Literatura:
Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti, str.362
Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, str.57
Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psychologie, str.48
Slovo charakter pochází z řeckého slova, které volně přeloženo znamená výrazný znak, rytina.. Významově ekvivalentní je slovo povaha. Pojem charakter už užil Theophrastos ve 3. stol. př.n.l. ve svém díle Etické charaktery, v němž popsal několik desítek psychologických typů (např. pokrytec, lakomec, ješita….). V těchto případech dochází k popisu charakteru z etických hledisek. Proto se problematikou charakteru zabývali i filosofové jako Kant, Shopenhauer, Stern a další. Názory na místo charakteru v psychologii se ovšem různí. Např. psycholog Allport říká, že charakter je etický problém a proto je v psychologii zbytečný. Psychologie neformuluje mravní principy, ale v souladu s všelidskou morálkou považuje za přijatelné tzv.:“zlaté pravidlo mravnosti“, formulované již Konfuciem, pak Kristem a jako kategorický imperativ (= bezpodmínečný příkaz mravního zákona) je vyjádřil I.Kant:“Smýšlej a jednej tak, aby tvé smýšlení a jednání se mohlo stát obecným zákonem“.
Vztah charakteru a osobnosti: charakter není něco vedle osobnosti, nýbrž je to osobnost sama. Charakter znamená osobní utváření, individualitu, druh osobnosti. Usuzuje se, že u každého jedince dominuje určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morálního vývoje. Když o někom řekneme, že je „dobrý charakter“, vztahujeme jeho osobnost k morální dokonalosti. Být charakterem tedy z psychologického hlediska znamená řídit se ve svém životě určitými morálními zásadami nebo regulovat svoje chování a prožívání v souladu s určitým mravním principem.
O charakteru jedince rozhodují takové charakteristiky jako láska a úcta k osobnosti druhého člověka, respektování oprávněných zájmů druhých, vztah k materiálním a duchovním hodnotám, k přírodě, kulturním výtvorům, používání mravně dovolených prostředků jednání v sociálních vztazích, způsobilost chránit slabší, občanská statečnost, ideologická vyspělost, kladný vztah práci a další.
Definice charakteru: charakter je takový souhrn vlastností osobnosti, které regulují chování člověka podle zažívaných morálních požadavků společnosti.
Charakter je spjat s ostatními složkami osobnosti a zajišťuje nejvyšší kontrolu a regulaci jednání člověka. Charakter je jednou ze složek osobnosti, patří do skupiny vztahově-postojových vlastností. Je spjat s ostatními složkami osobnosti a zajišťuje nejvyšší kontrolu a regulaci jednání člověka. Mravní principy nemá člověk od narození, ale postupně je získává ve styku s ostatními lidmi. Charakterní člověk má kladně rozvinuty všechny dílčí vlastnosti, kontroluje svou činnost, ovládá temperament, reguluje své chování v zátěžových situacích, soustavně jedná podle zásad které považuje za správné a zvláště má rozvinuty kladné mravní vlastnosti. Takový člověk je vzorem pro ostatní lidi, kteří si ho pro jeho vlastnosti váží.
Za jádro charakteru se považuje svědomí. Citlivost svědomí rozhoduje o tom, zda jsme či nejsme schopni vyhnout se nemorálnímu jednání.
Další pohledy na charakter:
Autonomní ch.: jedinec se řídí mravními principy, které si zvnitřnil
Heteronomní ch.: jedinec se opírá o vnější autoritu, od niž odvozuje, co je dovoleno/zakázáno, co je správné/špatné
Subjektivní ch.: mnoho lidí považuje za správné to, co schvaluje jejich svědomí, bez ohledu na to, jak to hodnotí okolí, řídí se tím, k čemu je vedou jejich potřeby a city.
Objektivní ch.: jedinec se řídí tím, co je v souladu s obecně uznávaným ideálem dokonalosti, spravedlnosti, dobra, lásky, cti. Jednání takových lidí se považuje za mravné.
O charakteru člověka se běžně a často hovoří jak mezi lidmi, tak ve sdělovacích prostředcích a hodnotí se skutková podstata jedince, zvláště v náročných situacích. Některé praktické příklady:
Zpráva z novin – Děkujeme řidiči A.B, který dne 1.10 zastavil u havarovaného auta, poskytl první pomoc, přivolal lékařskou záchrannou službu a zařídil odtažení našeho vozu do opravny.
Sportovní zpráva – Kanaďan Lemieux se stal rytířem fair-play na olympijských hrách v r.1988. V jachtařské regatě byl druhý, když spatřil, jak se topí singapurský závodník Chan, jehož jachta se převrátila. Lemieux neváhal, přerušil svou jízdu a vytáhl tonoucího z vody. Skončil pak na závodech na 21. místě. Lemieux řekl : Chan byl vyčerpaný, volal o pomoc a v takovém případě nesmí nikdo ani na chvíli zaváhat a člověk musí pomoci druhým v nouzi.
Vývoj charakteru
Vývoj charakteru se děje postupně tak, jak dítě interiorizuje (zvnitřňuje) morální postoje a zásady.
Proces vývoje charakteru lze rozdělit do následujících skupin:
- Požadované chování je vázáno na vnější podmínky, nejčastěji je regulují rodiče soustavou odměn a trestů (asi od druhého roku věku). Rodiče si určité chování vynucují.
- V nitru dítěte se vytváří určitá mravní instance zvaná superego (nad-já), která umožní dítěti podívat se na svět očima jiného člověka (dítě si uvědomuje přestoupení zákazů a tvoří se u něj vnitřní rozpory – porušit zákaz či neporušit).
- Mravní požadavek se přetvořil v mravní přirozenost, čímž je završen proces interiorizace
- Získané mravní požadavky dítě uplatňuje i vůči svému okolí (např. vyžaduje pořádek od sourozence), říkáme že dochází k exteriorizaci mravních principů.
Stadia morálního usuzování:
Americký psycholog L.Kohlberk (kolberk) se zabýval studiem řešení mravních dilemat:
- Stadium předkonvenčního usuzování, kdy jedinec se řídí tím, jaký postih ho čeká za provedený čin
- Stadium konvenčního morálního usuzování: jedinec se řídí tím, co si o něm budou ostatní myslet
- Stadium postkonvenčního usuzování – jedinec zvažuje protichůdná stanoviska a činí rozvážlivá rozhodnutí
Charakteristika jednotlivých typů charakteru:
- Amorální charakter – představuje to, co se klinicky nazývá psychopatická osobnost, tj. nedostatek ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápáni jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb, je to impulzivní egoistické chování s nedostatkem zábran
- Prospěšný charakter – jedinec se chová tak, jak si myslí, že by se chovali jiní lidé. Ohlíží se na mínění ostatních. Pokud chybí vnější kontrola, chová se jedinec zcela bez zábran. Nemá zvnitřněny morální principy (např.: cti, odpovědnosti atd….)
- Konformní charakter – jedinec se chová tak, jak se chovají ostatní, ale na rozdíl od prospěšného charakteru je zde více volní kontroly a méně egoismu, protože se ohlíží na ostatní, ale spíš z hlediska „aby se neřeklo“ a „když se to ostatní nedozvědí“
- Iracionálně vědomý charakter – již má zvnitřněny abstraktní principy (např. čestnost, spravedlnost) ale svérázně pojaté na bázi emočního vztahu; abstraktní morální principy jsou aplikovány bez dostatečného zřetele k okolnostem a důsledkům. Jednání posuzuje podle vlastního pojetí správného a špatného.
- Racionálně altruistický charakter. – je nejvyšší stupeň morálního rozvoje jedince, který jedná s ohledem na situaci a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko sociálního dopadu svého jednání, egoistické sklony ustupují do pozadí.
Charakter můžeme rozdělit do skupin, jejichž obsah spolu určitým způsobem souvisí. Toto uspořádání vlastností označujeme jako struktura charakteru (viz příloha). Jednotlivé složky nelze chápat odděleně, protože jsou vzájemně propojeny. Některé vlastnosti jsou více, některé méně rozvinuty, některé mohou zcela chybět.
Charakterový profil pracovníka soc. péče :
Povolání pracovníka sociální péče vyžaduje vzdělanostní úroveň a má značné požadavky na mravní kvalitu. Při soc. práci přicházejí soc. pracovníci do styku s psychicky, smyslově a somaticky postiženým jedincem. Pronikají do vnitřního života člověka, dostávají se do kontaktu s morální problematikou celé společnosti. Proto je výsledek soc. práce ovlivněn morálním a etickým základem soc. pracovníka.
Požadavky na soc. pracovníka:
- Ten, kdo pracuje s postiženými dětmi a starými lidmi musí umět rozdávat své city a musí mít soucit (dalajlama „Etika pro třetí milenium)
- Mít vysoký standart profesionálních znalostí, dovedností i nadšení pro pomoc potřebným
- Nesmí zapomínat, že „soc. komunita“ vyžaduje spolupráci s rodinou, profesionály (pedagogy, psychology, psychiatry, policii…)
Charakterové vlastnosti pracovníka sociální péče:
- Vlastnosti člověka, ve kterých se projevuje celková mravní orientace, které navazují na mravní vlastnosti (pracovitost/lenivost, čestnosti/nečestnost, zásadovost/nezásadovost)
- Vlastnosti, které souvisí s profesí a pracovním zařazením v oblasti soc. péče (pečlivost/nepečlivost, práce na plný úvazek/částečný výkon, péče o klienty, vstřícnost, ochota, vzdělávat se, uplatňování nových metod…)
- Vlastnosti soc. pracovníka vyplývající z individuálního charakteru osobnosti (svědomí, skromnost, domýšlivost, kritičnosti sama sebe…)
- Charakterové vlastnosti projevující se ve vztahu ke druhým lidem (zdvořilost, snášenlivost, vztah ke kolektivu, tolerantnosti…)
Další pojmy:
- Mravní normy – respektování mravních norem a morálně-volních vlastnosti sociálního pracovníka jsou nezbytným předpokladem pro úspěšnou profesní činnost.
- Profesní etika – jedná se o požadavky na chování lidí v určitém oboru lidské činnosti, v určitém zaměstnání a povolání. Etika obsahuje určité vlastnosti a mravní kvality, které musí pracovník splňovat.
- Morální kodex – je soubor pravidel a požadavků na chování a jednání lidí. Každá profese má svůj kodex, kterým se řídí. Mravní rozvoj pracovníka v soc. sféře se utváří během života v činnosti s postiženými lidmi.