určitým způsobem sdružují, např. družnost, taktnost, inteligence, vtipnost, . . .
Determinovanost – vlastnosti osobnosti jsou mnohostranně determinovány a závisí na mnoha faktorech (věku, pohlaví).Psychologové zatím nejsou jednotní v tom, co více determinuje os., zda-li faktory biologické (tělesná stavba, činnost NS, činnost hormonální soustavy), nebo faktory sociální – jak os. utváří interakce s jinými lidmi.

Neurofyziologicky souvisí osobnost s činností mozku. Bylo dokázáno, že při poškození mozku dochází nejdříve k úpadku nejvyšších funkcí, tj. abstraktního myšlení, vyšších citů a cílů, zatím co nejdéle přetrvají vývojově nejstarší funkce!!!

Struktura osobnosti:

Psychickou strukturu osobnosti je možno chápat jako uspořádaný celek dispozic, které podmiňují způsoby psychického reagování (tj. prožívání i chování) V pojmu struktury osobnosti je vyjádřena určitá skladba psychických vlastností.

Struktura osobnosti je velmi složitá, mnohotvárná, složená z vlastností, které se v každé osobnosti navzájem spojují a podmiňují.
Tvoří svéráznou hiearchii, ve které dominují nejcharakterističtější vlastnosti osobnosti
Struktura osobnosti je dynamická, neustále se měnící pod vlivem působení nových podnětů a neustálou změnou podmínek života
Struktura osobnosti je relativně stálá a zachovává si systémy a hiearchii vlastností, které jsou typické pro danou osobnost. Tato relativní stálost struktury os. Umožňuje předvídat chování a jednání v určitých situacích

Základní kategorie osobnostních vlastností:

Aktivačně motivační vlastnosti

charakterizují, co vede osobnost k činnosti, oč usiluje a k čemu směřuje. Charakterizují zaměřenost osobnosti, výběrový ráz její činnosti

Potřeby – potřeba se vymezuje jako stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, tj. stav jednotlivce, odchylující se od jeho životního optima

Potřeby jsou:

biologické – vrozené (strava, teplo,. . .)
psychické – (láska, zábava, štěstí, duševní strádání)
kulturní – (potřeba vzdělávat se, naslouchat hudbě, sportovat . . .)

Pudy – pud je vrozená hnací síla k činnosti určitým směrem, vyplývající ze základních životních potřeb (někteří psychologové považují pud za synonymum k instinktu, jiní je ztotožňují s biologickými potřebami).

Např.: Štefanovič uvádí tyto pudy: p. hladu, žízně, bolesti (snaha uniknout jim), pud sebezáchovy, mateřský (rodičovský) pud, pohlavní p., p. dominance (prosazování se), p. aktivity, zvědavosti.

Pudy jsou charakterizovány určitou silou od nulového bodu až např. k úplnému sebeobětování. Pro osobnost je charakteristická dominance některého pudu, někteří lidé své pudy nedostatečně ovládají, potom hovoříme, že pudová složka převládá nad racionální.

Instinkty – řetězce vrozených nepodmíněných reflexů, které vedou k ustáleným způsobům jednání, jako reakce na určitý spouštěcí podnět, u člověka jsou za instinkty považovány některé projevy kojence

Zájmy – zájem je trvalá snaha člověka zabývat se předměty nebo činností, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Charakterizujeme ho jako výběrový vztah k předmětům nebo činnostem

Záliby – záliba je vyhraněný, často hlavní zájem

Sklony– zaměření člověka na určitou činnost

Zvyky – jsou často pokládány za neuvědomělé aktivační činitele zvláště proto, že zvyk jako tendence vykonávat za určitých okolností nebo v určité době určitou činnost už sám o sobě obsahuje aktivační impuls

Ideály – vznešené, vrozené, vysoké životní cíle, o jejichž dosažení člověk usiluje

Životní plány – představují systém cílů, jichž chce člověk dosáhnout v budoucnosti. Odrážejí chápání smyslu života, jeho plánované náplně.

vztahově postojové vlastnosti

charakterizují systém hodnot, kterými se řídí ve svém jednání a chování, při vytváření vztahů ke skutečnosti
charakterizují povahu a styl chování osobnosti v sociálním prostředí, způsob řešení praktických úkolů

Charakter– souhrn těch psychických vlastností osobnosti, které se zakládají na jejím morálním přesvědčení a projevují se v mravní stránce jejího chování a jednání.

Postoje – relativně ustálená tendence (pohotovost) charakteristickým způsobem reagovat na určité podněty.

Citové vztahy– naznačují, co má pro charakteristiku osobnosti zvláštní hodnotu, a zvláště, co má hodnotu kladnou a co zápornou (např. sympatie/antipatie, přátelství/nepřátelství, láska/ nenávist, obdiv/pohrdání, pýcha/pokora atd.)

Světový názor – názor na člověka, společnost, smysl lidské existence …..

výkonové vlastnosti

určují možnosti osobnosti i z hlediska úspěchů činnosti
co osobnost dokáže, jaké úkoly co do náročnosti ji je možno ukládat a jaké výsledky, jakou míru úspěchu v činnosti je možno předpokládat, očekávat

Schopnosti – vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávaní nějaké činnosti. Jsou ukazatelem toho, jaký rozdíl bude v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení a výkonu určité činnosti u různých lidí za jinak stejných podmínek (ve zkušenostech, vědomostech . . .)

Vlohy – jsou vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti, umožňující dosáhnout mimořádných a spec. Znalostí a dovedností.

Vědomosti – jsou osvojená, tj. zapamatovaná a pochopená fakta a vztahy mezi lidmi (ve formě pojmů, pravidel, pouček, zákonů. . .), v nichž se odráží poznání objektivní skutečnosti ve vědomí člověka

Dovednosti – dovednost (způsobilost) je nabytá pohotovost (připravenost správně, co nejrychleji a s nejmenší námahou vykonat nějakou činnost na základě osvojených vědomostí a předcházející praktické zkušenosti)

Návyky – návykem zautomatizované vykonávání některých složek činnosti, které se dosáhlo mnohonásobným opakováním určitých výkonů.

autoregulační vlastnosti

charakterizují organizovanost osobnosti jako celku, který se obvykle označuje slovem „JÁ“.

určují, nakolik osobnost umí řídit a kontrolovat své prožívání a jednání
projevuje se zde to, jaký postoj k sobě samému zaujímá, jak hodnotí sám sebe

Sebeuvědomění – označujeme jím vědomí vlastní individuální existence. Individuální zkušenosti člověka se ze dne na den hromadí a člověk si je uvědomuje jako vlastní zkušenost

Sebepoznání – uvědomění si zvláštností v průběhu vlastního prožívání a chování, zejména kladů a nedostatků

Vůle – záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vytyčeného cíle, vlastní jen člověku

Sebehodnocení – vědomé prožívání vlastní soc. pozice nejčastěji v rodině

Sebekritika – verbalizované sebehodnocení, zejména hodnocení vlastních nedostatků

Svědomí – spontánně (sám od sebe) vznikající vnitřní proces, který odráží konflikt mezi vnitřními mravními zásadami člověka a jeho aktuálním chováním, jednáním.

dynamické vlastnosti

charakterizují formální průběh prožívání a chování z hlediska intenzity a tempa (dynamiky)

Temperament – souhrn vlastností organismu určující dynamiku celého prožívání a chování osobnosti

vlastnosti psychických procesů a stavů

spoluvytvářejí individuální zvláštnosti charakteristiky osobnosti

Pociťování (=počitek) – počitky jsou nejelementárnější formou uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí, jako je barva, vůně, bolest, tvrdost, chuť. . .

Vnímání – je proces subjektivního odrážení objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů. Poznáváme jím základní vlastnosti předmětů a jevů.

Paměť – je vlastností nervového systému, záležející v uchování poznání skutečnosti

Myšlení – je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy, které je zprostředkováno naučenými schématy, v nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy

Řeč – je formou mezilidské komunikace. Její základní funkcí je sdělování

Fantazie – je schopnost nebo funkce ležící mezi vnímáním a myšlením nebo mezi pozorností a inteligencí, spočívá v imaginaci (jejím materiálem jsou představy)