Sociální (z lat. socius = přítel, společník, druh)

Rozšířený pojem slova sociální se vztahuje např. k pojmům:

sociální problémy
sociální podmínky
sociální postoje

Sociální psychologie

je to vědecké zkoumání těch činností jednotlivce, ke kterým dochází pod vlivem jiných lidí. Cílem je poznat zákony vývoje, změny a povahy mezilidského chování.

Předmětem sociální psychologie je:

1. zkoumání psychiky člověka z hlediska jeho začlenění do společnosti

2. zkoumání změn duševna, ke kterým dochází na základě podnětů soc. prostředí

Vývoj soc. psychologie

Počátky formování soc. psychologie, jako vědy spadají do konce 19. stol. a počátek 20. stol., avšak vyplývají již z poznatků starověkých myslitelů. SP je spojena především s filosofií a sociologií.

SP využívá poznatků z jiných psych. disciplín, jako:

psychologie osobnosti
všeobecná psychologie
ontogenetická psychologie

Za určitý mezník vzniku soc. psych. se považují dvacátá léta 20. století, kdy se začalo s experimentálními výzkumy, které měly objasnit otázku, jak se mění chování a prožívání jedince pod vlivem jiných lidí.

Poznámka:

Sociologie je věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje.

Sociologie se zabývá sociálními problémy, SP neřeší soc. problémy, jejím úkolem je analyzovat soc. problémy z hlediska chování. Obecně využijeme soc. psychologii všude tam, kde se člověk dostává do vztahu s jiným člověkem, se skupinou lidí, společenskými institucemi a všude tam, kde vznikají problémy ve vzájemných vztazích.

Význam pro pracovníka sociální péče:

rozumět klientům ( obecně lidem) proč a jak jednají
rozumět zákonitostem vztahů mezi lidmi
umět komunikovat a konverzovat s klienty
umět uplatnit poznatky soc. psych. při vedení lidí a řízení soc. skupin
umět správně vnímat klienty a ostatní lidi ( spolupracovníky . . .) = tj. soc. percepce
umět rozpoznat potřeby druhých a vcítit se do jejich postavení
umět řešit soc. konflikty a rozumět jim
práce s lidmi – umět uplatnit soc. dovednosti
rozumět soc. skupinám, které ovlivňují život klienta (rodina, školní třídě, prac. kolektiv)

Socializace člověka

Člověk se nerodí jako hotová osobnost. Lidský jedinec přichází na svět jako potencionální člověk a stává se jím pod vlivem soc. prostředí, v procesu, který označujeme jako socializace.

Dítě přichází na svět jako biologická bytost vybavena vrozenými dispozicemi, které jsou:

produktem fylogenetického vývoje
zděděné po rodičích a prarodičích – kolik jsme zdědili je předmětem výzkumu (každý jedinec je jiný a to i v oblasti zděděných předpokladů)

Poznámka:

Fylogeneze

je pojem, označující psychické změny, které jsou vázány na vývoj člověka jako druhu a na rozvoji lidské kultury. Fylogeneze těsně souvisí s ontogenezí, vývojem jedince

Ontogeneze

je proces psychického vývoje člověka v obdobích od prenatálního až po krajní stáří (smrt)

Socialisaci lze chápat jako:

souhru procesů vzájemného působení mezi společností a jedincem
proces přeměny biologického jedince v kulturní bytost
proces, během něhož se jedinec naučí poznávat sebe, okolní prostředí, osvojí si pravidla vzájemného soužití i očekávané způsoby chování
proces, jímž si jedinec po celý život osvojuje soustavy hodnot, soc. norem
„včleňování“ jedince do společnosti

Socializační proces

je to proces, kterým se člověk vyvinul z biologického tvora v osobnost

Cílem socializace je:

naučit se správně chovat v různých soc. rolích
umět koordinovat své chování s chováním jiných lidí
učit se sociálním dovednostem, určitým způsobům chování
umět se vzdát uspokojování určité potřeby (respektovat pravidla chování)

Člověk je socializován:

vědomě – socializace v rodině (ve škole)
nevědomě – vliv kultury dané společnosti

Etapy socializace:

socializace probíhá po celý život jedince, má však etapovitou povahu:

1. Bezprostřední kontakt s matkou, chápání svého místa v rodině, objevení svého „já“

2. Soc. svět se diferencuje na „my“ (děti) a „oni“ (dospělí) – dominující činností je hra

Etapa učení – diferencuje se vědění o světě, vytváří se základy postojů – dominantní činností je učení
Etapa objevení dospělosti a seberealizace – dominantní je práce

Produkty socializace

Sebevědomí

znamená uvědomění si sebe sama, svého bytí, myšlení, jednání, jako něco odlišného od okolního světa (sebe si jedinec uvědomuje jako subjekt a jiné lidi jako objekty).Dochází k uvědomění vlastního „JÁ“, jako objektu sebe sama

Sebehodnocení

chápeme jako proces, v němž probíhá sebekontrola a posuzování sebe sama v kontextu (souvislostech) určitých norem a hodnot. Posuzování vlastní kompetence probíhá na základě:

přímé zkušenosti
na základě pozorování a posuzování jiného člověka
komunikaci
emocionálním prožíváním – jaké emoce (libé/ nelibé) situace vyvolává

Sebereflexe

je představa o sobě, jak jedinec vidí sám sebe. Sebereflexi napomáhá rodinná atmosféra, zvláště pozitivní vztahy mezi rodiči, mezi rodiči a dětmi a sourozenci, rodina zdroj pozitivních vzorů

Sebeocenění

nízké: špatně odolávají tlakům společnosti, trpí úzkostnými stavy , depresí a špatně vyjadřují své city
vysoké: snáze se prosazují a zaujímají aktivní pozice

Aspirace

je to sebehodnocení, kdy jedinec ve vztahu k určité situaci vyjadřuje na co si ještě „troufá“ a na co ne. Aspiraci snižují neúspěchy. Mají na ni vliv také projevy okolí, důvěra či nedůvěra jiných lidí a celková povaha soc. situace

Svědomí

chápeme jako formu prožívání morálního hodnocení sebe sama, vlastního jednání. Je to určitý kompromis mezi tím, co by člověk chtěl a tím, o čem ví, že by to již neměl přestože má chuť to učinit a často to učiní. Se svědomím je spojován prožitek pocitu viny, jestliže jednání je v rozporu s normami, které si jedinec osvojil. Z norem vyplývá, co člověk může, musí, má nebo naopak co nemá a nesmí

Socializace jedince probíhá v určitém sociálním prostředí a v průběhu určité soc. situace.

Soc. prostředí

je to soc. systém tvořený lidmi, jejich vzájemnými vztahy a společenskými aktivitami.

Můžeme je rozdělit na:

– mikro sociální prostředí – je to nejbližší sociální prostor v němž působí interpersonální interakce, lidé komunikují „tváří v tvář“

– mezo sociální prostředí – (obyvatelé města, studenti školy)

– makro sociální prostředí – spolčenost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním

Sociální situace

je to situace v jejímž průběhu je člověk vystaven působení konkrétních vlivů, na které určitým způsobem reaguje (např. situace ve školní třídě by měla být založena na spoluprožívání, rezonanci, vzájemnosti, empatii (tj. na faktorech, které zvyšují výkon). Jinak se chováme ve škole, v zaměstnání, v rodině, tj. chováme se tak jak to vyplývá ze situace. V některých situacích se chováme podle vzoru, jiná si vyžadují originální reakce.

Sociální učení

proces socializace lidského jedince probíhá formou sociálního učení. Je osvojení si takových způsobů chování a jednání, které jsou přiměřené určité soc. situaci

Rozlišujeme tyto formy soc. učení:

soc. posilování – určené jednání a chování je odměněno, oceněno, posíleno. Toto ocenění ovlivňuje opakování určitého jednání a chování ( uvést příklad – vlastní)
imitace (nápodoba) jedinec přijímá tělesné chování, kterým dosahují takového cíle, jako vzor
identifikace – má obdobné rysy jako imitace, ale přebírání určitého specifického chování je založeno na citovém vztahu k modelu ( příklad: syn – otec)