elektronika

Typologie  je rozčlenění osob do skupin podle určitého souboru znaků

Typologie podle Kretschmera [krečmer]:

Německý psychiatr E. Kretschmer (*1921) vycházel z klinických pozorování a jeho teze o typech které stanovil byly experimentálně prověřovány a potvrzeny. Přesto jeho koncepci řada psychologu odmítá. Kretschmer stanovil hypotézu o souvislosti stavby těla a určitých druhů psychóz. (psychóza je duševní onemocnění, kdy jedinec není v souladu s realitou, má poruchy psychických funkcí, ale chybí mu vědomí nemoci).

Kretschmer vycházel z poznatku, že lidé, trpící cyklofrenií (= maniodeprese) se vyznačují pyknickou stavbou těla, zatímco lidé mající sklon ke schizofrenii mají astenickou (též leptosomní) stavbu těla.

Popis fyzické stavby těla:

1. Typ pyknický: menší výška, kratší končetiny, kulatý obličej, krátký silný krk, silný hrudník, silná kostra, sklon k tloustnutí, zdůrazněné břišní partie, měkké svalstvo,  méně vlasů.

2. Typ astenický (leptosomní): štíhlá postava, delší končetiny, delší úzký hrudník, úzká ramena, menší hlava,  jemnější stavba kostry, málo podkožního tuku, málo vyvinuté svalstvo

3. Typ atletický: střední tělesná výška, dobře vyvinuté svalstvo a kostra, klenutý hrudník, široká ramena, úzká pánev, málo podkožního tuku

Vztah mezi stavbou těla a charakterem:

Stavba těla	charakter
	normál	choroba
Astenický	Schizotymie	Schizofrenie
Pyknický	Cyklotymie	Cyklofrenií
Atletický	Ixothymie	Epilepsie

Charakteristika Kretschmerových typů:

1. Typ pyknický:

realista, má potřebu družnosti, kontaktu, je sdílný, otevřený, emocionálně laděný mezi veselím a smutkem, malý sklon k afektu, vzrušení rychle odezní, v psychickém tempu má výkyvy mezi pohodlností a pohyblivostí, výraz je měkký, přirozený, je srdečný, dobromyslný, má smysl pro humor, snadno se adaptuje na vnější podmínky

2. Typ astenický:

Idealistické myšlení, uzavřený, nepřístupný, zdrženlivý ve stycích a projevech, emocionální ladění mezi přecitlivělostí a chladností, značná vnitřní vzrušivost, nervozita, výraz strnulý a škrobený, mysl chladná, menší přizpůsobivost, sklon k zobecňování

3. Typ atletický:

Méně hovorný, malá vnitřní vzrušivost, klidný, pomalý, stálý, výraz klidný, citová mělkost, závislost, věrnost, přiměřená adaptabilita, myšlení realistické, důkladné až pedantské

Typy charakteru:

a) Schizotymní charakter. Kretschmer říká: „Jsou schizoidní lidé, s nimiž můžeme žít 10 let a nemohli bychom jistě říci, že je známe“. Jsou to záhadné povahy s nevypočitatelnými reakcemi. Jsou spíš uzavření, plaší, ostýchaví, nespolečenští, přecitlivěli a chladní zároveň. Jsou plni rozporů, mají intenzivní vnitřní život. Určitou variantou mohou být panovačné povahy, fanatici, vznešeně jemnocitní egoisté.

b) Cyklotymní charakter se vyznačuje nekomplikovanou povahou a „bipolárním uspořádáním temperamentu – veselost, čilost / zádumčivost, těžkopádnost. Cyklotym je společenský, družný, živý, pohodlný, prakticky založený, požitkářský. Žije v přitomnosti, bez zábran, adaptabilně, bez složité životní filosofie. Určitou variantou mohou být: veselý mluvka, klidný humorista, bodrý kliďas, pohodlný poživačník, činorodý praktik.

c) Ixothymní charakter je psychologicky poměrně jednoduchý typ, málo aktivní, spíš těžkopádný, sociálně neobratný, s malou fantazií, je málo vzrušivý a spíše lhostejný.

Je patrné, že Kretschmerův schizotym koresponduje s Jungovým introvertem a cyklothym s extrovertem. V Kretschmerově  typologii jsou rozhodující vztahy psychika/tělo a tělní chemismus, tj. humorální konstelace, která determinují jak stavbu těla, tak temperament. Stykem temperamentu s prostředím se formuje charakter.

Kretschmerova typologie:

Pokus o vysvětlení temperamentu učinil rovněž ruský vědec I. P. Pavlov (1849 – 1936), který podal výklad temperamentu jako projevu typu vyšší nervové činnosti člověka. Vyšel z poznatků o procesech podráždění a útlumu, o síle těchto základních procesů, jejich vyrovnanosti a pohyblivosti. Síla podráždění a útlumu znamená, s jakou intenzitou tyto procesy probíhají. Vyrovnaností nervových procesů se rozumí, který z nich převládá nad druhým a pod pohyblivostí nervových procesů si Pavlov představuje, jak snadno je nervová soustava schopna vystřídat podráždění útlumem a naopak.

Podle Pavlova je např.:

„Cholerický typ je zřejmě typ vznětlivý, lehko a rychle se vzrušující. Pro choleriky je charakteristická cykličnost v činnosti a zážitcích. Jsou schopni s celou svojí náruživostí věnovat se věci, nadchnout se pro ni, pociťují příliv síly, jsou připraveni překonat a skutečně překonávají překážky na cestě k cíli. Síly se však vyčerpaly, „ufňukaná nálada“. Takováto cykličnost je jedním z následků nevyrovnanosti nervové činnosti. I. P. Pavlov to vysvětluje takto: „Jestliže silný člověk není vyrovnaný, když se zanítí pro nějakou věc, příliš se opírá o svoje síly a možnosti. Výsledkem je, že napíná všechny svoje síly, vyčerpá se víc, než je třeba a dochází k tomu, že je vše nad jeho síly“…

Flegmatický typ vysvětlil I. P. Pavlov těmito slovy: „Je po celý život pokojný, vždy vyrovnaný a houževnatý pracovník. Je těžké ho rozesmát, rozhněvat nebo zarmoutit… Obvykle i při nepříjemnostech je pokojný. Má chudou mimiku, nevýrazné pohyby a pomalé tempo. Dodržuje přesně určitý způsob života, systém v práci“… Inertní typ, kterým flegmatik je, může vyniknout nad pohyblivé jedince větší trvalostí dosažených spojů, tedy trvalejším zapamatováním a také větší stálostí. Snáze se soustředí na určitou činnost, je důkladný a soustavný.

I. P. Pavlov určil čtyři základní typy, které se shodují s tzv. klasickými temperamenty:

Definice citů:

Jsou to takové způsoby prožívání, které se projevují v chování a jsou doprovázeny fyziologickými změnami v organismu. Jsou to psychické jevy, které mají jako podstatný znak kvalitu libosti a nelibosti (příjemné/nepříjemné).

City charakterizují: prožívání vztahu k lidem, předmětům, jevům, vlastním činům a duševním zážitkům. Způsob jakým city prožíváme závisí na individuálním charakteru člověka, který je podmíněný prostředím a výchovou.

U člověka laděného pesimisticky, který se pro každou maličkost rozčiluje, není schopen překonávat překážky a má strach z jakékoliv zátěže, může být toto prožívání příčinou somatických onemocnění (nemoci s psychogenním původem např.: civilizační nemoci, srdcově-cévní nemoci, trávicího ústrojí, hormonálního systému). Říkáme, že tento člověk všechno „příliš prožívá“.

Význam citů pro člověka:

• silné a bohaté city podmiňují bohatý vnitřní život
• city mají regulační funkci
• některé city oslabují činnost člověka a vedou ho k nečinnosti (nuda, zklamání) = astenické city (z řeckého stenos=síla)
• některé city naopak povzbuzují k činnosti = stenické city
• některé city mohou způsobit citové katastrofy (zoufalství)
• je potřebné city umět ovládat (to charakterizuje citově vyzrálou osobnost)

Pojmy city a emoce:

Psychologové tyto pojmy chápou nejednotně. Někteří tyto pojmy ztotožňují, jiní je dělí na nižší a vyšší:

1. Nižší – jsou spjaty s uspokojováním základních potřeb a rovnováhou organismu
2. Vyšší – vychází ze sociálních potřeb, ovlivňují chování člověka, vznikají v průběhu socializace člověka. Někteří psychologové, (např.učebnice pro gymnázia, autor Štefanovič), hovoří pouze o citech. Psychologický slovník konstatuje, že na rozdíl od emocí neobsahují city veškeré fyziologické vazby a emoce jsou pojem širší, „zastřešující“. Učebnice Psychologie pro střední školy (autor Čáp a kol.) pojmy cit a emoce ztotožňuje.

     V emocích prožívá člověk své vztahy k objektům, událostem, ale i k sobě samému. Předmětem emoce může být cokoli – pojí se vždy k nějakému obsahu.

     Hlavním zdrojem emocí je pro člověka život ve společnosti, ta ovlivňuje city výchovou, zvyky a mravními normami.

Každý člověk prožívá určité situace různě (např. rozdílná reakce jedince ve škole při zkoušení) – u jednotlivých lidí dochází k rozdílnému prožívání.

     Fyziologicky jsou emoce spojeny s činností CNS, konkrétně s částí mozku, která se nazývá limbický systém.

City  se často  objevují se aniž bychom si to uvědomovali (nemyslíme na určitou skutečnost, ale přesto ji prožíváme). Některé city jsou řízeny vůlí, mohou být však i předstírány (ale např. červenání nelze ovládat vůlí). City jsou psychické reakce na podněty a jsou subjektivní (individuální), jsou doprovázeny řadou fyziologických změn, některé z nich jsou pozorovatelné (zčervenání, zblednutí)

Příklady citů:

• negativní: nelibost, úzkost, strach, stud, lhostejnost, odpor, žárlivost, závist, opovržení, starost
• pozitivní: dojetí, úžas, touha, úcta, uvolnění, soucit, radost, důvěra, něžnost, náklonnost

Základní dimenze citů:

1. Tělesné změny – fyziologické projevy, které nelze ovládat vůlí (určitá úroveň vzrušení/uklidnění)
2. Jak se subjekt cítí (příjemně /nepříjemně)
3. Chování (reakce – smích, pláč, útěk)

Charakteristiky citů:

1. Protikladnost – láska / nenávist                               

                                radost / žal

• Citové rozpětí – bohatá citová rozmanitost
• Ambivalence – smíšenost citů – většina citů je protikladná (příjemné / nepříjemné), ale některé jsou rozporné (např. matka miluje své dítě, ale zároveň je odmítá, protože jí znemožnilo její plány do budoucna)
• Nakažlivost – přenášení dobré a špatné nálady     

Projevy emocí:

• výraz tváře, zčervenání, blednutí, smích, pláč, pohyb těla, zabarvení hlasu
• fyzické změny: změna TK, změna tepu, dýchání, svalové napětí, třes, pocení, „husí kůže“, mrkací reflex, pohyby očí, změna velikosti zornic, změna činnosti srdce (zrychlení), sekrece slin

Typickým výrazem smutku je pláč, zvláštní mimika a pohyb těla. Ale smích i pláč mohou vyjadřovat jiné city a jejich spojení s radostí a smutkem není jednoznačné.

Individuální zvláštnosti citů:

• citová dráždivost – v určitých situacích reagujeme podrážděně
• bohatost citů – citová rozmanitost
• citová deprivace – vzniká při nedostatku cit. podnětů
• citová zranitelnost – každý jsme cit. zranitelní

U každého člověka je to jinak, záleží na výchově, společnosti a temperamentu člověka.

Druhy citů:

1. Tělesné city – souvisí s uspokojováním tělesných potřeb
2. Citové reakce – city, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy mezi organismem a  prostředím, trvají kratší dobu – sekundy až minuty, mohou být:         
3. útočné – hněv, zuřivost (mohou přejít do agrese)
4. obranné – strach, pláč, úzkost, pohrdání
5. sociální – obdiv, úcta, zahanbení, méněcennost, soucit, smích

Velmi silné citové reakce se nazývají afekty. Afektivní jednání je silné, bouřlivě probíhající jednání (krátkodobé) – zlost, strach, zděšení. Člověku se  vymyká kontrola nad svým chováním. Projevuje se: prudkou motorickou reakcí, změnou výrazu tváře (např.:zčervenání). Jednání je nepromyšlené, v rozporu se zvyklostmi člověka. Ovládnutí závisí na osobních vlastnostech (vůle, temperament), zkušenostech a výchově. Charakteristika: tlumí psychické procesy, omezení volní regulace chování, havarijní řešení situace (únik, agrese), někdy vede až ke ztrátě vědomí!

• Citové stavy:

 –  jsou dlouhodobé, méně intenzivní prožívání situace = nálada

–  vznikají na základě tělesných i vnějších podnětů, např. úspěch, neúspěch, zklamání

–  trvají hodiny až dny

Nálada– trvalejší citový vztah, probíhá s menší intenzitou. Na chování může mít kladný i záporný vliv. Např.:

• povznesená nálada
• veselost, sebedůvěra, smích
• skleslost – útlum, pasivita až melancholie
• zlostná nálada- podrážděnost, agresivita, útočnost
• stísněnost – bezradnost, neschopnost koncentrace

Bezdůvodné výkyvy nálad mohou být podmíněny individuálními vlastnostmi – labilita, nadměrná citlivost.

• Citové vztahy – vytvářejí se k podnětům, které mají pro člověka zvláštní, subjektivní  hodnotu prožívání vztahu k významným objektům, osobám i sobě. Často bývají nevysvětlitelné. Vznikají trvalejším emocionálním zaměřením.
• trvání: měsíce, roky, někdy celý život
• velmi intenzivní citový vztah je vášeň (sexuální, čtenářská)

Základní citové vztahy:

• sympatie / antipatie
• láska / nenávist
• přátelství / nepřátelství
• obdiv / pohrdání
• pýcha / pokora

Např. – láska mezi mužem a ženou = prožívání sympatií, cit estetický, něhy, obdivu, naděje, ale i žárlivosti, obav, soucitu i žalu

• Vyšší city – jsou to city spol. vědomí. Vznikají v průběhu socializace člověka. Etické prožitky vznikají při dodržení / porušení morálních principů.

Dělíme je na:

• intelektuální – zvídavost, překvapení, zklamání při poznávání
• estetické – cit krásna, odporu, ošklivosti
• etické – člověk je prožívá při porušení / dodržování morálních principů:pocit viny/neviny, spravedlnosti / nespravedlnosti, křivdy
• sociální – člověk vyhledává určitou soc. skupinu, která je mu nejbližší. Naopak některým  skupinám se vyhýbá.

     Vývojová složka závisí do značné míry na vývoji rozumovém a volním. Rozumová složka přináší důvody pro citové vztahy, pomáhá třídit jejich zaměření, hodnotí její význam pro jedince a pro společnost (potlačuje ji např. pro nevhodnost či škodlivost).

     Kolektiv učí pociťovat city druhého, učí soucitu a přátelství (např. cit přátelství brání abychom ublížili druhému nebo poškodili jeho práci).

     V průběhu svého vývoje se člověk učí emotivním reakcím, jeho citový život se značně obohacuje, projevy emocí jsou volně kontrolovány a naopak předstírány.

     Závisí na kulturním prostředí kde jedinec žije, na skupinové příslušnosti i na osobních a sociálních zkušenostech.

Literatura:

Kratochvíl,S.: Jak žít s neurózou

Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese

Horneyová,K.:  Neurotická osobnost naší doby

Klasik při posuzování neurotických onemocnění je psychiatrička K. Horneyová (1885-1952), která se zabývá základní strukturou neurotických poruch v závislosti na kultuře. Domnívá se, že základní konflikt, se kterým se setkáváme u neurotické osobnosti odpovídá způsobu života, charakteristickému pro určitou kulturu.

Pojem neuróza chápat jako:

1. duševní poruchu, vyvolanou určitou situací, která se jedinci jeví jako stresující a mající základ ve strachu a úzkosti, hostilitě, sexualitě, soutěživosti, pocitu viny a jiných faktorech dané kultury
2. funkční nervové onemocnění bez organického nálezu (viz definice dále)

Příčiny neurózy lze spatřovat již v dětství, v chybném sociálním učení, v interpersonálních vztazích v okolí dítěte, nevhodnou hierarchií hodnot, zkresleným obrazem sebe sama.

Definice: N je onemocnění, při kterém pacient trpí duševními nebo tělesnými obtížemi, které nejsou lékařem potvrzeny, tj. při vyšetření nebyly zjištěny

K tělesným obtížím patří:

bolest hlavy, závratě, tlak či píchání u srdce, bušení srdce, bolesti žaludku, nechutenství, zvracení, průjmy, třes, křeče, ztráta hlasu, nadměrné pocení, poruchy zraku a sluchu a bolesti v nejrůznějších částech těla

K duševním obtížím patří:

stavy napětí a podrážděnosti, pocity vyčerpání, únavy, deprese, negativní myšlenky, strach úzkost, obsedantní (nutkavé) myšlenky, kompulzivní (dokola opakované činnosti – neustále umývání), poruchy spánku, slabá vůle, zlost, vztek, poruchy pozornosti a soustředění, pocity méněcennosti, nesamostatnost, obavy z nemoci, přehnané obavy o vlastní zdraví.

Neuróza, i když se projevuje také řadou duševních příznaků se zásadně liší od psychózy, není to duševní onemocnění. (psychóza je těžké duševní onemocnění, kdy jedinec ztrácí kontakt s realitou a psychické procesy jsou značně deformovány, avšak u pacienta chybí vědomí nemoci). Neuróza však je skutečným onemocněním, není to simulace, protože postižený potíže nepředstírá, ale skutečně je pociťuje.

Neurózou trpí více typy nestabilní. Osobnost neurotika netvoří harmonický celek, často se u něj střídají období optimismu a nadšení s obdobími skleslosti, pasivity a beznaděje. Neurotické příznaky bývají častěji důsledkem způsobu reagování člověka na obtížné situace, než bezprostředním výsledkem těchto situací.

Příčiny neuróz:

• Méně odolná nervová soustava (dědičnost)
• Nevhodná životospráva – málo spánku a odpočinku, nepravidelná strava, černá káva, alkohol, kouření
• Negativní zážitky – duševní otřesy, traumata
• dlouhotrvající konfliktní situace, život v napětí, nevyřešené problémy, narušené mezilidské vztahy, protichůdné role (člověk se tváří mile, ač by nejraději vraždil , „kde nepláčou oči, pláčou vnitřní orgány“)

Rozdělení neuróz:

• Úzkostná neuróza tj. neurčitý strach, neznámo z čeho
• Fobická neuróza – strach z výšky, z bouřky, ze psů, z uzavřeného prostoru, z výtahu, lidí, nemoci, různých předmětů …….
• Nutkavá neuróza – stále se vracejí určité myšlenky, opakují určité melodie nebo vzpomínky, pochybnosti zda čl. zamkl dveře, vypnul plyn…, má tendenci se nustále přesvědčovat o tom, že je všechno v pořádku.
• Depresivní neuróza – převládá smutná nálada, čl. nic netěší, je skleslý, nešťastný, nedovede se rozveselit, je málo výkonný
• Hysterická neuróza – nejčastěji navazují na traumatizující události, provází ji záchvaty smíchu, třesu těla, záchvaty pláče, zhoršené vnímání….Hysterická neuróza není totéž co hysterická psychopatie (tzv. histriónská porucha osobnosti). Tu charakterizuje dramatické chování, přehánění, zveličování, egocentrismus, city přechází do extrémů
• Hypochondrická neuróza – přehnané obavy o vlastní zdraví, sebepozorování, zabývání se nemocemi

Léčení neuróz:

• 40% neurotiků se uzdraví bez léčby (výzkumy anglického psychologa Eysenecka – čti [ajsenk]
• v určitých případech však vyléčení může být domnělé, přechodné nebo závislé na situaci
• nejlepší způsob léčení je psychoterapie, léčení je zaměřeno buď na příznaky nebo příčiny. Většinou je léčba zaměřena na vyřešení mezilidských konfliktů a dosažení patřičných změn v osobnosti
• používají se léky na uklidnění, léky proti úzkosti, na spánek, např. Diazepam, Neurol…..

Vtip o pacientovi: Pacient si lékaři stěžoval, že se v noci pomočuje. Ten mu předepsal Diazepam. Za tři týdny na kontrole: Tak už se nepomočujete? Ptá se lékař. Pomočuji, ale už mně to nevadí, odpovídá pacient.

Při používání léků vzniká nebezpečí návyku. Uklidňující léky sice pomohou, ale neodstraňují příčinu, takže se problémy mohou vrátit

• psychoterapeutický rozhovor – psycholog nebo psychiatr hovoří s pacientem o jeho problémech – účinné, ale dlouhotrvající léčení (nutný kontakt alespoň 2x týdně)
• Ventilování napětí: již staří Řekové hovořili o tzv. katarzi, tj. pocitu očištění, člověk se se svým problémem svěří a má pocit úlevy (vyzpovídání v kostele)
• Autogenní trénink – je odvozen od jógových cvičení, kdy pacient se nejdříve uvolní (relaxuje) a poté se soustředí na určité myšlenky či představy, opakuje si určité autosugestivní formule. Podmínkou úspěchu je pravidelné cvičení a vytrvalost