Literatura:

Křivohlavý,J.: Jak zvládat depresi, Grada, Praha 1997 101

Plzák,M.: Smutek všedního dne a smutek jako nemoc, SZN, Praha 1969     

Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál,  Praha 2000

Podle WHO patří deprese k nejrozšířenějším nemocem na naší planetě. Doslova znamená stísněnost, stlačenost, chorobný smutek, tj. duševní stav charakteristický pocity smutku, skleslosti, vnitřního napětí, nerozhodnosti. Působí na zpomalení duševních i tělesných procesů, ztrátou zájmů a poklesem sebevědomí, úzkostí, apatií. Deformuje životní hodnoty, člověk v depresi hodnotí záporně sebe i okolní svět. K tělesný projevům patří  únava, ztráta energie, poruchy spánku, nechutenství, zvýšení krevního tlaku ale i další projevy. Za chorobný stav se považuje tehdy, trvá-li nepřiměřeně dlouho.

Základním projevem deprese je chorobná nálada, která neodpovídá životní situaci jedince. Nálady u člověka kolísají, střídají se, člověk je chvíli smutný, nemá chuť k žádné činnosti, avšak chorobná porucha nálad má větší výkyv a může mít pro postiženého vážné důsledky. Délka trvání může být týdny, ale i roky.  Projevují se i somatické příznaky (poruchy spánku, nechuť k jídlu)

V depresi  se člověk může ocitnout:

• po těžkých nemocech
• po požití návykových látek (alkohol, drogy)
• v určitých životních obdobích (dospívání, klimakterium, stárnutí)
• v určitých ročních obdobích – tzv. deprese sezonní (podzim, zima, nedostatek slunce)

Příčiny deprese:

přemíra zraňujících zážitků

převládání negativních myšlenek

příliš kritické hodnocení událostí

zveličování vlastních nedostatků

podle neurofyziologických výzkumů mají postižení nadbytek receptorů pro neurotransmitery

Projevy deprese v chování:

• projevy v chování – smutný, unavený a ztrápeného výraz v obličeji
• mimika a gestikulace (celkově shrbený postoj těla)
• zpomalené reakce, nejistota, ustrašenost, plačtivost, sebelítost,
• nezájem o sebe, svou práci, rodinu, přátele či své dosavadní záliby

Projevy deprese v myšlení:

• neschopnost soustředění, nerozhodnost
• poruchy pozornosti a koncentrace
• snížené sebevědomí, ztráty vlastní ceny, sebedůvěry, beznaděje, bezmoci,
• pesimistickými výhledy do budoucnosti
• bezdůvodné obavy a úzkostí, pocity méněcennosti, pocity domnělého provinění
• myšlenky na sebevraždu
• neschopností se radovat se zážitků a věci, které dříve byly zdrojem radosti
• obavy ze somatických a z psychických nemocí

Tělesné projevy v depresi:

• bolesti hlavy, svalů, zad
• zažívací potíže
• nechutenství, váhový úbytek, přejídání, přibývání na váze
• u žen dochází k menstruačním nepravidelnostem
• sucho v ústech, svírání za hrudní kostí 
• bývá vyčerpaný a unavený

Deprese ve stáří:

• navazuje na tělesné potíže a nemoci
• více bývají ohrožený ženy
• více postihuje lidi, žijící v pečovatelských domech, DD
• odchod do důchodu, vyřazení ze společnosti
• ztráta samostatnosti v důsledku nemoci
• ztráta aktivity a důležitosti pro společnost
• odchod dětí z rodiny
• osamělost
• problémy ve vztazích k blízkým lidem
• změny životního stylu (ztráta zaměstnání)
• narození dítěte (šestinedělí, mateřská dovolená)
• dlouhá zima bez slunečních paprsků (terapie světlem)

Deprese a statistika:

• celkem depresí trpí           5  –  10 % populace
• 1x za život trpí depresí     8  –  20 % populace
• dědičná deprese je u         5  –  20 % populace
• projevy u žen                    2 x více než u mužů

 

Doba trvání deprese:

• do 1 měsíce    –  25 % nemocných
• do 3 měsíců    –  50 % nemocných
• rok a více       –  25 % nemocných

 

Rozdělení deprese podle závažnosti:

1. Lehká deprese

postiženému připadá, že není vše v pořádku, může pracovat, setkávat s přáteli, ale nedovede  se z toho radovat, je méně produktivní (důležitá je citová podpora ze strany rodiny a přátel).  

2. Těžká deprese

postižený má pocit, jakoby se propadl „do černé díry“, typická je beznaděj, pokles sebedůvěry spolu se sebevražednými myšlenkami; vzhledem k riziku sebevraždy by měl každý, kdo  trpí silnou depresí vyhledat lékařskou pomoc.

Středně těžká deprese mívá symptomy mezi uvedenými stavy

Neurofyziologické změny v depresi:

• hormonální činnost – zvýšená produkce hormonu kortizolu
• snížená tvorba neurotransmiterů – noradrenalinu 
• změny v obraze EEG – dřívější nástup REM fáze spánku a častější výskyt fáze REM

Dědičnost deprese:

• pravděpodobně existuje v určité míře dědičný předpoklad – vrozené dispozice ke změnám v CNS (hypotalamus)
• psychická a sociální dědičnost se projevuje více než dědičnost fyzická

K rozvoji nemoci přispívají i další faktory jako: výkyvy funkce endokrinního systému, vliv ročních období (jaro a podzim) a též celkový tělesný a duševní stav (fyzicky nemocný člověk spíše podléhá onemocnění psychickému). Poruchy nálad jsou léčitelné a to léky nebo psychoterapií.

Léčení deprese:

• deprese je nemoc léčitelná, je nutno oddělit smutnou náladu, která bývá součástí všedního dne od chronického  smutku
• léčení duševními poruchami se zabývá psycholog a psychiatr
• léčí se antidepresivy – mají rychlý účinek
• léčbu je vhodné doplnit psychoterapií
• léčení za pomocí blízkých přátel ( rodiny, školy)
• včasná léčba navrátí pacienta dříve do běžného života
• důležitý je kontakt lékaře a rodiny

Rozdíly mezi smutnou náladou a depresí:

• depresivní nálada zhoršuje schopnost vykonávat zaměstnání
• snižuje se zájem o kontakt s lidmi
• ztráta zájmu os své záliby
• nespavost, nechutenství
• „černá budoucnost“, chybí vize východiska z tíživé situace

Literatura:

Nakonečný,M.: Encyklopedie obecné psychologie

Nakonečný,M.: Malá encyklopedie současné psychologie

Čížková,J.: Přehled sociální psychologie

Křivohlavý, J.: Povídej, naslouchám

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme

Komunikace

znamená dorozumívání, sdělování, spojení. Je to nejdůležitější forma sociální interakce. V psychologii chápeme komunikaci jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby (osob) ke druhé (druhým).

Specificky lidské formy komunikace jsou:

• verbální – mluvená a psaná řeč
• nonverbální
• činy – aktivity, jednání, chování (oblékání, účes, symboly, rituály)

Verbální komunikace

Je komunikace zprostředkovaná slovy. Je možno ji rozdělit do tří oblastí:

• suplementární – neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a prožitkové úrovně vyměňovaných sdělení, obě strany udržují v komunikaci rovnováhu (přítel-přítel)
• komplementární – jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči osobě druhé (učitel-žák, rodič-dítě, nadřízený, podřízený). Oba účastníci rozdělení rolí při komunikaci respektují a nesnaží se konkurovat dominantnímu partnerovi. Tento typ komunikace je výhodný při předávání informací
• metakomplementární – osoba, která je v dominantní pozici tuto možnost nevyužívá a úmyslně ji přenechává druhé osobě. Projevuje se umění naslouchat druhému, ale i mlčet, schopnost vniknout do problému a společně hledat a nalézt řešení 

Řeč

je schopnost navzájem se dorozumívat určitým jazykem, kdy obsah vědomí se vyjádří pomocí zvuků. Je považována za jednu z nejdůležitějších forem sociální komunikace.

Řeč má stránku obsahovou, tj. to co chceme sdělit (obsah vědomí) a stránku formální tj. jak to sdělujeme. Řeč může být tichá, hlasitá, přiměřená, pomalá, rychlá, překotná. Ukazuje na vitalitu, temperament, sebevládu, ale také na skleslost, obavy, depresi atd. Sama řeč je produktem lidské kultury, historicky se mění a každý příslušník kultury se ji učí.

Formálně je řeč systémem znaků, jejíž primární funkcí je sdělování pomocí slov nebo jiných znaků. Prostředkem mluvené řeči je jazyk.

Řeč umožňuje člověku komunikaci na velké vzdálenosti a umožňuje sdělit skutečnosti staré tisíce let nebo také předávat sdělení o situacích, které teprve nastanou v budoucnosti

Slovo jako element řeči má stránku zvukovou a obsahovou, které spolu tvoří jednotu. Slovy nelze vyjádřit vše, některé stavy mysli jsou slovy nesdělitelné a proto řeč není jedinou formou vyjadřování.

Funkce řeči:

1. označování věcí a jevů, vlastností, vztahů
2. vyjádření vnitřních stavů a pocitů jedince
3. působení na druhého člověka

Řečová kompetence,tj. způsobilost se vyjadřovat v určitém jazyce předpokládá dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe (skladba věty)

Podmínkou normálního, zdravého vývoje řeči jsou:

• přiměřený rozvoj intelektových funkcí
• rozvoj senzoriky – Wernickovo senzorické centrum řeči [vernikovo]
• rozvoj motoriky – Brocovo motorické centrum řeči [brokovo]

Bez řeči a bez rozvinutí centra řeči v mozku schopného vyslovovat slova a věty by lidstvo nebylo na současné úrovni vývoje. Bez řeči by nebylo možno předávat a přejímat zkušenosti předávané z generace na generaci. Vznik písma (asi pře 6000lety) značně ovlivnilo vývoj lidstva.   

Druhy slovních projevů:

• monolog – samomluva, řeč se sebou samým např. při rozvažování, rozhodování, ujasňování si problematiky, formulování myšlenek
• dialog – rozhovor, kdy na sdělení komunikátora se očekává reakce komunikanta
• řeč v malé skupině lidí:
  • konzultace – porada, zjišťování názor, připomínky k návrhům…
  • konverzace – rozprávění, volnější forma dialogu na určité téma
  • diskuse – výměna názorů k určitému tématu (názory na pro a proti)
  • debata – pohovoření si, volnější přetřásání různých otázek
  • disputace – rozklad, učená hádka, spor vyhraněných názorů,slovní souboje
• řeč k velké skupině lidí – řečnický projev ke shromáždění

Rozhovor

znamená rozmlouvání dvou nebo více lidí. Obdobně se používají terminy: rozmluva, interview, dialog, konverzace, debata, diskuse, pohovor, ale i hádka, pření, výslech, obhajoba…

Role účastníků rozhovoru:

• Role hovořícího a naslouchajícího, výměna, střídání rolí
• Role tázajícího se a odpovídajícího
• Role se mohou a mají měnit

Struktura sdělení:

• Záměr – osoba A má určitý záměr, je vedena určitou motivací
• Slovní vyjádření záměru – to, co osoba A zamýšlí, převádí do slov
• Smysl sdělení – jak osoba A rozumí tomu, co sama říká
• Přenos zprávy směřuje od osoby A k osobě B
• Věcný obsah sdělení
• Smysl sdělení pro příjemce – jak tomu co bylo řečeno rozumí příjemce
• Efekt sdělení na příjemce zprávy –jaký je výsledek a důsledek toho, co bylo řečeno

Charakteristiky rozhovoru:

• Naplnění času hovorem a tichem – mnoho ticha, přiměřeně, neustálý hovor
  • Předávání slov – skákání do hovoru, sladěné předávání
    • Dueta při rozhovoru – souběžný hovor zúčastněných
    • Otázky v hovoru – nikdo se neptá, rozhovor je samá otázka
    • Latence odpovědi – odpověď je okamžitá, s odpovědí se otálí
    • Příkazy v rozhovoru – nikdo nic nepřikazuje nebo rozhovor je plný rozkazů, příkazů, žádostí, přání a nebo množství příkazů je v normálu
    • Reakce na příkazy – na příkazy se nebere ohled, reaguje se ihned, reakce jsou nebo nejsou v normálu

Otázky v rozhovorech:

• Otázky požadující informaci – umožňují poskytnout nebo získat informaci; např.: „Mám objednat cestu vlakem nebo autobusem“?
• Otázky potvrzující informaci. Nejprve je sdělena informace a potom položena otázka. Např.: „Objednal jsem cestu letadlem. Bude Ti to vyhovovat“?
• Otázky k zamyšlení – „Co považujeme za dobrý výsledek“?
• Otázka pro přechod na jiné téma – např.: V rozhovoru jedna strana neví co dál. Je možno položit široce myšlenou otázku: „Nechcete se mě na něco zeptat“?
• Otázky k problémům-  např.:“Jak bychom mohli vyřešit problém s dodávkami na únor“?
• Otázky potvrzující/nepotvrzující naslouchání, např.: „Domnívám se správně, že máte na mysli …..“?
• Uklidňující otázky – cíl je zklidnění situace, vstřícnost, náprava. Např.: „Co myslíte, že mohu udělat ke zlepšení současného stavu“?
• Otázky, vytvářející vazbu – např.:“Co mohu pro Vás udělat“?
• Uzavřené otázky – jsou kladeny, že lze na ně odpovědět ano/ ne (kouříte?)
• Otevřené otázky – je na ně možno odpovědět jednou nebo více větami ( co soudíte o….?)
• Osobní otázky – ptáme se na postoje, názory, představy, úsudky, hodnocení

Problémy, spojené s otázkami:

• Nevhodný tón hlasu – ironie, přílišná hlasitost…např. otázka zákazníkovi: „Myslíte si, že jste ve správném obchodě“?
• Nesoustředěnost na odpověď – položíme nějakou formální otázku, ani na ni nečekáme odpověď nebo nás odpověď nezajímá nebo se snažíme pouze a zdvořilost
• Manipulativní otázky – např.: „Nemohla bys…., víš, že bez Tebe to nezvládnu“?
• Otázka s následným monologem – položím otázku a sám si na ni odpovím
• Pokládání nevhodných otázek – osobní, intimní, opakující se….
• Nepokládání otázek – nezájem o stanovisko druhého, komunikátor nepustí komunikanta ke slovu

Pravidla pro vedení diskuse ve skupině:

Všichni lidé vědí, jak je nepříjemné, když všichni hovoří naráz a nebo když diskuse vázne. Mnohdy se hovoří „páté přes deváté“ , každý chce ostatním sdělit své názory, zážitky a postoje a mnohdy ani neposlouchá, o čem hovoří ostatní. Také jsme jistě zažili, jak je příjemná diskuse, kdy se nám podařilo se s někým sblížit nebo když jsme si prostě příjemně povykládali. Proto se doporučují určitá pravidla vedení diskuse ve skupině, která je možno rozdělit takto:

• Sami si určete co chcete říci a kdy to chcete říci.
• Snažíme se eliminovat rušivé momenty, tj.nehovoříme všichni naráz nebo pouze se sousedem. Řekneme svůj názor nahlas i ostatním.
• Hovoříme vždy za sebe a neschováváme se za veřejné mínění. Chceme-li vyjádřit názor reprezentující skupinu, použijme k tomu uvádějící formuli, např.:“Ve třídě jsme již o této problematice hovořili a dospěli jsme k tomu, že…“
• Nehovoříme v otázkách, ale vyjadřujeme vlastní zkušenosti, názory a zážitky. Jistě lze použít formuli např.:“Máte na toto stejný názor jako já nebo máte jiné zkušenosti?“ (to podněcuje další diskusi).
• Snažíme se být autentičtí (hodnověrní), protože neupřímnost a manipulaci ostatní postřehnou, což ohrožuje přiblížení a spolupráci.
• Vždy hovoří jen jeden, což přispívá k věcné komunikaci a klidnému průběhu diskuse.
• Nezapomeňme ani na zpětnou vazbu, tj. zajímejme se o to, jak nás vnímají ostatní, jak reagují na náš názor a jaké chování naše akce vyvolala.
• Vyvolá-li v nás chování jiného člena skupiny příjemné/nepříjemné pocity, sdělíme to hned a ne až později někomu třetímu.
• Máme-li jiný názor na danou problematiku, hovoříme k danému problému a nenapadáme osobu, která názor přednesla.

Diskuse v zaměstnání:

• Otázka je lepší než oznamovací věta
• Vhodný tón hlasu
• Žádost k nadřízenému – je vhodné použít slůvka: bylo by možné, mohl byste…
• Žádost ke spolupracovníkovi – vyhýbáme se rozkazovacímu způsobu
• Žádost k podřízenému – většinou se používá rozkazovací způsob, ale i zde je vhodné doplnit slůvko prosím, např.: „Zpracujte zprávu do pondělí, prosím“.

Další náměty k rozhovorům v zaměstnání: (viz Thomson, P.: Tajemství komunikace)

• Role nadřízeného (např.: odstrašující zahájení porad)
• Omyly nadřízených (odměny za práci…, přistihnout podřízené ne jenom při nedostatcích, ale i také při věcech, které dělají dobře)
• Zdůrazňování – neustálé opakování: „Ty se to snad nikdy nenaučíš“?
• Kritika a chvála

Mentální retardace

je souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Postižený nedosahuje požadované intelektuální úrovně (IQ<70), rovněž jsou sníženy další schopnosti. Struktura osobnosti vykazuje změny. V populaci je asi 3% (3,5%) mentálně postižených (u nás asi 300000), světový trend je stoupající.

Znaky mentální retardace:

• Nízká úroveň rozumových schopností, snížená schopnost učení, snížená adaptace na životní podmínky
• Postižení je vrozené, tzv. oligofrenie (na rozdíl od demence, kterou chápeme jako poškození mozku v průběhu života jedince)
• Postižení je trvalé, není to nemoc, ale neodstranitelná porucha
• Mentální opoždění lze vhodným ped. působením zlepšit (ne vyléčit)

Příčiny vzniku mentální retardace:

• dědičnost
• vlivy působící v prenatálním období – virové onemocnění (např. zarděnky), záření, alkohol, drogy
• období perinatální – nedostatek kyslíku, poruchy v průběhu porodu

Pseudooligofrenie – zdánlivá mentální retardace. Není způsobena poškozením CNS, ale nedostatečnou stimulací prostředí dítěte – vzniká v důsledku zanedbávaného soc. prostředí

Klasifikace MR:

za průměrnou inteligenci považujeme 100. U MR jde o snížení na:

Kódové označení	Slovní označení	IQ
F70	Lehká MR	50-69
F71	Středně těžká MR	35-49
F72	Těžká MR	20-34
F73	Hluboká	<19

Lehká MR – uvažování je na úrovni středního školního věku (9 – 12let), chybí abstraktní uvažování, jsou schopni se učit ve zvláštní i normální škole. Může vykonávat samostatně lehčí práce. Je samoobslužný. V sociálně nenáročném prostředí  mohou být zcela bez problémů.

Střední MR – myšlení je na úrovni předškolního věku, verbální projev je chudý, špatná artikulace, dovedou se učit mechanicky a prakticky. Samostatnost v obsluze je mnohdy pouze částečná. Část postižených je schopna vzdělávat se v omezené míře ve speciální škole. Zvládají běžné návyky, jednoduché pracovní činnosti

Těžká MR – chápání je na úrovni batolete, naučí se pouze několik slov (nebo se nenaučí mluvit vůbec),zvládají základy sebeobsluhy, rozumí jenom několika příkazům. Je zde nutná celoživotní péče, poznává jen blízké osoby.

Hluboká MR – kognitivní procesy téměř nerozvinuty, v lepším případě rozeznávají podněty a reagují na ně libostí či nelibostí. Nikdy se nenaučí mluvit. Kombinace s postižením sluchu, zraku. Řeč není rozvinuta. Nejsou sebeobslužní. Neorientují se v okolí.

Pojmy, související se sníženou inteligenci:

Pojmy Idiocie, Imbecilita, Debilita mohou být chápány jako pojmy hanlivé a proto jsou místo nich zavedena pásma MR. I nadále se tyto pojmy uvádí v odborné literatuře, především ve starších publikacích. Psychologický slovník od autorů Hartl, Hartlová tyto pojmy objasňuje takto:

• Kretenismus – celková vývojová porucha provázená slabomyslností, duševní a tělesnou zaostalostí, způsobenou poruchou štítné žlázy
• Debilita – je lehká slabomyslnost. Debil dosáhne úrovně asi jedenáctiletého dítěte. Bývá nezávislý, může dobře vykonávat jednodušší práce, navštěvuje zvláštní školu, při velkém úsilí ze str. rodičů může docházet i do běžné školy. .  (zařazení – lehká MR)
• Imbecilita – je střední slabomyslnost. Imbecil dosáhne úrovně max. šestiletého dítěte. Dovede se oblékat, zachovává čistotu, mluví však primitivně, špatně vyslovuje. Pod stálým dozorem může vykonávat jednoduché práce. Vyznačuje se nedokonalým, nespolehlivým a nekritickým myšlením .  (zařazení –středně těžká MR)
• Idiocie – jsou na úrovni kojenců, případně batolat, někteří nedovedou ani stát a chodit. Slova, která se naučí nestačí k dorozumění. Obvykle se nenaučí dodržovat zákl. hygienická pravidla a neumí se o sebe postarat.  (zařazení –hluboká MR)

 

Rozbor některých kognitivních procesů u MR:

1. Myšlení – stereotypní, chybí zájem o poznávání, chybí schopnost logického a abstraktního myšlení, nadměrné požadavky působí jako stresor
   1. Řeč – je postižena jak po stránce formální, tak obsahové, funkce mluvidel je zhoršená. MR mají zhoršenou schopnost porozumět verbálnímu projevu. Např. žertu či ironii nerozumí
   1. Učení – je převážně mechanické, chybí zájem o poznávání
   1. Sebehodnocení – je neobjektivní, nekritické a ovládané emocemi, není schopen odhadnout svoje možnosti

Psychologické zvláštnosti jedinců s MR:

• Zpomalené chápání
• Neschopnost logického uvažování
• Snížená schopnost paměti
• Těkavá pozornost
• Nedostatečná slovní zásoba, neobratnost ve vyjadřování
• Poruchy pohybové koordinace
• Impulzivita, hyperaktivita nebo naopak zpomalené chování
• Nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“
• Zvýšená potřeba bezpečí a uspokojení
• Poruchy v komunikaci a v interpersonálních vztazích

MR mají základní psychické potřeby, které však mohou být modifikovány:

• Potřeba stimulace – přísun podnětů musí být přiměřený a srozumitelný
  • Potřeba učení – chtějí porozumět svému nejbližšímu okolí
  • Potřeba jistoty a bezpečí
  • Potřeba seberealizace – je omezena na reakci okolí (chvála a ocenění)
  • Potřeba životní perspektivy – pouze v případě, že  chápou minulost, přítomnost, budoucnost. Budoucnost většinou nechápou a proto je nezajímá

Socializace MR

• Komunikace zdravých a postižených bývá charakterizovaná nižší empatií a porozuměním
• Sexuální potřeby – MR si s ní neví rady, (někdy jsou slabě vytvořeny), autostimulace, nápadné chování, mohou být sex. zneužíváni
• V době rané dospělosti se může objevit zvýšená agresivita
• MR jsou závislí na společnosti, jejich soběstačnost lze však rozvíjet

Literatura: Vágnerová,M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál

Hartl, Hartlová: Psychologický slovník

Schizofrenie

je duševní porucha, která se projevuje charakteristickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobnostní integrity. Patří k nejzávažnějším psychickým  poruchám.

Postihuje 0,2-1% populace ve všech oblastech světa a u všech rasových skupin. Nemoc existovala od dávna. Jedním ze znaků je ranný vznik (adolescence nebo mladá dospělost, nejpozději do 45 let) a postupný úpadek osobnosti až k demenci (každý typ D nemusí vést k schizofrenii). Muže a ženy postihuje statisticky stejně často. Termín vystihuje skutečnost, že u nemocných dochází k dezintegraci psychických funkcí, zejména emotivity a myšlení. V konečném důsledku se naruš integrita celé osobnosti.

Původ nemoci vychází z dědičných dispozic a vyvolaných podnětů. Nemocný se vyznačuje:

• Nižší frustrční tolerancí
• Běžná zátěž v něm vyvolává schizofrenická onemocnění (neúspěch, problémy s partnerem, zklamání, odloučení od rodiny, vstup do zaměstnání, úmrtí blízkého člověka apod. Problém nespočívá ve vlastní zátěži, ale ve způsobu, jakým ji jedinec zpracuje.

Základní skupiny příznaků jsou: poruchy myšlení, vnímání, afektivity, autismus a je možno je rozčlenit takto:

• Ozvučování myšlenek
• Bludné vnímání
• Slyšení hlasů
• Pocity ovlivňování vlastních psych. procesů
• Ztráta schopnosti orientovat se v sobě samém
• Ztráta schopnosti orientovat se v okolním světě

Rozbor jednotlivých poruch:

1. Porucha myšlení

Úsudky nemocného se jeví okolí jako nesmyslné, vycházející ze soukromé logiky a odrážející svět bludů a halucinací. Typické je porucha plynulosti myšlení, jeho roztříštěnost, stav, kdy se ztrácí logické souvislosti. Nemocný ulpívá ne jedné myšlence nebo naopak má chaos různých myšlenek. Z toho může vyplývat nesmyslná řeč a zmatené jednání.

Při ztrátě orientace v okolí nemocný považuje např. vlastní matku za  „paní, která tu bydlí“, není si jistý, kým doopravdy je, často se považuje za někoho jiného. Mnohdy je přesvědčen, že má nadpřirozenou moc. Všechno co nemocný dělá se mu jeví také jako výsledek působení nějaké cizí síly, která ho ovládá a manipuluje s ním. Dochází tak k rozdvojení osobnosti.

Nemocný trpí také bludy, např. blud kontrolování, ovlivňování, pronásledování, velikášské bludy, paranoidní bludy apod. Nemocný také může trpět halucinacemi, kdy je nezvratně přesvědčen, že klamné vjemy jsou reálné. Slyší hlasy, které mu něco přikazují, komentují jeho chování nebo mu něco významného sdělují. Nemocný není schopen přijmout myšlenku, že halucinace jsou pouze výplodem jeho psychiky. Nemocný se může stát nebezpečný sám sobě i svému okolí.

• Poruchy afektivity

citové prožívání je nepřiměřené a není v souladu s realitou. Nemocný může být přecitlivělý a může reagovat velmi silně. Může se také stahovat do sebe a svého vlastního světa. Později dochází k citovému oploštění, podrážděné a mrzuté náladě a chronicky se může rozvinout v apatii. (afektivní = silně citový, efektivita = schopnost reagovat prostřednictvím citů, soubor emocionálních duševních procesů)

• Autismus

představuje nepřiměřenou sociální izolaci, ztrátu zájmu o kontakt s okolím.

• Ambivalence

představuje protichůdnost citových prožitků, úvah i názorů, což se projevuje ve výkyvech a nepřiměřenosti chování. U nemocného se projevují protichůdné reakce: láska a nenávist, touha a strach, přitažlivost a odpor ……Ambivalence se může projevovat v celkové nečinnosti nebo naopak v nadměrné aktivitě.

Průběh onemocnění schizofrenií:

• Přecitlivělost a slabost ega – neschopnost snášet úzkost, neschopnost prožívat radost
• Nápadné introvertní chování – uzavřenost, neschopnost vyjadřovat své emoce
• Omezená samostatnost – vázanost na nejbližší lidi a známe prostředí
• Obtíže v mezilidských vztazích – zvýšená kritičnost, podceňování druhých (zvláště blízkých)
• Nižší výkon ve škole či v zaměstnání (nemusí jít o snížené IQ)

Závěr: Schizofrenie je chorobou, která potřebuje odbornou léčbu, protože nelze očekávat, že dojde k samovolnému zlepšení stavu.

Formy schizofrenie:

1. Paranoidní schizofrenie  – patologická podezíravost vůči okolí
2. Hebefrenní schizofrenie  – vypadá jako protahovaná puberta s nápadným šaškováním a klackovitým chování, neodpovídající věku. Nemocní grimasují, smějí se nepřiměřeně nebo podivně gestikulují. Mají tendenci k planým, pseudofilosofickým úvahám a jalovému vtipkování (hebefrenní sch. = schizofrenie mladistvých)
3. Katatonní schizofrenie – vyznačuje se nápadností v motorické oblasti, jako je nadměrná a nepřiměřená pohybová aktivita nebo celkové zpomalení veškeré motoriky. Pacient vydrží velice dlouho v jedné poloze, nemluví, má odpor k aktivitě (katatonní = ztuhlý)
4. Simplexní schizofrenie – nemocní jsou pasivní, apatičtí nemají zájem o okolí, jsou autističtí, nezvládají běžné požadavky, nerespektují běžné sociální normy, potulují se a zahálí

Literatura:

Řezáč, J.: Sociální psychologie, Paido Brno 1998

Průcha, J.: Pedagogický slovník

Hartl, Hartlová: Psychologický slovník

Čáp, Mareš: Psychologie pro učitele, Portál, Praha 2007

Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Academia 1997

Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psychologie    

Ječný, D.: Psychologie v kostce, Ratio

Čížková,J.: Přehled sociální psychologie

Kováliková,V.: Sociální psychologie, SPN Praha 1979

Kliment, P.: Sociální psychologie,

Křivohlavý, J.: Já a Ty

Křivohlavý , J.: Mít pro co žít

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme

Thomson, P.: Tajemství komunikace

? Vybíral: Lži a polopravdy v komunikaci

Součástí sociální interakce je komunikace. Interakce je jakákoli forma setkání mezi jedinci, která umožňuje proces komunikace. Komunikaci chápeme jako formu dorozumívání a sdělování. V psychologii chápeme komunikaci především jako přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.

Komunikace patří mezi důležitou složku ve vztahu mezi lidmi. Je považován za klíčovou oblast pro navázání rozhovoru. Prostřednictvím komunikace sdělujeme a přijímáme informace.  U člověka se schopnost komunikace vyvíjí v průběhu jeho fylogenetického a ontogenetického vývoje. Předpokladem pro to, aby lidé mohli navzájem komunikovat je určitý, společně známý soubor významů. Komunikace umožňuje vyznat se ve světě, aby v něm mohl člověk žít a také přežít. Bez komunikace s lidmi není člověk schopen rozvinout mentální procesy jimiž se liší od jiných živočišných druhů.

Komunikace mezi lidmi:

• verbální (slovní) komunikace
• nonverbální (mimoslovní) komunikace
• činy – aktivita, jednání, chování (tzv. implicitní komunikace)

Nejčastěji sdělujeme:

• jak nám je a jak se cítíme
• náznak vývoje a kvalitu vzájemných vztahů
• informace o tom, co si přejeme
• pravidla našeho vzájemného vztahu
• simulaci tj. předstírání něčeho, co je ve skutečnosti jinak
• desimulaci tj. zastírání toho, co ve skutečnosti existuje
• informace – tj. to, co je pro druhého nové
• metakomunikační klíče – naznačujeme, jak má druhá strana chápat informaci (vážně, žert..)
• postoj k věci – kromě faktu sdělujeme i vlastní postoj k věci (tón hlasu, výraz obličeje)
• postoj k posluchači – paralingvistika, nonverbální komunikace
• své sebepojetí – obraz sebe sama
• žádosti – o co máme zájem

Komunikace napomáhá v první řadě soc. pracovníkovi k získání požadovaných informací o klientovi, jeho rodině, přátelích, zájmech, o soc. situaci, ve které se ocitl a v neposlední řadě i o jeho osudu.

Blokové schéma komunikace:

Fáze komunikace:

1. vznik myšlenky
2. zakódování myšlenky – vyjádření v symbolech = mohou to být např. předměty, znaky, které něco zastupují, chemické vzorce, hudební symboly apod.
3. přenos informace – pohyb symbolů od vysílajícího k příjemci
4. příjem informace
5. dekódování – proces příjemcova výkladu přijatých zpráv
6. akce – činnost vyvolává přijatou zprávou

Sociální psychologie se v oblasti komunikace zabývá těmito otázkami:

·       kdo to říká – osobnost hovořícího, jeho sociální status

• co říká – tj. vlastní obsah sdělení a dále jaký to má význam a hodnotu
• kdy to říká  – při jaké příležitosti
• kde to říká  – před kým a na jakém místě
• jak to říká – jak srozumitelně, jakým hlasem, jak se u toho tváří, jaké prostředky používá
• proč to říká  – jaké má motivy, co chce dosáhnout
• efekt sdělení  – jaký je smysl sdělení a účinek sdělení
• situační pojetí – vyjadřující výrok: „takhle chci, abyste mě brali“ – (jen když mě budete takto brát, přijímat chápat, budu ochoten s vámi komunikovat a spolupracovat)
• subjektivita vyjádření – vyjádření komunikátora je prezentace vlastní osoby, výpovědí o sobě (jak já to vidím) a také jak člověk vidí jiné lidi a vzájemné vztahy
• symbolika sdělení – např. darování květiny, smeknout klobouku, zamávání rukou….

Sdělení:

• každý projev člověka nese nějakou informaci
• sdělení – jde vědomě, záměrně a relativně promyšlený obsah,  vysílaný  k druhému člověku
• komuniké–  můžeme ho posuzovat z hlediska takových znaků, mezi které  řadíme dostatečnost, přesnost, spolehlivost a pod.
• komunikační styl bychom mohli vyjádřit otevřeností (sdílností), přímostí, vstřícností, tendencí k manipulaci

Komunikační řetězec:

• komunikátor – zdroj vysílané informace
• komunikant –   příjemce informace (určitého obsahu sdělení)
• komuniké – obsah sdělení, informace, které probíhají mezi komunikátorem a komunikantem
• komunikační kanál – realizační okolnosti a prostředky, jimiž se sdělení uskutečňuje a které probíhají v určitém prostoru

Struktura komunikace:

Porozumění informaci

je vždy subjektivní a nekryje se plně s obsahem vysílané informace, což může být dáno rozdílným chápáním sdělovaného významu nebo úbytkem informace vlivem různých šumů, jako je např. hlučnost prostředí, nesoustředěnost, nedoslýchavost. Neporozumění informaci může být způsobeno také deformací či dotváření informace, pokud ji příjemce pochopil jinak, než byla myšlena mluvčím.

Účinky komunikace

jsou závislé na povaze a formě sdělení, na jeho obsahu a na vlastnostech osobnosti. Předávání informací může být subjektivně zkresleno, např. při řetězové reakci. Informace procházejí „filtrem“ lidské psychiky, což může mít za následek redukci původního obsahu. Informace může být také „dotvořena“ subjektivním pohledem na uváděnou skutečnost. 

Komunikační styly:

1. Konvenční styl – spočívá ve výměně pozdravů, nezávazných vět o počasí, zdraví…Vzájemné projevy bývají mírně pozitivní.
2. Konverzační styl – jsou vyměňovány různé informace, myšlenky, názory (ale i pomluvy), jejichž praktická užitečnost bývá malá. Cílem je pobavit se, utvářet pocit sounáležitosti či sociální posilování. Vztah komunikujících bývá symetrický.
3. Operativní styl – komunikace zprostředkovává uspokojování subjektivně významných potřeb, jako např.: Komunikace o službách, nákupech, hovor při práci
4. Osobní styl – jeho prostřednictvím se naplňují lidské potřeby a touhy (psychologická i fyzická blízkost). Projevy mohou být od silně pozitivních až po výrazně negativní.                                       

Komunikace jako prožitek:

• pochopení druhého není možné bez pochopení nejen vnějšího, ale zvláště vnitřního kontextu komunikace, často dochází ke zkreslení komunikace, např. mimovolní mimika související se skrývavým stavem je chápána jako negativní akcent (akcent = důraz, zdůraznění)
• pochopení vnitřního stavu a jeho souvislosti se sdělováním vyžaduje zkušenost a především schopnost empatie

Hodnotící složka komunikace:

• evalvace – jedinec vyjadřuje své kladné postoje vůči jednotlivci či skupině
• devalvace – jedinec vyjadřuje postoje záporné

Podmínky efektivní komunikace – efektivní komunikaci míníme jako:

1. nezkreslenou – obsah sdělení odpovídá tomu, co chtěl komunikant předat. Ke zkreslení můře dojít v komunikačním kanále (kom. šum) nebo ve snížení úplnosti či smyslu informace
2. platnou – oboustranné porozumění pojmům, používání neobvyklých slov či slovních spojení (neobvyklé, nové, nevymezené či nedefinované pojmy, které rádi používají manipulátoři)
3. včasnou – o včasné informaci hovoříme tehdy, když ji lze bez problémů realizovat

Osobní prostor při komunikaci:

• Intimní zóna = do 50 cm ( v této zóně se pohybují, ti jejichž charakter dovoluje dotýkání)
• Osobní zóna  = do 120 cm (normální odstup při hovoru s přáteli)
• Sociální zóna = do 350 cm (např. jednání, pohovory)
• Veřejná zóna = nad 350 cm ( např. veřejná vystoupení)

Role vůdce a jeho charakteristika:

Hlavním úkolem vůdce je vedení skupiny.Vůdce usměrňuje vztahy ve skupině tak, aby vytvořil přirozené a posilující klima. Dále koordinuje činnost a aktivity tak, aby optimalizoval skupinový a individuální výkon členů skupiny.

Naplnit toto očekávání může pouze vůdce, který:

• je citlivý, vnímavý k potřebám členů skupiny
• respektuje samostatnost, svébytnost a individuální potřeby a zájmy členů skupiny
• je schopen určit skupinové cíle, normy a hodnoty
• dokáže převzít odpovědnost (za činnost skupiny) při změnách skupinového života
• má potřebné organizační a řídící schopnosti
• velice důležitá je také psychosociální zralost a mravní způsobilost vůdce ( zejména v činnostech jako je péče, výchova, terapie…)

Neadekvátní motivy vůdcovství:

Do postavení vůdce skupiny se mnohdy dostává i člověk, který touží vládnout, (nejen vychovávat), prosazovat sebe sama…. U těchto vůdců se může projevit některý z následujících rysů:

• potřeba dominovat– odvíjí se z nedostatečné psychosociální zralosti
• potřeba moci– většinou pramení z pocitů méněcennosti, neschopnosti vyrovnat se ostatním v úrovni osobních kvalit
• potřeba sebepotvrzení– jde o získávání vlastní vážnosti ovládáním jiných lidí
• potřeba exhibice– předvádět se, ukazovat se
• potřeba osobního vlivu– jde o vědomou manipulaci, kdy je skupina chápána jako prostředek k dosažení vlastních cílů
• potřeba manipulace– vědomá manipulace s jinými je zde cílem sama o sobě

Řízení skupiny neznamená automatické ovládání skupinového života. Každý typ skupiny má svá specifika (parta, třída, zaměstnanci…). Koordinující vliv řízení má zásadní význam zvláště u skupin, kde jednotlivce spojuje nějaká cílená aktivita (výkon, efekt činnosti…). Styl řízení předznamenává skupinovou atmosféru, která ovlivňuje výkon skupiny.

Role formálního a neformálního vůdce

Formální vůdce bývá většinou do svého postavení jmenován, dosazen či vybrán nadřízenými na základě formálních a administrativních kritérii. Požadavky na něj vyplývají většinou z druhu pracovní činnosti. Musí naplňovat očekávání jak podřízených tak i nadřízených. Požadavky nadřízených jsou prioritní, vůdce však součastně musí dbát na dodržování norem a pravidel skupinového života. V opačném případě je role vůdce redukována na pouhé „přenášení úkolů“ směrem dolů.

Poznámka:

Plnění pracovních úkolů vede často k tomu, že vedoucí pracovník přehlíží nebo neregistruje odlišné výkony jednotlivých pracovníků (připisování si zásluh jiných, zneužívání slabších či neprůbojných spolupracovníků, bezohledné soc. praktiky, využívání kontaktů, nespravedlivé zvýhodňování….)

Základní charakteristika dobrého a špatného vedoucího pracovníka:

Dobrý vedoucí pracovník	Špatný vedoucí pracovník
Iniciuje soutěživost podřízených	Vyvolává rivalitu mezi podřízenými
Je náročný ke všem čl. sk. stejně	Je náročný ke všem nebo je náročný pouze k některým
Je stabilní v jednání projevech	je labilní v jednání a projevech
Respektuje hierarchii pozic ve skupině i meziosobní vztahy	Přeceňuje své možnosti ovlivňovat život ve skupině
Podporuje alternativní náměty a názory	Alternativní názory přijímá jako útok na svou osobu
Jedná rozhodně a energicky	Rozhodnost nahrazuje razancí
Výkon podřízených a jejich úsilí o sebeprosazování posuzuje objektivně	Pokud jednání podřízených vyhovuje jeho záměrům, toleruje i neadekvátní sebeprosazování
Objektivně využívá zpětnou vazbu	Spoléhá buď na vlastní vidění nebo na informace od konformních podřízených
Zajímá se o názory podřízených, respektuje jejich osobnost, svébytnost a nezávislost	Členy skupiny nevnímá jako osobnosti, ale pouze jako pracovníky

Psychologie řízení rozděluje styly řízení takto:

a) Styl autoritativní – (autokrativní, direktivní)

• řídící pracovník se ve styku s podřízenými omezuje na vydávání příkazů
• nezajímá se o názor podřízených na způsob řešení problémů
• jiné názory považuje za nesprávné
• je přehnaně náročný na přesnost a včasnost vykonané práce
• bývá strohý a proto u podřízených méně oblíbený
• je přesvědčen o tom, že vše ví nejlépe

Tento styl řízení může být úspěšný v rizikových situacích, jinak je považován za méně vhodný.

b) Styl demokratický

• vedoucí pracovník žije s kolektivem
• zajímá se o problémy a potřeby ostatních
• dokáže být náročný a tolerantní
• před rozhodnutím se poradí s ostatními, vyslechne jejich názory, za rozhodnutí si bere osobní zodpovědnost
• jiné názory na řešení problému bere jako alternativní a zamýšlí se nad nimi

Tento styl je považován za nejvhodnější.

c) Styl liberální

• řídící pracovník se spoléhá na samořízení
• pracovníci vědí co mají dělat a řídící pracovník do činnosti nezasahuje
• úkoly bývají rozděleny nerovnoměrně
• hodnocení je neobjektivní a není založeno na skutečných výsledcích
• výkony členů skupiny nejsou kontrolovány pravidelně ( nebo vůbec )
• odměny za práci jsou neadekvátní pracovním výsledkům

Ve skupině mohou být zvýhodňování např. informátoři

Sebeprosazování jedince ve skupině

Každý člověk má své představy i životě, má své zájmy, cíle a plány. Chce realizovat své představy a prosadit se mezi ostatními lidmi. Vyžaduje od nich, aby ho respektovali. Podobné cíle mají však i jiní lidé a proto mezi nimi dochází ve společenském soužití ke konfliktům nebo naopak k rezonanci.

To, jak se člověk chová k ostatním vypovídá o jeho hodnotové orientaci, cílech a zájmech, nebo také svým chováním naopak „maskuje“ své pravé cíle a zájmy.

Ve společenském styku chtějí lidé dosáhnout:

• chtějí být mocnější než druzí
• chtějí být obdivování
• chtějí být pro jiné vzorem
• chtějí, aby na nich byli lidé závislí
• vyžadují vděk, ochranu a obdiv
• chtějí se zavděčit

Jakým způsobem se jedinec ve skupině prosazuje a jaké způsoby prosazování mu skupina dovolí je poněkud odlišný problém. Prosazování jedince nesouvisí pouze s jeho potřebami a cíli, ale též s normami skupiny.

Z hlediska vztahu k normám rozlišujeme tyto typy interakcí:

1. antisociální – lhostejné vůči skupinovým normám nebo zaměření proti někomu a něčemu
2. kooperativní (prosazující se) – činnost zaměřená k společenskému prospěchu subjektu i objektu
3. pomáhající– činnost zaměřená ku prospěchu jiných
4. altruistické – zaměřená ku prospěchu objektu i za cenu obětování subjektivních zájmů

Bezohledný způsob sebeprosazování:

• vede k napětí mezi jedinci
• negativně ovlivňuje atmosféru ve skupině
• snižuje výkon skupiny i výkon jedince
• pro všechny zúčastněné se stává stresorem

Sociální nespravedlnost

Pozn: V souvislosti se sebeprosazováním řeší soc. psychologie otázky soc. nespravedlnosti, se kterými se každý jedinec jistě setkal. Jedná se o fenomén výrazně vstupující do mezilidských vztahů. Setkáváme se s ní např. ve škole (učitel/ žák), rodina (rodič/sourozenci), zaměstnání (rychlejší postup na vyšší místo než jiní…)

Prožitek nespravedlnosti vzniká tehdy jestliže jedinec:

1. pociťuje porušení svých oprávněných nároků
2. má pocit, že konkrétní člověk (nebo jiný subjekt např. skupina) je za toto porušení odpovědný (že je svým jednáním vyvolal či způsobil) 
3. přisuzuje někomu konkrétnímu vinu za to, co se stalo, za to co je nucen prožívat

Pocit sociální nespravedlnosti vyvolává např.:

porušování dohod, přehlížení potřeb druhých, přehlížení jejich přání a zájmů, využívání a zneužívání jiných lidí, neupřímnost, zesměšňování, obviňování, egoistické sebeprosazování, narušení osobní nezávislosti, podvádění, agresivní jednání, povýšené chování, užívání ponižujících výrazů a oslovení, nezdvořilost, nedostatek empatie….

Protipólem k bezohlednému sebeprosazování je prosociální chování – jeho cílem je pomoci druhému člověku bez očekávání jakékoliv odměny či prospěchu za takové chování. Např. pomohu starému člověku přejít silnici, ale nevyžaduji za to nějakou odměnu. Dělám to proto, že mám sama dobrý pocit, že jsem někomu pomohla.

Styl sebeprosazování

Styl sebeprosazování je závislý především na hodnotové orientaci určitého člověka a v širších souvislostech na osobnosti člověka.

Prosazovat seje možné několika způsoby:

1. agresí  – bezohledností či dokonce útokem
2. manipulací – lstí, útokem
3. adekvátní – tedy na základě sebevědomí bez omezení seberealizačních snah jiných

1. Agresivní prosazování

• je příznačné útokem
• vlastního postavení je dosahováno na úkor jiného člověka – většinou slabšího ( podmínky situace je činní silným )
• jako způsoby se používá: zastrašování fyzické či verbální napadání, silácká agrese,
• libují si ve vnějších symbolech síly
• většinou jde o jedince, kteří jsou schopni zpracovat frustraci  nebo výraznější zátěž
• inteligentní jedinci bývají schopni brutální agresi skrýt chováním, které nenese bezprostředně a zjevně rysy útoku

Je také třeba odlišovat pojmy agrese a hostilita. Hostilita je tzv. nepřátelský postoj nebo tendence k nepřátelskému chování a jednání. Je to široký komplex pocitů vedoucích k agresivnímu nebo i mstivému chování. Hostilní člověk (nepřátelský) má potřebu škodit lidem, kteří mu jinak nebrání v dosažení seberealizačních cílů.

• Manipulativní sebeprosazování

K manipulaci se uchylují lidé, kteří nedokáží prosazovat své zájmy přímým, otevřeným a             odpovědným způsobem. Vychází z přiměřeného pocitu sebejistoty a sebehodnocení. K ovlivňování používají sugestivních metod, dávají najevo, že jejich chování je nezištné, často hovoří o mravnosti a morálce či citově vydírají druhé.

Zvláštním typem manipulátora je ochránce. Je to typ, který odpoutává pozornost od svých skutečných záměrů tím, že se ujme péče o někoho slabšího. I zde jde pochopitelně o pseudoochranu. Manipulátor se rychle postará o to, aby se o jeho záměrech včas dozvěděli ti, kteří to vědět mají. Toto chování pramení z chybného průběhu socializace.

Charakteristika manipulátorů:

• mají nedostatek sebejistoty
• mají neadekvátní způsoby sebeprosazování
• mají nedostatečnou psychickou a sociální zralost
• jsou neochotni či neschopni přijmout odpovědnost za vlastní chování a jednání

• Adekvátní prosazování

       Jde o prosazování individuálních cílů s ohledem na právo jiných lidí. Správné sebeprosazování  nelze chápat jako komunikační taktiku.

       Co lze považovat za správné? Správné – nesprávné, to je problém mravnosti a etiky života.

Přiměřené prosazování předpokládá:

• otevřené vyjadřování svých pozitivních i negativních prožitků, názorů, postojů a zájmů
• otevřené přijímání názorů a postojů jiných lidí
• empatie – schopnost vcítit se do situace a vnitřního rozpoložení druhého člověka
• přiměřené sebeocenění (sebedůvěra)
• vědomí hodnoty jiných lidí a jejich zájmů
• přiměřenou úroveň sociální zralosti
• ovládání asertivních komunikačních technik

1. Význam a charakteristika sociální skupiny

Značná část společenského života člověka probíhá ve společnosti a ve spolupráci s jinými lidmi s nimiž se denně stýká, spolupracuje, sleduje společné cíle, s nimiž prožívá různé události, raduje se nebo naopak sdílí smutek. 

Od narození je člověk členem sociálních skupin, nikdy se nemůže vymanit z jejich vlivů, potřebuje je a jeho vývoj a rozvoj je závislý na úrovni a kvalitách těchto skupin. Skupinová příslušnost se odráží v jeho vztazích k lidem, v jeho úvahách, myšlení, v jeho citových vztazích, i když si to často ani neuvědomuje. Role  (def. viz dále) člověka v soc. skupinách jsou jednak odrazem jeho osobnosti a jednak jeho osobnost trvale utvářejí. Vliv skupiny na jedince je podmíněný jeho vztahem k ní, skupina jedince ovlivňuje v takové míře, v jaké je schopna uspokojovat jeho potřeby. Člověk potřebuje náležet do skupiny a  mít tam své místo, to je jedna ze základních potřeb člověka. Většinou si člověk nemůže konkrétní skupinu vybrat. Narodí se v určité rodině, je zařazen do určité třídy a do určité pracovní skupiny. Skupinu můžeme vnímat jako součást struktury společnosti. Skupina prostřednictvím skupinového života uplatňuje vlivy kultury společnosti.

O sociální skupině hovoříme tehdy, jestliže jsou splněny tyto podmínky:

• mezi členy je vzájemná interakce
• členové mají společný cíl
• členové uznávají normy skupiny
• jejich vzájemné vztahy jsou strukturované

Definice sociální skupiny

existuje mnoho různých definicí, z nichž nejobecnější hovoří o skupině jako o sociálním útvaru, ve kterém se společně nachází více individuí  a na základě vzájemných interakcí si tato individua vytváří vědomí sounáležitosti a jejich jednání směřuje ke společným cílům. Jiná definice (Kováliková, V.: Sociální psychologie) hovoří, že skupina je souhrn dvou nebo několika osob, které mají společné cíle a normy a jsou na sebe určitým způsobem vázány.

Pozn: někteří psychologové tvrdí, že skupina je uskupení nejméně dvou osob, jiní tvrdí, že je to uskupení nejméně tří osob. Psychologický slovník hovoří …od dvou či tří členů…

Význam sociální skupiny pro jedince:

• skupina dotváří sociální rysy osobnosti
• skupina ovlivňuje výkonnost jedince
• skupina umožňuje uspokojování potřeb, jako např.:
  • pocit sounáležitosti (potřeba být s lidmi a patřit mezi ně)
  • být akceptován (uznáván)
  • být uznáván
  • seberealizaci

2. Klasifikace a vlastnosti sociální skupiny

Skupiny se klasifikují na základě různých kritérií, nejčastěji podle velikosti. Velké skupiny jako národy (vlastní území, jazyk, dějiny a char. vlastnosti), skupiny stejného povolání apod. jsou spíše předmětem výzkumu sociologie a proto se v dalším zaměříme na malé sociální skupiny (MSS).

Charakteristika MSS :

• Jejich velikost je přibližně do 30ti členů
• Bývají spojeny trvalejšími svazky – shodné cíle, hodnoty, očekávání
• Jsou navzájem v přímé interakci (znají se navzájem), komunikují „tváří v tvář“
• Vytváří a respektují normy skupinového života
• Jsou zařazeni do systému pozic a rolí

Klasifikace soc. skupin (rozdělení platí podle symbolů)

• Primární – jsou charakterizovány kooperací a intimním spojením členů tváří v tvář, utváří povahu jedince, mezi členy jsou citové vztahy, jsou relativně stálé, malý počet členů, identifikace na „MY“ a „ONI“ (patří sem především rodina).
• Sekundární – nemají tak výrazný podíl na utváření povahových rysů, uspokojují určité speciální potřeby jedince (např. kluby, zájmové skupiny, sportovní týmy)

• Formální – plní určitou funkci a jsou organizovány s určitým cílem, např. plnění některých požadavků a úkolů, vznikají zpravidla administrativní cestou, výběr členů bývá podřízen určitým kritériím, členové skupiny se většinou poznají, až když je skupina vytvořena. Patří sem např.: studijní skupina, výchovná skupina, pracovní skupina, vojenská jednotka, policejní jednotka, hasičská jednotka….
  • Neformální – vznikají na základě osobního výběru a spontánně, převažují vzájemné sympatie, náklonnost, cíl, normy a strukturu si skupina vytváří sama

• Členské – skupina, do níž je jedinec fyzicky zařazen a působí v ní, např.: školní třída
  • Referenční (též vztažné) jedinec není fakticky jejím členem, ale chtěl by do ní patřit, protože se mu jeví jako přitažlivější svými vlastnostmi nebo klimatem, silně ovlivňuje jeho prožívání a chování. Jako protipól je skupina, do níž by jedinec v žádném případě patřit nechtěl 

• Další skupiny:

• dav – vzniká náhle z emotivních důvodů, má dočasné trvání (dav sportovních fanoušků….)
• publikum – je spíše pasivní se zvýšenou sugestibilitou a tendencí chovat se konformně
• skupiny orientované podle hodnot:
  • skupiny orientované na pozitivní hodnoty – altruismus, demokratické klima
  • skupiny orientované na negativní hodnoty – gangy, mafie

Vlastnosti soc. skupin:  

• Stabilita skupiny – minimální změny ve složení členské základny a ve struktuře skupiny, což je výrazem dobrého skupinového klimatu, mají vysokou soc. prestiž
• Integrace skupiny – (neboli její kompaktnost) projevuje se jednotou činností a postojů
• Koheze skupiny – (neboli soudržnost) skupiny je charakteristická stálostí a pevností a hloubkou vztahů, což se projevuje mimo jiné i v pocitu sounáležitosti
• Atraktivnost skupiny – (neboli přitažlivost) je podmíněna atraktivnosti cílů pro jednotlivce, dále   významem a postavením skupiny
• Stálost skupiny – stabilita z hlediska časové stálosti, tu vykazují obyčejně skupiny stabilní a soudržné
• Autonomie skupiny – označuje nezávislost skupiny na jiných skupinách
• Velikost skupiny – rozdělujeme na malé a velké, u malých skupiny je mezi členy bezprostřední interakce, tj. vzájemné interakce každý s každým
• Míra intimity skupiny – intimita je závislá na počtu členů, menší počet čl. může navazovat intimnější, hlubší a emotivnější vztahy
• Propustnost skupiny – vyjadřuje stupeň překážek, které jsou kladeny osobám usilujícím o členství ve skupiny (vystupují jako souhrn požadavků na vlastnosti nového člena)
• Homogenita – heterogenita – homogenní skupiny je např školní třída z hlediska věku, z hlediska pohlaví je to skupiny heterogenní
• Zaměřenost skupiny – skupina je posuzována také z hlediska jasného zaměření na cíle
• Hodnotová orientace – zaměření skupiny z hlediska uznávaných hodnot, které vedou k naplnění cílů skupiny
• Míra uspokojení – vnímání skupinového klimatu a míry uspokojování potřeb členů
• Stupeň libosti – označuje, jak libě či nelibě jedinec prožívá zařazení do skupiny
• Míra kontroly – vyjadřuje uplatňování skupiny moci a význam skupiny norem

3. Základní pojmy – psychologie skupinového života

Struktura   –  vyjadřuje uspořádání pozic jednotlivých členů ve skupině a jejich vzájemné vztahy

Pozice            –  je místo, které jedinec zaujímá ve struktuře skupiny, vyjadřuje jeho postavení ve                              skupině; o rozložení pozic, vypovídá o dělbě moci ve skupiny,

Status            –  je trvalejší pozice, status je vrozený (pohlaví), získaný (získaná prestiž) a připsaný  

                            (např. věk a společenskoekonomická pozice)

Role               –  je souhrn očekávání společnost, jak se má jedinec chovat v určité společenské 

                          pozici; rozeznáváme např. role dětství, mládí, dospělosti, stáří, roli muže ženy,

                          učitele a studenta….Člověk však neuskutečňuje svou společenskou roli podle zcela                           přesných norem a pravidel a vnáší do jejího uskutečňování prvky své osobnosti.                           Člověk ve společnosti neuskutečňuje pouze jednu roli, ale hraje jich současně

                      několik. Př.: muž hraje roli manžela, otce, dítěte svých rodičů, zaměstnance….

                      Př.: dospělí očekávají, že student ve své roli se bude učit, chodit do školy a

                      důsledně se připravovat na své povolání. Skupina, do které se dostal však očekává,

                      že bude žít vesele, nebude se vyhýbat např. i hýřivému studentskému životu.

Normy            –  vyjadřují určitý systém pravidel ve skupině, které zajišťují její funkci, odvíjejí se

                      ze skupinových cílů a hodnot. Příkladem může být parta kluků, kde se vytvoří

                      normy jako loajalita, obrana skupiny, rozvine se diferenciace pozic ve skupiny,

Sankce           –  reakce skupiny na porušování norem, mohou být jak pozitivní (upevňují a stimu-

                      lují  žádoucí chování) nebo negativní sankce (tlumí nežádoucí projevy chování)

Konformita–  tendence přizpůsobit své chování a názory skupině i když se s nimi vnitřně nezto-

                      tožňuje.  Cílem je získat pozitivní sankce a vyhnout se sankcím negativním

Atmosféra     – vyjadřuje situačně podmíněné emoční ladění ve skupině

                      př.: čím je laděna atmosféra ve šk. třídě? (zvláštnosti konkrétní školy, zvláštnosti

                      skladby výuky, osobnost učitelů, vliv typů rodin ze kterých žák pochází,   

                      individuální osobnosti žáků…..)

Komunikační zlozvyky při naslouchání:

• čtení myšlenek – do sdělení druhého si vkládáme význam (druhému přičítáme určité úmysly a záměry, které však nemusí mít)
• intruze (přerušování a skákání do řeči) – typické pro netrpělivé lidi (můžeme tím i sdělovat, že nenasloucháme, že nás postoj druhého nezajímá)
• nereagování na sdělení – absence zpětné vazby (stačilo by alespoň pokývnutí hlavy, citoslovce nebo krátké sdělení že rozumíme)
• neverbální odmítání – může vycházet z naší mimiky, postoje, pohybů, tónu hlasu apod.
• nevšímavost – vidíme, slyšíme, ale uniká nám podstatné
• nepozornost – komunikátor rozpozná, na kolik a jak přesně ho sledujeme a nasloucháme
• uspěchaný posluchač – vše, co na komunikantovi vnímáme se zdá být jasné a proto komunikaci nevěnujeme dost času
• upovídaný posluchač – příliš často přebíráme iniciativu (je umění chvíli mlčet)
• pasivní naslouchání – kdo celou dobu mlčí, dělá dojem nezúčastněného
• povrchní posluchač – hloubka rozhovoru není dosažena
• nedbalý posluchač – nevšímáme si skrytých přání komunikanta
• náchylnost k předsudkům – chybné představy a postoje z minulosti
• egocentrický posluchač – myslí spíš na své záměry a závěry než na sdělení od komunikanta

Komunikační zlozvyky při sdělování:

• vyjadřování se oklikou – sdělující neříká přímo to co si myslí, ale sděluje to tak, aby to druhému „došlo“
• neupřímnost – zastírání pravých pocitů a potřeb
• nejasnost a nekonkrétnost sdělení – příjemce obsahu sdělení přímo nerozumí a musí si ho nějak vysvětlit
• přehánění – nadsazené hodnocení situace
• „značkování“  – místo konkrétního vyjádření pocitu se protistrana označuje za „nešiku, lenocha, ubožáka, neschopného, agresivního“
• nadměrné zobecňování – jeden detail se zobecní na celou skutečnost
• připisování úmyslu – druhého nařkneme z úmyslu, pro který máme jen málo důkazů
• nesoulad verbální a nonverbální komunikace (Př.: Nevadí ti to? Vůbec ne… a přitom se mračí)
• únik od tématu – přecházení mezi tématy, jak se to zrovna hodí (vzpomínky na minulé křivdy)
• přehnané emoční reakce

Komunikace ve stresu:

Komunikace může být zdrojem stresu, ale je zároveň stresem ovlivňována. Někdo může být podrážděný, jiný naopak ochablý. Komunikace je charakteristická zvýšeným tempem, zbrklostí, emocionálním zabarvením. Mírný stres naopak může vést k podání vyššího výkonu.

Stresovou reakci mohou vyvolat lidé, kteří:

• mají nepříjemný výraz tváře – např. jsou stále zamračeni
• stále uhýbají před pohledem druhých, dívají se jinam, stále se otáčejí apod.
• stále se omlouvají vysvětlují, ujasňují
• snaží se vzbudit lítost, dělají ze sebe „chudáky“
• neustále si stěžují na své problémy, nemoci, na druhé, na osud…
• stále mluví jen o sobě, chtějí ovládat rozhovor, neposlouchají, co jim říkáme, skáčí do řeči, odvádějí od tématu
• nervózně gestikulují, trhají sebou, poposedávají, poklepávají rukama a nohama
• vyčítají, kritizují, moralizují, obviňují, nadávají, vše chtějí mít pod kontrolou
• jsou nadměrně loajální, se vším souhlasí, nikdy nemají svůj názor
• stále jsou připraveni k útoku, ironičtí, kousaví, ponižují a urážejí druhé, mluví povýšeně, zesměšňují
• vždy jsou vševědoucí, na vše mají odpověď, stále poučují, radí i když to nikdo nevyžaduje
• mluví příliš tiše, málo srozumitelně, nutí k nadměrné pozornosti
• stále o někoho nadměrně pečují, jsou přehnaně starostliví
• neumějí přiznat chybu, vše svalují na druhé
• dávají najevo svůj nezájem, ignorují druhé
• neustále lichotí, slibují
• stále chtějí, aby vše bylo podle jejich, jsou nepřístupní kompromisům
• stále něco kritizují, nadávají na poměry, pomlouvají druhé (pomluva – nepříznivě zkreslující informace o vlastnostech a chování určitého člověka)
• neustále vyžadují od ostatních souhlas, neúnavně přesvědčují
• lžou, vymýšlejí si, aby se mohli přít
• jsou netaktní, neomalení

Sociální (z lat. socius = přítel, společník, druh)

Rozšířený pojem slova sociální se vztahuje např. k pojmům:

• sociální problémy
• sociální podmínky
• sociální postoje

Sociální psychologie

je to vědecké zkoumání těch činností jednotlivce, ke kterým dochází pod vlivem jiných lidí. Cílem je poznat zákony vývoje, změny a povahy mezilidského chování.

Předmětem sociální psychologie je:

1. zkoumání psychiky člověka z hlediska jeho začlenění do společnosti

2. zkoumání změn duševna, ke kterým dochází na základě podnětů soc. prostředí

Vývoj soc. psychologie

Počátky formování soc. psychologie, jako vědy spadají do konce 19. stol. a počátek 20. stol., avšak vyplývají již z poznatků starověkých myslitelů. SP je spojena především s filosofií a sociologií.

SP využívá poznatků z jiných psych. disciplín, jako:

• psychologie osobnosti
• všeobecná psychologie
• ontogenetická psychologie

Za určitý mezník vzniku soc. psych. se považují dvacátá léta 20. století, kdy se začalo s experimentálními výzkumy, které měly objasnit otázku, jak se mění chování a prožívání jedince pod vlivem jiných lidí.

Poznámka:

Sociologie je věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje.

Sociologie se zabývá sociálními problémy, SP neřeší soc. problémy, jejím úkolem je analyzovat soc. problémy z hlediska chování. Obecně využijeme soc. psychologii všude tam, kde se člověk dostává do vztahu s jiným člověkem, se skupinou lidí, společenskými institucemi a všude tam, kde vznikají problémy ve vzájemných vztazích.

Význam pro pracovníka sociální péče:

• rozumět klientům ( obecně lidem) proč a jak jednají
• rozumět zákonitostem vztahů mezi lidmi
• umět komunikovat a konverzovat s klienty
• umět uplatnit poznatky soc. psych. při vedení lidí a řízení soc. skupin
• umět správně vnímat klienty a ostatní lidi ( spolupracovníky . . .) = tj. soc. percepce
• umět rozpoznat potřeby druhých a vcítit se do jejich postavení
• umět řešit soc. konflikty a rozumět jim
• práce s lidmi – umět uplatnit soc. dovednosti
• rozumět soc. skupinám, které ovlivňují život klienta (rodina, školní třídě, prac. kolektiv)

Socializace člověka

Člověk se nerodí jako hotová osobnost. Lidský jedinec přichází na svět jako potencionální  člověk a stává se jím pod vlivem soc. prostředí, v procesu, který označujeme jako socializace.

Dítě přichází na svět jako biologická bytost vybavena vrozenými dispozicemi, které jsou:

• produktem fylogenetického vývoje
• zděděné po rodičích a prarodičích – kolik jsme zdědili je předmětem výzkumu (každý jedinec je jiný a to i v oblasti zděděných předpokladů)

Poznámka:

Fylogeneze

je pojem, označující psychické změny, které jsou vázány na vývoj člověka jako druhu a na rozvoji lidské kultury. Fylogeneze těsně souvisí s ontogenezí, vývojem jedince

Ontogeneze

je proces psychického vývoje člověka v obdobích od prenatálního až po krajní stáří (smrt)

Socialisaci lze chápat jako:

• souhru procesů vzájemného působení mezi společností a jedincem
• proces přeměny biologického jedince v kulturní bytost
• proces, během něhož se jedinec naučí poznávat sebe, okolní prostředí, osvojí si pravidla vzájemného soužití i očekávané způsoby chování
• proces, jímž si jedinec po celý život osvojuje soustavy hodnot, soc. norem
• „včleňování“ jedince do společnosti

Socializační proces

je to proces, kterým se člověk vyvinul z biologického tvora v osobnost

Cílem socializace je:

• naučit se správně chovat v různých soc. rolích
• umět koordinovat své chování s chováním jiných lidí
• učit se sociálním dovednostem, určitým způsobům chování
• umět se vzdát uspokojování určité potřeby (respektovat pravidla chování)

Člověk je socializován:

• vědomě – socializace v rodině (ve škole)
• nevědomě – vliv kultury dané společnosti

Etapy socializace:

socializace probíhá po celý život jedince, má však etapovitou povahu:

1.   Bezprostřední kontakt s matkou, chápání svého místa v rodině, objevení svého „já“

2.   Soc. svět se diferencuje na „my“ (děti) a „oni“ (dospělí) – dominující činností je hra

• Etapa učení – diferencuje se vědění o světě, vytváří se základy postojů – dominantní činností je učení
• Etapa objevení dospělosti a seberealizace – dominantní je práce

Produkty socializace

Sebevědomí

znamená uvědomění si sebe sama, svého bytí, myšlení, jednání, jako něco odlišného od okolního světa (sebe si jedinec uvědomuje jako subjekt a jiné lidi jako objekty).Dochází k uvědomění vlastního „JÁ“, jako objektu sebe sama

Sebehodnocení

chápeme jako proces, v němž probíhá sebekontrola a posuzování sebe sama v kontextu (souvislostech) určitých norem a hodnot. Posuzování vlastní kompetence probíhá na základě:

• přímé zkušenosti
• na základě pozorování a posuzování jiného člověka
• komunikaci
• emocionálním prožíváním – jaké emoce (libé/ nelibé) situace vyvolává

Sebereflexe

je představa o sobě, jak jedinec vidí sám sebe. Sebereflexi napomáhá rodinná atmosféra, zvláště pozitivní vztahy mezi rodiči, mezi rodiči a dětmi a sourozenci, rodina zdroj pozitivních vzorů

Sebeocenění

• nízké: špatně odolávají tlakům společnosti, trpí úzkostnými stavy , depresí a  špatně vyjadřují své city
• vysoké: snáze se prosazují a zaujímají aktivní pozice

Aspirace

je to sebehodnocení, kdy jedinec ve vztahu k určité situaci vyjadřuje na co si ještě „troufá“ a na co ne. Aspiraci snižují neúspěchy. Mají na ni vliv také projevy okolí, důvěra či nedůvěra jiných lidí a celková povaha soc. situace

Svědomí

chápeme jako formu prožívání morálního hodnocení sebe sama, vlastního jednání. Je to určitý kompromis mezi tím, co by člověk chtěl a tím, o čem ví, že by to již neměl přestože má chuť to učinit a často to učiní. Se svědomím je spojován prožitek pocitu viny, jestliže jednání je v rozporu s normami, které si jedinec osvojil. Z norem vyplývá, co člověk může, musí, má nebo naopak co nemá a nesmí

Socializace jedince probíhá v určitém sociálním prostředí a v průběhu určité soc. situace.

Soc. prostředí

je to soc. systém tvořený lidmi, jejich vzájemnými vztahy a společenskými aktivitami.

Můžeme je rozdělit na:

– mikro sociální prostředí – je to nejbližší sociální prostor v němž působí interpersonální interakce, lidé komunikují „tváří v tvář“

– mezo sociální prostředí – (obyvatelé města, studenti školy)

– makro sociální prostředí – spolčenost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním

Sociální situace

je to situace v jejímž průběhu je člověk vystaven působení konkrétních vlivů, na které určitým způsobem reaguje (např. situace ve školní třídě by měla být založena na spoluprožívání, rezonanci, vzájemnosti, empatii (tj. na faktorech, které zvyšují výkon). Jinak se chováme ve škole, v zaměstnání, v rodině, tj. chováme se tak jak to vyplývá ze situace. V některých situacích se chováme podle vzoru, jiná si vyžadují originální reakce.

Sociální učení

proces socializace lidského jedince probíhá formou sociálního učení. Je osvojení si takových způsobů chování a jednání, které jsou přiměřené určité soc. situaci

Rozlišujeme tyto formy soc. učení:

• soc. posilování – určené jednání a chování je odměněno, oceněno, posíleno. Toto ocenění ovlivňuje opakování určitého jednání a chování ( uvést příklad – vlastní)
• imitace (nápodoba) jedinec přijímá tělesné chování, kterým dosahují takového cíle, jako vzor
• identifikace – má obdobné rysy jako imitace, ale přebírání určitého specifického chování je založeno na citovém vztahu k modelu ( příklad: syn – otec)