Literatura:
Stavěl Josef: Antická psychologie
Nakonečný Milan: Malá encyklopedie současné psychologie
Hunt, M.: Dějiny psychologie, Portál, Praha 2000
- Indická filosofie
Hinduismus je velký nábožensko–filozofický systém, který vznikl ve starověké Indii.
Záležitosti tohoto pozemského světa měly totiž podle indických učenců jen druhořadý význam. Za mnohem důležitější považovali Indové nadpřirozenou existenci a tajemství duše a vesmíru jako celku. Je lidská duše nesmrtelná? Je naše vědomí individuální a nebo jsme všichni součástí nějaké veliké kosmické inteligence? To byly otázky, které zajímaly indické filozofy mnohem víc než lopotné snažení všedního pozemského dne. Už v nejstarších dobách vzniklo proto u Indů přesvědčení, že pozemský život přináší mnohem víc bolesti a utrpení než radosti a štěstí. Naše západní představa, že poznáním lze přírodu ovládnout a využít, byla Indům naprosto cizí. Věřili naopak, že se člověk může zbavit utrpení jen tím, že postupně překoná pouta, jimiž ho tělesné smysly (zrak, sluch atd.) vážou k okolnímu světu. Došlo to dokonce tak daleko, že mnozí učenci prohlašovali hmotný svět za pouhou iluzi (mája), ze které se člověk musí probudit, jako když procitne ze snu…
Hinduismus je celým stromem náboženských a filozofických učení. Názorová snášenlivost starých Indů je výjimečná. Byla jim totiž naprosto cizí myšlenka, že by pravda mohla mít jen jednu jedinou podobu. Byli naopak přesvědčeni, že pravdu je třeba neustále hledat. Společným jmenovatelem všech hinduistických směrů je pouze víra v posvátnost a neomylnost védských spisů. Védské spisy mají dohromady obrovský rozsah a jejich hlavní součástí jsou védy a upanišády. Védy (toto slovo znamená „znalost“) vznikaly asi od 15. do 9. století př. n. l. Poprvé se zde také objevuje jedna z ústředních myšlenek celé indické filozofie: teorie o reinkarnaci čili převtělování, které se řídí podle karmického zákona odplaty. (Každé další vtělení se děje podle zásluh v předchozím životě. Řetězec převtělování nezahrnuje jen lidské bytosti, ale všechny živé tvory od nejmenšího hmyzu až po člověka)
Upanišády jsou pravděpodobně nejstarší filozofické texty na naší planetě. Ty první (a nejdůležitější) vznikly asi v 8. a 7. století př. n. l. a patří ke skvostům starověké literatury. Jsou v nich shrnuty a zároveň nově vyloženy staré védské myšlenky. Celá další indická filozofie z upanišád čerpala, a to jak samotný hinduismus, tak i buddhismus, který se od hinduismu oddělil.
Budhismus, Buddha (563–483 př. n. l.)
Velký indický filozof, zakladatel buddhismu. Život je podle buddhismu vždy naplněn utrpením, jehož příčinou je lidská touha a žádostivost, která každého z nás vrhá do nekonečného koloběhu životů plných dalšího strádání. Vysvobození čili nirvány dosáhne člověk tím, když se zbaví veškeré žádostivosti. Nirvána však neznamená dokonalý život v ráji, ale naopak neexistenci, úplné vyhasnutí života.
Legenda vypráví, že když mu bylo dvacet devět let, poznal náhle prázdnotu svého dosavadního života Aby našel východisko z této situace, odešel mladý princ do „bezdomoví“. Ve vesnici poblíž paláce uviděl stáří, nemoci, smrt a asketu, hledajícího cestu, jak z tohoto utrpení uniknout. Vydal se hledat pravdu, spasení a štěstí. Deset let putoval po Indii, hledal učitele, který by mu ukázal cestu, vyzkoušel jógická cvičení i nejpřísnější asketické sebeodříkání. Výsledkem však bylo jen naprosté rozčarování, tak dokonalé, že se Siddhártha rozhodl raději zemřít. A právě tehdy, když seděl už mnoho dní bez jídla pod fíkovým stromem, dosáhl náhlého prozření. V nadpřirozeném vidění spatřil věčný koloběh reinkarnací, v němž se všechny bytosti rodí do hmotného světa utrpení, ve kterém žijí, umírají a zase znovu se do něj rodí. Zároveň poznal také příčinu, proč se tak děje, i způsob, jak se z tohoto koloběhu vysvobodit. Od toho okamžiku skončil s jógou i askezí a vrátil se k normálnímu životu. Teď už ovšem jako Buddha – Osvícený. Od té doby až do konce života chodil od města k městu a vysvětloval svou nauku všem, kteří byli ochotni naslouchat.
Sidhárthova nauka byla jednoduchá a dostupná všem: Lidský život je vždy naplněn utrpením a neuspokojením. Příčinou tohoto utrpení je lidská touha a žádostivost. Právě žádostivost vrhá člověka do nekonečného koloběhu životů, které mu ale přinášejí jen nové a nové strádání. Aby se člověk z tohoto mlýnského kola bolesti a marnosti vymanil, musí se své žádostivosti zbavit. Pokud se mu to podaří, dosáhne stavu vysvobození čili nirvány. V podstatě můžeme říci, že nirvána znamená nebytí, konec existence. To je jeden ze základních rozdílů, který odlišuje buddhismus od západních náboženství: Spása člověka neznamená dokonalý a šťastný život v ráji, ale naopak úplné vyhasnutí života. Nic netrvá věčně, ani štěstí, vždy bude existovat utrpení a smrt, všechno je strast. Smrt je součástí nekonečného cyklu znovuzrození.
- Čínská filosofie
Konfuciánství, Konfucius (551-479 př.n.l)
Konfuciánství se nikdy nestalo náboženstvím v našem evropském pojetí. Číňané totiž nevěřili v žádného boha ani v božské bytosti. Měli silný přirozený sklon k materialismu a byli vynikajícími pozorovateli přírody, i když zároveň s tím bylo čínské myšlení vždy okořeněno trochou pověrčivosti a zálibou v magii a věštectví. Zvláště rozšířené bylo uctívání mrtvých předků, ale hlavním účelem těchto obětních obřadů bylo uspokojit duše mrtvých, aby se již nevracely ze záhrobí a neškodily živým. Skutečný zájem všech čínských filozofů se soustřeďoval především na pozemský život člověka a lidskou společnost. V plné míře to platí i pro konfuciánskou filozofii.Se svým učením vystoupil Konfucius (Kchung–fu–c’, 551–479 př. n. l.) kolem r. 500 př. n. l. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a až do padesáti se živil jako státní úředník, ale potom se stal potulným filozofem a se skupinkou žáků putoval od města k městu. Se svými návrhy na lepší uspořádání státu a společnosti se obracel především k vládcům, ale tehdejší mocipáni mu za jeho života mnoho sluchu nepopřáli. Když umíral, byl trpce rozčarován svým neúspěchem. Teprve po smrti začalo jeho učení nabírat na popularitě a nakonec se stalo nejvlivnější filozofií v celých čínských dějinách. Konfucia zajímala především otázka, jak lze vypěstovat v člověku mravní dokonalost, která je nezbytná k tomu, aby člověk byl prospěšný svému okolí a celé společnosti. Dospěl k závěru, že mravnost není člověku vrozena, a proto musí být vypěstována výchovou a učením. Člověk se musí dobrým vlastnostem doslova naučit. K tomu ovšem potřebuje vhodné vzory, které by si mohl osvojit. Konfucius nazývá tyto vzory Li a říká, že jsou to osvědčené mravní a kulturní normy, které společnost vytvořila a prověřila v průběhu mnoha staletí. Konfucius naléhal na lidi, aby byli dobromyslní a aby byli dobrými členy lidské společnosti. Z tohoto pohledu je konfucianismus souhrn morálních učení. Hlavní cností podle Konfucia je REN = dobro jako ideál lidských vztahů. Další cností je JI = spravedlnost, tj. dělat jenom to, co je morálně správné.Ve vzdělání nemají existovat rozdíly. Známé přísloví: „ Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě“. Nejdůležitější byly podle Konfucia pevné vztahy v rodině, které přesně určovaly povinnosti všech jejích členů – zejména lásku, úctu a poslušnost k rodičům. Tomu pak odpovídají další normy chování užitečné pro celou společnost: kázeň a smysl pro pořádek, oddanost ke kolektivu a úcta k nadřízeným, píle a skromnost. Mravnost není člověku vrozena, ale musí k ní být vychován. K tomu potřebuje vhodné vzory a pevně dané, osvědčené mravní a kulturní normy, které si musí osvojit.
Taoismus vznik: 500 př. n. l.
Za zakladatele taoismu je považován napůl legendární mudrc Lao–c’. O jeho životě víme velice málo a historikové se dodnes přou, zda skutečně existoval. V záznamech z mnohem pozdější doby se uvádí, že byl současníkem Konfucia. Proslul jako moudrý a ctnostný muž a lidé ho začali nazývat Lao–c’, což znamená „Starý mistr“ (jeho vlastní jméno neznáme).
Když mu bylo devadesát let, začala ho práce u dvora unavovat, a rozhodl se proto vydat na cesty. Při přejezdu hranic ho však poznal strážce a velice ho zarmoutilo, že moudrý stařec jejich zemi opouští. Požádal tedy Lao–c’a, aby dřív než odejde, sepsal své myšlenky. Podle příběhu se Lao–c’ skutečně posadil a na místě sepsal krátký rukopis, čítající pouhých pět tisíc znaků. Tato útlá knížečka je slavný Tao–te–ťing neboli „Kanonická kniha o Tao a ctnosti“.
Tao je prastarý pojem běžně používaný všemi čínskými filozofy, avšak právě v taoismu hraje naprosto ústřední roli. V překladu znamená „cesta“ a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. I když se později taoismus vyvinul v určitou formu náboženství, jeho stoupenci nikdy nepovažovali Tao za božskou bytost. Z našich evropských pojmů bychom ho snad nejlépe mohli přirovnat k přírodním zákonům. Pozornost taoistů se vždy soustřeďovala na skutečný hmotný svět. Hlavním předmětem jejich zájmu byla příroda, protože právě v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Snaha dosáhnout úplné harmonie s Tao byla hlavním cílem taoistů. Člověk by měl osvobodit svou mysl od zbytečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici. „Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov,“ praví hned druhá báseň Tao–te–ťingu, taoistického učení o „konání nečinností“, Tao je síla, která stvořila vesmír a řídí ho. Stát by se měl lidem co nejméně plést do života. Překlad Tao = cesta lze chápat jako „jít cestou přírody“. [
- Antická filosofie a psychologie
Herakleitos z Efesu (asi 540–480 př. n. l.)
Řecký filozof, který položil základy dialektického myšlení. Svět je podle jeho učení v neustálém pohybu (noc se mění v den, člověk stárne ke smrti) a je založen na věčném střídání a boji protikladů. A právě tyto protiklady svou protichůdností tvoří konečnou harmonii. Jeho dalším přínosem je snaha důsledně oddělit filozofii od vědy. Věda nám nemůže pomoci pochopit podstatu světa, k té se přiblížíme poznáním sebe sama, vnitřní pokorou a zušlechťováním duše. Potom se můžeme otevřít logu. Logos je zákon, podle kterého probíhá veškeré dění.
Sokrates (469–399 př. n. l.)
Řecký filozof, nejvýznamnější osobnost dějin filozofie. Za nejvyšší princip pokládal dobro, za velmi důležité rozumové poznání a vzdělání. Věřil, že pozná-li člověk, co je dobré a správné, přijme dobro jako svůj životní cíl. Za nejúčelnější metodu poznávání pokládal dialog.
Demokritos z Abder (asi 460–370 př. n. l.)
Řecký filozof a učenec. Rozvinul teorii atomismu, založenou na předpokladu, že svět (také lidská duše) se skládá pouze z prázdnoty a neviditelných a neměnných částic – atomů. Zakladatel materialistické filozofie.
Hippokrates (460–377 př. n. l.)
Řecký lékař, je nazýván „otcem lékařství“. Kladl důraz především na pozorování lidského těla a rozlišování konkrétních projevů zdravého a nemocného organismu. Rozpoznal, že pro lidské zdraví je důležitá správná životospráva a vhodné životní prostředí a založil tak preventivní medicínu. Hlásal, že dobrý charakter je u lékaře stejně důležitý jako odborné znalosti. V duchu Hippokratovy přísahy se lékaři dodnes zavazují léčit podle svého nejlepšího svědomí a dbát za všech okolností na zdraví pacienta.
Platon (427–347 př. n. l.)
Řecký filozof, zakladatel idealistické filozofie. Podstatu světa tvoří podle Platona říše nehmotných idejí, veškerá hmota je pouhým jejich odrazem. Věnoval se i otázkám uspořádání společnosti a hlásal vládu moudré elity – filozofů. Člověk je stvořen spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty. Duše člověka je nehmotná substance, která je příčinou aktivity těla. Nejvyšší složkou duše je rozum, sídlící v mozku. Duše poznává prostřednictvím tělesných smyslů, což je klamné. Smrt je obdobím přechodu duše k dalším existencím
Aristoteles (384–322 př. n. l.)
Řecký filozof a zakladatel evropského vědeckého myšlení. Vytvořil ucelený systém společenských i přírodních věd, položil základy logiky, fyziky, biologie, psychologie, poetiky a etiky (za nejvyšší ctnost považoval uvědomělé a rozumem vedené jednání). Ve spisu O duši podal systematické pojednání o duševní dění. Pojem duševní ztotožňuje s projevy života. Prapříčinou všeho dění je bůh. Duše je nehmotná substance, ale nemůže být bez těla. Aristoteles je zakladatel metafyziky, tj. filosofie, zabývající se jsoucnem.
Epikuros (341–270 př. n. l.)
Řecký filozof, představitel materialismu. Věnoval se výkladu atmosférických a kosmických jevů a ukázal, že považovat je pouze za projevy božské moci a za boží trest je pověrou. Člověk je jednotou těla a ducha. Duši i ducha chápe jako projev hmoty. Duch je vlastně rozumem. Větší strach než z bohů má podle něj člověk ze smrti.
Galenos (130 – 201 n.l)
Římský lékař, který se zabýval činností mozku a analýzou nervové činnosti
- Křesťanská filosofie
sv. Augustin (354-430)
Člověk se skládá z těla a nehmotné duše, která tělo proniká a oživuje (metafyzický dualismus). Člověk hledá boha a nachází ho teprve sám v sobě
sv. Tomáš Akvinský (1225–1274)
Italský teolog a filozof. Jako jeden z prvních církevních myslitelů se pokusil najít vztah křesťanství k antické filozofii, zejména k Aristotelovi. Vycházel z toho, že víra a rozum jsou dvě cesty poznání, které však nejsou v zásadním rozporu. Jeho učení, později nazvané tomismus dodnes představuje filozofické východisko katolické teologie. Člověk má duši, která je nesmrtelná a která dočasně přebývá v jeho těle.
- Novověk
Descartes René [dekárt] (1596–1650)
Francouzský filozof a matematik, hlavní představitel racionalismu; je považován za zakladatele novověkého způsobu myšlení (Rozprava o metodě, Úvahy o metafyzice). Zabýval se především otázkou vztahu subjektivního světa lidského vědomí a objektivního světa hmoty. Všechny procesy v objektivním světě, do kterého zahrnul i přírodu, podle něj probíhají zákonitě podle návaznosti příčin a následků. Na této jeho teorii byla založena mechanistická filozofie. Duch a hmota jsou dva odlišné jevy. Tělo člověka je pouhý stroj, duše je principem vědomí. Descartes zavádí do psychologie pojem vědomí. Duše je nesmrtelná nehmotná substance, směřující k bohu.
Locke John (1632 – 1704)
Všechny obsahy duševního života pochází ze zkušenosti (empirismus). Člověk je při svém narození „tabula rasa“. Nic není v mysli, co by dříve nebylo ve smyslech. Myšlení je založeno na vnímání, pracuje s pojmy a představami.
Procháska J. (1749 – 1820)
Používá pojmu duše, ale na základě zkušeností dochází k poznatku, že duševní dění je vázáno na činnost mozku.
Wundt W. (1832 – 1920)
Zakladatel první psychologické laboratoře (1879), zkoumal reakční dobu, odmítal pojem duše.
Pavlov Ivan Petrovič (1849–1936)
Ruský biolog. Věnoval se fyziologii nervových procesů a výzkumu fyziologické podstaty psychických jevů. Objevitel podmíněných reflexů.
Freud Sigmund [frojd] (1856–1939)
Rakouský lékař a neurolog, zakladatel psychoanalýzy. Pocházel z Příboru na Moravě, byl židovské národnosti. Rozborem spontánních myšlenek („volných asociací“) pacientů se snažil vysvětlit procesy, které se staly příčinou jejich psychických, zejména neurotických poruch. Příčiny většiny poruch objevil v skryté oblasti vědomí, kam člověk zatlačuje pudová a nežádoucí hnutí mysli, kterou definoval jako nevědomí. Všechny důležité postupy, na nichž je založena psychoanalytická praxe, popsal ve svém nejvýznamnějším díle Výklad snů. Traumatické stavy vznikají v důsledku potlačování pudů, zvláště sexuálního.
Jung Carl Gustav (1875–1961)
Švýcarský psycholog a filozof. Zabýval se výzkumem snů, vytvořil psychologickou typologii introverze-extroverze a poněkud mystickou teorii o společném kolektivním nevědomí lidstva, tzv. archetypy, které zahrnují psychickou zkušenost mnoha generací. Nevědomí chápal ne jako “odkladiště”, ale jako tvořivou a plnohodnotnou součást lidské psýchy. Na rozdíl od Freuda se Jung nesoustřeďoval na pudovou stránku a determinaci v dětství, nýbrž na rozmanitost duševního života a vývoj v dospělosti.
Watson J.B. (XXX)
Formuloval koncepci bahaviorismu [bíhejvjorismus], tj. vědy o chování. Vědomí je jen jiné slovo pro označení duše. Má-li být psychologie vědou, musí se držet schématu stimul-reakce a musí rezignovat na studium vnitřních psychických stavů (tj. vědomí). Odmítnutí introspekce vedlo k tzv. psychickému redukcionismu, který neobehavioristé nahradili schématem stimul-organismus-rekace. (Tolmanův pojem intervenující proměnná).
Fromm Erich (1900 – 1980)
Německý filosof a sociolog, představitel neofreudismu (též neopsychoanalýzy), od r. 1933 působil v USA. Klasickou psychoanalýzu podrobil kritice. Rozhodující nejsou jenom pudy ale i sociální faktory. Lidé mají biologické, psychologické a sociální potřeby. Společnost se svým politickým a ekonomickým uspořádáním potlačuje svobodu člověka.
Eysenck Hans Jurgen [ajsenk] (1916 – XXX)
Britský psycholog, prof. university v Londýně. Známý ve světě svými encyklopedickými pracemi z oblasti psychologie osobnosti, psychopatie, studia inteligence, učení a psychoterapie.
Vznik psychologie jako vědy:
Psychologie jako věda se samostatně mohla rozvíjet tehdy, bylo li zřejmé, co je předmětem jejího zkoumání. Z tohoto pohledu jsou významní např.: R. Descartes (lidský organizmus je stroj, jehož základním prvkem je reflex, např. popálení – odtažení ruky) a F. Bacon (pramenem jakéhokoliv poznání jsou smysly).
Aby bylo možno formulovat předmět psychologie, bylo nutno rozšířit vědecké poznatky o člověku, především z biologie a fyziologie. Tento rozvoj nastává v 19. století. Ve výzkumu psychických jevů sehráli významnou roli Sečenov, Pavlov. Emancipace psychologie postupovala rychlým tempem. Zasloužil se o to také německý psycholog W. Wundt, který ve své laboratoři prováděl experimentální výzkumy, které měly zajistit objektivitu a přesnost psychologického poznání. Ukázalo se, že mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi je závislost. Tedy hlavně přírodovědci mají zásluhu na tom, že psychické jevy se staly předmětem vědeckého bádání.
W.Wundt (1832-1920) zakládá r.1879 první psychologickou laboratoř. Roku 1889 se uskutečnil první sjezd psychologů v Paříži.