Role vůdce a jeho charakteristika:
Hlavním úkolem vůdce je vedení skupiny.Vůdce usměrňuje vztahy ve skupině tak, aby vytvořil přirozené a posilující klima. Dále koordinuje činnost a aktivity tak, aby optimalizoval skupinový a individuální výkon členů skupiny.
Naplnit toto očekávání může pouze vůdce, který:
- je citlivý, vnímavý k potřebám členů skupiny
- respektuje samostatnost, svébytnost a individuální potřeby a zájmy členů skupiny
- je schopen určit skupinové cíle, normy a hodnoty
- dokáže převzít odpovědnost (za činnost skupiny) při změnách skupinového života
- má potřebné organizační a řídící schopnosti
- velice důležitá je také psychosociální zralost a mravní způsobilost vůdce ( zejména v činnostech jako je péče, výchova, terapie…)
Neadekvátní motivy vůdcovství:
Do postavení vůdce skupiny se mnohdy dostává i člověk, který touží vládnout, (nejen vychovávat), prosazovat sebe sama…. U těchto vůdců se může projevit některý z následujících rysů:
- potřeba dominovat– odvíjí se z nedostatečné psychosociální zralosti
- potřeba moci– většinou pramení z pocitů méněcennosti, neschopnosti vyrovnat se ostatním v úrovni osobních kvalit
- potřeba sebepotvrzení– jde o získávání vlastní vážnosti ovládáním jiných lidí
- potřeba exhibice– předvádět se, ukazovat se
- potřeba osobního vlivu– jde o vědomou manipulaci, kdy je skupina chápána jako prostředek k dosažení vlastních cílů
- potřeba manipulace– vědomá manipulace s jinými je zde cílem sama o sobě
Řízení skupiny neznamená automatické ovládání skupinového života. Každý typ skupiny má svá specifika (parta, třída, zaměstnanci…). Koordinující vliv řízení má zásadní význam zvláště u skupin, kde jednotlivce spojuje nějaká cílená aktivita (výkon, efekt činnosti…). Styl řízení předznamenává skupinovou atmosféru, která ovlivňuje výkon skupiny.
Role formálního a neformálního vůdce
Formální vůdce bývá většinou do svého postavení jmenován, dosazen či vybrán nadřízenými na základě formálních a administrativních kritérii. Požadavky na něj vyplývají většinou z druhu pracovní činnosti. Musí naplňovat očekávání jak podřízených tak i nadřízených. Požadavky nadřízených jsou prioritní, vůdce však součastně musí dbát na dodržování norem a pravidel skupinového života. V opačném případě je role vůdce redukována na pouhé „přenášení úkolů“ směrem dolů.
Poznámka:
Plnění pracovních úkolů vede často k tomu, že vedoucí pracovník přehlíží nebo neregistruje odlišné výkony jednotlivých pracovníků (připisování si zásluh jiných, zneužívání slabších či neprůbojných spolupracovníků, bezohledné soc. praktiky, využívání kontaktů, nespravedlivé zvýhodňování….)
Základní charakteristika dobrého a špatného vedoucího pracovníka:
| Dobrý vedoucí pracovník | Špatný vedoucí pracovník |
| Iniciuje soutěživost podřízených | Vyvolává rivalitu mezi podřízenými |
| Je náročný ke všem čl. sk. stejně | Je náročný ke všem nebo je náročný pouze k některým |
| Je stabilní v jednání projevech | je labilní v jednání a projevech |
| Respektuje hierarchii pozic ve skupině i meziosobní vztahy | Přeceňuje své možnosti ovlivňovat život ve skupině |
| Podporuje alternativní náměty a názory | Alternativní názory přijímá jako útok na svou osobu |
| Jedná rozhodně a energicky | Rozhodnost nahrazuje razancí |
| Výkon podřízených a jejich úsilí o sebeprosazování posuzuje objektivně | Pokud jednání podřízených vyhovuje jeho záměrům, toleruje i neadekvátní sebeprosazování |
| Objektivně využívá zpětnou vazbu | Spoléhá buď na vlastní vidění nebo na informace od konformních podřízených |
| Zajímá se o názory podřízených, respektuje jejich osobnost, svébytnost a nezávislost | Členy skupiny nevnímá jako osobnosti, ale pouze jako pracovníky |
Psychologie řízení rozděluje styly řízení takto:
a) Styl autoritativní – (autokrativní, direktivní)
- řídící pracovník se ve styku s podřízenými omezuje na vydávání příkazů
- nezajímá se o názor podřízených na způsob řešení problémů
- jiné názory považuje za nesprávné
- je přehnaně náročný na přesnost a včasnost vykonané práce
- bývá strohý a proto u podřízených méně oblíbený
- je přesvědčen o tom, že vše ví nejlépe
Tento styl řízení může být úspěšný v rizikových situacích, jinak je považován za méně vhodný.
b) Styl demokratický
- vedoucí pracovník žije s kolektivem
- zajímá se o problémy a potřeby ostatních
- dokáže být náročný a tolerantní
- před rozhodnutím se poradí s ostatními, vyslechne jejich názory, za rozhodnutí si bere osobní zodpovědnost
- jiné názory na řešení problému bere jako alternativní a zamýšlí se nad nimi
Tento styl je považován za nejvhodnější.
c) Styl liberální
- řídící pracovník se spoléhá na samořízení
- pracovníci vědí co mají dělat a řídící pracovník do činnosti nezasahuje
- úkoly bývají rozděleny nerovnoměrně
- hodnocení je neobjektivní a není založeno na skutečných výsledcích
- výkony členů skupiny nejsou kontrolovány pravidelně ( nebo vůbec )
- odměny za práci jsou neadekvátní pracovním výsledkům
Ve skupině mohou být zvýhodňování např. informátoři
Sebeprosazování jedince ve skupině
Každý člověk má své představy i životě, má své zájmy, cíle a plány. Chce realizovat své představy a prosadit se mezi ostatními lidmi. Vyžaduje od nich, aby ho respektovali. Podobné cíle mají však i jiní lidé a proto mezi nimi dochází ve společenském soužití ke konfliktům nebo naopak k rezonanci.
To, jak se člověk chová k ostatním vypovídá o jeho hodnotové orientaci, cílech a zájmech, nebo také svým chováním naopak „maskuje“ své pravé cíle a zájmy.
Ve společenském styku chtějí lidé dosáhnout:
- chtějí být mocnější než druzí
- chtějí být obdivování
- chtějí být pro jiné vzorem
- chtějí, aby na nich byli lidé závislí
- vyžadují vděk, ochranu a obdiv
- chtějí se zavděčit
Jakým způsobem se jedinec ve skupině prosazuje a jaké způsoby prosazování mu skupina dovolí je poněkud odlišný problém. Prosazování jedince nesouvisí pouze s jeho potřebami a cíli, ale též s normami skupiny.
Z hlediska vztahu k normám rozlišujeme tyto typy interakcí:
- antisociální – lhostejné vůči skupinovým normám nebo zaměření proti někomu a něčemu
- kooperativní (prosazující se) – činnost zaměřená k společenskému prospěchu subjektu i objektu
- pomáhající– činnost zaměřená ku prospěchu jiných
- altruistické – zaměřená ku prospěchu objektu i za cenu obětování subjektivních zájmů
Bezohledný způsob sebeprosazování:
- vede k napětí mezi jedinci
- negativně ovlivňuje atmosféru ve skupině
- snižuje výkon skupiny i výkon jedince
- pro všechny zúčastněné se stává stresorem
Sociální nespravedlnost
Pozn: V souvislosti se sebeprosazováním řeší soc. psychologie otázky soc. nespravedlnosti, se kterými se každý jedinec jistě setkal. Jedná se o fenomén výrazně vstupující do mezilidských vztahů. Setkáváme se s ní např. ve škole (učitel/ žák), rodina (rodič/sourozenci), zaměstnání (rychlejší postup na vyšší místo než jiní…)
Prožitek nespravedlnosti vzniká tehdy jestliže jedinec:
- pociťuje porušení svých oprávněných nároků
- má pocit, že konkrétní člověk (nebo jiný subjekt např. skupina) je za toto porušení odpovědný (že je svým jednáním vyvolal či způsobil)
- přisuzuje někomu konkrétnímu vinu za to, co se stalo, za to co je nucen prožívat
Pocit sociální nespravedlnosti vyvolává např.:
porušování dohod, přehlížení potřeb druhých, přehlížení jejich přání a zájmů, využívání a zneužívání jiných lidí, neupřímnost, zesměšňování, obviňování, egoistické sebeprosazování, narušení osobní nezávislosti, podvádění, agresivní jednání, povýšené chování, užívání ponižujících výrazů a oslovení, nezdvořilost, nedostatek empatie….
Protipólem k bezohlednému sebeprosazování je prosociální chování – jeho cílem je pomoci druhému člověku bez očekávání jakékoliv odměny či prospěchu za takové chování. Např. pomohu starému člověku přejít silnici, ale nevyžaduji za to nějakou odměnu. Dělám to proto, že mám sama dobrý pocit, že jsem někomu pomohla.
Styl sebeprosazování
Styl sebeprosazování je závislý především na hodnotové orientaci určitého člověka a v širších souvislostech na osobnosti člověka.
Prosazovat seje možné několika způsoby:
- agresí – bezohledností či dokonce útokem
- manipulací – lstí, útokem
- adekvátní – tedy na základě sebevědomí bez omezení seberealizačních snah jiných
- Agresivní prosazování
- je příznačné útokem
- vlastního postavení je dosahováno na úkor jiného člověka – většinou slabšího ( podmínky situace je činní silným )
- jako způsoby se používá: zastrašování fyzické či verbální napadání, silácká agrese,
- libují si ve vnějších symbolech síly
- většinou jde o jedince, kteří jsou schopni zpracovat frustraci nebo výraznější zátěž
- inteligentní jedinci bývají schopni brutální agresi skrýt chováním, které nenese bezprostředně a zjevně rysy útoku
Je také třeba odlišovat pojmy agrese a hostilita. Hostilita je tzv. nepřátelský postoj nebo tendence k nepřátelskému chování a jednání. Je to široký komplex pocitů vedoucích k agresivnímu nebo i mstivému chování. Hostilní člověk (nepřátelský) má potřebu škodit lidem, kteří mu jinak nebrání v dosažení seberealizačních cílů.
- Manipulativní sebeprosazování
K manipulaci se uchylují lidé, kteří nedokáží prosazovat své zájmy přímým, otevřeným a odpovědným způsobem. Vychází z přiměřeného pocitu sebejistoty a sebehodnocení. K ovlivňování používají sugestivních metod, dávají najevo, že jejich chování je nezištné, často hovoří o mravnosti a morálce či citově vydírají druhé.
Zvláštním typem manipulátora je ochránce. Je to typ, který odpoutává pozornost od svých skutečných záměrů tím, že se ujme péče o někoho slabšího. I zde jde pochopitelně o pseudoochranu. Manipulátor se rychle postará o to, aby se o jeho záměrech včas dozvěděli ti, kteří to vědět mají. Toto chování pramení z chybného průběhu socializace.
Charakteristika manipulátorů:
- mají nedostatek sebejistoty
- mají neadekvátní způsoby sebeprosazování
- mají nedostatečnou psychickou a sociální zralost
- jsou neochotni či neschopni přijmout odpovědnost za vlastní chování a jednání
- Adekvátní prosazování
Jde o prosazování individuálních cílů s ohledem na právo jiných lidí. Správné sebeprosazování nelze chápat jako komunikační taktiku.
Co lze považovat za správné? Správné – nesprávné, to je problém mravnosti a etiky života.
Přiměřené prosazování předpokládá:
- otevřené vyjadřování svých pozitivních i negativních prožitků, názorů, postojů a zájmů
- otevřené přijímání názorů a postojů jiných lidí
- empatie – schopnost vcítit se do situace a vnitřního rozpoložení druhého člověka
- přiměřené sebeocenění (sebedůvěra)
- vědomí hodnoty jiných lidí a jejich zájmů
- přiměřenou úroveň sociální zralosti
- ovládání asertivních komunikačních technik