1. Klienti s tělesným postižením

Lidé s tělesným postižením si často stěžují, že se s nimi mluví, jako kdyby trpěli úbytkem rozumových schopností. Proto nezvyšujme hlas, nespěchejme a vyvarujme se stresových faktorů. Doprovází-li postiženého průvodce, bereme jej jako doprovod, jenž může informace doplnit či rozvést, avšak přímým cílem a partnerem v dialogu zůstává klient sám.

• Klienti se zrakovým postižením

V první řadě vytvoříme dobré vnější podmínky, např. umožníme orientaci v prostoru, případně popíšeme místo kde se nacházíme. Vyjadřujeme se jasně a přímo, bez jakéhokoliv podtextu. Nezapomínáme, že klient nevidí náš obličej, a tudíž nevnímá mimiku ani gestikulaci, která běžně lidskou řeč doprovází. Zrakové postižení mohou mít citlivě vyvinuty jiné smysly a proto se vyvarujeme zbytečných zvuků na který se může postižený soustředit s cílem odhalit jejich původ a smysl. Patří sem neustálé přecházení, šustění papíry, zapisování perem, ťukání do klávesnice atd…..

Zásadní chybou je klienta znenadání zblízka oslovit (např. vstoupíme do místnosti, kde je puštěna televize a klient náš vstup nepostřehne….).

• Klienti s postižením sluchu

K úspěšné komunikaci je vhodné vytvořit akusticky klidné prostředí bez hluku dopravy, hudby z rádia apod. Umí-li postižený odečítat z úst, umožníme mu to svou polohou. Je nevhodné neustálé přecházení po místnosti, neustálé odvracení obličeje, domlouvání se s jinou osobou apod. Nekřičme, nezvyšujme hlas, křik ubírá na srozumitelnosti, snažíme se o zvlášť kvalitní artikulaci, důležité je rovněž pomalejší tempo. Je-li v místnosti několik lidí běžně komunikujících, je urážlivé postiženému říci např.:“potom ti to povím“. Tím ho zcela vyřazujeme z kontaktu. Nemá-li postižený ani zbytky sluchu a není možno se domlouvat znakovou řečí, použijeme tužku a papír.

• Klienti s problémy ve verbální komunikaci

Poruchy mohou být v defektu mluvidel i v CNS. V komunikaci nespěcháme, nesnažíme se komunikovat za postiženého, protože nevíme přesně, co chtěl říci. Řečová vada může mít původ i v neuróze nebo k neuróze vede. Nezdařené pokusy o verbální komunikaci mohou vést až k fobii z mluveného projevu. Jedince trpící vadami řeči není vhodné přerušovat a opravovat jejich výslovnost. Jestliže nerozumíme, je vhodnější se zeptat, než se domýšlet. Překotná řeč vyžaduje také zvláštní přístup, abychom v rychlém a možná i nesourodém vyjádření rozpoznali podstatu sděleného.

• Klienti s mentálním postižením

Používáme slovník, odpovídající mentálnímu věku. Dle možností vysvětlujeme, hovoříme v jednoduchých a jednoznačných větách, protože postižený může mít narušeno abstraktní myšlení a analyticko-syntetické funkce. U autistických klientů se projevuje nezájem o kontakt s okolím či neschopnost kontakt udržet.

Zátěž

je psychický stav, který je podmíněn takovou událostí, která se pro subjekt jeví, jako nepříznivá. Zátěž provází pocit celkové nepohody, úzkosti, strachu a může mít i projevy fyzické. Taková situace nutí jedince jednat určitým způsobem, směřujícím k vyřešení situace. Při zátěži je narušena rovnováha mezi organismem a prostředím. Někteří psychologové ztotožňují pojem zátěž a stres. Znalost zátěžových situací a především jejich zvládání pomáhá člověku v běžném každodenním životě, kdy nadměrný spěch, snaha všechno vyřešit, nedostatek odpočinku, nadměrné požadavky,…, nám pomáhá snížit jejich působení na náš organismus, ale také nám pomůže v profesionálním zařazení, tj. můžeme pomoci druhým tím, že jim objasníme principy zátěže a ukážeme, jak je možné je řešit.

Náročné životní situace

náročné se člověku jeví to, na co mu chybí dostatek sil nebo jiných vnitřních předpokladů. Jsou to např.: ztráta zaměstnání, rozchod s partnerem, ohrožení vlastní osoby nebo rodiny, sociální izolace a různé bezvýchodné situace.

Charakteristika náročné situace:

– situace je nejasná, nepřehledná a jedinec se v ní nemůže vyznat

– situace se zdá být neřešitelná, jedinec nenachází způsob řešení

– jedinec má pocit, že mu chybí prostředky k řešení situace, a proto ji považuje za nezvladatelnou.

– situace buď přímo nebo nepřímo jedince ohrožuje.

Stres

je to angl. termín vyjadřující zátěž. Poprvé pojem stres použil kanadský psycholog maďarského původu Selye [šeje]à v organismu dochází k poplachovým a obranným reakcím, kterými se organismus brání porušení  homeostázy. Stresové reakce historicky provází člověka a měly adaptivní význam pro situace, které vyžadovaly mimořádnou tělesnou aktivitu.

Pravěký člověk se setkal s dravou zvěří. Měl dvě možnosti-útok, útěk. Obě vyžadují rychlé změny v organismu. Nejvíce energie- svaly a mozek.. Do těla jsou vyplavovány hormony, umožňující rychlou reakci. Jsou to především adrenalin, noradrenalin, kortizol a adrenokortikotropní hormone (ACTH). Tyto hormony působí v těle toxicky. Dochází k negativním vlivům uvedených hormonů na lidské tělo. O této problematice hovoří akademik Charvát v knize „Život, adaptace a stres“. Tuto knihu považujeme za východisko pro studium stresu.  Ve stresové situaci může dojít k takovému vyplavování hormonů, které může způsobit zástavu srdce, ohrozit život  (voodoo smrt – smrt autosugescí).  Pravěký člověk mohl „spalovat“ vyplavené hormony buď tím, že se pustil do boje nebo tím že utekl. Člověk moderní doby je stresován jinými než právě uvedenými stresory, např. ohrožení na ulicích od neznámých lidí …, ale především stresory psychologickými (ohrožování a napadání lidmi s nimiž jsme často ve styku a s nimiž máme určité vazby), které mají na tělo stejný vliv, ale ohrožený jedinec se vyplavených hormonů nemůže zbavit (tj. nemůže fyzicky napadnout např. nadřízeného), ty zůstávají v těle a mají dlouhodobý negativní vliv.

Stres je tedy odpověď organismu na velkou zátěž, vypětí, přepínání. Jde o kombinaci fyzických, duševních a emočních projevů, které následují jako reakce na tlak, obavy, tísně, úzkost. Stupeň stresové situace závisí na genetických, psychických i společenských faktorech. Stoupne krevní tlak, tepová frekvence, minutový objem srdce a začnou  se vyplavovat hormony.  Okolnosti, které vyvolávají stres se nazývají stresory.

Příznaky stresu:

1. fyziologické – bušení srdce, zrychlený puls, zvýšený krevní tlak, nechutenství, sexuální poruchy,  kožní vyrážky, zvýšení svalového tonu, křeče svalstva, nespavost, poruchy trávení   

c)   emociální – výrazné výkyvy nálad, citové ochlazení, pocity vyčerpání a chronické únavy

e)   kognitivní – poruchy poznávací, zkreslení percepce,chyby v usuzování a rozhodování, poruchy pozornosti

f)   chování – snížení množství a kvality výkonu, změna vztahů klidem i k sobě

Příčiny stresu (stresory):

• rozchod s partnerem, neshody v manželství, žárlivost, rozvod,
• problémy ve škole, s dětmi v pubertě
• užívání drog a alkoholu
• odchod dítěte z rodiny i naopak společné bydlení
• finanční závislost, nízký příjem, který nestačí na uživení rodiny
• hrozba ztráty zaměstnání
• velké finanční zatížení, dluhy, hazardní hry
• nebezpečí fyzického napadení
• obecně vše, co nás ohrožuje
• traumatické životní události

Stres může být:

1. pozitivní – je to přiměřená míra stresu, zvyšuje aktivitu, povzbuzuje k podání vyššího výkonu
2. negativní – nadměrná zátěž u nás vyvolává negativní reakce, jak bylo již uvedeno; takovémuto stresu se organizmus brání a snaží se mu vyhnout
3. distres – zvláštní forma stresu, která je vnímána jako neschopnost vyrovnat se nároky na jedince a s pocitem, že subjekt ztrácí nad situací a nad sebou kontrolu, navozuje pocit úzkosti, depresi i beznaděj
4. stres chtěný – úmyslně vyvolaný, např. tzv. „adrenalinové sporty“

Jak čelit stresu:

a) rovina kondiční 

• pravidelný tělesný pohyb na čerstvém vzduchu, při cvičení dochází k vylučování endorfinů, které navazují příjemné pocity, a tím tělo chrání před účinky stresu
• duševní cvičení – relaxační, autogenní trénink, jóga  
• abstinence od tabáku, alkoholu, kofeinu, drog,…..
• stravovací návyky – dostatečný přísun vitamínů, minerálů, tekutin…., někteří lidé ve stresu mají  tendenci se přejídat, na druhé straně potřebujeme dostatek energie
• dostatek odpočinku – hlavně spánek

b)rov. koncepční 

• ujasnění nebo předefinování vztahu ke světu a k sobě – smysluplná práce, dobří přátelé, klidný harmonický domov, ……,
• radostná mysl – umět se radovat i z maličkostí, např. ze slunečního dne nebo deště, usmívat na okolí, být optimista

Frustrace

• z latinského frustra – marně
• slovo frustrace znamená zmaření, zabránění, znamená blokádu na cestě k cíli
• označuje subjektivní prožívání zablokování aktivity i uspokojení spojované s dosažením cíle

Frustrační situace- je situace, kdy jedinec má na cestě k cíli překážku, která maří jeho úspěšnou aktivitu. Intenzita a trvání frustrace závisti na významnosti cíle, síle motivů, druhů činnosti a velikosti překážky.

Frustrace může působit:

• stenicky – aktivita, vzrušení, vytrvalost, hněv, agrese
• astenicky – apatie, skleslost, ztráta sebedůvěry

Příčiny frustrace:

• vnější – sociální,  např. jednáním druhé osoby, neshody s jinými lidmi
• vnitřní-  ztráta motivace, plachost, pocit viny, výčitky svědomí

Podle psycholožky Karen Horneyové (1939) dochází k frustracím v důsledku některých rozporů, např. mezi:

• egoismem a altruismem (nezištnou pomocí)
• svobodou a různými omezeními
• konkrétní potřebou a možnostmi jejího uspokojení

Reakce na frustraci:

1. agrese

napětí, které frustr. vyvolává, vede lidi k násilnému chování vůči jinému  jedinci

2. projekce

• promítání příčin vlastního neúspěchu do jednání jiných lidí
• promítání svých vlastností a chování do jiných lidí
• promítání příčin vlastního chování do chování jiných lidí (člověk, který je zvyklý intrikovat, pomlouvat, manipulovat přisuzuje takové chování jiným lidem)

3. racionalizace

pomocí rozumu si odůvodníme, že nemůžeme-li změnit situaci, změníme náhled na ni (neúspěch si vysvětlíme tak, že zmaření možností dosáhnout cíl je nakonec vnímáno jako výhodné)

4. somatizace

napětí z frustrace, není-li odreagováno, směřuje do tělesné oblasti a může vést                          k orgánovému  poškození ( různá kožní onemocnění, vys. krevní tlak,…)

5. únik

jde o pokusy uniknout tíživé realitě ( do světa fantazie) v současné době oblast drog, jako               prostředek rychlého úniku od reality

6. potlačení

nepříjemný prožitek, který frustrace navazuje, je „vytěsňován“ (nechceme na něj                  myslet, chceme  zapomenout

7. kompenzace

nahrazování původního cíle jiným nebo podobným cílem

8. rezignace

ztráta úsilí o dosažení cíle, ztráta motivace (frustrace existenciální – uvědomování si                      bezcílnosti a prázdnoty smyslu života)

9. substituční chování 

cíl je nahrazen jinou činností, často jde o asociální chování, tato činnost může být odlišná  (sexualita, egoismus, obviňování)

10.identifikace

znamená snížit negativní prožitek frustrace umožňuje také ztotožnění s nějakou                          osobou ( s hrdinou filmu nebo reálnou významnou osobností) 

Frustrační tolerance:

odolnost proti frustraci, je značně individuální, závislá na konstituci i výchově, na životních zkušenostech, na podpoře jiných lidí,…

Deprivace:

Znamená strádání, ztrátu něčeho, co organizmus potřebuje, především uspokojování základních potřeb. Někteří psychologové deprivaci za dlouhodobou a těžkou frustraci.

Formy strádání:

1. Biologické – nedostatek potravy ,  spánku, vyměšování, sex. uspokojení….
2. Senzorické (smyslové) – podněty zrakové, sluchové, pohybové (např. nedostatek podmětů u osob upoutaných dlouhodobě na lůžko);
3. Citové – člověk může strádat v důsledku nedostatku lásky ( mateřské, rodičovské, milenecké,…)
4. Motorické – nedostatek pohybu, nepřiměřenost pohybu
5. Sociální – izolace jedince od společnosti, (okolí s ním nepočítá ,odepíše jej nebo např. vyčlenění dětí z kolektivu) , ztráta zaměstnání, tj. není možné uspokojovat existenční potřeby

Pozn.: Pozor na slovo deprimace – znamená pocit stísněné nálady nejčastěji z vnějších příčin

1. destruktivní komunikace

· příznačná vzájemnou snahou podlomit pozici, rozrušit postoje, názory

· snaha skutečně „rozložit“ východiska (názory) druhého není při této formě komunikace provázena snahou o „získání partnera na svou stranu“

· primárním motivem je pouze snaha o destrukci, nikoli konstrukci nového, jiného, odlišného

2. autoritářská komunikace

· vychází z automatického vynucování názorů druhého s cílem vytvořit závislost (ať už v myšlení či reálné činnosti – interakcí)

3. disjunktivní komunikace (disjunkce = rozpojení, rozdělení)

· příznačné pro tento druh komunikace je zlehčování, povrchní chování, ironie apod.

· je to tzv. „zdánlivá komunikace“, protože od skutečného obsahu se odvrací – nevychází ze skutečného obsahu užívaných pojmů a komuniké

4. resistentní komunikace (resistence = vzdor, odpor)

· obvykle signalizuje projev nedůvěry nebo odmítání partnera

· příjemce je pasivně resistentní

· přijatí komuniké není stimulem k odpovědi, činnosti, aktivitě

5. pseudokumunikace

· jde pouze o „jakoby“ komunikaci

· obvykle je spíše vyvolána soc. tlakem než skutečným společenským předmětem zájmu

6. nonkomunikace

chybí komunikace při fyzické přítomnosti partnerů

Další formy neadekvátní komunikace:

1. podrobivá komunikace – omlouvání se a usmiřování, cílem je zachování klidu

2. karatelská komunikace (mentorování) – neustálé napomínání, výčitky, kritizování

3. chladná komunikace – racionální, korektní, bez citu, monotónní

4. irelevantní komunikace – nevěcná, ignorující, odvádějící pozornost

Komunikační bariéry:

a) vnější

· rušení v jednání – sekretářka, kolega, jiná osoba

· obecná hladina hluku – více spolupracovníků v jedné místnosti

· vizuální rozptylování – činnost jiných lidí, počítač, televize, pohled z okna

b) vnitřní

· obava a strach z neúspěchu (projeví se v našem hlase, aniž bychom to mohli ovlivnit)

· rodinné problémy, starosti, pracovní problémy

· neúcta k osobnosti klienta

· s

starost o vlastní potřeby místo starosti o potřeby klienta

· kulturní a obyčejové rozdíly (stereotypy)

· přízvuk, rychlost řeči, slang

· emoce a pocity (zlost, deprese, špatná nálada)

· fyzické nepohodlí (dlouhé sezení, hlad, žízeň…)

· přerušování hovoru klienta („skákání do řeči“, neschopnost naslouchat)

· nepozornost

· zabíhání od tématu (např. kvůli vlastní neznalosti problematiky)

· odborná hantýrka (klient nerozumí některým výrazům)

Anamnéza

znamená rozpomínání, uvědomování; klient hovoří o své minulosti.

Anamnéza psychologická – tj. zjištění individuálního vývoje od dětství až po současnost a to rozhovorem s klientem nebo použitím dotazníku.

Anamnéza v poradenství slouží poradci k získání potřebných informací o situaci a stavu před vznikem problému.

Anamnézu zařazujeme do první fáze rozhovoru, často ji považujeme za nejdůležitější. Získání anam. údajů nemusí tvořit samostatnou část, může zapadat do celkového rámce rozhovoru, což je i přirozenější. Klade to větší nároky na pozornost poradce a jeho umění komunikovat a naslouchat. Při anamnéze je nutné respektovat do jaké hloubky chce klient rozhovor vést, některé oblasti zůstanou nadále skryté, i když pro poradce je lépe vědět co nejvíce. Výhodou anamnézy je to, že klient může snáze přijít k vlastnímu problému. Platí, že získané údaje si zapíšeme ihned po odchodu klienta. Nemůžeme-li se spolehnou na svou paměť, vysvětlíme klientovi, proč si při rozhovoru děláme poznámky.

Rodinná anamnéza

Rodinu považujeme za nejvýznamnější soc. skupinu, a proto informace o klientově rodinném zázemí mohou mít rozhodující význam.

Zajímáme se o:

· byl-li klient chtěné či nechtěné dítě , pokud to ví

· zda-li k němu rodiče projevovali kladné city

· jak se k sobě rodiče chovali, jak plnili svou roli

· jaký měli vztah k sourozencům

· jaká byla v rodině psychologická atmosféra

· jaký výchovný styl používali rodiče nejčastěji – byli liberální či autoritativní?

· prošla rodina nějakým traumatem?, např. úmrtí

· je-li rodina úplná nebo po rozvodu

V některých případech je dobré nakreslit si strukturu rodiny, kde si zaznamenáváme některé důležité vztahy (vyrovnané, spokojené, vlažné, pasivní…). Rodinná anamnéza je významná v tom, že člověk se v dospělosti většinou chová tak, jak tomu byl naučen nebo jak to viděl v prostředí, kde vyrůstal. Obdobně se pak chová i ve své rodině.

Anamnéza intimních vztahů:

· první poznatky o lidských sex. aktivitách (dítě může šokovat, že tatínek mamince ubližuje – komplex)

· první projevy dospívání u pohlavních orgánů (informace z rodiny, ze školy)

· první sex. zkušenosti (z lásky, chtěl to partner, délka známosti, rozčarování)

· počet a druh sex. partnerů (cíl, hledání toho pravého, nespokojenost v sex. oblasti, morální zábrany…)

· ostatní požadavky na partnera (jsou velmi důležité – vztah k alkoholu, drogám, sexu, zájem o rodinu a děti…)

· podmínky vzniku manželství (museli, chtěli, pomoc rodičů, délka vztahu…)

· problémy v manželství (soužití s rodiči, ekonomické problémy…)

· příchod dítěte do rodiny (očekávané, zdravé, zájem o výchovu…)

· ztráta sex. zájmu partnera, rozpad manželství (nevěra…)

· rozvod (– trauma všech členů rodiny, založení nové rodiny, soudy…)

Školská anamnéza:

· předškolní výchova (chodil klient do jeslí, do školky…)

· adaptace na školní podmínky

· vztah k učitelům, ke spolužákům (pozice mezi nimi…)

· školní výsledky (známky, úspěšnost v životě….)

· zájem či nezájem o studijní obor, o vzdělání

· zájem o další studium, smysl vzdělání

· příprava na povolání

· přechod ze školy do zaměstnání

· systém celoživotního vzdělávání

Profesionální anamnéza:

· volba povolání podle svých představ, nástup do funkce

· postavení v prac. skupině

· shoda s prac. kolektivem

· vztah k nadřízeným/podřízeným

· možnost profesionální kariéry

· spokojenost v zaměstnání

· spokojenost s platem

· společenské postavení dané profese

· únava z výkonu zaměstnání

Zdravotní anamnéza:

· prodělaná onemocnění v dětství

· prodělaná onemocnění v dospívání

· současný zdrav. stav

· zdravotní stav rodičů (dědičnost chorob)

Sociální anamnéza:

· jedná se o společenskoekonomický status jedince (lze vycházet ze sociální a ontogenetické psychologie a z toho v jakém životním období se jedinec právě nachází)

· v jakém prostředí (hmotném a kulturním) jedinec vyrůstal

· v jakém prostředí žil v průběhu svého produktivního života

· v jakém prostředí žije ve stáří

· v hmotné oblasti nás zajímá zda měl jedinec všechny základní prostředky potřebné k životu, do jaké míry mohl uspokojovat své další potřeby (viz Maslow)

· prožíval ze sociálních důvodů zátěžové situace?

Poznámka: námětů do sociální oblasti je mnoho, vycházíme z toho, že klient nám sdělí to, co považuje za potřebné, souhrnně lze říci, že nás zajímá, jak se zapojil do života ve společnosti a v jakých ekonomických potřebách vyrůstal.