Paměť
je soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchovávání a vybavení, popřípadě znovupoznání. Paměť je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Ani zvířata by si bez paměti nedokázala opatřovat potravu a ochránit se před nebezpečím.
V definici paměti (viz. výše) je naznačeno, že se rozlišují čtyři fáze paměti:
- zapamatování něčeho, uložení do paměti
- uchování v paměti toho, co v ní bylo uloženo
- vybavení z paměti toho, co v ní bylo uloženo a uchováno
- znovupouznání, pokud si nemůžeme něco vybavit, např. před zkouškou, musíme sáhnou po učebnici, začneme číst knihu a uvědomíme si, že jsme to už četli
V širším smyslu znamená paměť veškerou uchovávanou zkušenost člověka, v užším smyslu pak znamená schopnost vědomé reprodukce určité zkušenosti vybavení vědomostí, vzpomínek. V široce pojaté paměti je uchováno i to, co si člověk právě není schopen vybavit. Paměť velmi úzce souvisí s učením.
Základní funkce paměti je tedy uchování a vybavování informací, které jedinec potřebuje pro svůj život. Paměť reprezentuje základní funkci, která umožňuje člověku život v jeho životním prostředí.
Když něco vnímáme, zůstává v nervových buňkách nejvyšší částí ústředního nervstva paměťová stopa, což je určitý okruh aktivních neuronů. Ta umožňuje uchování a vybavení zkušenosti. Opakování působících podnětů zvyšuje účinnost zapamatování. Paměť souvisí se všemi psychickými procesy, především s motivací. Člověk si zapamatuje to, co má pro něj nějaký význam, co je spojeno s nějakými motivy.
Druhy paměti:
- zraková (vizuální) – je rozvinutá u malířů, filmových režisérů, herců, ale i architektů, konstruktérů, aj.
- sluchová (auditivní) – prezentována ve vrcholné formě u dirigentů, zpěváků, skladatelů, herců
- pohybová (motorická) – rozvinuta je u baletek, herců, mimů, gymnastů, zápasníků
- chuťová (gustatorická ) – je základem pro profese jako je degustátor, ochutnávač vín, čajů, ale také kuchařů, uzenářů, ale i výrobců sýrů, aj.
- čichová (olfaktorická) – je nezbytná u výrobců parfémů, ale i v mnoha odvětvích chemie
Tyto typy pamětí se nazývají souhrnně paměť názorná, naproti tomu stojí paměť slovně- logická, která se týká toho, co je vyjádřeno slovy. Podle druhů činnosti se také uvádí paměť technická, hudební, citová, aj.
Další dělení paměti:
- krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobá paměť slouží k zapamatování po dobu několika minut. Dlouhodobá paměť slouží k zapamatování informací, o nichž víme, že je budeme potřebovat delší dobu, případně trvale.
- bezděčná a záměrná. Při záměrné paměti se řídíme cílem zapamatovat si, kdežto při bezděčné paměti takový cíl chybí, a přesto si něco zapamatujeme.
- mechanická a logická. Mechanickým učením se rozumí mnohonásobné opakování téhož učiva ( básně, cizích slovíček, pouček, vzorců, historických dat,…) bez snahy o pochopení. Logické zapamatování naopak zdůrazňuje pochopení toho, co je důležité, poznání vzájemných souvislostí, příčin a jejich následků, proč jsou věci tak a ne jinak. Výzkumy ukazují, že při logickém zapamatování si osvojíme učivo v čase několikrát kratším než při pouhém mechanickém opakování. Navíc při logickém zapamatování mnohem méně zapomínáme a také dovedeme lépe využít vědomostí v praxi. Logické osvojení totiž využívá toho, co je pro člověka podstatné – myšlení.
Poznámka: další typy paměti jsou rozebrány v kapitole gerontopsychologie.
V průběhu času dochází k zapomínání části toho, co jsme si zapamatovali.
- výzkumy ukázaly, že nejvíce zapomínáme v prvních hodinách a dnech po osvojení
- zpravidla hodně zapomínáme to, co nás nezajímá, čemu jsme dobře nerozuměli, co jsme si dostatečně neopakovali a čeho nevyužíváme v praxi
- naopak to, co je pro nás zajímavé, co jsme logicky zpracovali a čeho alespoň občas užíváme, si dokážeme pamatovat po léta, ba po celý život
- k úplnému zapomenutí nedochází nikdy. Skutečnosti, které považujeme za dávno zapomenuté, se nečekaně vybavují při vysokém stupni vzrušení (při ohrožení života, aj.). V krátkém časovém úseku se může vybavit mnoho dávných zkušeností, včetně vět v cizím jazyce, které jsme od dětství neslyšeli. Stopy v nervových buňkách žijí složitým životem, což se projevuje jak zapomínáním, tak také obnovováním a vybavováním dočasně zapomenutého, a to v závislosti na činnosti člověka, na jeho nové zkušenosti a na změnách ve stavu jeho organismu, zejména nervové soustavy.
- Ebbinghaus (1885) zkoumal zapomínání a na základě svých výzkumů sestavil křivku zapomínání (zapamatování smysluprostých slabik). Z křivky je patrno, že nejvíce se zapomíná bezprostředně po naučení zpaměti. Za 20 min zapomeneme asi 41% naučeného.
Paměť se rozvíjí, zdokonaluje činností, cvičením, opakováním, tak jako ostatní psychické procesy a vlastnosti. Ale již Thorndike (1935) dospěl k závěru, že pouhé opakování nemůže být samo o sobě základem učení. Je li totiž podnět pro jedince bezvýznamný a zpracován bez myšlenkové analýzy, musí vynaložit k zapamatování až 4x větší úsilí, než učí-li se s porozuměním. V úmyslném zapamatování se může projevit efekt přeučení, kdy jedinec se učí dále, přestože již má látku osvojenou. Pokusy potvrdily, že zapamatování se zvyšuje přeučením až o 50%.
Myšlení
poznávací proces, kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, zejména jejich podstatných znaků. Myšlením poznáváme skutečnost a také řešíme nejrůznější problémy v teorii a praxi. Myšlení je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy. V nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy.
Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme myšlenkovými operacemi. Jsou to:
- Řazení: poznávání některých stránek věcí či jevů, např. velikosti je možné např. předměty zařadit (např.:dítě řadí kostky od největší po nejmenší)
- Třídění: seskupení podle vybraného znaku (př.: dítě třídí kuličky podle barev)
- Analýza: je myšlenkové rozčlenění celku na části, vydělování jednotlivých stránek (vlastností, vztahů) předmětů a jevů skutečnosti.
- Syntéza: je myšlenkové sjednocování, spojování vydělených částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti.
- Analýza a syntéza probíhají v neoddělitelné souvislosti, navzájem se podmiňují, organicky prolínají a spojují.
- Srovnávání: je myšlenková operace, jejíž pomocí zjišťujeme podobnost a rozdílnost mezi několika jevy nebo předměty.
- Abstrakce: je myšlenková operace, kterou vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a pomíjíme vlastnosti ostatní (nepodstatné, individuální)
- Zobecňování: je myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité skupiny, určování společných zákonitostí, které se vztahují k předmětům a jevům určité skupiny. (ovoce – plody, které se dají jíst)
- Indukce: je myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů. Tak např. ze jištění, že železo, měď, stříbro, hliník atd. vedou elektřinu, vyvozujeme obecný poznatek, že kovy jsou vodivé.
- Dedukce: opačný myšlenkový postup indukce, což je vlastně aplikace obecného poznatku na konkrétní případ.
- Analogie: znamená vyvozování poznatku o nějakém předmětu a jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty nebo jevy.
Formy myšlení:
Formami myšlení rozumíme řečovou podobu, do které člověk zachycuje a v které vyjadřuje výsledky svého myšlení, ke kterým došel myšlenkovými operacemi. Rozlišujeme tři zákl. formy myšlení:
- Pojem – představuje základní formu myšlení. Je to řečové vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu. Každý předmět má více znaků, vlastností, kterými se vyznačuje, odlišuje se od jiných předmětů a které ho charakterizují. Tak např. hodiny mají tyto znaky: je to stroj, mají ručičky, ciferník, velikost, tvar, barvu, mohou se nosit na ruce, v kapse, pověsit na stěnu, apod. Některé z těchto vlastností jsou podstatné a vlastní všem hodinám (např. „stroj“, „měření času“). Vyjádřením podstatných a společných obecných vlastností vzniká pojem „hodiny“.
- Soud – vyjadřuje vztah mezi dvěma pojmy. Takové jsou např. soudy: „Jan je odvážný“ nebo „Velryba není ryba“, ve kterých se vyjadřují vztahy mezi pojmy „Jan“ a „odvážný“, resp. „ryba“ a „velryba“. V soudech obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme.
- Úsudek – je vyjádřením vztahu mezi dvěma nebo několika soudy. Soudy, z kterých vycházíme, se nazývají premisy, vyvozený soud je závěr. Tak např. úsudkem je vyvození závěru: „Ovoce obsahuje vitamíny“ z premis: „Jablka obsahují vitamíny“, „Hrušky obsahují vitamíny“, „Citrony obsahují vitamíny“.
Základní druhy myšlení:
- praktické – metody pokusů a omylů (něco nefunguje a tak dlouho hledám chybu, až ji najdu)
- konkrétní (názorné) – využívá se u názorných představ (př. chceme někam cestovat – názorně si představujeme jak, kudy, kdy cestujeme)
- abstraktní – pracuje s abstraktními pojmy či symboly, uplatňuje v teoretické činnosti (př.: matematika)
- konvergentní (sbíhavé) – uplatňuje se v příkladech, které mají jedno řešení – cílem je toto řešení nalézt
- divergentní (rozbíhající) – možných řešení je několik a z nich vybíráme to nejvhodnější
Individuální zvláštnosti myšlení:
· Hloubka: myšlení hluboké, založené na pochopení podstatných vztahů, snaží se o pochopení souvislostí velkého stupně obecnosti a postižení nejpodstatnějších rysů různých přírodních a společenských procesů, jejich příčin a třeba velmi vzdálených důsledků
- Šířka: přihlížející širším souvislostem
- Přesné: pracující s přesně vymezenými pojmy a důsledně dodržující logická pravidla
- Pružné: nesvázané tradičními názory a schématy řešení
- Nekritické: podléhající autoritám a předsudkům
- Rychlé: toto myšlení pozorujeme u lidí, kteří pracují v prostředí, kde je třeba rychlého rozhodování
Individuální zvláštnosti myšlení souvisí i s osobností jedince a jeho stylu práce.
Řeč
Je proces, který slouží lidem k vzájemnému dorozumívání, k myšlení, k působení na druhé lidi i na sebe sama. Řeč a myšlení spolu těsně souvisejí. Řeč je nástrojem myšlení, vyjadřuje naše myšlenky. Řeč a myšlení umožňují lidem vzájemně spolupracovat, předávat zkušenosti jedné generace další, umožňují vývoj vědy a techniky, kultury, celé společnosti. Řeč je typickou formou mezilidské komunikace. Psychologie řeči se nazývá psycholingvistika. Formálně je řeč systémem znaků, které v mysli zastupují jiné jevy.
Funkce řeči:
- Označovací (zobrazovací) – označování věcí a jevů, vlastností, vztahů…
- Výrazová – vyjadřuje vnitřní stavy a pocity jedince
- Vybízecí – působí na druhého člověka jako výzva k něčemu
Řeč má dvě stránky:
- stránka obsahová: to je, co říkáme
- stránka formální : jak to říkáme, tedy zvuková struktura, která je vnímána v určitém významu; nositelem zvukové stránky mluveného slova je artikulace
Základní formou řeči je vnější mluvená řeč:
- mluvená řeč má svoje doprovodné projevy – intonace, přestávky, aj.
- vnější mluvená řeč slouží nejen ke styku s okolím, ale také k přípravě a ujasnění postupu další činnosti, obecně řečeno – slouží našemu myšlení.
- při vnitřní řeči jsou pohyby orgánů řeči navenek neznatelné, dokáží je zachytit jen jemné přístroje. A. N. Sokolov uskutečnil elektromyografickou (elektromyograf zachycuje elektrické vlastnosti svalů, zkratka EMG) registraci vnitřní řeči.
- řeč je nástrojem řízení vlastní činnosti, nástrojem autoregulace.
Fyziologické základy jazyka:
- fyziologická centra mluvené řeči objevili P.Broca (1861) a C. Wernicke(1874) při zkoumání afázie ( = ztráty řeči)
- centrum zvukové části řeči je v oblasti sluchové kůry (horní část spánkové oblasti levé hemisféry
- akustická zpětná vazba
Řečová kompetence:
Je způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce, která obsahuje dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe (= větná skladba slov). V naší kultuře se slovní zásoba pohybuje do 250 000 slov.
Běžně užíváme vnitřní řeč, když si ujasňujeme program práce a zábavy, píšeme slohový úkol, řešíme početní nebo jiný problém. Když je problém obtížný, bezděčně přecházíme k vnější řeči, a tím si řešení často usnadníme. Vnější řečí – mluvenou a psanou – si lépe ujasníme své myšlenky, city a přání než řečí vnitřní. Rozvinuté lidské myšlení neexistuje bez řeči!