Komunikační zlozvyky při naslouchání:
- čtení myšlenek – do sdělení druhého si vkládáme význam (druhému přičítáme určité úmysly a záměry, které však nemusí mít)
- intruze (přerušování a skákání do řeči) – typické pro netrpělivé lidi (můžeme tím i sdělovat, že nenasloucháme, že nás postoj druhého nezajímá)
- nereagování na sdělení – absence zpětné vazby (stačilo by alespoň pokývnutí hlavy, citoslovce nebo krátké sdělení že rozumíme)
- neverbální odmítání – může vycházet z naší mimiky, postoje, pohybů, tónu hlasu apod.
- nevšímavost – vidíme, slyšíme, ale uniká nám podstatné
- nepozornost – komunikátor rozpozná, na kolik a jak přesně ho sledujeme a nasloucháme
- uspěchaný posluchač – vše, co na komunikantovi vnímáme se zdá být jasné a proto komunikaci nevěnujeme dost času
- upovídaný posluchač – příliš často přebíráme iniciativu (je umění chvíli mlčet)
- pasivní naslouchání – kdo celou dobu mlčí, dělá dojem nezúčastněného
- povrchní posluchač – hloubka rozhovoru není dosažena
- nedbalý posluchač – nevšímáme si skrytých přání komunikanta
- náchylnost k předsudkům – chybné představy a postoje z minulosti
- egocentrický posluchač – myslí spíš na své záměry a závěry než na sdělení od komunikanta
Komunikační zlozvyky při sdělování:
- vyjadřování se oklikou – sdělující neříká přímo to co si myslí, ale sděluje to tak, aby to druhému „došlo“
- neupřímnost – zastírání pravých pocitů a potřeb
- nejasnost a nekonkrétnost sdělení – příjemce obsahu sdělení přímo nerozumí a musí si ho nějak vysvětlit
- přehánění – nadsazené hodnocení situace
- „značkování“ – místo konkrétního vyjádření pocitu se protistrana označuje za „nešiku, lenocha, ubožáka, neschopného, agresivního“
- nadměrné zobecňování – jeden detail se zobecní na celou skutečnost
- připisování úmyslu – druhého nařkneme z úmyslu, pro který máme jen málo důkazů
- nesoulad verbální a nonverbální komunikace (Př.: Nevadí ti to? Vůbec ne… a přitom se mračí)
- únik od tématu – přecházení mezi tématy, jak se to zrovna hodí (vzpomínky na minulé křivdy)
- přehnané emoční reakce
Komunikace ve stresu:
Komunikace může být zdrojem stresu, ale je zároveň stresem ovlivňována. Někdo může být podrážděný, jiný naopak ochablý. Komunikace je charakteristická zvýšeným tempem, zbrklostí, emocionálním zabarvením. Mírný stres naopak může vést k podání vyššího výkonu.
Stresovou reakci mohou vyvolat lidé, kteří:
- mají nepříjemný výraz tváře – např. jsou stále zamračeni
- stále uhýbají před pohledem druhých, dívají se jinam, stále se otáčejí apod.
- stále se omlouvají vysvětlují, ujasňují
- snaží se vzbudit lítost, dělají ze sebe „chudáky“
- neustále si stěžují na své problémy, nemoci, na druhé, na osud…
- stále mluví jen o sobě, chtějí ovládat rozhovor, neposlouchají, co jim říkáme, skáčí do řeči, odvádějí od tématu
- nervózně gestikulují, trhají sebou, poposedávají, poklepávají rukama a nohama
- vyčítají, kritizují, moralizují, obviňují, nadávají, vše chtějí mít pod kontrolou
- jsou nadměrně loajální, se vším souhlasí, nikdy nemají svůj názor
- stále jsou připraveni k útoku, ironičtí, kousaví, ponižují a urážejí druhé, mluví povýšeně, zesměšňují
- vždy jsou vševědoucí, na vše mají odpověď, stále poučují, radí i když to nikdo nevyžaduje
- mluví příliš tiše, málo srozumitelně, nutí k nadměrné pozornosti
- stále o někoho nadměrně pečují, jsou přehnaně starostliví
- neumějí přiznat chybu, vše svalují na druhé
- dávají najevo svůj nezájem, ignorují druhé
- neustále lichotí, slibují
- stále chtějí, aby vše bylo podle jejich, jsou nepřístupní kompromisům
- stále něco kritizují, nadávají na poměry, pomlouvají druhé (pomluva – nepříznivě zkreslující informace o vlastnostech a chování určitého člověka)
- neustále vyžadují od ostatních souhlas, neúnavně přesvědčují
- lžou, vymýšlejí si, aby se mohli přít
- jsou netaktní, neomalení