Rubrika: Fotografování
Jak to vidí exposimetr
Jak vlastně elektrický expozimetr pracuje ?
Základním prvkem, na kterém záleží ty nejdůležitější vlastnosti exposimetru, je snímač. Vývoj snímače urazil velmi dlouhou cestu. Od klasických vakuových fotonek, přes selénové články, fotoodpory různé konstrukce, fotodiody a fototranzistory…Zatím to skončilo na tom, že u digitálních přístrojů se pro stanovení expozice používají informace z jednotlivých prvků CCD snímače…
Pro opravdu přesné měření exposice by bylo ideální, kdyby charakteristika snímače (míněno tím pro zjednodušení funkce výchylky indikátoru v závislosti na osvětlení) odpovídala charakteristice filmového materiálu (respektive jeho zčernání) v celém rozsahu osvitových časů. Pak bychom byli schopni měřit exposici opravdu exaktně a měli bychom proces exposice plně pod kontrolou. To je ovšem holá teorie, zatímco zelený strom života ukazuje, že je všechno trochu jinak.
První nepřesnost do měření nám zanáší spektrální citlivost snímače: Z tohoto obrázku vidíme, že například proti lidskému oku je vrchol citlivosti posunutý směrem k infračervené části spektra. V praxi to znamená, že pokud se spolehneme na údaj osvitoměru v případech, kde fotografujeme ve světle se silným podílem infračervených paprsků (teď nemám na mysli IR fotografii), získáme – podle typu snímače našeho exposimetru – více či méně podexponované obrázky.
Stereoskopická fotografie
Se stereoskopickou (moderně 3D) fotografií jsem se setkal již jako malé dítě. Dostal jsem krabičku starých fotografických desek formátu 5×10 cm, na kterých byly obrázky ze zákopů u Verdunu. A pak jsem mezi domácími poklady nalezl balíček obrázků J.V. Friče z jeho cest do Afriky a k tomu krásné kukátko…
Tento druh fotografie u nás není příliš rozšířený…možná proto, že nejsou dostupné přístroje, kukátka, vypadá to příliš složitě… jak to vlastně je ?
Již od dob vzniku fotografie je jedním z jejích charakteristických atributů snaha o co nejdokonalejší a nejvěrnější zobrazení všeho, s čím se člověk ve svém okolí setkává. Po černobílém údobí vývoje postoupila fotografie na kvalitativně vyšší – barevnou úroveň. Jedná se však v obou případech o plošné zobrazení skutečnosti, postrádající významnou informaci o prostorovém umístění předmětů. A právě proto se lidé začali zabývat pokusy o prostorové zobrazení – stereoskopií.
Podíváme-li se na nějaký předmět jen jedním okem, vnímáme jej plošně. Díváme-li se oběma očima, každé oko vnímá předmět pod jiným úhlem. A právě tento úhel, přesněji rozdíl mezi nimi ( tzv. paralaxa) má pro stereoskopii velký význam. Podle celé řady výzkumů je optimální hodnota paralaxy 70 úhlových minut. tato hodnota by měla být při stereoskopickém snímání dodržena, její překročení vede ke vzniku chybných stereoskopických snímků a nadměrné námaze okohybných svalů. Praxe ukázala, že velmi dobré prostorové zobrazení získáme ještě při paralaxe 20 úhlových minut a postačující ještě při 10 úhlových minutách.
A z toho můžeme vypočítat rozsah vzdáleností, který umíme stereoskopicky zobrazit. Pro tzv. normální stereoskopickou základnu (tedy vzdálenost očí 65 mm) získáme prostorové zobrazení v rozsahu přibližně 3,2 – 22 m. Pro jiné vzdálenosti uvádí potřebné údaje tato tabulka, vypočtená pro běžný objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm :
| Délka základny mm | od m | do m |
| 65 | 3,2 | 22 |
| 100 | 5 | 34 |
| 200 | 10 | 68 |
| 300 | 15 | 102 |
| 500 | 25 | 170 |
| 1000 | 50 | 340 |
| 5000 | 250 | 1700 |
Z této tabulky je zřejmé, že čím vzdálenější předmět chceme zobrazit prostorově, tím delší
stereoskopickou základnu musíme mít. Dále můžeme dovodit, že pro makrofotografii bude vzdálenost 65 mm příliš velká a v mnoha případech bude postačovat vzdálenost řádově jednoho centimetru.
Z toho, co bylo dříve uvedeno je zřejmé, že pro získání stereoskopického vjemu musíme
zhotovit dva snímky při určité stereoskopické základně – tzv. stereoskopickou dvojici.
jednotlivé snímky je možno pořídit současně, v některých případech i postupně :
Jedním přístrojem
K získání stereoskopické dvojice postupným snímáním stačí libovolný fotografický přístroj. Nejprve
pořídíme například levý snímek a pak po odpovídajícím posunutí přístroje ve směru kolmém k ose
objektivu snímek pravý. Přitom můžeme využít buď výrobci přístrojů dodávané tzv. stereoskopické
sáňky, které bývají pro zjednodušení opatřeny měřítkem, nebo jednoduché doma vyrobené
pomůcky…Nejjednodušší však je pouhý pohyb v rukou drženého přístroje o odhadnutou vzdálenost, v
případě fotografování krajiny, hradů, zámků a pod. postačuje popojít několik kroků. Tímto způsobem
lze získat pouze stereoskopické dvojice nehybných předmětů, protože sebemenší pohyb
fotografovaného předmětu naruší stereoskopický vjem.
Pro první pokusy nepotřebujeme žádné zvláštní vybavení – vyhovuje jakákoliv jedno či dvouoká
zrcadlovka nebo jiný přístroj s matnicí. Přístroje s průhledovým hledáčkem jsou obecně méně vhodné,
neboť obraz v jejich hledáčku je malý a obtížně se volí správný výřez.
Zvolíme záběr, změříme exposici a exponujeme první snímek. Přitom dbáme na to, abychom přístroj
měli optimálně ve vodorovné poloze, případně budeme muset při obou obrázcích zachovat stejný
sklon přístroje. V hledáčku si pečlivě zapamatujeme místo, na kterém se nachází hlavní motiv – při
druhém snímku musí být tento motiv umístěn stejně.
Potom přístroj posuneme o námi předem zvolenou vzdálenost do strany, standardně oněch 65 – 70
mm. Při makrofotografii postačuje několik mm až cm, fotografujeme-li kupříkladu vzdálený hrad v
krajině bez výraznějšího popředí, klidně postoupíme stranou i několik metrů, umístíme hlavní motiv na
stejné místo v hledáčku a exponujeme druhý obrázek. Chceme-li samostatně bádat, můžeme pořídit
několik „druhých“ obrázků s rozdílnou stereoskopickou základnou.
Při prohlížení takto získaných dvojic obrázků ať již brýlemi, nebo v stereoprohlížečce, je pro vznik
stereoskopického vjemu důležité, aby obrázky byly adjustovány takovým způsobem, že jejich středy
jsou vzdáleny oněch 65 – 70 mm – ale o tom podrobněji v kapitole o prohlížení a projekci.
Zjistíme-li, že nám tento způsob snímání vyhovuje ( objevíme přitom, že pokud například
fotografujeme vzdálený les, jemný pohyb listí nám až tak moc nevadí, pokud hlavní motiv je
dostatečně výrazný …), můžeme si pořídit stereoskopické sáňky, případně je sami zkonstruovat.