Jak vlastně elektrický expozimetr pracuje ?
Základním prvkem, na kterém záleží ty nejdůležitější vlastnosti exposimetru, je snímač. Vývoj snímače urazil velmi dlouhou cestu. Od klasických vakuových fotonek, přes selénové články, fotoodpory různé konstrukce, fotodiody a fototranzistory…Zatím to skončilo na tom, že u digitálních přístrojů se pro stanovení expozice používají informace z jednotlivých prvků CCD snímače…
Pro opravdu přesné měření exposice by bylo ideální, kdyby charakteristika snímače (míněno tím pro zjednodušení funkce výchylky indikátoru v závislosti na osvětlení) odpovídala charakteristice filmového materiálu (respektive jeho zčernání) v celém rozsahu osvitových časů. Pak bychom byli schopni měřit exposici opravdu exaktně a měli bychom proces exposice plně pod kontrolou. To je ovšem holá teorie, zatímco zelený strom života ukazuje, že je všechno trochu jinak.
První nepřesnost do měření nám zanáší spektrální citlivost snímače: Z tohoto obrázku vidíme, že například proti lidskému oku je vrchol citlivosti posunutý směrem k infračervené části spektra. V praxi to znamená, že pokud se spolehneme na údaj osvitoměru v případech, kde fotografujeme ve světle se silným podílem infračervených paprsků (teď nemám na mysli IR fotografii), získáme – podle typu snímače našeho exposimetru – více či méně podexponované obrázky.