Paměť

je soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchovávání a vybavení, popřípadě znovupoznání. Paměť je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Ani zvířata by si bez paměti nedokázala opatřovat potravu a ochránit se před nebezpečím.

V definici paměti (viz. výše) je naznačeno, že se rozlišují čtyři fáze paměti:

1. zapamatování něčeho, uložení do paměti
2. uchování v paměti toho, co v ní bylo uloženo
3. vybavení z paměti toho, co v ní bylo uloženo a uchováno
4. znovupouznání, pokud si nemůžeme něco vybavit, např. před zkouškou, musíme sáhnou po učebnici, začneme číst knihu a uvědomíme si, že jsme to už četli

V širším smyslu znamená paměť veškerou uchovávanou zkušenost člověka, v užším smyslu pak znamená schopnost vědomé reprodukce určité zkušenosti vybavení vědomostí, vzpomínek. V široce pojaté paměti je uchováno i to, co si člověk právě není schopen vybavit. Paměť velmi úzce souvisí s učením.

Základní funkce paměti je tedy uchování a vybavování informací, které jedinec potřebuje pro svůj život. Paměť reprezentuje základní funkci, která umožňuje člověku život v jeho životním prostředí.

Když něco vnímáme, zůstává v nervových buňkách nejvyšší částí ústředního nervstva paměťová stopa, což je určitý okruh aktivních neuronů. Ta umožňuje uchování a vybavení zkušenosti. Opakování působících podnětů zvyšuje účinnost zapamatování. Paměť souvisí se všemi psychickými procesy, především s motivací. Člověk si zapamatuje to, co má pro něj nějaký význam, co je spojeno s nějakými motivy.

Druhy paměti:

• zraková (vizuální) – je rozvinutá u malířů, filmových režisérů, herců, ale i architektů, konstruktérů, aj.
• sluchová (auditivní) – prezentována ve vrcholné formě u dirigentů, zpěváků, skladatelů, herců
• pohybová (motorická) – rozvinuta je u baletek, herců, mimů, gymnastů, zápasníků
• chuťová (gustatorická ) – je základem pro profese jako je degustátor, ochutnávač vín, čajů, ale také kuchařů, uzenářů, ale i výrobců sýrů, aj.
• čichová (olfaktorická) – je nezbytná u výrobců parfémů, ale i v mnoha odvětvích chemie

Tyto typy pamětí se nazývají souhrnně paměť názorná, naproti tomu stojí paměť slovně- logická, která se týká toho, co je vyjádřeno slovy. Podle druhů činnosti se také uvádí paměť technická, hudební, citová, aj.

Další dělení paměti:

• krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobá paměť slouží k zapamatování po dobu několika minut. Dlouhodobá paměť slouží k zapamatování informací, o nichž víme, že je budeme potřebovat delší dobu, případně trvale.
• bezděčná a záměrná. Při záměrné paměti se řídíme cílem zapamatovat si, kdežto při bezděčné paměti takový cíl chybí, a přesto si něco zapamatujeme.
• mechanická a logická. Mechanickým učením se rozumí mnohonásobné opakování téhož učiva ( básně, cizích slovíček, pouček, vzorců, historických dat,…) bez snahy o pochopení. Logické zapamatování naopak zdůrazňuje pochopení toho, co je důležité, poznání vzájemných souvislostí, příčin a jejich následků, proč jsou věci tak a ne jinak. Výzkumy ukazují, že při logickém zapamatování si osvojíme učivo v čase několikrát kratším než při pouhém mechanickém opakování. Navíc při logickém zapamatování mnohem méně zapomínáme a také dovedeme lépe využít vědomostí v praxi. Logické osvojení totiž využívá toho, co je pro člověka podstatné – myšlení.

Poznámka: další typy paměti jsou rozebrány v kapitole gerontopsychologie.

V průběhu času dochází k zapomínání části toho, co jsme si zapamatovali.

• výzkumy ukázaly, že nejvíce zapomínáme v prvních hodinách a dnech po osvojení
• zpravidla hodně zapomínáme to, co nás nezajímá, čemu jsme dobře nerozuměli, co jsme si dostatečně neopakovali a čeho nevyužíváme v praxi
• naopak to, co je pro nás zajímavé, co jsme logicky zpracovali a čeho alespoň občas užíváme, si dokážeme pamatovat po léta, ba po celý život
• k úplnému zapomenutí nedochází nikdy. Skutečnosti, které považujeme za dávno zapomenuté, se nečekaně vybavují při vysokém stupni vzrušení (při ohrožení života, aj.). V krátkém časovém úseku se může vybavit mnoho dávných zkušeností, včetně vět v cizím jazyce, které jsme od dětství neslyšeli. Stopy v nervových buňkách žijí složitým životem, což se projevuje jak zapomínáním, tak také obnovováním a vybavováním dočasně zapomenutého, a to v závislosti na činnosti člověka, na jeho nové zkušenosti a na změnách ve stavu jeho organismu, zejména nervové soustavy.
• Ebbinghaus (1885) zkoumal zapomínání a na základě svých výzkumů sestavil křivku zapomínání (zapamatování smysluprostých slabik). Z křivky je patrno, že nejvíce se zapomíná bezprostředně po naučení zpaměti. Za 20 min zapomeneme asi 41% naučeného.

Paměť se rozvíjí, zdokonaluje činností, cvičením, opakováním, tak jako ostatní psychické procesy a vlastnosti. Ale již Thorndike (1935) dospěl k závěru, že pouhé opakování nemůže být samo o sobě základem učení. Je li totiž podnět pro jedince bezvýznamný a zpracován bez myšlenkové analýzy, musí vynaložit k zapamatování až 4x větší úsilí, než učí-li se s porozuměním. V úmyslném zapamatování se může projevit efekt přeučení, kdy jedinec se učí dále, přestože již má látku osvojenou. Pokusy potvrdily, že zapamatování se zvyšuje přeučením až o 50%.

Myšlení

poznávací proces, kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, zejména jejich podstatných znaků. Myšlením poznáváme skutečnost a také řešíme nejrůznější problémy v teorii a praxi. Myšlení je nejvyšší formou poznávání, je založeno na postihování vztahů mezi předměty a jevy. V nichž se uplatňují vjemy, představy a pojmy.

Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme myšlenkovými operacemi. Jsou to:

• Řazení:  poznávání některých stránek věcí či jevů, např. velikosti je možné např. předměty zařadit (např.:dítě řadí kostky od největší po nejmenší)
• Třídění: seskupení podle vybraného znaku (př.: dítě třídí kuličky podle barev)
• Analýza: je myšlenkové rozčlenění celku na části, vydělování jednotlivých stránek (vlastností, vztahů) předmětů a jevů skutečnosti.
• Syntéza: je myšlenkové sjednocování, spojování vydělených částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti.
• Analýza a syntéza probíhají v neoddělitelné souvislosti, navzájem se podmiňují, organicky prolínají  a spojují.
• Srovnávání: je myšlenková operace, jejíž pomocí zjišťujeme podobnost a rozdílnost mezi několika jevy nebo předměty.
• Abstrakce: je myšlenková operace, kterou vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů a pomíjíme vlastnosti ostatní (nepodstatné, individuální)
• Zobecňování: je myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité skupiny, určování společných zákonitostí, které se vztahují k předmětům a jevům určité skupiny. (ovoce – plody, které se dají jíst)
• Indukce: je myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů. Tak např. ze jištění, že železo, měď, stříbro, hliník atd. vedou elektřinu, vyvozujeme obecný poznatek, že kovy jsou vodivé.
• Dedukce: opačný myšlenkový postup indukce, což je vlastně aplikace obecného poznatku na konkrétní případ.
• Analogie: znamená vyvozování poznatku o nějakém předmětu a jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty nebo jevy.

Formy myšlení:

Formami myšlení rozumíme řečovou podobu, do které člověk zachycuje a v které vyjadřuje výsledky svého myšlení, ke kterým došel myšlenkovými operacemi. Rozlišujeme tři zákl. formy myšlení:

1. Pojem – představuje základní formu myšlení. Je to řečové vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu. Každý předmět má více znaků, vlastností, kterými se vyznačuje, odlišuje se od jiných předmětů a které ho charakterizují. Tak např. hodiny mají tyto znaky: je to stroj, mají ručičky, ciferník, velikost, tvar, barvu, mohou se nosit na ruce, v kapse, pověsit na stěnu, apod. Některé z těchto vlastností jsou podstatné a vlastní všem hodinám (např. „stroj“, „měření času“). Vyjádřením podstatných a společných obecných vlastností vzniká pojem „hodiny“.
2. Soud – vyjadřuje vztah mezi dvěma pojmy. Takové jsou např. soudy: „Jan je odvážný“ nebo „Velryba není ryba“, ve kterých se vyjadřují vztahy mezi pojmy „Jan“ a „odvážný“, resp. „ryba“ a „velryba“. V soudech obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme.
3. Úsudek – je vyjádřením vztahu mezi dvěma nebo několika soudy. Soudy, z kterých vycházíme, se nazývají premisy, vyvozený soud je závěr. Tak např. úsudkem je vyvození závěru: „Ovoce obsahuje vitamíny“ z premis: „Jablka obsahují vitamíny“, „Hrušky obsahují vitamíny“, „Citrony obsahují vitamíny“.

Základní druhy myšlení:

1. praktické – metody pokusů a omylů (něco nefunguje a tak dlouho hledám chybu, až ji najdu)
2. konkrétní (názorné) – využívá se u názorných představ (př. chceme někam cestovat – názorně si představujeme jak, kudy, kdy cestujeme)
3. abstraktní – pracuje s abstraktními pojmy či symboly, uplatňuje v teoretické činnosti (př.: matematika)
4. konvergentní (sbíhavé) – uplatňuje se v příkladech, které mají jedno řešení – cílem je toto řešení nalézt
5. divergentní (rozbíhající) – možných řešení je několik a z nich vybíráme to nejvhodnější

Individuální zvláštnosti myšlení:

·     Hloubka:  myšlení hluboké, založené na pochopení podstatných vztahů, snaží se o pochopení souvislostí velkého stupně obecnosti a postižení nejpodstatnějších rysů různých přírodních a společenských procesů, jejich příčin a třeba velmi vzdálených důsledků

• Šířka: přihlížející širším souvislostem
• Přesné: pracující s přesně vymezenými pojmy a důsledně dodržující logická pravidla
• Pružné: nesvázané tradičními názory a schématy řešení
• Nekritické: podléhající autoritám a předsudkům
• Rychlé: toto myšlení pozorujeme u lidí, kteří pracují v prostředí, kde je třeba rychlého      rozhodování

Individuální zvláštnosti myšlení souvisí i s osobností jedince a  jeho stylu práce.

Řeč

Je proces, který slouží lidem k vzájemnému dorozumívání, k myšlení, k působení na druhé lidi i na sebe sama. Řeč a myšlení spolu těsně souvisejí. Řeč je nástrojem myšlení, vyjadřuje naše myšlenky. Řeč a myšlení umožňují lidem vzájemně spolupracovat, předávat zkušenosti jedné generace další, umožňují vývoj vědy a techniky, kultury, celé společnosti. Řeč je typickou formou mezilidské komunikace. Psychologie řeči se nazývá psycholingvistika. Formálně je řeč systémem znaků, které v mysli zastupují jiné jevy.

Funkce řeči:

• Označovací  (zobrazovací) – označování věcí a jevů, vlastností, vztahů…
• Výrazová – vyjadřuje vnitřní stavy a pocity jedince
• Vybízecí – působí na druhého člověka jako výzva k něčemu

Řeč má dvě stránky:

• stránka obsahová:  to je, co říkáme
• stránka formální  :  jak to říkáme, tedy zvuková struktura, která je vnímána v určitém významu;  nositelem zvukové stránky mluveného slova je artikulace

Základní formou řeči je vnější mluvená řeč:

• mluvená řeč má svoje doprovodné projevy – intonace, přestávky, aj.
• vnější mluvená řeč slouží nejen ke styku s okolím, ale také k přípravě a ujasnění postupu další činnosti, obecně řečeno – slouží našemu myšlení.
• při vnitřní řeči jsou pohyby orgánů řeči navenek neznatelné, dokáží je zachytit jen jemné přístroje. A. N. Sokolov uskutečnil elektromyografickou (elektromyograf zachycuje elektrické vlastnosti svalů, zkratka EMG) registraci vnitřní řeči.
• řeč je nástrojem řízení vlastní činnosti, nástrojem autoregulace.

Fyziologické základy jazyka:

• fyziologická centra mluvené řeči objevili P.Broca (1861) a C. Wernicke(1874) při zkoumání afázie ( = ztráty řeči)
• centrum zvukové části řeči  je v oblasti sluchové kůry (horní část spánkové oblasti levé hemisféry
• akustická zpětná vazba

Řečová kompetence:

Je způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce, která obsahuje dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe (= větná skladba slov). V naší kultuře se slovní zásoba pohybuje do 250 000 slov.

Běžně užíváme vnitřní řeč, když si ujasňujeme program práce a zábavy, píšeme slohový úkol, řešíme početní nebo jiný problém. Když je problém obtížný, bezděčně přecházíme k vnější řeči, a tím si řešení často usnadníme. Vnější řečí – mluvenou a psanou – si lépe ujasníme své myšlenky, city a přání než řečí vnitřní. Rozvinuté lidské myšlení neexistuje bez řeči!

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Ptrasińsky Zbigniew: Umění učit se

Zielke Wolfgang: Jak racionálně studovat

V psychologii má pojem učení velmi široký význam. Je to celoživotní proces a není výsadou pouze lidí. Každý živý tvor se musí hned do svého vzniku něčemu  učit, aby vůbec mohl existovat. Význam učení pro člověka spočívá v pořizování nových znalostí, získávání nových zkušeností, které následně využívá ve všech dalších činnostech, nových situacích. Již malé dítě tím, že sleduje lidi ve svém okolí, přebírá od nich způsoby chování a učí se stále novým věcem. Bez vzájemného působení myšlení a paměti by učení nemohlo probíhat a být rozvíjeno.

Učení je jeden z klíčových psychologických pojmů, pro něž neexistuje všeobecně přijímaná definice. Různé psychologické směry mají své vlastní definice. Jedna z novějších definicí hovoří, že:

Učení

je proces, který v jednotě psychických a tělesných předpokladů je rozhodujícím faktorem v adaptaci jedince (=přizpůsobení) na jeho přírodní a společenské prostředí, rozvíjí jeho osobnost při neustálém zvládání měnících se podmínek jeho existence.

Další definice učení :

• učení je utváření jedince v průběhu života, proces nabývání nových znalostí, zkušeností,       způsobů reagování a jejich uplatňování v nových situacích.
• záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, které je vlastní pouze   člověku    

Pojmy, související s učením: 

• vědomosti – soustava představ pojmů které si osvojujeme ( např. znalost pravidel hry, poznatky z anatomie …)
• dovednosti – psychický předpoklad pro vykonávání určité činnosti. Rozlišujeme dovednosti:
• senzomotorické – psaní, pletení, řízení automobilu
• intelektové – řešení soustav rovnic…
• sociální – vcítění se do druhého, vedení skupiny…
• návyky – dílčí psychický předpoklad pobízející člověka určitému chování (čištění zubů,

uklízení po jídle ze stolu, příprava do školy…)

Charakteristika učení :

• učením dochází ke zlepšování výkonů a ubývání chyb v jeho průběhu
• učení není pouze výsadou mladých lidí, ale je to celoživotní proces
• učení je lidská činnost, ve které jsou obsaženy všechny psychické jevy (psych. procesy, stavy,vlastnosti), které působí při učení a také ho rozvíjí paměť, myšlení, řeč, vůle, emoce…)
• v průběhu učení působí myšlení jako jeho vědomá kontrola

Rozlišujeme učení a zapamatování:

• učení – získávání zkušeností
• zapamatování – podržení a vědomé vybavení si určité zkušenosti

Poznámka: učení zvířat i člověka je založeno na podmíněných reflexech (vytváření paměťové stopy)

Druhy učení:

• senzomotorické (smyslově pohybové) – rozvíjí názorné poznávání a pohybové stránky
• činností, senzomotorické dovednosti (chůze, jízda na kole, zacházení s nástroji, sport, tanec…).
• osvojování vědomostí (učení poznatkům) – z jednotlivých vědních oborů,oblastí praxe (např. ze všech oborů, které máme ve škole).
• řešení úloh a problémů – jde o učení se intelektovým  činnostem, rozvíjí myšlenkové procesy a intelektové schopnosti a dovednosti.
• Sociální učení – osvojování si těch způsobů chování a jednání odpovídajících určité soc. situaci. Produktem soc. učení jsou soc. role, postoje, hodnoty a ideály.

Učení lze také rozdělit na:

• záměrné – učení s určitým cílem
• bezděčné – osvojování si vědomostí, dovedností a návyků nezávisle na naší vůli bez záměru při každodenním životě

Fáze učení:

• Motivační – záleží na motivaci každého, na vnitřní nebo vnější pohnutce, která vede jedince k učení. Čím je motivace intenzivnější, tím je i větší aktivita učícího se
• Poznávací – stádium učení, kdy se již učící začíná pronikat do učebního materiálu, kolu, problému…Podstatou této fáze je tápání, hledání…
• Výkonná – pochopení a vyřešení dané úlohy, naučení a osvojení učebního materiálu
• Kontrolní (ověřovací) – zobecnění, prověřování správnosti řešené úlohy, problému

Činitelé působící při učení:

1. Vnější:

• Druh učiva, jeho zvláštnosti
• Metodické vedení učitelem
• Vliv rodiny, školy, skupiny vrstevníku
• Citové klima (atmosféra)
• Technické a organizační podmínky, denní režim
• Mikroklima (osvětlení, teplota, hluk, vlhkost vzduchu)
• Širší společenské prostředí

2.      Vnitřní

• Metoda učení
• Vědomosti a dovednosti osvojené dříve =  návaznost v učivu
• Schopnosti (nikdo nemá schopnost vynikat ve všem)
• Motivace:
• primární (vlastní touha, potřeba)
• sekundární (vychází ze soc. potřeb – uznání, pochvala, uplatnění se)

·        Charakter (souhrn vlastností osobnosti, podílejících se na učení)

• Vůle
• Tělesné a zdravotní předpoklady
• Přítomný stav žáka, pozornost a nálada, únava
• Intelektový vývoj

Jednotliví činitelé nepůsobí samostatně a odděleně ale kombinují se a působí navzájem.

Samotný úspěch působí při učení velice pozitivně, neúspěch odrazuje.

Zásady efektivního studia

Efektivnost učení závisí na použitých metodách učení. Metoda znamená způsob, jakým se

jedinec učí, jak je uspořádána jeho činnost při učení, jeho vlastní organizace studijní práce.

Rozlišujeme tyto metody:

• celková (mechanická) – opakované čtení celého učebního plánu, mechanické opakování
• má nejmenší účinek.
• dílčí – rozčlenění na samostatné celky, jejich postupné osvojování.
• kombinovaná – nejprve orientační seznámení s učivem (1 – 2 přečtení), dále rozčlenění
• na jednotlivé celky, které se zvlášť osvojí a v závěru opětné souvislé zopakování celého
• učiva, tato metoda je nejefektivnější.

Jak docílit při učení žádaného efektu:

• pravidelný režim pro domácí přípravu
• zvolit správnou metodu (viz výše)
• snažit se vnést do učení maximální smysl
• snaha o porozumění správné pochopení problému
• jednoduchost, přehlednost učiva (vhodné výpisky, příklady, přirovnání)
• aktivní opakování  (nejlépe nahlas, nejdůležitější – vícekrát, reprodukce vlastními slovy)
• rozvržení opakování, opakovat co nejdříve po získání informací, dále s časovým
• odstupem, který se postupně prodlužuje
• časové rozvržení učení – práceschopnost mozkové kůry se učením snižuje, může nastat
• ochranný útlum (učení již nepřináší efekt), délka souvislého učení by měla být rozdělena na etapy s přestávkami  (s rozcvičkou, zájmovou činností – nesmí být obsahově nízká nebo příliš intenzivní)
• skupinové učení – přináší efekt zejména pokud je skupina dobře sladěná
• používání mnemotechnických pomůcek – usnadňování si učebních jednotek různými pomůckami
• předcházet únavě – dostatečný spánek (dospělá osoba 6 – 8 hod.), pravidelný režim, střídání práce, odpočinku, užít přirozené stimulátory (omýt vodou, rozcvičení…)
• ovládání vědomostí a dovedností osvojených dříve – jinak nelze pochopit další, hrozí „lavinová reakce“ začínající mezerou ve vědomostech (nemoc – chybí výklad látky – neporozumění učivu – následně nepochopení dalšího učiva – špatné výsledky ve studiu)

·     nepoužívat zvukovou kulisu (rádio…) – ruší soustředěnost, zvyšuje únavu, i když si to neuvědomujeme a nepřipouštíme)

• správné mikroklimatické podmínky (teplo, zima, osvětlení – fyzická pohoda
• nepřenášet konflikty a problémy do atmosféry studia

Poznámka:

Zkušenosti hovoří o tom, že inteligence a nadaní samo o sobě nestačí k tomu, aby žák ve škole výborně prospíval. Praktické zkušenosti napovídají, že k přiměřené inteligenci je nutná velká dávka píle. Edison řekl, že genialita je z 99% píle.

Cílem jakékoliv výuky a učení by nemělo být pouze poskytnutí dostatečného množství informací a teorií, ale hlavně připravení jedince do života, do praxe a naučit ho užívat vlastní rozum.

Literatura:

Greenfieldová Susan: Lidská mysl

Vondráček, Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie

Spánek

je stav pozměněného vědomí, je to útlum mozkové kůry. Spánková centra jsou v mezimozku. (Jejich funkce byla vědecky prokázána na zvířatech, kdy jim byly zavedeny do mozku elektrody). Je to částečná a periodická změna sníženého vědomí. Při spánku nejsou mozková centra „vypnuta“. Ve spánku odpočívá naše „JÁ“, ale mozek je stále aktivní. Spící člověk vnímá zevní podněty, což dokazuje okamžitá reakce na určitý podnět, např. matka dítěte může spát při hluku, ale okamžitě se vzbudí, není-li se spícím dítětem něco v pořádku. Spánek je naprosto nutný pro život. Bez spánku lze vydržet několik dnů, potom je však život ohrožen. (pokusy, mučení – probuzení ihned po usnutí). Mozek potřebuje spánkové periody aby si odpočinul a zpracoval informace získané během stavu bdělosti. (pokusy, mučení – probuzení ihned po usnutí)

Pokusy se spánkovou deprivací:

Pokusná osoba  (americký diskžokej Peter Tripp) neměla spát až 200hod. Postupně se u ní projevovaly tyto příznaky:

• 50 h  mírné halucinace – ve svých botách viděl pavučiny
• 100h   nezvládl nejjednodušší testy
• 110h upadl do deliria (d = blouznění, iluze, halucinace, celková kvalitativní porucha vědomí) – viděl chlupaté červy
• 120h byla  mu podána stimulující látka
• 150h nevěděl kdo je a kde je, projevy paranoidního chování
• 200h těžké halucinace – lékaře považoval za hrobníky, kteří jej přišli pohřbít

Proces usínání:

usínání je proces šíření útlumu a má určité charakteristické tělesné a duševní jevy. Klesá svalový tonus, usínající se uvolní (může se sesunout ze židle…), postupně se odpojují periferní analyzátory (smyslová ústrojí), někdy se dostaví trhnutí celým tělem. Myšlenky ztrácí souvislosti, ale získávají na živosti. V průběhu usínání se objevují obrazy toho, čím jsme se celý den nejvíce zabývali. Mohou se objevit i děsivé pocity, že např. děti se bojí chodit spát.

Probuzení:

Je mnohem rychlejší než usínání, ale neprobouzíme se  v jediném okamžiku. U někoho korový útlum ustupuje pomalu u někoho rychleji. Některým jedincům trvá i několik hodin, než se dostanou do stavu plné aktivity, jiný je aktivní okamžitě.

Typy spánku:

Mozek vysílá mozkové vlny, které se dají zaznamenat pomocí EEG. Hloubka spánku se v průběhu spánku mění.  Zpočátku se spánek prohlubuje a po dosažení určitého maxima je mělčí a v další fázi se opět prohlubuje.

Prvním typem spánku je non-REM, který tvoří okolo 80% celkové doby spánku. Během této fáze je spící uvolněný a postupně upadá do hlubšího a hlubšího spánku. Podle hloubky spánku je spánek non-REM rozdělen do 4 stádií. Stadium 4 je nejhlubší, mozková aktivita je při něm nejmenší. V non-REMfázi se čl. nezdají sny.

Druhy typ spánku je fáze REM (rapid eye movements). Při přechodu z fáze non-REMpostupně začíná být mozek aktivnější, EEG zaznamenává vysokou aktivitu mozku (připomíná stav bdělosti, proto se mu též říká spánek paradoxní). Klesá krevní tlak, zpomaluje se činnost srdce, oči se pod zavřeným víčky pohybují. Nastává hluboká relaxace svalů, zdají se sny, motorika těla je značně utlumena až na okohybné svaly. REM je důležitý pro psychické zdraví. S přibývajícím věkem se počet fází REM snižuje a vzrůstá počet nočních probuzení. První perioda REM spánku trvá asi 5-15min, další periody se prohlubují. Cyklus změn se během noci střídá 4-5x. 

Doba spánku:

Spánek tvoří asi třetinu života, i když ho s přibývajícím věkem ubývá. Roční dítě spí přibližně 14 hod. denně, pětileté dítě 12 hod. Většina dospělých spí asi 6-9 hod. Méně než 6 hod. vede k určité otupělosti během dne. Starší lidé mohou mít tzv. spánkovou inverzi, kdy v noci spí méně, ale během dne i několikrát na „pár“ minut usnou. Podle nejnovějších výzkumů krátký spánek během dne snižuje únavu a zvyšuje pracovní výkonnost. Nadměrná spavost je také škodlivá. Podle výzkumů je ideální 7 hod. zdravého spánku.

Nespavost:

Normální stav je, když člověk usne během několika minut, může se několikrát v noci probudit, ale hned zase usíná. Nespavost může mít organické příčiny nebo příčiny psychické (příliš mnoho starostí). Nespavost je nutno léčit. Je možno použít psychoterapii nebo léky. Nebezpečí návyku na léky je však vysoké a proto se „prášky“ mají užívat jen krátkodobě.

Poruchy spánku: (Atkinson-Atkinsonová)

Aasi 90% dospělých osob spí 6-9 hodin, většina z nich spí 8-9 hodin,  spánek dlouhý pouze 6-7 hodin mívá za následek zřetelné známky ospalosti během dne,  spánek dlouhý 8-9 hodin se zdá být nezbytný k tomu, aby se člověk během dne necítil ospalý

Porucha spánku je přítomna, kdykoli způsobuje neschopnost dobře spát narušení výkonnosti

během dne nebo nadměrnou ospalost

Insomnie

Nespavost, nespokojenost s množstvím nebo kvalitou spánku. Úsudek na insomnii je skoro vždy subjektivní a lidé mají tendenci nedostatek svého spánku přeceňovat

Narkolepsie

Je  vzácná, závažná porucha. Postižená osoba může usnout v průběhu vykonávání nějaké činnosti, při psaní dopisu, řízení auta, přednášce (týká se přednášejícího). Nezadržitelné, opakované záchvaty dřímoty, trvají cca 15-30 minut, mohou se několikrát denně opakovat. Těžká narkolepsie postihuje cca 0.1% lidí, má patrně genetický původ. V podstatě je to REM epizoda v denní době, jedinec náhle ochrne a třeba spadne, neví o tom

Spánková apnoe

Je také vzácná a vážná porucha. Jedinec v průběhu spánku přestane dýchat; buď mozek nevysílá potřebné povely nebo jsou svaly kolem hrdla příliš relaxované a uzavřou průchod  Nedostatek kyslíku vede k vylučování hormonů pro nouzové situace, které dotyčného probudí a následně začne dýchat. Většina lidí má v noci několik apnoických fází, vážně postižení jedinci jich mají i několik set, což znamená stejný počet probuzení, ta jsou tak krátká, že si je zpravidla nepamatují. Tito lidé spí mnoho hodin, ale jsou druhý den velmi ospalí, že nejsou schopni normální činnosti. Apnoe častá u starších lidí,  léky na spaní prodlužují apnoické fáze, protože znesnadňují probuzení, může to končit fatálně. Pravděpodobnou příčinou toho, že lidé umírají ve spánku, je neschopnost probudit se.

Spánková deprivace

Mnoho studií prokázalo, že jediným prokazatelným následek spánkové deprivace je ospalost, touha spát a sklon snáze usnout. Pokusné osoby (nespí 4-5 dnů) vykazují pouze přechodnou nepozornost nebo drobné poruchy. Vnímání; intelektuální činnosti jako odpovědi na jednoduché testové otázky jsou nenarušeny

Další poruchy spánku:

• Mluvení ze spaní
• Provádění určité činnosti ve spánku – chození po bytě, odpovídání na otázky…, ráno o tom člověk neví

Sny:

Jsou výsledkem činnosti mozku v REM fázi. Předpokládá se, že jsou odrazem zpracování všech dojmů a pocitů, které člověk přes den získá. Některé myšlenky se uloží, jiné se zapudí jako nežádoucí informace. Člověku se zdají sny, podle nichž se dá usuzovat, jaké problémy člověk má, případně jakou nemocí trpí.

Výkladem snů a s ním související terapií se zabýval psychoanalytik S. FREUD. Sny jsou podle něj projevy nenaplněných přání

Zastoupení spánku REM a non-REM během života:

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Vondráček, Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie           

Za základní pramen poznání pokládá psychologie senzualizmus (= poznání skutečnosti pomocí smyslů – J. Locke), racionalismus (= poznání skutečnosti pomocí rozumu jako jediného zdroje poznání,  např. dobro, přátelství) a iracionalizmus (= je nezávislý na rozumu a znamená vcítění se do jevů, např. intuice). Veškerou poznávací schopnost smyslovou i rozumovou zpracovává mozek. Během poznávání lidé získávají poznatky o skutečných jevech, uvědomují si svět, který je obklopuje. Poznávání okolního světa se děje především prostřednictvím počitků a vjemů. Základní složkou orientace organismu v prostředí je vnímání, kdy organismus rozpoznává vlastnosti prostředí a objektů a jejich vztahy.

Čití

Analyzátor – je funkční jednotka, skládající se z receptorů, dostředivých nervů a příslušného mozkového centra, ve kterém vzniká vlastní počitek. Receptory dávají podněty do CNS. Prostřednictvím analyzátorů získáváme základní informace o vnějším světě a o stavu vnitřního organismu.

Receptory– specializované nervové buňky, které jsou umístěny ve smyslových orgánech. Dělíme je na:

• exteroreceptory -vnější podněty
• interoreceptory – vnitřní podněty
• mechanoreceptory – sluch, dotek, tlak, tah, pohyb
• chemoreceptory – chuť, čich
• fotoreceptory – světlo
• termoreceptory – teplo
• proprioreceptory – svaly, šlachy, klouby

Čití – je proces, kdy se ve vědomí člověka odráží prostředí formou počitků.  Čitím můžeme poznávat např. vůni a chuť jídla, barvy, zvuky, teplotu, polohu a pohyby vlastního těla, ale také např. bolesti v těle a různé vnitřní pocity. Čití chápeme zároveň jako pojem označující projev citlivosti jako biologické vlastnosti živé hmoty. Čití je výsledkem činnosti analyzátoru.

Čivost – schopnost vnímat (mít)  počitky při podráždění receptorů a rozlišovat jejich intenzitu a zjišťovat tak stav vnějšího a vnitřního prostředí

Počitek – chápeme jako odraz jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, které působí na receptory člověka.  Počitek je obraz některého jednotlivého znaku předmětu nebo děje. Příkladem může být počitek červené barvy, nakyslé chuti, počitek tepla, chladu atd. Počitky se u člověka nevyskytují většinou samostatně, ale jako části vjemů (příklad na počitek a vjem – růže). Počitky představují základ smyslového poznávání, na jehož základě vznikají složitější poznávací procesy, jako je např. vnímání, představy, paměť, myšlení. Podněty si uvědomujeme tehdy, když dosahují určité intenzity, proto jsou zavedeny další pojmy:   

• latentní perioda – je to doba od podráždění receptoru po vykonání reakce (bývá řádově v milisekundách)
• zpětná aferentace – dává informace o adekvátnosti (odpovědi) reakce, případně o nutnosti korekce činnosti (je to tedy neustálá korekce prováděných činností)
• podprahový podnět – je to podnět nízké intenzity, kterýjiž nepociťujeme(např.  neslyšíme velmi slabé zvuky)    
• nadprahový podnět – je to podnět tak silné intenzity, který můžeme pociťovat jako bolest     
• počitkový prah – je schopnost odlišit nejmenší rozdíl mezidvěmi podněty téhož druhu, jež ještě umožňuje postřehnout rozdíl mezi vyvolanými počitky (např. těžko odlišíme dva předměty, z nichž jeden váží 100g a druhý 101g.

Druhy počitků:

• počitky kinestetické – počitky pohybu a polohy, ztv. Proprioreceptory jsou uloženy ve svalech, šlachách, kloubech
• kožní počitky
• počitky doteku a tlaku
• počitky tepla a chladu
• počitky bolesti (mají ochranný význam
• čichové počitky
• chuťové počitky
• orgánové počitky – jsou umístěny ve všech orgánech (zažívání, vyměšování, NS, srdce, játra….) a vytvářejí celkový tělesný pocit
• sluchové počitky
• zrakové počitky
• hmatové počitky – spojení pohybových a kožních počitků

      Smyslová citlivost je u lidí velmi rozdílná, např. citlivost na barvy, citlivost na zvuky. Rozdílná citlivost však může být i u téhož člověka, např. při přechodu ze světla do tmy zpočátku vidíme velmi špatně, avšak po určité době se vidění postupně zlepšuje. Tomu říkáme smyslová adaptace.

Chrobná změna čití

Naše kůže a tělní orgány jsou schopny vnímat teplo, chlad, dotek, tlak, vpich, štípnutí, pálení, vibrace, el. proud, pohyb. Při poruše tohoto vnímání postižený nevnímá např. bolest (příklad z historie – upálení ruky – vojevůdce Mucius Scevola)

Vnímání:

je psychický proces, kterým poznáváme to, co v daném okamžiku působí na naše smysly. Je základní složkou orientace organismu v životním prostředí. Vnímáním poznáváme základní vlastnosti předmětů a jevů. Výsledkem vnímání je vjem, který vzniká na základě součinnosti více smyslových orgánů. Vjem zobrazuje celý předmět nebo složitý děj, právě působící na naše orgány. Příklad: vnímáme celkový obraz lesa, jednotlivé stromy, jejich barvu, vůni, můžeme ohmatat kůru stromu, jehličí, listí, vidíme, že se ve větru pohybují.. Vnímáme tedy nejen části, ale celé děje a předměty. Jiný příklad – růže – máme li zavřené oči, cítíme vůni, tj. máme počitek, otevřeme-li oči také cítíme vůni, ale zároveň vidíme barvy, celkový tvar, můžeme se růže dotknout. Základní rozdíl mezi počitkem a vjemem je v tom, že počitek je jednoduchý odraz, kdežto vjem je odraz komplexní, který lze rozdělit na části.          

Obsahem vnímání jsou nejen objekty vnějšího světa, ale i vnitřní stavy organismu, tj. vnímání vystupuje jako jedna ze složek komplexní psych. činnosti.

Vjem – je výsledek procesu vnímání, kdy je zobrazen celý předmět nebo děj, který právě působí na naše smysly.

Vnímání umožňuje člověku:

• poznávat prostředí prostřednictvím smyslových orgánů, kdy se v mozku objeví odraz objektivní reality
• poznávat i skutečnosti, které nevnímají jeho smysly, ale které lze poznat prostřednictvím myšlení a řeči, tento druh poznávání nazýváme poznání abstraktní
• člověk vnější svět nejenom odráží, ale zaujímá k němu i vnitřní citový vztah
• správná orientace v prostředí, spolu se správnou činností umožňují člověku správně jednat
• správně jednat umožňuje člověku také využívání dříve poznané skutečnosti uchované v paměti

Charakteristika vnímání:

• vnímání je celostné (= celistvé, komplexní), tj. vjemy jsou vždy obrazy nějakého celku. Dotváří ho i vliv minulé zkušenosti. Př.: vidíme mramorový kvádr (pouze zrakem), ale zároveň víme, že je tvrdý, chladný, těžký.
• Vnímání má výběrový charakter – v určitém okamžiku nevnímáme vše co nás obklopuje, ale vnímáme jen některé podněty – pozornost
• Vnímání je významové – vnímané objekty jsou nositeli určitých významů, vztahů, funkcí
• Vnímání vystupuje jako jeden z procesů regulace chování
• Vnímání má subjektivní charakter, tj. závisí nejenom na kvalitě smyslového ústrojí, ale také na individuální zkušenosti, k níž patří také příslušnost k určitému kulturnímu prostředí a k určité historické etapě vývoje společnosti.

Základní informace o světě a o stavu vlastního organizmu získává člověk prostřednictvím smyslových orgánů. Ty umožňují živočichům vnímat podněty a přeměňovat je na nervové vzruchy. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť, hmat, smysl pro rovnováhu, pro pohyb, čas, prostor, teplotu, bolest.

Vnímání prostoru

Pro člověka má prostor 3dimenze: nahoru-dolů, dopředu-dozadu, doprava-doleva. Vnímání prostoru je dáno hlavně zrakem, smyslem pro pohyb, a částečně i sluchem. Člověk si dokáže celkem dobře představit prostor a pohyb v prostoru. Máme schopnost orientace ve známém prostoru, ale v neznámé krajině snadno zabloudíme. Člověk nejde nikdy přímo, ale má tendenci bloudit v kruhu, což je způsobeno nestejnou činností mozkových hemisfér a obou polovin těla. U většiny lidí převládá pravý směr. Kromě prostoru objektivní reality máme i svůj vnitřní prostor, v němž se odehrávají naše představy. Tento imaginární prostor máme před sebou, ve výši čela, obrácený směrem k nám.

Vnímání času

Minulost a budoucnost se stýkají v jednom bodě, tj. v přítomnosti. Psychologická přítomnost je několik sekund, co bylo předtím, zdá se býti minulostí. Člověk má časový smysl, dovede čas odhadnout (někteří lidé se dokáží vzbudit v určitou hodinu). Podle pokusů je to dáno elektrickou aktivitou mozku, tj vlnami o frekvenci 10-15Hz, které lze změřit pomocí EEG.

Sociální vnímání

Vnímáme jiné lidi, zejména jejich projevy – viz ot. soc. psychologie

Klamné vnímání

Klamné vnímání je vnímání, které neodpovídá objektivní realitě. Patří mezi ně:

• Iluse: vznikají nejčastěji v důsledku nedostatečné pozornosti nebo nadměrně zvýšené pozornosti. Př.: V noci v lese považujeme stín za neznámou osobu
• Illusion du déjá vecu: [ilusion dežavu] člověku se zdá, že danou situaci už někdy v životě prožil, ač ve skutečnosti ji neprožil. Tuto iluzi zná mnoho lidí a mnozí si ji vykládají jako nadpřirozený jev, spojený vzpomínkou na minulý život. Jeden z výkladů je, že vjemy přicházejí do paměti rychleji, než mohou být vyhodnoceny analytickou částí mozku.
• Negativní iluse: je nejlépe vysvětlit na příkladu – člověk dlouho hledá nějaký předmět přestože ho má takřka na očích, jiná osoba hledaný předmět okamžitě vidí
• Depersonalisace:  neboli odosobnění jsou stavy podobné ilusím, můžeme je rozdělit na:
• d. duševní – nemocnému se zdá, že nemá žádné ušlechtilé city, že ztratil lásku ke svým 

blízkým

• d. tělesná – nemocný má pocit odcizení vlastního těla, jakoby tělo nebylo jeho
• Derealisace:  nemocnému se zdá, že vnější svět je pouhá iluse, vše okolo něj je neznámé a cizí
• Vise:  je to živá představa kterou si subjekt sám vyvolá, ale nad kterou ztrácí nadvládu, takže se začne podobat vjemu. Čl. nedokáže přesně rozlišit reálný svět od svého vnitřního. Týká se často budoucího uspořádání, neexistujících jevů a krajů… Např. J Verne.
• Halucinace: je vjem bez zevního podnětu, o jehož realitě je nemocný zcela přesvědčen. Mohou vzniknout u většiny duševních chorob jako schizofrenii,  epilepsii, psychózách. Můžeme je rozdělit na halucinace – sluchové, zrakové, čichové, chuťové, tělové (ty je možno rozvést). Nemocný na halucinace reaguje, protože je pokládá za realitu, hledá však vysvětlení těchto jevů, které jsou závislé na osobní, kulturní a civilizační vyspělosti. Halucinace vznikají také pod vlivem požití omamných látek, ať už alkoholu nebo drog (zde je možno vyjmenovat halucinogenní dogy)

Psychoterapie

je obecně vymezována jako léčba psychologickými prostředky. Léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii psychologickými prostředky. Je to soubor verbálních a neverbálních  komunikačních technik užívaných psychoterapeutem k zvýšení duševního zdraví klienta či pacienta nebo ke zlepšení vztahů uvnitř skupiny (např. rodiny). Většina psychoterapeutických škol je založena na rozhovoru, ačkoli v některých se využívají i další způsoby komunikace jako psaní, kreslení nebo komunikace prostřednictvím doteku.

Psychoterapie obvykle probíhá mezi psychoterapeutem a jeho klientem či klienty, kteří mohou být z jeho rodiny nebo z nejbližšího společenského okolí. Mluví o svých tématech ve snaze dostat se k hlubším problémům a nalézt pro ně vhodná řešení.

Léčení může být zaměřené na specifická duševní onemocnění (neurózy, alkoholismus, drogová závislost…) nebo také na problémy běžného života (vztahové problémy, existenciální krize, soužití s těžce nemocnou osobou). Řešení druhé skupiny problémů by však nejspíš bylo vhodnější nazývat poradenstvím než psychoterapií. Někteří psychoterapeuti odmítají termíny jako nemoc a léčba a nechtějí svého klienta léčit lékařskými postupy. Sami sebe vidí spíš jako poradce či učitele, který klientovi pomáhá, respektuje jej a respektuje i jeho soukromí.

Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické (=výběrové) metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta. Počátky evropské kultury klademe do starověkého Řecka a jako příklad psychoterapeutického myšlení lze uvést názory Sokratovy:

„Poznáním sebe sama může člověk měnit a rozvíjet vlastní individualitu.“

„Je důležité, aby se člověk zásadně léčil jako celek, protože tělesné a duševní děje jsou   

  propojeny.“

Psychologické prostředky:

• mimika
• emotivita
• empatie
• schopnost navázat emoční vztah
• slovo

Cíl psychoterapie:

Cílem psychoterapie je odstranění chorobných příznaků, pacient přichází s jistými obtížemi ­úkolem terapeuta je, aby ho těchto potíží zbavil. Cíl psychoterapie:

1. reedukace – převýchova
2. resocializace – dobré začlenění do společnosti
3. reorganizace – přeorganizování vnitřního stavu
4. restrukturace – přeměna hodnotového systému
5. integrace – sjednocení své osoby v jednotný harmonický celek

Etický kodex v psychoterapii

Mezi hlavními body kodexu patří mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční sexuální…) a všestranná profesionalita. I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.

Psychoterapeutické školy:  (rozdělení podle psychologických směrů)

Psychoterapeutické směry v současnosti jsou velmi rozmanité, různorodé, bohaté a těžko se v nich orientuje. Lze uvažovat o desítkách škol a směrů, které se ovšem opírají o tyto tři základní směry, případně jejich kombinace

1. 1.   Psychoanalýza

Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20.století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů.

• Existenciální psychoterapie

Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí.

• 3.   Humanistická psychoterapie

Je zaměřena na potřebu vlastní seberealizace a vlastního rozvoje, předpokladem je je uvědomění si svých pocitů a potřeb. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k větší sebeaktualizaci – tedy k větší schopnosti klienta být sám sebou. Zlý jazykové nazývají Rogersovskou terapii pro její nenásilný přístup „mhmmmterapie“. Rogers je přesvědčen, že klient je schopen vyřešit své problémy sám, když k tomu bude mít podmínky.

• 4.   Kognitivní psychoterapie

Rozlišuje se na směry:

Racionálně emoční terapie – pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci

Kognitivně sociální psychoterapie -práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebe sama, situace, apod. se skupinou

• Behaviorální terapie

Zaměřuje se na změnu chování, např. klient se postupně odnaučuje mít z něčeho strach

• Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)

práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost. KBT je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.

• Gestalt [geštalt] terapie

Gestalt trapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku tady a teď. (40. a 50.letech 20. stol).

Přehled psychoterapeutických metod (Kratochvíl 1976):

1. Psychoterapie racionální

Působí na rozum klienta vysvětlováním, přesvědčováním, logické vysvětlování příčin problémů. Je nejrozšířenější, používá se technika rozhovoru

• Psychoterapie sugestivní

Rozumová stránka je potlačena, je zdůrazňována emocionální stránka problému

• Psychoterapie abreaktivní – eliminuje (odreagující) negativní emoce.  Pacient znovu prožívá určité konfliktní situace, po nichž následuje katarze
• Psychologie tréninková – založena na odučování nežádoucích způsobů chování a jejich nahrazení žádoucích reakcí.
• Psychoterapie psychoanalytická – má přivést klienta k náhledu na nevědomá jednání a uvědomění si podstaty konfliktů. Používají se metody volných asociací a rozbory snů.
• Psychologie interpersonální – cílem je nahradit nežádoucí sociální zkušenosti ve skupinových sezeních (rozhovory)

Pro stručný přehled je možno uvést tyto techniky:

• Relaxace – pod tímto pojmem rozumíme fyzické a psychické uvolnění, které je potřebné tam, kde k napětí dochází v důsledku psychického onemocnění. V důsledku cvičení se snižuje tepová a dechová frekvence, zpomaluje se látková výměna, napětí ve svalových vláknech. Cvičení odstraňuje anxietu (= úzkost) a únavu. Používá se k prevenci řady tělesných a psychických onemocnění. Relaxace představují protipól tělesných změn, které vyvolává stres.
• Autogenní trénink – je psychoterapeutická metoda (J.H. Schultz), při které lze uvolnit svalové napětí v těle a při kterém dochází k přeladění psychiky. Nácviky trvají několik měsíců, při kterém by cvičící měl dosáhnout pocitu tíže a tepla v celém těle, pocitu chladného čela a pravidelnosti srdečního rytmu. Cvičení je nutno provádět jednak pod vedením odborníka a poté doma několikrát denně. Po zvládnutí cvičení by se cvičící měl umět uvést během okamžiku do uvolněného stavu. Autogenní trénink je výborná metoda pro zklidnění těla a nervového systému. Bohužel, většina lidí začne cvičit, ale není s to dodržovat pravidelně cvičení, což se nutně projeví na výsledku. Toto cvičení není vhodné pro lidi, kteří očekávají okamžitý výsledek, protože jsou příliš nervózní a nedokáží se koncentrovat na sebe samé (je pro ně jednodušší spolknout pilulku na uklidnění).
• Meditace – je pojem, označující rozjímání, přemítání, přemýšlení a to až do stavu změněného (rozšířeného) vědomí. Cvičící se soustřeďuje na své myšlení a dosahuje uklidnění emocí a odpoutání se od starostí. Cvičením lze dosáhnout stavu bez myšlenek a vjemů, kdy výsledný mystický stav navozuje pocit příslušnosti k širšímu společnému, nadosobnímu vědomí. Při meditaci se lze soustředit na určitý objekt či jeho části, na vlastní tělo či pocity. Cvičit se má pravidelně jednou až dvakrát denně. Při některých cvičeních se opakuje posvátná slabika „Óm“. Výsledkem cvičení je změněný stav vědomí, pocity klidu, pohody a příjemného vztahu k okolnímu světu. Nejstarší známé ucelené meditační systémy nacházíme ve staroindických učení jógy.
• Jóga – je systém tělesných a duševních cvičení, jejichž cílem je ovládání vlastní mysli, těla a jeho fyziologických pochodů. Jóga představuje jeden z nejstarších a nejvýznamnějších zdrojů moderních relaxačních a autoregulačních postupů. Jógu nelze degradovat na pouhé tělesné cvičení, či duševní hygienu. Jóga má podstatně hlubší význam. Výsledkem cvičení má být sjednocení se s absolutnem.

Přehled některých psychoterapeutických přístupů:

• Direktivní metody – rady a příkazy klientovi
• Nedirektivní metody – terapeut pouze podněcuje a povzbuzuje, řešení klient nalézá sám
• Symptomatická psychoterapie – spočívá pouze v odstranění příznaků, neléčí podstatu problému, účinek může být pouze krátkodobý
• Kauzální psychoterapie – snaží se odhalit příčinu problému, je časově náročná a obtížná
• Podpůrná psychoterapie – poskytuje porozumění, podporu, pomoc, bere člověka takového jaký je, podporuje jeho sebedůvěru, nemá však za cíl měnit osobnost
• Rekonstrukční psychoterapie – usiluje o změnu celé osobnosti
• Náhledová psychoterapie – zasahuje hlouběji do osobnosti, vede klienta k pochopení vlastních problémů
• Akční psychoterapie – je zaměřena na nácvik potřebných dovedností k vyřešení problémů, neřeší však hloubku a podstatu problému
• Individuální psychoterapie je založena na dyadickém (=dva) vztahu terapeuta a klienta
• Skupinová psychoterapie – reakce ostatních na problém klienta

Současná psychoterapie je charakteristická množstvím nejrůznějších směrů, prosazujících odlišné metody a psychoterapeutické přístupy a techniky, což vyplývá z nejednotného pojetí psychologie.

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychika – je předmětem studia psychologie. Má 2 dimenze – prožívání a chování. (viz příloha)

Psychika

je to vlastnost vysoce organizované hmoty (tj. mozku), která spočívá v tom, že subjekt aktivně odráží objektivní svět, vytváří si obraz tohoto světa a na tomto základě reguluje svoje chování a činnost

Psychiku tedy chápeme jako vlastnost mozku, která se projevuje v odrážení skutečnosti – v chování a jednání.

Psychiku člověka ve svém souhrnu vytvářejí psychické procesy, stavy a vlastnosti.

Psychika není vlastní pouze člověku. S některými psych. procesy, stavy a vlastnostmi se setkáváme také u živočichů, zejména u těch, kteří jsou více vyvinutí.

Orgánem psychiky je mozek, funkcí mozku jsou psychické jevy. Psychické jevy se formují ve společnosti, umožňují člověku poznávat svět a působit na něj. Nejvyšší kvalita psychické činnosti je vědomí. Psychika je pojem širší než vědomí.

Psychologové nechápou pojem psychika jednotně, názory na psychiku se vyvíjely od starověku. Např.:

• podle Aristotela má psychika povahu zvláštní substance – ,,duše“
• až koncem 19. stol. byl pojem duše opuštěn a psychika byla ztotožněna s vědomím
• se vznikem psychoanalýzy se do pojmu psychika zahrnovalo i nevědomí
• behavioristé ztotožňovali psychiku s chováním
• v současnosti chápeme psychiku jako jednotu prožívání a chování

Funkce psychiky:

• odraz objektivní reality
• funkce regulační:
• pomáhá organismu přizpůsobit se na prostředí
• umožňuje plánovitě měnit své okolí
• umožňuje člověku socializaci

Obecná charakteristika psychiky:

Psychické jevy (psychika) se vyznačují znaky, které je zároveň odlišují od ostatních přírodních a společenských jevů;

jsou to tyto znaky:

1. Psychika je ve své podstatěfunkcí nervové soustavy, především mozku

Jakákoliv porucha některých buněk nebo částí mozku (způsobená např. zraněním, otřesem, nádorem, škodlivými látkami) má za následek poruchy a změny v duševních jevech člověka. Úplným rozrušením mozku zaniká i duševní život dané osoby.

• Psychika je ve svém obsahu odrazem objektivní skutečnosti (reality)

Celý obsah duševního života každého jednotlivého člověka vzniká na základě odrážení podnětů, které na člověka působí.

V naší psychice je obsaženo pouze to, co se do ní dostalo prostřednictvím smyslových orgánů, respektive co vzniklo zapamatováním a myšlenkovým zpracováním smyslových údajů. Člověk, který má od narození úplně poškozený některý smyslový orgán (např. zrak, sluch), nemá ani příslušné psychické obsahy (tj. vjemy a představy barvy, zvuku apod.).

• Psychika je jednotou objektivních a subjektivních faktorů (činitelů)

Objektivní v psychice je její obsah, to co vzniklo odrazem. Např. objektivní v mé psychice je obsah mého vjemu (to, že vnímám knihu), představy (to, že si představuji tvář matky). Člověk však neodráží objektivní svět jen pasivně, ale také aktivně. Aktivnost odrazu znamená, že si člověk vybírá podněty, které bude odrážet (např. pro svoje záliby a zájmy).

Dále to znamená přijímání jedněch a odmítání jiných, resp. odpor vůči jiným podnětům, a vlastní přetrvávání působících podnětů. Do vztahu k působícím podnětům zasahuje i individualita jednotlivce. Proto jeden a týž podnět vyvolává u různých jedinců různé psychické zážitky.

Subjektivní stránka psychiky znamená, že v psychice každého člověka se spojuje objektivní obsah se subjektivním prožíváním člověka.

• Psychika člověka se rozvíjí v činnosti

Člověk je tvor činný, proto činnost je tedy nevyhnutelnou podmínkou rozvoje duševního života. Čím rozmanitější činnost člověk vykonává, čím více podnětů ,,absorbuje“, tím intenzivněji a všestranněji se rozvíjí jeho duševní život. Vědomí člověka je přitom regulátorem jeho činnosti.

• Psychika člověka může vzniknout a rozvíjet se pouze v lidské společnosti, je tedy sociálně determinovaná (soc. ovlivňovaná)

Lidské mládě se stává člověkem je tehdy, žije-li od narození v lidské společnosti a osvojuje si lidskou řeč. Soc. prostředí, např. venkovské, městské, prostředí primitivních národů nebo vyspělé civilizace, podstatně ovlivňují názory, postoje, zájmy, potřeby apod.

• Psychika člověka jedeterminovaná vývojově

Psychika neexistovala v dnešní podobě od samého začátku. Vznikla v důsledku vývoje živé hmoty, a to v souvislosti s vývojem nervové soustavy, která se v integraci organismu s prostředím stále více rozvíjela a zdokonalovala. Psychika dnešního civilizovaného člověka vznikla tedy vývojem vyšších živočichů, historickým vývojem lidstva a je poznamenaná individuálním vývojem jednotlivce.

• Psychické jevy nejsou statické, ale dynamické

Všechno psychické se děje v čase a v prostoru. Podstatným znakem lidské psychiky je, že je možné ji chápat jako otevřený systém přístupný vnějším vlivům.

• Psychika člověka je celistvá

Její jednotlivé složky nefungují u člověka izolovaně. Psychika tedy funguje jednotlivě, celistvě z hlediska složek, které ji vytvářejí. Celistvost psychiky je organizována specifickým faktorem, který psychologové nazývají ,,já“.

Závěr:

Psychika člověka je tedy funkcí mozku, jednotou objektivních a subjektivních faktorů, aktivním odrazem objektivní skutečnosti vznikajícím v činnosti, je dynamická a celistvá, společensky a vývojově determinovaná.

Determinace psychiky:

Slovo determinace znamená určení podstatných znaků určitého jevu;

uplatňují se zde faktory:

• biologické – např. stavba nervové soustavy, celková činnost organismu
• společenské – zejména podmínky života, výchovné vlivy
• psychické – vlastní individuální zkušenost

Dochází zde k součinnosti vnějších a vnitřních činitelů. Tím nastává komplikovaná součinnost různých činitelů, kteří se navzájem ovlivňují.

Biologická determinace psychiky

Biologická determinovanost představuje vlastní nervová soustava člověka (její stavba a činnost), i činitelé, kteří ovlivňují její činnost. Jsou to zejména žlázy s vnitřní sekrecí a celkový stav a růst tělesného organismu.

Značný význam se také připisuje dědičnosti, která se týká jak zvláštností nervové soustavy, tak celého organismu. Vliv dědičnosti na rozvoj psychiky je nepopiratelný, i když se její míra nedá přesně zjistit. Za vrozené se pokládají i vlastnosti nervové soustavy, podmiňují temperament člověka.

Sociální determinace psychiky

Lidská psychika má sociální (tzn. společenský )charakter,  je tedy sociálně determinovaná. Bez lidské společnosti, bez lidských vlivů a výtvorů nemůže vzniknout lidská psychika. Přirozeným prostředím člověka jsou tedy lidé, kultura…

Obsah lidské psychiky, prožívání člověka a chování závisí na soc. prostředí, ve kterém se vyvíjel, a ve kterém žije (bydlení, oblékání, morálka…). Bez znalosti soc. prostředí, ve kterém člověk vyrůstal a žije, není možné ho dobře poznat.

Vědomí

je to stav mysli, v jehož obsahu se odráží vnitřní a vnější skutečnost. Vědomí chápeme jako projev stupně duševního vývoje a duševního zdraví člověka. Člověk k němu dospívá na základě postupného uvědomování si sebe sama, okolního světa a uvědomováním si osobní jedinečnosti. Vědomí se začíná utvářet kolem třetího roku života. Vědomí člověka má aktivní a cílevědomý charakter. Neurofyziologicky souvisí vědomí s činností retikulární formace, která aktivizuje senzorické a motorické buňky mozkové kůry. Orgánem vědomí je tedy mozková kůra a některé podkorové oblasti. Základní dimenzí vědomí je jeho jasnost a zřetelnost.

Protikladem pojmu vědomí je bezvědomí, jako nepřítomnost bdělého prožívání.

Vědomí dělíme na (Wernicke 1874):

• vědomí vlastního těla
• vědomí vnějšího světa
• vědomí vlastní osobnosti

Rozeznáváme tyto stupně vědomí:

• vědomí plné rozhodnosti
• vědomí okrajové (částečně mimo oblast vědomí osobnosti)
• mimovědomí(je souhrn všeho, co není právě ve vědomí, ale co může být kdykoliv vybaveno a vstoupit do vědomí (např. vzpomínky)

Stupeň vědomí lze měřit pomocí elektroencefalografu. Vědomí je pojem specificky lidský, narozdíl od zvířat, která si jen uvědomují (mají prožitky vztahující se k vlastnímu organismu a vnějšímu světu).

Nadvědomí – pojem používaný některými psychology k označení rozšířeného  vědomí, vyjadřující skutečnost transpersonálních zážitků.

Nepřítomnost vědomí ve stavu mdloby označujeme pojmem bezvědomí.

Nevědomí

je to stav nebo aktivita, jejichž příčiny si osoba neuvědomuje,  je to iracionální oblast duševního dění jsou to např. myšlenky, strach, touhy, které si člověk neuvědomuje, ale působí na jeho chování. Nevědomé obsahy mysli mohou ovlivnit naše jednání, aniž o tom víme. Pojem nevědomí zavedl do psychologie S. Freud. Nevědomí hraje významnou roli v psychoanalýze. Podle Freuda jsou některé obsahy vědomí potlačeny nebo vytěsněny z vědomí a mohou se projevit ve snech, v přeřeknutí, ve vtipech či neurotických projevech. Freud přirovnával nevědomí k oné části ledovce, která je pod hladinou a představuje naprostou většinu jeho masy.

Existenci nevědomí prokázaly experimentální pokusy, kdy pokusná osoba dostala v hypnóze určité instrukce, které má po probuzení z hypnózy provést. Po provedení akce osoba nebyla schopna vysvětlit, proč učinila to, co učinila.

Pojmem nevědomí označujeme též zvláštní psychické stavy, při nichž si člověk jen částečně uvědomuje nebo vůbec neuvědomuje své duševní zážitky. Např. při ztrátě vědomí (v mdlobách), v hlubokém spánku, v hypnotickém stavu, při halucinacích…

Mezi plným vědomím a nevědomím existují přechodné stavy (např. při usínání, probouzení, v horečkách apod.).

Kolektivní nevědomí (K.G. Jung 1917) vyjadřuje existenci určitých způsobů reagování na určité činnosti či objekty (nebezpečí nepohoda, smrt…) Činitelé, utvářející reakce na takto významné podněty se nazývají archetypy.

Stavy zúženého vědomí

jsou projevem šířeníochranného útlumu např. při velké únavě, otravách, úrazech. Jedinec se sice ještě orientuje, odpovídá správně, ale subjektivně cítí změnu v kontaktu s vnějším světem, zdá se mu, že vše k němu doléhá z dálky. Není schopen vše vnímat, což si však neuvědomuje.

Rozeznáváme tyto projevy ZV:

1. apatie – postiženému je vše jedno, netrpí však depresí. Nezajímá se o to, co se kolem děje, neposlouchá, nejedná, nereaguje ani v případech fyz. ohrožení
2. mdloba – je chvilková ztráta vědomí, následkem krátkodobého nedokrvení mozku;

člověk pocítí nevolnost, vidí tmavé skvrny před očima, případně přestane úplně vidět, omdlévá

• somnolence –  je stav chorobné spavosti, může vzniknout  v opilosti, předávkováním některého léku, ale i organickým poškozením mozku
• kóma – ztráta vědomí o různé hloubce, vyskytuje se při různých nemocech, otravách a po úrazech hlavy
• mrákotné stavy – mrákotné stavy s porušenými duševními funkcemi – může být porušeno vnímání, myšlení, cítění, jednání, člověk ztrácí orientaci v čase i v prostoru;

tyto stavy se vyskytují po otravách kysličníkem uhelnatým, alkoholem, při velkém vyčerpání, při přehřátí organismu, nedostatkem tekutin, při hysterii, při epilepsii…

• zmatenost (amence) – je příznakem nějaké duševní nemoci, např. schizofrenie nebo důsledkem velkého vyčerpání;

projevuje se ztrátou orientace v čase, prostoru, situaci, člověk se často dožaduje pomoci

• delirium – vyskytuje se při vysokých horečkách, otravách či při duševních poruchách

Demence

Je snížení rozumových schopností, většinou jsou postiženy psychické funkce jako je  vybavování nových informací, myšlení, orientace, chápání, mat. úkony, schopnost učení, úsudek, zhoršená kontrola emocí, sociálního chování, snížení fluidní inteligence

• postihuje asi 8% lidí ve věku 75 let
• u většiny pacientů je úpadek pomalý a trvá několik let 

Kritéria pro posuzování demence:

1. Úbytek paměťových funkcí – vybavování nových informací, ale i starých, poruchy pozornosti, může dojít ke stavu, že postižený neví ani svoje jméno.
2. Úbytek dalších kognitivních funkcí – myšlení je bradypsychické, nemocný nedokáže zpracovat běžné informace, nerozhoduje se, neví co má dělat, myšlení může být až nesmyslné, může obsahovat bludy či paranoidní jednání
3. Poruchy vnímání – přestože postižený vidí a slyší, nerozeznává známe objekty
4. Apraxie – úpadek naučených motorických stereotypů
5. Poruchy řeči – např. opakuje něco stále dokola či trpí afatickou poruchou , tj. přestává rozumět mluvené či psané řeči a není schopen se adekvátně vyjádřit.
6. Porucha emotivity – euforie, deprese, anxieta, emoční labilita, afektivní výbuchy..
7. Poruchy motivace – ztráta iniciativy a zájmu o cokoli
8. Poruchy spánku – např. spánková inverze

Postupně může dojít k celkové poruše osobnosti, k jejímu úpadku a dezintegraci. Např.:  extrovert může být dotěrný, šetrný člověk lakotný, nemocný nerespektuje běžně zaužívané normy, stává se bezohledným, egocentrickým, hrubým, sobeckým. Může dojít až ke ztrátě sebekontroly a dezorientace v prostředí, nechápe mezilidské vztahy, přestává být sebeobslužný a potřebuje péči jiné osoby.

Rozlišujeme tyto druhy demence:

1. Demence Alzheimerova typu
2. Arteriosklerotická demence

1. Demence Alzheimerova typu (DAT,  nejrozšířenější typ demence)

• je důsledkem atrofie mozku, tj. zánikem a rozpadem  mozkových buněk
• je spojena s oslabením tvorby neurotransmiteru acetylcholinu
• udává se, že začíná po 70. roce života, vyjímečně i mladší, v r. 1997 žilo v ČR 70000 postižených

Příčiny:

• Dědičnost – chromozom č. 21 (vadná struktura chromozomu)
• Prostředí – v nervové buňce byl při výskytu DAT nalezen Al  (předměty, potraviny)
• Viry (Nová Guinea, pravděpodobně přenosem mezi domorodci)

Projevy DAT:

• strnulý pohled, prázdno v očích
• ztráta paměti
• snížená schopnost vnímání
• paranoidní projevy (viz níže)
• bagatelizování (zlehčování) problémů
• problémy s tvorbou řeči – Brocova afázie (porucha)
• problémy s porozuměním řeči – Wernickova afázie
• „šouravá“ chůze
• netečnost
• a další projevy

2.   Ischemicko-vaskulární demence (též arteriosklerotická demence)

Porucha ve vyšším věku, při níž buňky odumírají buď nedostatkem výživy nebo nedostatkem kyslíku, postihuje 1% populace do 55let, 10-15% ve věku nad 80 let

Projevy: 

• závratě
• krátké výpadky vědomí
• časté pády
• častá paranoidní psychóza

Rozpoznání vlastní demence může vést k těžkým depresím.

Se stářím velice často souvisí i amentní stavy (zmatenost). Je to psychický syndrom s kvalitativními poruchami vědomí. Amentní stavy provází somatická a psychická onemocnění, která vedou k rychlému vyčerpání nemocného.

Zmatenost může mít projevy:

·     poruchy paměti

• časová a místní dezorientace
• snížení koncentrace (soustředění)
• nerozpoznání známých osob
• falešné percepce

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Metoda  – získávání určitých informací plánovitým a promyšleným postupem

Díky metodám dokážeme v sociální péči lépe poznat klienta po zdravotní, psychické i sociální stránce. Jak v psychologii, tak i v sociální péči se má výzkumná práce opírat o využití několika metod. Použití pouze jedné metody je nepřesné.

Druhy metod:

1. Pozorování

• může být zaměřeno na sebe sama (sebepozorování) nebo na jinou osobu či  skupinu osob:        
• srovnávací pozorování – porovnáváme dvě či více osob a odlišnosti mezi nimi zaznamenáváme
• prosté pozorování – sledujeme přímo (osoba o tom ví) a  nepřímo (osoba či skupina o tom neví)

Pozorovatel zásadně nezasahuje do pozorování osob, pouze sleduje průběh.

Pozorování musí být: 

• soustavné
• plánovité
• cílevědomé
• podrobné
• cílevědomé (pozorovatel má mít cíl a plán)

Další dělení pozorování:

• soustavné / příležitostné (náhodné)
• zjevné / skryté

Pozn: introspekce – pozorování svých vnitřních stavů

Pozorování pouhými smysly není tak dokonalé jako pozorování, které je doplněno užitím některých technických pomůcek (magnetofon,diktafon, kamera…)

V oblasti soc. péče si u klienta všímáme hlavně změn v jeho chování (nálada, příznaky nemoci..)-pozorujeme plánovitě nebo vždy, když k tomu máme příležitost.

Pozorování zaměříme na:

• celkový stav nemocného(výživa, chůze, držení těla)
• chování nemocného a stav vědomí(reakce na okolí, nálada, jednání, orientace…)
• soběstačnost v základních činnostech
• spánek (nespavost či nadměrný spánek)
• funkce smyslů
• objektivní příznaky(stav kůže, teplota, tlak)
• reakce na lůžku(sledování účinků léků)

V oblasti soc. péče je velmi důležité kombinovat metodu pozorování s ostatními. Soc. pracovník si musí (může) obsah pozorování naplánovat a všechny informace z něj zapsat.

• Experiment

je to vědecká metoda, při které zkoumáme jevy v určitých, uměle vytvořených podmínkách, které umožňují zjistit vlastnosti, schopnosti a jiné stránky osobnosti. Je to cílevědomý, navozený proces

 Výhody experimentu:

• usnadňuje přesný popis
• umožňuje snazší navození jevů
• můžeme měnit podmínky experimentu
• podle potřeby ho opakovat
• přesně zachytit jeho průběh

Experiment dělíme na:

1. přirozený
2. jevy se zkoumají v přirozených podmínkách
3. je přechod mezi pozorováním a experimentem
4. navodíme umělou sit. a zkoumáme, jak na ni pracovníci reagují

• laboratorní
• probíhá v uměle vytvořeném prostředí
• ve zvlášť upravené místnosti ve změněných prac. podmínkách

Úspěšnost experiment závisí na:

• přesné formulaci a definici jeho podmínek
• přesně formulaci zkoumaných problémů

• Psychologické testy

Ps. test je speciální případ psychologického experimentu, umožňující poznávání jednotlivých stránek osobnosti a dalších informací o dané osobě. Test je metoda, pomocí které se zjišťuje přítomnost určitých psych. hodnot (vědomosti, intelektuální schopnosti, vlastnosti osobnosti). Obsah a hodnověrnost testů se dopředu prověřuje na velkém počtu respondentů. Testy umožňují srovnat úroveň psych. jevů u zkoušeného jedince ve srovnání s určitou normou.

Známé jsou testy pro:

• zkoumání pamětí (GALTON)
• zkoumání mentálních procesů (CATTEL)
• zkoumání rozumových schopností (BINET)
• zkoumání schopností prostorové představivosti, numerických schop., verbálních schopností, plynulosti slov (THURSTONE)

• Rozhovor

     je jedna z nejpoužívanějších metod psychologie, kterou je vhodné používat při všech  výzkumech. Je to výzkumná a diagnostická metoda, která spočívá v dotazování a odpovědích. Důležitou stránkou rozhovoru je správná příprava a stylizace otázek. Úspěch spočívá ve vytváření důvěry mezi výzkumným pracovníkem a zkoumanou osobou, čímž se zajistí pravdivost  odpovědí.

Oblast soc. péče : rozhovor je záměrný organizovaný dialog mezi soc. prac. a klientem

Cíl rozhovoru :   

• doplnit a upřesnit si inf. o klientovi
• doplnit údaje pro ošetřující péči
• poučit a uklidnit nemocného
• uspokojit potřebu soc. kontaktu, bezpečí
• získat klienta k další spolupráci

Je třeba ovládat techniky komunikace, které napomáhají k navázání kontaktu s klientem a získání potřebných informací.

Pokyny pro správné vedení rozhovoru:

• zjistit schopnost komunikace
• zajistit intimní prostředí
• určit vhodnou délku rozhovoru
• vstřícnost
• správná formulace otázek
• trpělivost
• vhodné oslovení klienta

Rozhovory dělíme na:

• diagnostický – cílem je zjištění problému
• terapeutický – cílem je zmírnění případných obtíží
• volný – otázky jsou volně kladeny, odpovědi vyjádřeny také volně
• skrytý – dotazovaný neví, že rozhovor směřuje k určitému cíli
• standardizovaný – tazateli je dán přesný sled a formulace otázek

Příprava základního plánu rozhovoru = postup při vedení rozhovoru

• nejprve navodíme uvolňující a povzbuzující podmínky
• soc. pracovník citlivě reaguje na specifické rysy klienta svým nonverbálním chováním
• postupně přecházíme k problémové oblasti
• klientu nasloucháme, nespěcháme, a kontrolujeme své emoce
• svůj jazyk přizpůsobíme jazyku klienta
• otázky klademe otevřeně, cíleně, srozumitelně a taktně
• vedeme zápis o získaných informacích

Shromaždování informací a jejich zápis směřuje k identifikace problému a jeho pokusu o řešení.

• Dotazník

je metoda při níž pracuje psycholog s respondentem „na dálku“. Na otázky ve formě tištěných dotazníků odpovídají ANO – NE – NEVÍM nebo použijeme  jinou postojovou stupnici. Proti rozhovoru má dotazník nevýhodu v tom, že nemohou být kladeny dodatečné otázky. Dotazník je určen především k hromadnému zkoumání a získávání dat pro statistické zpracování. Vyplňuje je buď s udáním jména nebo anonymně. Je vhodné sdělit návod k vyplnění a sdělit význam a užití dotazníku

• Sociometrie

je metoda, pomocí které zjišťujeme vztahy v soc. skupinách, jejich struktury, dynamiku. Každý člen skupiny vybírá mezi ostatními toho, koho  má v oblibě, kdo je mu sympatický či nesympatický. Vyjádřené volby vypovídají rovněž o atmosféře skupiny. Na zákl. odpovědí lze graficky znázornit sociogram, případně indexy IPE, INE, PSS, NSS, které hovoří o postavení jedince ve skupině.

• Longitudinální metoda

Používá se především ve výzkumech ontogenetických (ale i jiných), kdy se vybraná skupina podrobuje šetření po velkých časových úsecích, většinou 5-7 let a může trvat po celý život respondentů. Zjišťuje se např. jak určitý životní styl (kouření, život ve velkém městě…) ovlivňuje zdraví, délku života, životní úspěšnost…

Získávání informací v přirozeném prostředí klienta:

• možnost navázání méně formálního vztahu než je v kancelářském prostředí
• informace lze vyčíst i z dynamiky rodinných vztahů
• je třeba respektovat soukromí klientů, nenavštěvovat je neohlášené nebo v nevhodnou dobu.

Podmínkou je:

• empatie
• vstřícnost a respekt
• vřelost
• opravdovost

Empatie – schopnost chápat, vcítit se do problému klienta, do jeho postavení, předpokladem je aktivní naslouchání, plnou pozornost a citlivost vůči nonverbálním projevům klienta

Vstřícnost a respekt:

• respektování osobní důstojnosti klienta
• překonávání předsudků, bráníme se předběžným soudům

Vřelost: způsob jednání, které má zbavit klienta obav a úzkosti Opravdovost: vyrovnaný, opravdový přístup, založen na dlouhodobější zkušenosti s klientem a na profesionální sebedůvěře

Literatura:

Štefanovič Jozef:   Psychologie pro gymnázia a třídy gymnázia s pedagogickým zaměřením

Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie

Nakonečný Milan: Encyklopedie obecné psychologie

Psychologii je možno chápat:

1. Laicky – každý člověk někdy uvažuje nad jinými lidmi, rozebírá jejich chování a jednání, zamýšlí se sám nad sebou …..
2. Vědecky – používají se odborné termíny a ps. teorie a metody
3. Narativně (narration = vyprávění), narativní ps. je umělecké zpracování určitého psych. námětu

Význam psychologie pro člověka:

• Umět poznat sám sebe, rozumět svému jednání, přáním, touhám
• Rozumět ostatním lidem a chápat jejich počínání a chování
• Umět aplikovat poznatky psychologie ve své profesi
• Psychologie umožňuje člověku orientovat se v prostředí, které ho obklopuje a chápat    vztah organizmu a prostředí

Zvláště pro pracovníka soc. péče má psychologie velký význam. Ten se ve své praxi setkává s lidmi, kteří potřebují v určitém období svého života pomoc. Proto se musí umět orientovat v jednotlivých obdobích lidského života. Setkává se s týranými a zneužívanými dětmi, s mladými lidmi, kteří hledají své místo ve společnosti, s mravně narušenými jedinci, mentálně či fyzicky postiženými, starými lidmi, kteří jsou odkázáni na pomoc společnosti a dalšími jedinci. Ve své praxi sociální pracovník uplatní především vědomosti ze všeobecné psychologie, ontogenetické psychologie, sociální psychologie, gerontopsychologie, poradenské psychologie, pedagogické psychologie. Všechny uvedené psychologické discipliny se neustále vyvíjejí v závislosti na rozvoji poznání a proto studium psychologie nelze považovat za ukončené, ale za dlouhodobé.

Sociální pracovník si musí uvědomit, že chce-li pomáhat druhým, musí být psychicky odolný, musí mít schopnost vcítit se do postavení druhých a především musí mít schopnost aplikovat získané vědomosti v praxi.

Psychologie souvisí s mnoha jinými vědními obory, např.:

• Biologií  – znalost biologické stránky lidského těla, zvláště nervové soustavy, znalost různých nemocí, které mohou ovlivnit jednání a chování člověka po ps. stránce
• Filosofií – přestože se psychologie od filosofie oddělila, úzce s ní souvisí, neboť umožňuje domýšlet psychologická fakta
• Sociologií – je úzká souvislost mezi různým formami lidského chování a určitými kulturními vzorci jako jsou obyčeje, mravy zákony a další
• Rozvoj psychologie je závislý na rozvoji lidského poznání a do té míry souvisí i s jinými vědními obory

Dříve byla psychologie nedílnou součástí filosofie, její kořeny sahají do starověké Číny, Indie a antiky. Z toho je zřejmé, že v poznání člověka se odrážely také různé náboženské systémy. Člověk od pradávna toužil po odpovědích na otázky co je život a smrt, jaký je smysl lidského života a smysl poznání, ale hledal také konkrétnější odpovědi na otázky co je to bdění a spánek, myšlení, fantazie, co jsou to sny atd…

Ústředním pojmem dějin psychologie je pojem duše. princip oživující tělo, hybná síla života, nehmotná substance. Původ slova souvisí s “dechem” jako projevem života. Pojem vyjadřující duševní (psychickou) stránku člověka oproti tělesné, resp. jednotící princip, jádro psychického života, jeho kontinuitu, subjektivitu a jedinečnost, popř. tu jeho složku, která míří nad rámec času vyměřeného života. Někdy je duše spojována s vědomím, jindy vyjadřuje emoční složku duševního života (oproti rozumové). – U Platóna a odtud i v křesťanství věčná osobní bytost, uvězněná v lidském těle. Duše byla považována za nehmotnou substanci, která je nezávislá na těle, je nesmrtelná a může se pohybovat z místa na místo.Podle některých koncepcí (upanišady, buddhismus, Pýthagorás i Platón) se duše po smrti znovu vtělují do nižších nebo vyšších těl podle toho, jak žily. V novověku duše chápána jako nehmotná stránka lidského života nebo nositel svobody a odpovědnosti.

Definice a předmět psychologie:

Pojem vychází z řeckého psyché = duše a logos = věda. Od definice, že psychologie je věda o duši bylo postupně upuštěno. Existuje mnoho různých definicí, poplatných době a rozvoji vědy.

Mnoho současných psychologů definuje psychologii jako vědu o prožívání a chování živých bytostí.

Předmětem psychologie je psychika člověka, která má dvě dimenze a to prožívání tj. psych. procesy, stavy a vlastnosti  a chování jako souhrn všech vnějších projevů člověka – viz příloha Rozdělení psychických jevů.

Vznik psychologie jako vědy:

Psychologie jako věda se samostatně mohla rozvíjet tehdy, bylo li zřejmé, co je předmětem jejího zkoumání. Z tohoto pohledu jsou významní např.: R. Descartes (lidský organizmus je stroj, jehož základním prvkem je reflex, např. popálení – odtažení ruky) a F. Bacon (pramenem jakéhokoliv poznání jsou smysly).

Aby bylo možno formulovat předmět psychologie, bylo nutno rozšířit vědecké poznatky o člověku, především z biologie a fyziologie. Tento rozvoj nastává v 19. století. Ve výzkumu psych. jevů sehráli významnou roli Sečenov, Pavlov. Emancipace psychologie postupovala rychlým tempem. Zasloužil se o to také německý psycholog W. Wundt, který ve své laboratoři prováděl experimentální výzkumy, které měly zajistit objektivitu a přesnost psychologického poznání. Ukázalo se, že mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi je závislost. Tedy hlavně přírodovědci mají zásluhu na tom, že psychické jevy se staly předmětem vědeckého bádání.

W.Wundt (1832-1920) zakládá r.1879 první psychologickou laboratoř  R 1889 se uskutečnil první sjezd psychologů v Paříži.

Hlavní psychologické směry:

• Hlubinná psychologie též psychoanalýza, freudismus – Freud [frojd], Jung, Adler.  Freud zformuloval myšlenku, že naše jednání a prožívání ovlivňuje hlubší vrstva činitelů (dřívější zážitky, prožitky, city, pohnutky), které jsme nepřipustili a potlačili je (zvláště v dětství). Vedle vědomí existuje také nevědomí, které ovlivňuje náš život. Zkoumal neurotické poruchy. Traumatické stavy vznikají v důsledku potlačování pudů, zvláště sexuálního.
• Neopsychoanalýza – E. Fromm, (1900-1980), K. Horneyová. Rozhodující nejsou jenom pudy, ale i sociální faktory. Lidé mají biologické, psychologické a sociální potřeby.  Společnost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním potlačuje svobodu člověka. Vnitřní konfliktnost člověka v industriální společnosti vede k neurotismu. Příčinou je nemožnost uspokojit určité potřeby člověka.
• Behaviorismus[bíhejvorismus] – zakladatel J.B. Watson (1878 – 1958).  Předmětem psychologie je studium chování. Schéma: S        R tj. stimul          reakce nebo B = f(S), kde

B je behavior = chování. Watson  odmítá studium vnitřních psychických stavů. Psychologii chápe jako vědu o chování člověka, eviduje jen to, co je pozorovatelné. Behavioristé radikálně odmítli introspekci, ač uznávají existenci vnitřního duševního života

• Neobehaviorismus – naše chování není ovlivněno jenom vnějšími podněty, ale i pochody uvnitř organismu (tzv.: vmezeřené nebo intervenující proměnné). Schéma lze vyjádřit takto:  S        O         R tj. stimul  – organismus (osobnost) –  reakce. E. Tolman (1886-1959 USA) chování organismu je ovlivňováno předchozí úspěšností či neúspěšností, ale dalším důležitým faktorem je směřování organismu k orientaci v prostředí
• Kognitivní psychologie – v psychice se vytváří obrazy vnějšího světa, které umožňují člověku smysluplně se rozhodovat. Vnitřní obraz světa je regulátorem aktivit člověka. Představitel G. Kelly, E.C. Tolman.
• Humanistická psychologie – směr založený r. 1962. Člověk je vnějšími vlivy manipulován a ovlivňován tak, že potlačuje svou individualitu a originalitu (chová se konformně). Představitel A. Maslow, C. Rogers [rodžrs]. Za nejvyšší hodnotu je považována důstojnost člověka a jeho rozvoj, podporuje celoživotní učení
• Transpersonální psychologie – zabývá se zvláštními stavy vědomí (rozšířené vědomí), které lze navodit mysticky, meditací, různými cvičeními (ale i drogy). Tyto stavy vědomí poskytují člověku zkušenosti přesahující hranici času a prostoru, života a smrti. Uvolňuje v člověku síly běžně nedostupné. Je určitým propojením vědy a mystiky. Tato oblast psychologie navazuje na orientální psychologii. Představitel americký psycholog českého původu S.Grof.

Poznámka: Uvedené směry nejsou úplné, jejich podstatně více. Jsou určovány filosofickopsychologickými koncepcemi a východisky jejich tvůrců. Z dalších psychologických směrů je možné se zmínit o asocianismu, reflexologii, materialistické psychologii……  

Rozdělení psychologie na jednotlivé psychologické discipliny  (viz příloha)

Všeobecná (obecná) psychologie – řeší otázky předmětu psychologie, tj.: počitky, vnímání, paměť, myšlení řeč, představivost, fantazii, vůli, city, vědomí, nevědomí, chování, prožívání

Psychologie osobnosti – zkoumá dispozice člověka, které podmiňují jeho prožívání a chování, zkoumá pojmy jako charakter, temperament, inteligenci …

Ontogenetická psychologie – zabývá se vývojem psychiky v jednotlivých obdobích života člověka, tj. od období prenatální po stáří a smrt

Sociální psychologie – zabývá se vlivem prostředí a společenských podnětů na psychiku člověka, vzájemnou interakcí lidí, rozebírá vliv sociálních skupin na psychiku člověka

Psychopatologie – řeší otázky psychických poruch, příčiny jejich vzniku a příslušnými léčebnými metodami

Gerontopsychologie – zabývá se psychologií starých lidí

Diferenciální psychologie – zaměřuje se na psychické rozdíly mezi pohlavími, rasami, sociálními skupinami

Pedagogická psychologie – studuje člověka v podmínkách výchovy, zkoumá činitele a zákonitosti výchovy, vzdělávání, vyučování zabývá se např. faktory efektivity učení, vlivy učení na rozvoj osobnosti, výchovou v dětských domovech apod.

Psychologie práce – zkoumá vliv práce na člověka, zkoumá možnosti zvýšení produktivity práce, rozvoj jeho schopností dovedností, mezilidskými vztahy na pracovišti, výběrem pracovníků a jejich motivací, vybavením pracoviště, jeho osvětlením, hlučností atd.

Poradenská psychologie – pomáhá člověku orientovat se v životě, zabývá se školním, výchovným, manželským profesním,….., poradenstvím

Klinická psychologie – zabývá se diagnostikou a terapií duševních poruch

Soudní psychologie –  používá se v soudnictví ke zjištění psychologických zvláštností delikventa

Lékařská psychologie – zabývá se psychologií nemocných a vztahy lékařského personálu k pacientům
Vojenská psychologie – zabývá se podmínkami výcviku vojáků, interpersonálními vztahy v armádě, zkoumá odolnost vůči zátěži v podmínkách válečných konfliktů atp.

Co všechno patří do psychologie?

Problematika expanze témat je taková, že v současnosti jsou hranice oboru zastřeny. Stále roste počet těch, kteří by rádi do psychologie zařadili věštectví, spolehlivost výkladu snů, transcedentní propojování, minulé životy, věštění z náhodně rozhozených kůstek a oblázků. Tomu má psychologie rozumět a napomáhat?