Literatura:
Řezáč, J.: Sociální psychologie, Paido Brno 1998
Průcha, J.: Pedagogický slovník
Hartl, Hartlová: Psychologický slovník
Čáp, Mareš: Psychologie pro učitele, Portál, Praha 2007
Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Academia 1997
Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psychologie
Ječný, D.: Psychologie v kostce, Ratio
Čížková,J.: Přehled sociální psychologie
Kováliková,V.: Sociální psychologie, SPN Praha 1979
Kliment, P.: Sociální psychologie,
Křivohlavý, J.: Já a Ty
Křivohlavý , J.: Mít pro co žít
Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme
Thomson, P.: Tajemství komunikace
? Vybíral: Lži a polopravdy v komunikaci
Součástí sociální interakce je komunikace. Interakce je jakákoli forma setkání mezi jedinci, která umožňuje proces komunikace. Komunikaci chápeme jako formu dorozumívání a sdělování. V psychologii chápeme komunikaci především jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.
Komunikace patří mezi důležitou složku ve vztahu mezi lidmi. Je považován za klíčovou oblast pro navázání rozhovoru. Prostřednictvím komunikace sdělujeme a přijímáme informace. U člověka se schopnost komunikace vyvíjí v průběhu jeho fylogenetického a ontogenetického vývoje. Předpokladem pro to, aby lidé mohli navzájem komunikovat je určitý, společně známý soubor významů. Komunikace umožňuje vyznat se ve světě, aby v něm mohl člověk žít a také přežít. Bez komunikace s lidmi není člověk schopen rozvinout mentální procesy jimiž se liší od jiných živočišných druhů.
Komunikace mezi lidmi:
- verbální (slovní) komunikace
- nonverbální (mimoslovní) komunikace
- činy – aktivita, jednání, chování (tzv. implicitní komunikace)
Nejčastěji sdělujeme:
- jak nám je a jak se cítíme
- náznak vývoje a kvalitu vzájemných vztahů
- informace o tom, co si přejeme
- pravidla našeho vzájemného vztahu
- simulaci tj. předstírání něčeho, co je ve skutečnosti jinak
- desimulaci tj. zastírání toho, co ve skutečnosti existuje
- informace – tj. to, co je pro druhého nové
- metakomunikační klíče – naznačujeme, jak má druhá strana chápat informaci (vážně, žert..)
- postoj k věci – kromě faktu sdělujeme i vlastní postoj k věci (tón hlasu, výraz obličeje)
- postoj k posluchači – paralingvistika, nonverbální komunikace
- své sebepojetí – obraz sebe sama
- žádosti – o co máme zájem
Komunikace napomáhá v první řadě soc. pracovníkovi k získání požadovaných informací o klientovi, jeho rodině, přátelích, zájmech, o soc. situaci, ve které se ocitl a v neposlední řadě i o jeho osudu.
Blokové schéma komunikace:
Fáze komunikace:
- vznik myšlenky
- zakódování myšlenky – vyjádření v symbolech = mohou to být např. předměty, znaky, které něco zastupují, chemické vzorce, hudební symboly apod.
- přenos informace – pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci
- příjem informace
- dekódování – proces příjemcova výkladu přijatých zpráv
- akce – činnost vyvolává přijatou zprávou
Sociální psychologie se v oblasti komunikace zabývá těmito otázkami:
· kdo to říká – osobnost hovořícího, jeho sociální status
- co říká – tj. vlastní obsah sdělení a dále jaký to má význam a hodnotu
- kdy to říká – při jaké příležitosti
- kde to říká – před kým a na jakém místě
- jak to říká – jak srozumitelně, jakým hlasem, jak se u toho tváří, jaké prostředky používá
- proč to říká – jaké má motivy, co chce dosáhnout
- efekt sdělení – jaký je smysl sdělení a účinek sdělení
- situační pojetí – vyjadřující výrok: „takhle chci, abyste mě brali“ – (jen když mě budete takto brát, přijímat chápat, budu ochoten s vámi komunikovat a spolupracovat)
- subjektivita vyjádření – vyjádření komunikátora je prezentace vlastní osoby, výpovědí o sobě (jak já to vidím) a také jak člověk vidí jiné lidi a vzájemné vztahy
- symbolika sdělení – např. darování květiny, smeknout klobouku, zamávání rukou….
Sdělení:
- každý projev člověka nese nějakou informaci
- sdělení – jde vědomě, záměrně a relativně promyšlený obsah, vysílaný k druhému člověku
- komuniké– můžeme ho posuzovat z hlediska takových znaků, mezi které řadíme dostatečnost, přesnost, spolehlivost a pod.
- komunikační styl bychom mohli vyjádřit otevřeností (sdílností), přímostí, vstřícností, tendencí k manipulaci
Komunikační řetězec:
- komunikátor – zdroj vysílané informace
- komunikant – příjemce informace (určitého obsahu sdělení)
- komuniké – obsah sdělení, informace, které probíhají mezi komunikátorem a komunikantem
- komunikační kanál – realizační okolnosti a prostředky, jimiž se sdělení uskutečňuje a které probíhají v určitém prostoru
Struktura komunikace:
Porozumění informaci
je vždy subjektivní a nekryje se plně s obsahem vysílané informace, což může být dáno rozdílným chápáním sdělovaného významu nebo úbytkem informace vlivem různých šumů, jako je např. hlučnost prostředí, nesoustředěnost, nedoslýchavost. Neporozumění informaci může být způsobeno také deformací či dotváření informace, pokud ji příjemce pochopil jinak, než byla myšlena mluvčím.
Účinky komunikace
jsou závislé na povaze a formě sdělení, na jeho obsahu a na vlastnostech osobnosti. Předávání informací může být subjektivně zkresleno, např. při řetězové reakci. Informace procházejí „filtrem“ lidské psychiky, což může mít za následek redukci původního obsahu. Informace může být také „dotvořena“ subjektivním pohledem na uváděnou skutečnost.
Komunikační styly:
- Konvenční styl – spočívá ve výměně pozdravů, nezávazných vět o počasí, zdraví…Vzájemné projevy bývají mírně pozitivní.
- Konverzační styl – jsou vyměňovány různé informace, myšlenky, názory (ale i pomluvy), jejichž praktická užitečnost bývá malá. Cílem je pobavit se, utvářet pocit sounáležitosti či sociální posilování. Vztah komunikujících bývá symetrický.
- Operativní styl – komunikace zprostředkovává uspokojování subjektivně významných potřeb, jako např.: Komunikace o službách, nákupech, hovor při práci
- Osobní styl – jeho prostřednictvím se naplňují lidské potřeby a touhy (psychologická i fyzická blízkost). Projevy mohou být od silně pozitivních až po výrazně negativní.
Komunikace jako prožitek:
- pochopení druhého není možné bez pochopení nejen vnějšího, ale zvláště vnitřního kontextu komunikace, často dochází ke zkreslení komunikace, např. mimovolní mimika související se skrývavým stavem je chápána jako negativní akcent (akcent = důraz, zdůraznění)
- pochopení vnitřního stavu a jeho souvislosti se sdělováním vyžaduje zkušenost a především schopnost empatie
Hodnotící složka komunikace:
- evalvace – jedinec vyjadřuje své kladné postoje vůči jednotlivci či skupině
- devalvace – jedinec vyjadřuje postoje záporné
Podmínky efektivní komunikace – efektivní komunikaci míníme jako:
- nezkreslenou – obsah sdělení odpovídá tomu, co chtěl komunikant předat. Ke zkreslení můře dojít v komunikačním kanále (kom. šum) nebo ve snížení úplnosti či smyslu informace
- platnou – oboustranné porozumění pojmům, používání neobvyklých slov či slovních spojení (neobvyklé, nové, nevymezené či nedefinované pojmy, které rádi používají manipulátoři)
- včasnou – o včasné informaci hovoříme tehdy, když ji lze bez problémů realizovat
Osobní prostor při komunikaci:
- Intimní zóna = do 50 cm ( v této zóně se pohybují, ti jejichž charakter dovoluje dotýkání)
- Osobní zóna = do 120 cm (normální odstup při hovoru s přáteli)
- Sociální zóna = do 350 cm (např. jednání, pohovory)
- Veřejná zóna = nad 350 cm ( např. veřejná vystoupení)
